Coronafašismus, režijní Zmijozel a dvě open air opery ve 24 hodinách

 

„Bitte die Maske über die Nase!“

 

(vídeňské přísloví roku 2021)

 

 

„Tvým Credem dnes je, co ti v době ranní

tvůj drahý žurnál káže při snídani,

a švihne-li ti zítra plnou kuší

cos jiného – to neseš zítra v duši.“

 

(Josef Svatopluk Machar – Tristium Vindobona)

 

 

,,Obecně se obyvatelé města Göttingen dělí na studenty, profesory, filistry a dobytek, kteréžto čtyři stavy nejsou nic více než přísně odděleny. Stav dobytku je nejvýznamnější.“ Těmito slovy otevřel před takřka již dvěma sty lety Heinrich Heine svou ,,Cestu Harzem“, sdruženou s dalšími cestopisy v knize Reisebilder. (Vydáno i česky s instruktivními poznámkami Huga Siebenscheina nejen ke všem cizím slovům, nýbrž i místním a vlastním jménům, typu: Benátky – jedna z kolébek kapitalismu, filosof xy: reakční mluvčí buržoazních vrstev své doby… Pokrokoví kulturní pracovníci snaží se totiž mluvit nikoli k úzkým kroužkům inteligence, nýbrž k širokým masám, a ty chtějí především rozumět, dokonale rozumět, jak z vlastní zkušenosti věděla Ludmila Pelikánová /Soudružka Pelikánová - YouTube/, ana se celý život snažila získávat chlapce pro literaturu.) Což o to, etické hodnoty literatury, ba i ta srozumitelnost a oslovování nejširších vrstev, společenská a hodnotová integrace umění a tvůrčího subjektu (tvůrčí subjekt většiny soudobé umělecké či pseudoumělecké produkce je dezintegrovaný a v tvorbě bezforemný, o kolektivní a dějinné pojetí subjektu se naposledy – většinou však neúspěšně – moderní umění pokoušelo v socialistickém kontextu), mají značný význam, nemůže se za ně však vydávat každá licoměrná plakátová agitka. Účelovost vynucování sounáležitosti s celkem, totiž stranou, současnou mocí, jaká čiší z propagandy L. Pelikánové, je evidentní už z pseudoreligiózního absolutismu jejího apelu, z kázání že, ,,jistota“, že ,,jsme všichni v jedné straně“, je ,,mocnější než zbraně“. Je to požadavek unifikace, přizpůsobení většině, resp. vládnoucí moci, neobsahující v sobě dynamiku kritického vědomí jednotlivce a zprostředkování jednoty skrze ni. Tento typ účelové rétoriky, vydávající se za mravní apel na sounáležitost a překonávání egoismu, se dnes jako z učebnic politické propagandy vrací v manipulaci lidí domněle vědecky podloženými a společensky nezbytnými sebeomezeními ve prospěch ,,boje s coronavirem“. To, co se v rámci tohoto ,,boje“ už všechno stalo, míra iracionality, evidentní neefektivnosti, represivnosti, často přímo nelidskosti, a dokonce mnoha soudními rozsudky konstatované protiprávnosti covidových opatření v Čechách i v zahraničí, zároveň však fanatické poslušnosti velké části lidí a ochoty oficiální propagandu bojovně šířit ze strany médií, politiků i řady akademiků, působí přímo odzbrojujícím dojmem. O této propagandě Libuše psala už opakovaně a nebude se jí dnes podrobně věnovat, bylo by to mlácení prázdné slámy – jíž se ovšem nadmíru začíná podobat velká část občanů-coronahujerů, zamaskovaných konzumentů, kteří jsou připraveni na příkaz shora dělat cokoli, co se bude tvářit jako ,,boj s pandemií“, a vzdát se i základních svobod, atributů důstojnosti, svéprávnosti a soudnosti člověka a občana, pokud k tomu jen dostanou pokyn. Přísahají věrnost boji proti covidu jako dříve Straně a boji s jejím nepřítelem a nutnost ,,zbrojení“ či ,,preventivní“ obrany i v době, kdy už se přítomnost toho nepřítele ani nedá předstírat. Když dnes Libuše otevřela počítač (!), ,,pozdravila“ ji namísto Radovanova hlaholu tato zpráva, zpráva, jakých jsme všichni za poslední rok už četli bezpočet a na jejichž iracionalitu jsme si dávno zvykli, jež bychom však neměli přestávat vnímat se vší vážností jako neskutečnou manipulaci: ,,V sobotu přibylo v Česku 253 případů nemoci covid-19, což je nejvíce za víkendový den od konce května. Nárůst počtu nakažených byl zhruba o čtvrtinu vyšší než předchozí sobotu. Vyplývá to z údajů na webu ministerstva zdravotnictví. Množství hospitalizovaných s covidem-19 vzrostlo ve srovnání s předešlou sobotou o dvě třetiny na 103. Počet pacientů ve vážném stavu se dokonce oproti minulému týdnu zdvojnásobil na 16.“ (V sobotu přibylo nejvíc nakažených za víkendový den od května (msn.com)) I necháme-li stranou samotnou faktografii, které z pochopitelných důvodů nevěříme, ptáme se: jakou výpovědní hodnotu a jaký důsledek má mít ,,informace“, že mezi více než 10 miliony lidí přibylo 253 ,,případů nemoci covid-19“, tzn. lidí s ,,pozitivním testem“, s pozitivní špejlí, že to je ,,nejvíce za víkendový den od konce května“ (ano, přes léto se respirační choroby zpravidla nešíří), že ,,nárůst počtu nakažených byl zhruba o čtvrtinu vyšší než předchozí sobotu“ (ještě jednou: ta ,,alarmující“ zpráva spočívá v tom, že mezi 10 miliony lidí bylo asi o 60 – šedesát – víc s pozitivním testem /nikoli navíc chorobou/ než před týdnem!), a že kdežto před týdnem mělo 10 milionů lidí osm ,,ve vážném stavu“, nyní jich má šestnáct? Vyšehrad předpokládá, že z toho – jako z čehokoli, totiž pro jistotu preventivně, jako vždy vyplývá – ano, univerzální metoda konečně ve Virověku nalezena, pane Descarte, patent Flegr, za provedení ručí Jechová! – nutnost zpřísňovat. Není možné se smířit se skokovým nárůstem, není možné mít šestnáct lidí s covidem, navrhujeme jako už před rokem úplnou dietu, všem vypláchnout žaludek a klystýr, ale pořádný! Ještě za dvacet let budete křičet ze spaní, když si vzpomenete, jak jste simulovali u doktora Covida! Masku si vezmete – klystýr na cestu dostanete, abyste si nestěžoval, že jsme vás tady neléčili!

 

Citovali jsme na úvod Heinova štiplavá slova o Göttingen (což je jinak krásné a Libuši milé město s velkou akademickou tradicí), protože jeho charakteristice se začíná blížit naše (jejich) společnost jako taková. Není to ,,obec Boží“, o níž psal svatý Augustin, spíše obec Covidova. ,,Viditelnou církev“ v ní tvoří všichni podle řádového zákoníku maskovaní a ,,opatrní“ – ,,ohleduplní“ Covidovi bojovníci, ,,neviditelnou církev“ za obrazovkami nejmocnějšího a nejdestruktivnějšího nástroje této společnosti skrytí internetoví ,,bojovníci proti dezinformacím“, Osvícenci, kteří bojují za svobodu a demokracii tím, že likvidují nekonformní názory. Komu se zdá, že takové ,,potírače dezinformací“ (kdo je prosím definuje a kdo dá komu právo mazat druhému názor?) potřebujeme, stejně jako masky, mlácení nezamaskovaných včetně žen a starých lidí, a další vymoženosti osvícení v nastávajícím digitálním Virověku, měl by se na pár chvil zamyslet nad tím, kam toto osvícení dochází v Kanadě. Tam se znovu začalo s regulérně nacistickými praktikami, nejen s rituálním stigmatizováním nekonformních občanů a jejich omezováním, diskriminačním i v nominálně právním smyslu, nýbrž dokonce s pálením zakázaných knih (V Kanadě se začalo s pálením zakázaných knih. Na hranici skončil i Asterix a Tintin - Echo24.cz). Stane se ve 21. století i pro akademickou obec samozřejmostí, že nenaočkované lidi snad nenechají ani nakoupit si bez dalšího potraviny, že každý nepohodlný názor bude moci být pod záminkou ,,šíření spikleneckých teorií“ smazán a každá kniha spálena? K tomu lze dodat už jen jiný výrok Heinricha Heina: Kde se pálí knihy, budou se nakonec pálit i lidé. Dodejme: Kde se likvidují nepohodlné názory, budou se likvidovat i nepohodlní lidé. Samozřejmě, že ta nepohodlnost se bude určovat na základě toho, že příslušný aparát – který nejprve pro tyto potřeby vyhlásí mimořádný/nouzový stav a přizná si absolutní pravomoci – dané oběti vyhodnotí jako nebezpečné pro společnost, jako ,,rizika“ a ,,nepřizpůsobivé“, strůjce ,,spiknutí“, které ,,ohrožuje systém“. Tak už to jednou bylo, říkalo se tomu nacismus. A většina médií to bude jako vždy podporovat, většina akademiků jako vždy zbaběle mlčet, ti ,,cílevědomější“ agilně podporovat. Pro potenciálně nebezpečného, zatím pouze ,,pozitivního“, alespoň karanténu, že, Micíku? Musíme se přece chránit! Naši ochránci, bojovníci s dezinformacemi a ,,dezlidmi“, kteří na rozdíl od nich nechtějí chodit po parku nebo na pláži v masce nebo se na povel očkovat (nebo dělat cokoli jiného, co se jen bude vydávat za boj s nepřítelem), jsou ovšem tak korektní a naše osvícení dosáhlo takových výšin, že můžeme všechny budoucí oběti jejich ochrany ubezpečit: Nikdo z vás nebude zraněn ve svých právech určit si (každý den) sám svou přirozenost a utrpět duchovní ránu tím, že by vám někdo ,,vnucoval vaši identitu“. O tom, jestli můžete na ulici volně dýchat anebo si nakoupit v malém papírnictví, rozhodovat nebudete, ani o tom, jestli se o tom můžete po svém vyjádřit, ale o své identitě přece ano, a my vám před definitivní likvidací dáme pěkně na výběr, cítíte-li se jako Opfer, Opferin, nebo ještě jinak (,,nebinárně“). Liebe Opferinnen und Opfer (OpferInnen), wir haben uns heute versammelt, euch aufgrund euer Verschwörungstheorien und Bedrohungen der bestehenden Ordnung zusammen mit eueren homophoben Büchern zu verbrennen. Setzt euch bitte die Maske über die Nase, wir fangen an! Heil Covid!   

 

Problém, o nějž jde, není vůbec zdravotní, nýbrž psychosociální a politický. Vinou nejhorší propagandy a omezování základních lidských práv za celá desetiletí velká část společnosti úplně zešílela a nebude se bez masky už nikdy cítit bezpečně. Pokud jí řeknete, že je tady ,,nová mutace“ a ,,vlna“ a že je ochrání další dávka vakcíny, nechá se očkovat zřejmě libovolně často, řekněme jednou za měsíc, prostě aby se v ,,boji s nepřítelem“ utvrdila. Heil Covid! Který kriticky uvažující člověk nevidí souvislost mezi miliony vakcín či testů, které státy nakoupily, a nucením lidí k jejich podstupování, kdo zvláště v Česku, kde se na postu ministra zdravotnictví dovedly vystřídat takové figury jako profesoři (!) Arenberger a Prymula, věří, že tady jde o zdraví, a ani trochu o byznys a politiku? Nikdy jsme nepopírali a nepopíráme, že existuje nějaký vir, který může mít u člověka i těžký průběh, ale to, k čemu byl domnělý boj s tímto virem politicky zneužit, jak očividně neefektivními, absurdními, pro lidi teprve likvidačními a pro jiné výnosnými způsoby se vede, jak manipulativní a represivní povahu má jeho propaganda a vynucování, může nevidět jen hlupák. V Čechách se přitom velká část lidí zdá přese všechno vyznačovat jistou svobodomyslností nebo prostě nedbalostí, nefanatičností, která se ukazuje jako blahodárná, protože člověk v dopravních prostředcích nebo obchodech stále vidí veliké procento těch, kteří masky mají nasazeny jen, ,,aby se neřeklo“, pod nosem, aby mohli dýchat, mnozí dokonce vůbec. Obzvlášť to oceňujeme u prodavačů. V německy mluvících zemích se naopak zdála panovat tradiční slepá poslušnost, v opravdu nesnesitelné podobě jsme ji zažili v červnu ve Vídni, když nám tam naši demokratičtí vládcové laskavě zase dovolili (samozřejmě s podmínkami) vycestovat. Dokonce Immanuel Kant napsal: „Němec se mezi všemi civilizovanými národy nejsnadněji a nejtrvaleji podřizuje vládě, pod níž žije, a je nejvíce vzdálen touze po novotách a odporu vůči zavedenému pořádku. Jeho charakter je s rozumem spojené flegma. (…) Jeho neslavnou stránkou je jeho náchylnost k napodobování a nízké mínění o sobě samém, pokud jde o schopnost být originální (což je zrovna protiklad vzdorného Angličana); především ale jistá vášeň pro metodu, pro to, nechat se spolu s ostatními občany trapně klasifikovat ne snad podle principu přiblížení k rovnosti, nýbrž podle stupňů přednosti a postavení, a v tomto schématu hodností, ve vynalézání titulů (urozenosti, vysoké urozenosti a blahorodosti), být neúnavný a z pouhé pedanterie otrocký; což se dá asi všechno přičíst říšskému uspořádání Německa.“ Rozdíl, o němž mluvíme, se týká toho, zda člověk ne snad přímo protestuje a sabotuje všechna nařízení, ale zda je alespoň dodržuje jen ,,naoko“, aby měl pokoj, zda nosí masku a dodržuje ostatní hlouposti proto, aby mohl (jaká výsada!) prostě žít, žít jako dříve, a ne proto, aby se opravdu cítil bezpečně. To alarmující, oč jde a nač jsme naráželi zejména ve Vídni, je vnitřní ztotožnění velké části lidí se sebeabsurdnějšími příkazy tvářícími se jako ochrana zdraví, ochota provádět na příkaz sebeočividnější hloupost a vynucovat ji na ostatních. Se vší ,,korektností“ a vnější uhlazeností – ale o to reálnější systematičností, brutalitou, která je v této slepé poslušnosti skryta, jak to známe právě z dějin nacismu. Když ta opatření nebudete dodržovat, prostě se do těch kterých – veřejných či státních, nejen soukromých – prostor nedostanete, a basta, a ,,pravověrní“ mají právo vás důrazně vyzývat k pořádku! Míníme rozdíl v tom, zda si člověk (z personálu institucí apod.) spontánně nasadí masku, když někdo přijde, tedy ,,aby se neřeklo“ a s tím, že ji předtím, když tam byl sám, samozřejmě neměl, že to pro něj není přirozené a příjemné, anebo zda v té masce je dobrovolně prakticky celý den, zda mu už přímo přirostla k obličeji, zvykl si na ni, bere ji jako součást nejen oblečení, nýbrž dokonce sebe sama, a prostě odmítá se s vámi bavit, když ji nemáte – totiž naraženu téměř až po čelo, bez jediné skuliny! Zdůrazňujeme, že ve Vídni – často i v Praze a jinde, nikde to ale nebylo tak hrozné jako ve Vídni – měli téměř všichni bez výjimky masky (respirátory!) naraženy vskutku nejpřiléhavěji a trvale i coby úředníci, prodavači lístků do divadel apod. oddělení od zákazníků sklem! Zopakujme: spousta lidí pracuje na nějaké přepážce/pokladně za sklem a je ve své kanceláři sama, a přesto má doslova naražený respirátor a odmítá s vámi mluvit, nemáte-li na druhé straně skla totéž. Ve Vídni jsme slyšeli častěji než za celý rok větu: ,,Bitte die Maske über die Nase!“ Člověk stojí ve velkém knihkupectví či antikvariátu u regálů a prohlíží si knihy, a prodavač u pokladny na druhém konci místnosti na něj okamžitě zavolá, jakmile uvidí, že zákazník má masku jen centimetr pod nosem! V restauracích lidé doopravdy přistupovali na to, že si masku sundali, aby se napili nebo snědli sousto, a pak si ji zase nasadili a seděli u stolu v ní! Co k tomu chcete dodat? Ve Vídeňské státní opeře vás (tak jako jinde) nutí být neprodyšně v respirátoru i přes pět hodin na Wagnerově opeře a uvaděčka na vás nedůstojně mává a předvádí vám rukama, že si máte posunout masku. A to přesto, že jste oba očkovaní nebo testovaní, tzn. že si předtím ověřila, že žádný virus nemáte! V téže Státní opeře se na pánskou toaletu pouští pouze na uzavřený záchod, nikoli na pisoáry, a u dveří řídí tvořící se frontu zřízenec, který pány pouští dovnitř! I to pokládáte za nezbytnou formu ,,boje s pandemií“, dámy a pánové?

 

Alarmující je míra osobní psychózy, vnitřní identifikace daných osob s restrikcemi, totiž – jak člověk zjišťuje – míra jejich strachu, pomatení a z něj vyplývající probuzené násilnosti, potřeby spontánně zasáhnout proti druhému, kdo se odlišuje, kdo nedělá totéž co já, nemá strach, to znamená ohrožuje mě. Ten člověk se chová úplně stejně jako kdykoli předtím, ale to už právě nestačí. Proměnil se totiž ten druhý člověk, kterému přirostla k obličeji maska, který uvěřil, Svědek Covidův. Je v Jedné Straně, ta jistota je mocnější než všechny zbraně, jak zpívala Dukla, z chlapce se stal covidově uvědomělý muž, a on nyní vyžaduje, aby všichni byli ve Straně! Konfrontace s obzvlášť hysterickou uvaděčkou ve Vídeňské státní opeře pro nás byla jaksi bolestná; nehádali jsme se s ní ani s jinými, kvůli tomu věru necestujeme a nevyhledáváme to, jen jsme se jí tak jako jiných, když nám přikazují ,,správně si nasadit masku“ (ano, to teď uvědomělí občané v obchodech dělají, hlavně ve Vídni /Hamburg byl neskonale pohodovější, snad díky své tradiční liberálnosti?/), klidně ptali: A napadnete mě fyzicky, když neuposlechnu vašeho příkazu? Zmlátíte mě, když to neudělám? Bolestné bylo vidět, jak ta paní uvaděčka instinktivně udělala vždy krok zpět, couvla, když jsme se k ní přiblížili a na něco se ptali. Tito lidé se cítí kontaktem s jinými ohroženi, kdybyste si náhle strhli masku, snad by přímo omdleli. Pořád dokola vám opakují, že to nosí proto, aby se (nebo i nás) chránili. Když se jich zeptáte, zda budou nosit i vysoký klobouk nebo černý kříž na zádech, pokud je ujistí, že to taky chrání, odpoví vám – jako nám ta paní uvaděčka: pokud mě to ochrání před nebezpečným virem, pak ano. (Doslovný citát!) Je neuvěřitelné pozorovat, s jakou samozřejmostí tito lidé na ta omezení přistupují, často to má povahu už otevřeného masochismu, sebepoškozování, jak mladí muži chodí po otevřené ulici v respirátoru a po vystoupení z tramvaje vytáhnou lahvičku s dezinfekcí a ,,očistí“ si ruce (ano, nejhorší nejsou staří, nýbrž mladí!), jak v divadle sedí vedle sebe, beze slova však akceptují, že o přestávce vedle sebe nemohou stát a vypít si skleničku, protože to je nebezpečné, a zejména, jak jim podle všeho ty respirátory ani v létě už vůbec nevadí v dýchání! Pro nás je základní věcí nesnesitelnost masek, zejména respirátoru (který nám také působil výrazné alergické reakce!), to, že se v něm nedá dýchat. Jdete-li do divadla na pětihodinovou operu nebo jedete-li vlakem či letadlem na pěti-, nebo dokonce třeba osmihodinovou cestu, a nesmíte si ani na chvíli sundat/posunout masku, je to přece přímo ničivé pro vaše základní životní potřeby a funkce, brání vám to v dýchání! Nos máme proto, abychom jím nadechovali a vydechovali. Jak zdůraznil prof. Žaloudík, dusit se mnoho hodin v respirátoru, a dokonce v něm mluvit apod., je jako hnít ve vodě, do níž člověk zároveň močí. (Jan Žaloudík ostře brojí proti respirátorům - CNN Prima NEWS (iprima.cz) ) Nutit lidi, aby v respirátorech celé dny pracovali, a to třeba i v létě obsluhy v otevřených restauracích, kde to je eklatantně absurdní, kde se však obsluha obzvlášť honí, je doslova jejich teror. V mezinárodním prostředí vzniklo už několik lékařských iniciativ, které na to upozornily, ale všechno marné: prostě zacpat nos a hlavně ústa, a basta! A komu se to nelíbí, může jít! Republiku si rozvracet nedáme!

 

K Vídni ještě dodejme, že aby tam Libuše mohla jít do divadla, musila doma podstoupit hloupé testy, pak zase vyplnit formulář etc., při vstupu do Divadla na Vídeňce však dokonce místní covidoví kontroloři zjistili, že její test už je neplatný, platil 48 hodin (jinde 72, ale to má asi takový smysl, jako když jiný test zase platí 7 dní…), skončil kolem čtvrté, a nyní je po šesté. Co teď? Hm, my v Theater an der Wien děláme vše pro naše KundInnen a nabízíme vám gerne samotest. Takže, milá Kněžno, jsou na Tebe tak hodní, že si můžeš do nosu strčit i jejich špejli, jako pod Frňákovníkem (kde se bloudi neuměli rozhodnout, co si ,,nabrnknou“). Tak Kněžna musila jít k druhému vchodu a tam – zaměstnalo to tři nebo čtyři pracovníky divadla! – si udělat samotest. Ten první jí (aspoň nějaká radost…) spadl na zem, tak druhý. Líbezně se ptá zuständiger Dame, jestli jí nevadí, že má kromě dalších chorob žloutenku a chřipku, která se netestuje (asi zmizela, letos žádné ,,pozitivity“, ještě předloni desetitisíce, asi náhoda?), a jestli tuší, kolik miliard už lidé z farmaceutických firem díky takovým jako ona letos vydělali, a zda opravdu věří tomu, že to, co tam provádíme, má nějaký smysl, jakoukoli výpovědní hodnotu o našem zdravotním stavu a také nějaký vztah k naší důstojnosti; zda jí připadá na úrovni, abychom si při návštěvě Divadla na Vídeňce, kde měla premiéru Mozartova Kouzelná flétna či Beethovenův Fidelio, na ulici před vchodem strkali do nosu na pár sekund špejli, a to za příslušné peníze. Hádejte, jaký byl výsledek? Ale ne, negativní? A víte, jaký byl, když jsme teď otestovali přes milion zdravých dětí? Jak dlouho ještě budeme miliony lidí omezovat a miliardy korun vyhazovat za testování úplně zdravých (bezpříznakových) osob, jak dlouho vás to ještě bude bavit? Nepřipadá vám sto ,,pozitivních“ (nikoli nemocných!) na milion testů a dvě stě ,,nových případů“ na 10 milionů tak náhodou na hranici statistické chyby? Inu, léčba klystýrem. A kdyby náhodou ten test byl pozitivní – co pak? To by pak – Kněžnu! – ve Vídni zavřeli do nějaké skleněné koule a v rukavicích ji opatrně valili do izolace někam za město, aby náhodou někoho nenakazila, a za dva týdny by se mohlo vidět? (Samozřejmě bez jakéhokoli ohledu na opravdový zdravotní stav člověka, na jeho potřeby, finanční možnosti atd. Prostě zavřít, a hotovo, na základě špejle v nose na dvě vteřiny.) Podobně tzv. trasování, ,,chytrá karanténa“. V Německu člověk už loni musel v každém podniku, od kaváren po větší obchody, uvést své kompletní kontaktní údaje. Necháme-li stranou psychickou nemoc, která někoho může vést k tomu, aby je tam opravdu uvedl, zeptejme se: jak má toto, pokud už, fungovat? Pokud se po několika dnech zjistí, že v kavárně, kam jsme přišli např. v 10:30 a seděli u stolu č. 20, byla od 10:40 i paní, řekněme z Finska, a seděla u stolu č. 45, kromě nás několik desítek dalších lidí u jiných stolů a z jiných zemí, třeba i kontinentů, bude ,,chytrá karanténa“ nás všechny ,,trasovat“ a zavírat na základě toho, že jsme se s paní – která opět měla jen pozitivní test, jinak jí nic není! – mohli setkat (ačkoli jsme třeba odešli už pět minut před ní anebo seděli v jiném patře)? Jaký smysl má toto u čtyřpatrových obchodních domů s tisíci návštěvníky? Jak je vůbec možné, že takto pitomá – a ovšem extrémně drahá – legrace se tady mohla jako vážně míněný ,,boj s pandemií“ prosadit? Na to je vskutku třeba digitální demence, digitálního (ne)myšlení. Nic jiného než systematická represe a znevolňování lidí to není. O zákazech a šikanózních omezeních svobodného cestování, kdy ve vlastním autě nesmíte urazit byť krátkou vzdálenost, protože je to přes hranici, např. ze severočeské vesnice do Drážďan, kdežto uvnitř národního státu můžete jet hromadnou dopravou z mnohem větších a vzdálenějších měst, např. tamtéž ze Stuttgartu nebo Mnichova, nemluvě. Už to, že tato tak eklatantní a každého opravdu svobodomyslného Evropana urážející zrada základních hodnot evropské integrace ze strany jejího politického vedení mohla a může být bez jakýchkoli problémů praktikována, svědčí o tom, jak se to s evropskou společností a politikou asi má. Podotkněme konečně, že nesmysly, které oficiální propaganda šíří o kolabování nemocnic, ,,vlnách“ a počtu obětí a jimž malověrně naskakují právě ,,digitální dementi“, domnívající se ovšem ,,chránit svobodu a demokracii“ a ,,uctívat oběti“, už jsou – tam, kde to ještě jde – i přímo usvědčovány (pokud se neusvědčí samy a nehlásají počet obětí přesahující počet nakažených, jak se taky jednou stalo…): Lisbon court rules only 0.9% of 'verified cases' died of COVID, numbering 152, not 17,000 claimed - America's Frontline Doctors (americasfrontlinedoctors.org). Jak již opakovaně řečeno s Karlem Jaspersem, ,,je téměř nepochopitelné, že většina politiků a obyvatelstva nevidí, co se děje, a dokonce ani většina těch, kteří se toho sami účastní (jako před rokem 1933). (…) Schválí se zákony o výjimečném stavu, nástroj, jímž v nikoli vzdálené době vznikne diktatura. Později pak budou v případě vyhlášení vnitřního výjimečného stavu zrušeny demokracie, svoboda, veřejnost ducha.“ ,,Katastrofa se připravuje. Jak bude vypadat, nikdo neví. Nevrátí se totéž, snad ale forma katastrofy z veřejné prolhanosti, která rodí novou prolhanost.“ A podotkněme konečně, pokud si někdo myslí, že to se zblblostí této společnosti není tak zlé: před časem jsme napsali pozdrav jednomu dosti významnému německému profesoru , s nímž jsme se spřátelili, a vyjádřili několik obav právě stran směřování této společnosti a praktik coronafašismu, který jsme popsali. I profesor dovede odpovědět slovy: ,,Tvůj plädoyer pro odpírače a odpíračky očkování (ImpfgegnerInnen – i v soukromé korespondenci!, nemluvě o nepřípadnosti takovéhoto překladu smyslu našeho sdělení!) vůbec nemůžu pochopit a mám zřejmě jiné představy o tom, co je nutné pro udržení demokracie v kapitalistických společnostech (?!). (…) Odpůrci očkování (tentokrát ,nekorektně‘?) jsou často i největší odpůrci imigrace z Afghánistánu a Sýrie.“ To nám zopakoval i napodruhé, i poté, když jsme s tímto ,,úsudkem“ polemizovali. Lze k tomu něco dodat? Smutek, který člověka přepadá, je opravdu značný.

 

Mohlo by se zdát, že tato problematika nemá nic společného se současnou uměleckou kulturou a jejími problémy, o nichž Libuše píše, ve skutečnosti je mezi nimi však souvislost velmi intimní a netýká se zdaleka pouze praktických důsledků coronafašismu na provoz divadelních institucí. Jde o jednotnou duchovní situaci doby a současné společnosti, jejíž projevy mají mezi coronavirovým šílenstvím a mezi stavem umělecké kultury vztah zrcadlení, projevu téhož jinými formami. To, že je ve společnosti včetně jejích ,,elit“ tolik ochoty přijímat byť sebeabsurdnější a nelidštější represe, přihlížet sebebzjevnějšímu lhaní a perzekuování neposlušných, tolik náchylnosti k narkózám, není než svědectvím o psychóze této společnosti, o rozvratu její soudnosti, o její dezorientovanosti v základních hodnotových, natožpak parciálních denních otázkách, konfuzního a zkratkovitého myšlení, pohodlnosti a dezintegrace. To, že lidé jako slepice chodí na testy a očkování, dokonce se ,,vesele“ zdraví lokty místo rukou a vyrábějí co nejslušivější masky jako součásti oblečení, je opravdu debaklem veřejné soudnosti, tento debakl však není nahodilým zjevem, nýbrž projevem podstatných tendencí, které tuto společnost vyznačují: totiž společnost duchovně naprosto vyprázdněnou, a proto i v ,,praktických“ životních situacích dezorientovanou, zvyklou se pouze bavit a uspávat, a tak hledající rychlé řešení a garance pokračování ,,pohody“ ze strany silných mocenských instancí namísto zodpovědnosti a soudnosti jednotlivce; společnost bez hodnot, natožpak ideálů, která se exhibicí svých prefabrikovaných ,,nálad“ a ,,pocitů“ na ,,sociálních sítích“ sama odevzdává rozrůstajícímu se digitálnímu dohledu a přímo úměrně své vnitřní nestabilitě silnému politickému vedení, které ji má ,,ochránit“ a všechny rušiče ,,pohody“ odstranit. Největším rušičem je arci smrt, tj. pro současného člověka konec zábavy, koncový bod na horizontální řadě, a tak se tento člověk ze všeho nejvíc hystericky – a ovšem iluzivně – snaží všechna ,,nebezpečí“ a ,,rušení“ zpacifikovat, zamaskovat, ,,zajistit se“. ,,Boj s pandemií“, jak probíhá, s neustálým ,,rozsvěcováním“ a ,,zhasínáním“, ,,zpřísňováním“ a ,,uvolňováním“, připomíná pobíhání malého kluka s okem, snažícího se lapit motýla, ještě spíše tu nejmenší mušku. Představte si modelovou situaci: jeden z obchodních řetězců se náhle stane terčem vícera hlášení občanů, kterým bylo špatně poté, co si koupili knedlík, který prodává. Na to se musí reagovat: provede se kontrola daného produktu a zjistí, že je závadný. Rozumné řešení je nabíledni: řetězec všechny zbývající produkty téhož typu stáhne a příslušné úřady se popřípadě postarají o občany, kterým se ještě udělá špatně. Pokud je to zboží velice rozšířené a ne tak snadno stáhnutelné, bude akce za jeho eliminaci, varování těch, kteří si je už koupili, popřípadě zdravotní pomoc těm, kteří je už zkonzumovali, komplexnější. Jak taková akce proběhne v digitálním virověku? Jako akce Kulový blesk – koneckonců soudruzi Babiš či Hamáček opakovali do úmoru teze, že jejich vláda ,,musela zvládnout největší bezpečnostní/zdravotnickou akci v novodobých dějinách“, pravý Kulový blesk. (Naštěstí máme dědice velkých jmen typu Karel Havlíček, kteří nepotřebují spát, natož hlouběji přemýšlet, hlavně, že jsou schopni non stop makat, a tah na branku jest jejich heslem.) Nebude se stahovat problematický knedlík a pomáhat těm, kdo si ho koupili, nýbrž všem lidem bude zakázáno chodit do všech prodejen, kupovat si všechno zboží, resp. bude se vyžadovat, aby se při vstupu prokázali týmiž protilátkami, jaké mají ti, kdož se přiotrávili, nejlépe klystýrem, před každou prodejnu se postaví policista se samopalem, všechno se opásá žlutými páskami a malověrní žurnalisté sbírající pozornost budou z jednotlivých míst hlásit, kolik vzrostlo ,,případů“, politici dělat dramatické tiskové konference apod. To, že se prodejna obežene pásem a postaví před ní policista a že do ní nebudeme smět chodit, sice šíření závadného potravinového produktu nijak nezabrání – ale kdo opatření zpochybní a řekne, že je to jen nástroj strašení a útlaku lidí, bude ihned označen za spikleneckého teoretika – který pravděpodobně je i proti migraci z Afghánistánu… Připadá vám to přitažené za vlasy? A to, co se tady děje už druhý rok, vám za vlasy přitažené nepřipadá? To jste si ještě před dvěma lety dovedli představit? Proč Libuše ještě dnes potkala na Břevnově několik lidí včetně mladých na poloprázdné nedělní ulici v respirátoru, a dva dokonce viděla řídit v respirátoru osobní auto? V tramvaji maminku s kočárkem, v němž i malé dítě mělo maličkou masku?

 

Libuše se s těmito absurditami těžko smiřuje, ačkoli má o této společnosti méně iluzí než jiní proto, že sleduje stovky divadelních (zejména operních) inscenací a ví, jak vypadá současná nejen divadelní kultura, tzn. zná míru dezorientovanosti současného člověka více než důvěrně. Kdo dnes sleduje umění, ví, že dnes za umělecké dílo platí libovolná instalace, libovolné gesto, za dramatické dílo libovolná ,,performance“, cokoli jakkoli, bez základních stavebních, neřkuli hodnotových předpokladů. Cokoli se označí za umělecké dílo, je prý uměleckým dílem; zrcadlovým odrazem tohoto ne-postoje, na němž nesou chmurnou zodpovědnost ti, kdož tento relativismus z nevzdělanosti a neumětelství hlásají, je to, že stejně tak cokoli může platit za pravdu a dobro (tzn. nic) – anebo za nemoc, totiž pozitivitu, ,,zdravotní riziko“. ,,Pandemie“ je také kromě mediálních a politických lhářů doménou epidemiologů, biochemiků apod., nikoli lékařů – kteří spíše zoufají z toho, jak jim znemožňují péči o opravdu potřebné, nejlépe ,,VIP-osobnosti“, které spěchaly na JIPku, když měly teplotu, a na sítě vkládaly výzvy, abychom to ,,fakt nepodceňovali“, protože ony ,,skoro umřely“. To, co můžeme sledovat v přímém přenosu, je kromě jiného obrovská konfuze (přírodo)vědeckého myšlení, stýkající se až s tím, co psal Johann Wolfgang Goethe při své dlouhodobé kritice novověké (newtonovské) přírodovědy, jejího mechanisticko-matematického myšlení. ,,Co je na matematice exaktního kromě exaktnosti?“ ptal se Goethe. Tato konfuznost se projevuje v módě ,,matematických modelů“ a všelijakých domněle exaktních výpočtů – o jejichž spolehlivosti po více než roce víme své. Pan Flegr s ,,naprostou jistotou“ předpovídal kolaps zdravotnictví a desítky tisíc mrtvých – po dlouhé měsíce! Od října 2020 do dubna 2021 se bez přestání psalo o tom, že systém kolabuje a je třeba zpřísnit – a nakažených přibývalo pořád dál. Ukázalo se nade vši pochybnost, že opatření, jak se dělala, typu policisty se samopalem před prodejnou, kde byl jeden závadný produkt, prostě nemají smysl, že pohyb viru se nedá zadministrovat a jej ani lidi nelze zavřít pod pokličku a hibernovat. Leč jakkoli nakažených po měsíce přibývalo zcela bez ohledu na stálé ,,zpřísňování“ – nedělali ,,bojovníci s pandemií“ nic jiného, než že volali po dalším a dalším ,,zpřísňování“. Lidé včetně akademických přírodovědců se podle všeho nedokážou smířit s konstruktivní, nevlastní povahou vědeckého myšlení (včetně ,,exaktnosti“, která platí jen uvnitř systému, nikoli ve vztahu systému k přírodě samotné), s tím, že příroda se neřídí jejich matematickými modely, a nejtrapněji se to projevuje, když se diví, proč se tu či onde nebo v tu či onu dobu vir ,,odmlčel“, ,,vymizel“, např. v létě. Jediný, koho jsme ve veřejném prostoru zaslechli náznakem se přiblížit tomuto pochopení, byl biochemik Zdeněk Hostomský, patřící k těm rozumnějším, který poukázal na to, že notoricky zaměňujeme korelaci za koincidenci, resp. rezultanci: konfuzi skutečnosti, že poté, co jsem něco udělal, se něco událo, s představou, že se to událo proto, že jsem to udělal. Když vysadíte dvacet stromů, bude každý jiný, každý poroste jinak, byť bude mít třeba i zdánlivě tytéž podmínky, tak jako vyroste jinak každý člověk a každý jinak zareaguje na tytéž podněty. Každý živý organismus se vyvíjí v určitém cyklu a při vší pravidelnosti zase individuálně, neidenticky s jiným, takže jeden strom vyroste víc než druhý, jiný se zase více rozvětví, jiný dříve uschne než druhý, a nikdy se to nebude dát předem propočítat! Nejprve budeme moci růst stromu detailně sledovat a ,,počítat“, a právě s tím si namlouvat, jak zákonitý a v příštím kroku odhadnutelný je následný vývoj; nejprve to bude stálý růst, budeme moci každý rok či měsíc hlásit takový a takový nárůst, porovnávat, o kolik víc to bylo než minule, a podle toho ,,varovat“ to, co roste nebo se pohybuje okolo něj, že jeho směrem se tehdy a tehdy rozšíří strom. Jenomže jakkoli zákonité a neustále postupující se nám budou ty ukazatele jevit, strom – světe, div se – neporoste do nekonečna, neporoste do nebe, ani úplně pravidelně, a zrovna tak se žádná (virová) nemoc nešíří a neprojevuje mechanicky a jen stejnoměrným rostoucím způsobem, který je identický modelu, který domněle na základě jeho pozorování (ve skutečnosti konstruktivně) sestavíme. Nepochopení této věci je skutečně závažným projevem ,,epistemologické nouze“ i v současném vědeckém myšlení, nemluvě o tom mediálním. To, jakým způsobem se společnost více než rok řídí ,,matematickými modely“ a v jejich spolupráci s politikou strachu a teroru šířením paniky a nesmyslných ,,preventivních“ opatření, vytváření fiktivního bezpečí a stoprocentního odhadu, který se jen příliš brzy usvědčuje ze své chybnosti, je dalším povážlivým svědectvím o nedostatečnosti převládajícího typu racionality. Z hlediska myšlení o přírodě a reflexe metodologie přírodních věd je dnes Goethe jedním z autorů, kteří by nejvíce měli být čteni, tak jako v politickém myšlení Jaspers (srov. naše knihy Goethova fenomenologie a Politické myšlení Karla Jasperse; obojí Praha 2020).

 

O tom, jak se ,,zkáza rozumu“ (s Györgym Lukácsem řečeno) a rozklad nejen vkusu, nýbrž i lidskosti vůbec projevuje v současném divadle, jsme psali už tolikrát, že se nyní omezíme jen na hrstku aktuálních postřehů. Jak si jistě všimli i ti, kteří nechtěli, otřáslo se Svědomí českého divadla a vyschly málem údy Poseidonovy slzami, jež nad vlastním útlakem a stavem českého divadla, jemuž by tolik chtěl pomoci, za léta šéfování Činohry Národního divadla však vůbec nemohl, vyronil pan Daniel Špinar, když tento představitel tvůrčí svobody už nedokázal snést všechen ten útlak a hrdě oznámil svůj konec! Až se vrátí svoboda, vrátím se i já!, vzkázal druhdy ,,Napoleonovi Malému“ Victor Hugo, a pan Špinar na jeho odkaz nyní navázal, věren tomu, jak jej uskutečňuje už po léta. Pan Špinar je už šest let šéfem Činohry Národního divadla a do této funkce jej přivedl a dle vlastních slov mu téměř ve všem dával zelenou člověk, pod jehož vedením zároveň vystudoval na DAMU, kde ještě nedávno prý chtěl i učit: Jan Burian. Nyní si pan Špinar konečně uvědomil, že už ,,nemůže dál“ a pod despotou Burianem nesnesitelně trpí. Spouštěčem jeho uvědomění bylo vystoupení skupiny studentů DAMU, kteří upozornili na to, že ve škole prý bují praktiky šikany, sexismu, neúměrného přetěžování a nesvobody. Když pan Špinar líčil bolesti, jimiž si prošel (např. Daniel Špinar: Jan Burian by měl odejít z DAMU a studentům vzkazuji: Vytrvejte - YouTube), člověk nevěděl, má-li plakat ze soucitu s nimi, anebo s nevěrohodností, kterou z každého jeho slova na základě toho, co po léta v Národním divadle předvádí, cítí. O uměleckém a společenském úpadku, který Národní divadlo pod vedením Jana Buriana zažívá, jsme psali už mnohokrát a konstatovali jsme ho jako snad nejhorší, jaký tato instituce kdy vůbec zažila. Je však nevídaně farizejské, když se do role opozice vůči Burianovi začne stavět člověk, který pod jeho vedením vystudoval i šéfoval v samotném Národním divadle a jako šéf Činohry s ním Národní divadlo utváří už šest let, navíc bez toho, že by ze směřování (nikam), které Burian představuje, jakkoli vybočoval, naopak je po našem soudu přímo ztělesňuje! Špinar dokončí ještě celou svou sedmou sezonu, odejde tedy pouhý rok před koncem svého plánovaného mandátu. Burianovi končí mandát ještě později – a Špinar si vytváří umělou image rebela, který tedy byl jedním z nejbližších Burianových spolupracovníků, ,,pro jistotu“ však odchází před posledním jednáním, aby vzbudil dojem, že vlastně stál vůči němu v opozici a nemohl platit spolu s ním za to, co bude následně třeba překonat. Pak odejde Burian – a Špinar se bude moci zase vracet, jako někdo, kdo tam sice už byl, ale pamatujete, jak kvůli útlaku odešel? Teď by měl teprve dostat šanci! To se opravdu povedlo! Jak je možné, že vám konflikt zájmů Jana Buriana nevadil po předchozích šest let, pane Špinare, zvláště, když z vás udělal šéfa Činohry, a vy jste se znali z DAMU? Libuše dosud nenarazila na člověka, který by Špinarovi věřil jediné slovo, zajímavé… Lidé totiž zejména vidí, jak vypadá ,,jeho“ Činohra a jaké Národní divadlo v tandemu s Burianem vytváří: divadlo s nejužším repertoárem a snad nejpokleslejší uměleckou úrovní, jaké kdy v historii mělo!

 

Libuše zpravidla chodí pouze na operu, tam si kontakt s velkými díly a hudbou, kterou jakž takž odehraje orchestr, občas trochu lépe zazpívá některý sólista, alespoň protrpí, kdežto chodit na činohry se stalo takřka rituálním masochismem, protože tam nic než špatně ,,přeříkaný“ a ,,odehraný“ textový substrát nezbývá, a ten si můžeme raději přečíst sami, třeba na Vyšehradě nebo jiném poetickém místě. Činoherní divadlo v čele se samotným Národním divadlem je v křiklavé krizi, sahající od dramaturgie přes režii až po elementární nedostatky v hereckém a jazykovém projevu. Starší divadelní kritikové jako Jan Neruda většinou věnovali největší část svých kritik rozboru deklamace jednotlivých herců, jejich mluvnímu projevu, a naučit se přednesu, mít hlas a dovést ho patřičně uplatňovat v souladu se slohem toho kterého díla patřilo k základním atributům herectví. Dnes? Kdo by si o deklamaci vůbec troufl mluvit? Činoherní divadlo dnes vykazuje nepochopení často přímo elementárních věcí, tak například dramatizace Vojny a míru v Divadle ABC. Zcela pomýlená je samotná současná praxe divadelních adaptací slavných románů, nebo dokonce filmů, namísto uvádění dramatických děl, přičemž Špinarovo a Burianovo Národní divadlo této praxi neblaze otevírá brány! Obrovské množství dramatických textů se nehraje, a to v čele s těmi českými, z českého 19. století, valná většina děl (s pár výjimkami jako Maryša, Naši furianti apod.) je prakticky zapomenuta, autory jako Hálek, Vrchlický, J. J. Kolár dnes jako kdyby už nikdo ani neznal. Kdo něco ví o nesmírném významu Kolára pro české divadlo, jako herce, dramaturga, překladatele i dramatika, co ve vztahu k němu podniklo Národní divadlo? Co k Vrchlickému, když měl 100. výročí úmrtí, nejplodnější český básník a překladatel vůbec? Kdy se naposledy hrála např. Hippodamie? Ale zpátky k dramatizacím: pokud se už rozhodnu inscenovat román, navíc tak rozsáhlý a také známý jako Vojna a mír, freska, mělo by být samozřejmým předpokladem toho, že mám nějakou koncepci, podle níž chci dílo inscenovat, která takový převod ospravedlňuje jako něco víc než ,,předehrávání“ toho, co je v textu, před diváky, a to ovšem banální současnou mluvou a posunčinou a jako pouhý sled scén. Přesně toto jsme však viděli v Divadle ABC. Bez sebemenšího náznaku nejen jednotící linie, nýbrž především dramatické výstavby, naprostou bezforemnost! Prostě nekonečný sled scén, bez jakéhokoli členění, gradace, odstínění. Každé umělecké dílo, to dramatické jakožto temporální a zprostředkované konflikty nejvíce, musí být určitou strukturovanou jednotou, a to ,,dostředivou“, vrcholící, pyramidou. Musí spočívat na konvergenci a hierarchické jednotě, vnitřním řádu jednotlivých stavebních prvků. To se dnes nechápe – a pan Špinar má – snad nevědomky – neblahou ,,zásluhu“ na šíření této bezforemnosti a antislohovosti (nemluvě o dramaturgické nekoncepčnosti) tím, že právě ve svých posledních vystoupeních už zcela nepokrytě dává najevo, že nedokáže snést formy, které ho v současném (českém) divadle ,,tísní“. Dává najevo, že divadlo ještě neumí být opravdu svobodné, a že jím bude teprve tehdy – když zkrátka každý umělec bude tvořit ,,čistě ze sebe“ = dělat si, co chce, prostě realizovat své představy. O tom, že v umění jsou tvůrčí ideje zprostředkovány právě formami, že tvorba nespočívá v neomezeném projikování, nýbrž právě ztvárňování, odívání myšlenek tělem, že už každá myšlenka je odkázána na jazyk, který je jejím nevlastním tvarem, vždy už něčím objektivním, konvencionalizovaným, co nevytvořil samotný subjekt, nýbrž v čem se jeho já vždy už pohybuje a v čem se jeho originalita osvědčuje teprve tím, jak se dovede realizovat v ní, ovládnout formy, a to ne jejich odvržením, nýbrž naplněním novým – hlubším, pevnějším řádem, řádem spojeným s látkou a jejím smyslem, který zase musí mluvit k jiným, tzn. opět přesahovat jen sebe sama – o tom všem jako kdyby pan Špinar neměl ani tušení. Umělecká svoboda, jakou Špinar hlásá, není ani svobodou, ani uměleckou, je to pustý egoismus, touha prosazovat sebe a vlastní nápady a přesvědčení, že ony samy o sobě už jsou svobodným uměním. O veskrze ,,pragmatické“, licoměrné stránce této strategie vůbec nemluvě. Kdo chodí do divadla, dobře ví, že tento falešný model tvůrčí svobody je zcela ovládá a že zrovna Špinarovo předstírání, že je třeba se od něčeho osvobodit, je pouhým farizejstvím. Pokud byste chtěli vidět, jak takový ,,svobodný art“ v podání Špinarovy Činohry vypadá, prohlédněte si už jen obrázky z inscenací Misantropa nebo Fausta! Faust – to je to s tím náklaďákem ve Stavovském, víte? To je Faust, panečku! Pokud jde o dramaturgii, mohl by pan Špinar uvést, kolik kusů jeho Činohra za sezonu uvádí, a kolik se jich v Národním divadle běžně hrálo po celé 20. století? Nikdy se v Národním divadle nehrálo tak málo kusů jako za Burianova ředitelování, Opera hraje za celý podzim v Národním divadle čtyři české tituly, k nim se jako jediný světový přidá jediná, a ještě opět zcela zbytečná premiéra, Lazebník sevillský! Národní divadlo hraje během půl roku Rusalku, Prodanou nevěstu, Její pastorkyňu a Příhody lišky Bystroušky – ani jedinou další českou operu! Divadlo, kde se dříve sto let hrál stále celý Smetana, skoro celý Dvořák a desítky dalších titulů! Jak je vůbec možné, že se nad tímto faktem ani nikdo z umělců pořád ještě nepozastavuje? A Státní opera – to má být ta ,,operní liga mistrů“ Hansenova ,,světového vedení“, když se celé měsíce pořád dokola obehrává hrstka toho nejkonvenčnějšího repertoáru, La traviata, Tosca, Bohéma, a k ní se tu a tam přidá přestudování některé z nich, umělecky i ekonomicky naprosto neospravedlnitelné, kdy výsledkem jsou takové paskvily jako poslední Rigoletto a Don Giovanni? Za této situace chystá vedení divadla nadále jen stahování a nové inscenace konvenčního repertoáru, dokonce už potřetí v krátké době i Figarovu svatbu, a zcela nepochopitelně chce stáhnout i tu Prodanou nevěstu, aby ji nahradilo novou inscenací, která předem děsí tím, že v ní mají vystupovat i (zpívané) role, které v díle vůbec nejsou napsány, a že do ní teprve nepochopitelně není obsazen ani jeden z mála opravdu seriózních českých pěvců a neoddiskutovatelně nejlepší současný český Jeník Aleš Briscein! Farizejství a nebezpečí rádobyalternativy Daniela Špinara, podložené jeho lhostejností vůči tradici Národního divadla, jde tak daleko, že dokonce hlásá nutnost rezignovat na ,,tradiční“ model souborového divadla a denního provozu a zavést ,,blokové“ hraní, v podstatě stagionový systém. Tato tendence je mnohem větším nebezpečím, než by se mohlo z jejích rádoby pragmaticky, a dokonce umělecky ve prospěch věci míněných prezentací zdát, a nejlépe to vědí právě operní návštěvníci. Především je to projekt opět licoměrný: je nutným požadavkem režisérismu, režijního divadla, jaké představuje i Špinar a k jehož ,,byznysmenům“ patří režiséři a intendanti tvářící se jako ,,operní liga mistrů“. Toto režijní divadlo je založeno na v duchu uvedeného svévolné režiséristické adaptaci díla, která se zpravidla zcela rozchází s jeho slohem a interpretačními potřebami, která prezentuje režisérské ego, které se všemi prostředky (pochopitelně hlavně těmi nejvíce šokujícími a nedůstojnými, neuměleckými) potřebuje ukázat jako ,,originální“, ,,svobodně tvůrčí“ a ,,nezatížené konvencemi“ podle banálních představ pana Špinara. Studenti, jimiž se Špinar od počátku licoměrně zaštítil, dokonce použili pro nás podivuhodného pojmu ,,Zmijozel“: Zmijozel prý patřil k tomu, co je na DAMU deptalo a co už odmítají snášet, a vůči Zmijozeli se zřejmě staví i pan Špinar, tak zřejmě i svými pokleslými režisérskými či diváckými projevy coby šéf Činohry (obořoval se dokonce na diváky, kterým se některá inscenace nelíbila!). A protože je ,,moderní“ divadlo, jak se mu dnes (ne)rozumí, režiséristické a založené na umělecké nekompetentnosti, zato však agenturní prefabrikaci ,,hvězd“, zvláště v opeře, a v jeho centru stojí i práce s moderními technologiemi, světly, videi a různými (vesměs zcela nepřípadnými) efekty, je toto divadlo také enormně drahé. Náklady na inscenace, jejichž smyslem je samotná inscenace, nikoli dílo a jeho opravdu umělecký, mravní smysl, stále rostou, opravdu umělecké síly a zájmy zase stále upadají (v Čechách to přímo bije do očí: ani základní repertoár už prostě nemá kdo zpívat, brzy ani tu Rusalku a Prodanou nevěstu nebude možné hrát!), a proto se také musí hrát čím dál méně. Stále větší redukce repertoáru je vynucována způsobem inscenační praxe a celého provozu, ,,stagionizace“ divadla je produkována nadvládou režisérismu, má původ v extrémním úpadku estetického myšlení, uměleckého přístupu, a ten v úpadku kultury a mravnosti, způsobilosti divadelních umělců a intendantů. Záchrana Národního divadla a divadelní kultury vůbec není jen věcí ,,národní“ a provozní, nýbrž uměleckou a principiální, může k ní dojít jen vnitřní obrodou estetického myšlení, tím, že se začnou opět studovat a provádět díla, nikoli vyhazovat peníze na zbytečné, předražené a samoúčelné inscenace, podřadné pseudohvězdy a tlačenky pěveckých agentur. Zdůrazněme, že za Hansenova panování se peníze divadla vyhazují i za cizince na počátku kariéry do čurd! Daniel Špinar představuje stejně málo řešení problémů současného divadla jako Hansen nebo Burian, patří spolu s nimi k představitelům těchto problémů, reprezentuje úpadek divadelní kultury a lidi, kteří se do čela institucí jako Národní divadlo nikdy neměli dostat. Je fatální, pokud šéf uměleckého souboru dává najevo, že soubor v podstatě nefunguje a měl by na stávající téměř stopadesátileté bázi zaniknout ve prospěch blokového hraní. Zdůrazněme, že se stále bavíme o situaci, kdy soubor činohry hrává v Národním divadle dva tituly měsíčně, kdy se v Národním divadle od června do prosince hraje pět operních titulů. Nepochopitelné je, jak si někdo vůbec může myslet, že Národní divadlo by mělo fungovat na bázi blokového a  v podstatě autorského divadla, vůbec nemluvě o tom, jak si může myslet, že má právo chtít za stočtyřicetiletou praxí Národního divadla udělat tlustou čáru a udělat si z něj ,,vlastní“ scénu – a tvářit se, že tak se teprve přiblížíme světu! Z toho, jak se Špinar o specifické tradici Národního divadla vyjadřoval, bylo naprosté nepochopení jeho vkladu, jeho étosu a uměleckého programu, jeho avantgardnosti, a neúcta, osobní nesounáležitost s touto tradicí tak evidentní, že se člověk mohl jen ptát, proč Špinar svou uměleckou svobodu probůh tak dlouho musel realizovat právě zde. Ať si otevře vlastní divadlo a tam teprve svobodně tvoří, bez všeho zmijozele, ,,zlaté kapličky“ etc. Že by se bál, že na něj na rozdíl od té ,,staré tradice“ nikdo nepřijde?  

 

Pokud byste chtěli vidět, jak vypadá rozklad smyslu pro styl, doporučujeme vám zajít si do Národního divadla i na Prodanou nevěstu, jinak velmi pěknou inscenaci (pěvecky ovšem vesměs silně problematickou), a nechat si zmučit orgány vnímání sborem, který při polce na závěr prvního aktu dokonce ,,stále přidává“ a už nejen řičí, nýbrž výská, podupává do taktu, luská prsty apod.! Děje se to pořád dokola, ale pořád se to i zhoršuje, a my pořád čekáme, kdy si toho pan dirigent – když nechce, aby se proto bučelo – všimne a nesměle se pokusí to odstranit. Dovedete si představit, že by sbor ,,do taktu“ dupal a výskal pod Karajanem, Toscaninim nebo Ostrčilem? A dovedete si představit, že by se před nimi tenorista v hlavní roli při představení (!) dovolil ,,odhlenit“ způsobem, jaký nám posledně předvedl pan Březina? Bylo to slyšet až na galerii! (Na rozdíl od některých předepsaných tónů…) Ani to zřejmě panu dirigentovi nevadí. Pokud jde o redukci repertoáru a ignoranci toho českého, podotkněme, že Jaroslav Kyzlink nám opět neomylně předvedl, jak ,,dříčské“ a odpovědné je vedení Opery, které spolu s Norem Hansenem představuje: za celý podzim nejen že hraje pouhopouhé čtyři české opery, ani jedinkrát Libuši či Dalibora, nýbrž i 180. výročí narození Antonína Dvořáka Kyzlinkova a Hansenova Opera uctí koncertem, kterému tradičně říká ,,gala“, který však bez pauzy trval jen něco málo přes hodinu (!) a na němž kromě obligátních ukázek jako ,,Měsíčku na nebi hlubokém“ zazněla třetí část oratoria Svatá Ludmila. Proč? Proč Národní divadlo uctívá 180. narozeniny Antonína Dvořáka až den poté, a to umělecky křiklavě ubohým minikoncertem obsahujícím toliko třetí část Svaté Ludmily, a nikoli nastudováním celého díla, neřkuli – jak by v minulosti bývalo samozřejmostí – cyklem Dvořákových děl? Co to má být za úsporný systém? Patent Kulík? Bude pan Kyzlink odteď už rovnou hrát vždy jen třetí dějství té které opery, aby se nezdržoval? Vždyť se od Dvořáka stejně skoro nic nehraje, za celou sezonu jediná Rusalka (!), a ani tu už prakticky není kým obsadit. Opravdu úžasné výsledky Kyzlinkovy umělecké práce v čele Opery, to bude zlatým písmem do dějin vepsaná éra!  

 

Pokud jsme mluvili o Vídni, vzpomeňme červnové reprízy Lohengrina ve Staatsoper – opravdu ostudné režijní, v mnohém ale i pěvecké ztvárnění! V Praze bylo (stará režie Wolfganga Wagnera) neoddiskutovatelně lepší. V Praze byl alespoň evidentní charakter každé postavy a její vztah k té druhé, pohybově, kostýmově, ale i výrazově, bylo zřejmé, kdo je záporná, kdo kladná postava, a v jakém smyslu. Ve Vídni se Lohengrin na scéně objevuje tak, že leží na zemi, svíjí se a nejistě chvěje, jako nějaký nervóza z léčebny, ačkoli má podle libreta a základního smyslu celého díla přicházet jako chrabrý rytíř, aby ochránil křehkou Elsu, dokonce hned na začátku v souboji! Co to, u Joviše, mělo znamenat, jaký výklad přineslo toto ,,režijní divadlo“? A jaký poskakování pěvců po stolech a inscenování celého díla kdesi v bavorské pivnici? Co má znamenat matný hlas a úřednický zjev barytonisty Adriana Eröda coby Hlasatele a co ,,tenůrek“ pana Klause Floriana Vogta? Může už dnes opravdu zpívat kdokoli cokoli a jakkoli? (Srov. Old school sopranos sound much more masculine than modern tenors! - YouTube) Nu, to je asi, jako když vám zpěvák, který nemá žádný hlas a za celou kariéru nastudoval sotva patnáct rolí, díky šikovnému agentovi se však alespoň do těch malých dostal i na světové scény, radí, abyste si pečlivě vybírali role a nezpívali mimo svůj obor. Inu ovšem, když například od Smetany z tenorových rolí zvládnete jen Vaška a na koncertech, kde předstíráte Jeníka, musíte začínat až po ,,krásence“, musíte si role vskutku pečlivě vybírat… (A ne zpívat třeba Logeho, kterého dříve zpívali heldentenoři jako Svanholm či Suthaus.) Slečno, viděla jste Lohengrina? Ne, neviděla! Nechci ho vidět, a jestli ho vytáhnete, tak to řeknu mamince!

 

 V situaci, kdy Národní divadlo historicky bezpříkladným způsobem ,,sabotuje“ své vlastní dějiny a jakoby už ,,programově“ neuvádí český repertoár, od samotného Smetany hraje jedinou operu a kromě jediné další od Dvořáka a dvou od Janáčka od žádného z dalších českých skladatelů nic, jsme brali jako dar, že jsme mohli po snad dvou letech a pro jedinou za tento podzim slyšet největší českou operu, Libuši, v Ústí nad Labem. Bylo vynikajícím počinem místního divadla, že dílo nastudovalo a že je na rozdíl od jiných hraje, dokonce s ním bylo na zájezdě i v saském Bad Elsteru, jak jsme referovali. Nyní je provedlo v atraktivním prostředí hradu Střekov, který okouzlil už Goetha a kde Wagner pojal první plán svého Tannhäusera. (Viz také symfonickou báseň Vinzenze Reifnera Vom Schreckenstein.) To bylo v pátek večer 3. září – a hned od 14:00 druhého dne, tzn. během 24 hodin, následovala pod širým nebem ještě Rusalka v Divoké Šárce v podání Národního divadla! Ústeckou produkci je třeba vyzdvihnout dramaturgicky, kdežto volba Rusalky v Šárce pro nás znamenala spíše zklamání. Opera v Šárce je hezkou tradicí a velmi si vážíme snahy pořadatelek i umělců, oceňujeme volný vstup i počet lidí, kteří tradičně chodí. Už proto, že se tato akce stala takovou tradicí, proto, jak málo se českých oper hraje, a jakou velmocí přitom v opeře jsme, nás dosti mrzí, že se nedaří prosazovat trochu invenčnější repertoár, než byla již opakovaná Rusalka, před ní Don Giovanni nebo i Prodaná nevěsta. Opravdovým počinem bylo, když se v Šárce před lety uvedla Libuše, a dokonce Dalibor, v době, kdy se trestuhodně po léta nehrál v Národním divadle. Pokud už se měl některý titul opakovat a není kapacita na studování úplně nového, nemohla to být rovněž Libuše, popř. Dalibor (když už ne palčivě na scéně chybějící Braniboři v Čechách)? Věřte, lidé by na to přišli a mohou slyšet i něco jiného než pořád Rusalku… V ní jsme alespoň slyšeli jistou obměnu běžného obsazení, v případě Prince i náhodou, protože za Aleše Brisceina zaskočil Martin Šrejma, který roli nastudoval naposledy v Ostravě. Jeho hlas se zdá nebýt ideálně posazen, nezní vyrovnaně, leskle a plně lyricky jako Brisceinův ani opravdu dramaticky, nejlépe se po našem soudu dovede uplatnit v koloraturních rolích jako Don Ramiro v Popelce (nikoli Cavaradossi). Vysoké c v ,,mír mi přej“ nějak zazpíval – ale bylo to ,,i“ (a opravdu c)? Dana Burešová, kterou jsme mohli slyšet zase i jako Mařenku, působí především kultivovaným celkovým podáním v jednotě s dramatickým zjevem, podáním spíše křehkým, nicméně zralým a hlasově plným, samotné vokální síly a schopnosti plnohodnotně obsáhnout všechny polohy však bohužel ubývá. Je to velká škoda, protože Národní divadlo nejen za ni prostě nemá náhradu. Zrovna tak Národní divadlo nemá opravdového basistu, který by na úrovni srovnatelné s někdejšími standardy dovedl zpívat velké basové role českého a světového repertoáru, s mnoha výhradami s výjimkou Jiřího Sulženka, odcházejícího nicméně ještě víc. Systematické budování souboru, jaké praktikoval Ostrčil, dnes dávno neexistuje. Luděk Vele se s kariérou rozloučil už před pár lety, v Šárce však je tradičním protagonistou a i tentokrát si střihl ještě Vodníka. Lze to přijmout jen s pietou, byť člověk stále slyší určité kvality, které pro pana Veleho byly samozřejmostí, dnes však nejsou, a byť u pana Veleho Vodník ani po výrazové stránce nenabývá hlubšího, charakterního formátu. Jistá nedbalost se projevila i tentokrát, když pan Vele v árii ,,Celý svět nedá ti, nedá“ zazpíval dvakrát druhou část namísto první a druhé… Roman Janál vybavil Hajného značnou živoucností (to u něj bývá ohroženo přeháněním), jeho dobře posazený a krásně barevný baryton se v některých polohách vždy dovede prosadit, byť trpí nevyrovnaností. Kateřina Jalovcová a Kateřina Hebelková podaly Ježibabu a Cizí kněžnu jistě lépe než komorní paní Hajnová, která obě role zpívá ve zpotvořené podobě dvojrole v Heřmanově inscenaci, přirozeně znějícími hlasy, nicméně větší průraznost a také výraznost – již by měla rozvinout zejména Ježibaba – to nemělo. Takovou Ježibabu, jakou byly Marta Krásová či Marie Veselá, mezzosopranistku na role jako donna Isabella, Záviš, panna Róza, neřkuli Eboli, Ulrika, Amneris apod., se zdáme dlouhodobě postrádat.     

 

To, co chceme obzvlášť vyzvednout a co pro nás bylo nejpozitivnější kulturní hodnotou tohoto měsíce, bylo však hudební nastudování Libuše, které v ústeckém divadle připravil a už v minulých letech předváděl dirigent Milan Kaňák. Pan Kaňák sice pracuje s už početně omezenými silami ústeckého orchestru a sboru (zejména ten útlý sbor je v Libuši překážkou převelikou), i při tomto omezení se mu však daří dosáhnout zcela mimořádného výsledku, a to proto, že jako jediný současný český dirigent Libuši podává monumentalizujícím stylem, tak, jak to odpovídá slohu díla. Slohu Libuše se většinou velmi špatně rozumí a dílo trpí povrchními výtkami z nedramatičnosti, které nevnímají jeho promyšleně slavnostní, freskovitý, zároveň však nikoli statický, nýbrž vnitřním životem nabitý, ovšem právě jedinečně slohově zkázněný řád. Slohovost je vlastním jádrem Smetanovy operní reformy (viz pojednání o tom v naší knize Filosofie Národního divadla a Miroslav Tyrš, Praha 2021), představuje syntézu estetiky programní hudby a reformní opery na wagnerovském půdorysu s idealizujícím charakterem umění, specificky toho hudebního, o němž psal už Friedrich Schiller. Mnoho dirigentů, neřkuli pěvců, si bohužel myslí, že Libuši pomůže tím, když ji bude ,,hnát“ a ,,dramatizovat“ – což u většiny znamená její snižování na běžné melodrama. Ernst Bloch trefně napsal, že Schillerovi – jehož dramatická řeč bývala tradičně shledávána příliš rétorickou, patetickou – se podobně jako Wagnerovi nepomáhá, když se jeho ,,zastaralost“ příliš aktualizuje, zrychluje nebo zcivilňuje, nýbrž teprve tehdy se jako taková vytváří, zatímco ve svém původním tvaru je ryzí. „Předehra k Parsifalu se táhne nikoli, když se hraje příliš pomalu, nýbrž když se hraje příliš rychle.“ Snaha vyprávět dílo mu zcela cizím jazykem, nepřiměřeným způsobem, a tvářit se, že je tím aktualizováno (ve skutečnosti ničeno), patří, jak naznačeno, k základním omylům, ovšem postupům ,,režijního divadla“. (Pan Špinar by to, že mu vnucujeme jakoukoli formu, ba že mu ji vnucuje samotné dílo, které přece nemá žádnou fixní podobu, zřejmě rovnou označil za šikanu, možná přímo za sexismus a ,,transfobii“? Tak se to dnes alespoň dělá, když se chcete zbavit jakýchkoli nároků, neřkuli kritiků…) K nepřípadně dramatickému, resp. zrychlenému podání se v některých místech Libuše (závěr druhého, ale i třetího dějství) chýlil dokonce i Jaroslav Krombholc, u Jaroslava Kyzlinka se jedná prostě o produkt nezvládnutého, nedostatečného nastudování. Naopak vzorově vznosným a slohově adekvátním bylo alespoň po našem soudu podání Aloise Klímy, jak je známe ze dvou existujících rozhlasových nahrávek (s M. Podvalovou a D. Tikalovou), téměř vypjatou epičnost a mužnost dal Libuši František Jílek (srov. nahrávku z Brna roku 1968 s H. Janků, bohužel však trestuhodně škrtající repetici Chrudošovy vzpoury ve třetím aktu: Neřekla vám, že dala všechnu moc…). Klíma a Jílek Libuši – nejnázornější je to právě ve finále druhého dějství – pojímají pomalejšími, vzdušnějšími tempy a robustnějším zvukem (srov. Act II. Libuše's Marriage: X. Scene 5: „Nuž pokoj s vámi…“ (Přemysl, choir, Radovan) - YouTube), než jak to známe z dnešního kapelnicky nedbalého provozu, zejména u Klímy je evidentní hluboký smysl pro to, co ovšem patří k základu hudebně-dramatického slohového myšlení, pro vnitřní výstavbu díla, rozlišení lyrických a dramatických míst a postav, pro práci s výrazem, gradacemi, dynamikou apod. Co má být pomalejší, to je pomalé, co robustnější, je robustní, co líbezné či zase váhavé, je líbezné či váhavé, co slavnostní, je slavnostní, a tak to má být. A tak je tomu i v nastudování Milana Kaňáka, kterému pochopitelně jen chybějí adekvátní pěvecké síly. Je opravdu radostí sledovat pana Kaňáka při vedení orchestru, právě jeho smysl pro frázi a plochu, pro rozvedení a strukturu hudební myšlenky (u Smetany práce s příznačnými motivy). Jeho dirigát je už podle gest naprosto přehledný a v sobě ujasněný a ve svém monumentalizujícím vznosném vedení zcela odpovídající potřebám díla. Kaňákovo nastudování je z našeho pohledu vedle kreace Radovana vytvářené Romanem Janálem nejhodnotnější příspěvek interpretační praxi Smetanovy Libuše za nemálo posledních let (kdy už u nás vlastně nic jako smetanovská interpretační praxe neexistuje). Všimněte si, jak tímtéž monumentalizujícím způsobem Libuši zcela samozřejmě pojednala i velká americká dirigentka Eve Queler, která má mimořádnou zásluhu, že ji uvedla a zaznamenala v New Yorku roku 1986 – a roku 1977 také Dalibora s Nicolaiem Geddou v hlavní roli! Poslechněte si závěrečné scény všech tří dějství a už předehru v podání paní Queler, a proti tomu si vezměte třeba pana Kyzlinka! A to byla americká dirigentka! (Viz Bedřich Smetana - Libuše - Gabriela Beňačková (NY 1986) - YouTube)

 

Tím jediným, co nás negativně zasáhlo a vskutku nečekaně zkalilo dobrý dojem, který jsme si odnesli z prvního dějství páně Kaňákovy Libuše, byl nečekaný škrt, který přišel po přestávce: téměř nám poklesla čelist, když jsme na improvizované jeviště viděli přicházet Přemyslovu čeleď – a druhé dějství začalo až ve Stadicích! Vypuštěna však nebyla jen celá mohylová scéna, nýbrž dokonce i první část stadické scény, Přemyslovo nádherné ,,Již plane slunce“ a zpěv ženců, začínalo se až ,,dobrotivý je náš hospodář“! Druhé dějství tak bylo zredukováno jen na svůj konec a bez přestávky na ně navázalo dějství třetí, naštěstí už bez škrtů (až na ty drobné v procesí s Libuší a Přemyslem, předtím v Přemyslově loučení se Stadicemi). Asi lze mít za to, že tento škrt si vyžádal spíše někdo z organizátorů akce, takto veliký a navíc necitlivý škrt, který i ve stadické scéně začíná od prostředka, však nelze než označit za umělecký masakr. Vinou tohoto škrtu byla pochopitelně zásadně zredukována postava Krasavy, která se spolu s Radmilou stala pouhou ,,periferní“ figurou, a kromě Chrudoše také Lutobor. Člověk si kladl otázku, zda na tom kus viny nenesla i hlasová nedostatečnost přítomných pěvců, zejména sopranistky Valerie Vaygant, která na Krasavu svým slabým a nevýrazným hlasem prostě nestačí, ale kromě dalších i dvaasedmdesátiletého barytonisty Richarda Haana, který představuje Přemysla vskutku nesoucího tíhu ,,všeho světa lidu“. Za to, že je stále schopen a ochoten zpívat, si zřejmě zaslouží i uznání a nechceme se vyjadřovat přepjatě kriticky, pan Haan však jistě sám nevěří, že takto má znít Přemysl. Nejde jen o ztěžklost a neohebnost jeho současného hlasu, nýbrž zejména o nedostatek pozitivity, vřelosti a poezie v celém jeho projevu; má sice v sobě jistý kus (až příliš ,,chlapské“) zemitosti, která Přemysla vystihuje, chybí však její umělecké, idealizující zapojení. Pan Haan, zvyklý na záporácké a často i expresivní postavy, se dokonce tak ,,rozjel“, když konfrontoval Chrudoše poté, co dosedl na trůn (zpívá ,,službě libé“ a další odchylky od původního libreta), že jsme si nebyli jistí, je-li to Přemysl, nebo Amonasro. O extrémní nevhodnosti krajně expresivního projevu, který bez náznaku jakéhokoli prohloubení stále opakuje Zdeněk Plech v roli Chrudoše, jsme už psali několikrát a nemá zřejmě smysl se k ní vracet. Německý kritik posuzující představení v Bad Elsteru o něm s naprostou samozřejmostí psal jako o barytonistovi, pro nás však kromě jeho vokálních předpokladů představuje ještě větší problém jeho umělecký přístup, křičivost jeho projevu jako základ hrubiánské expresivity, která nemá s estetikou Smetanovy Libuše (podobně Kecala v Prodané nevěstě a jinde) ani tolik společného jako Fričův Faust ve Stavovském divadle s Faustem Goethovým. Tenorista Jan Ondráček je hlasově i jevištně útlým, slabým Šťáhlavem, který nedokáže rozeznít jeho lyrické plochy ani je vybavit určitým heroismem, který mírnosti českých reků v poetice českého obrození a také u Smetany patřil, vulgární ,,akčností“ Zdeňka Plecha a dalších se dokonce nechává strhávat k podobné posunčině na scéně, jinak ji však tou lehkostí vyvažuje. Pavel Vančura, připravený o velký výstup v mohylové scéně, rovněž již daleko za zenitem, tenduje také k hrubému, tvrdému, nepěknému zpívání, Petr Matuszek byl tak jako v předchozích reprízách zcela nepřijatelným Radovanem: jeho hlas nemá (už?) ani stín toho, co Radovan a snad vůbec každá takto závažná postava vyžaduje, nemá prakticky žádný zvuk, objem, neřkuli výraz a vznos, dokonce ani mikrofon to nedovedl ani trochu zamaskovat. Opravdu by se nenašel barytonista, který by byl ochoten tu roli jednou za sezonu pro Ústí zazpívat? Mikroportu dovedly nejlépe využít Stanislava Jirků coby Radmila a Eva Urbanová v titulní roli, také pěvkyně, které na tom ze všech přítomných zřejmě byly přese všechno nejlépe. Paní Jirků v roli Radmily působí dobře zejména svým ztepilým zjevem (její výraz je však poněkud monotónní), hlasově už méně, tady jí chybí vyrovnaný a průraznější (tzn. nejprve objemnější) tón, nicméně protože do díla vstoupila s rozvahou, zpívala koncentrovaně a nenásilně, mikroport jí velmi pomohl a hlas se docela pěkně prostorem nesl. Poprvé se její vstupní verše opravdu rozezněly a zahrály i jistými barvami – jen je škoda, že tohoto efektu nedosahuje běžně vlastními silami. Paní Urbanová je v roli Libuše ze všech nejrutinovanější a podala ji vskutku s přehledem, také s polojevištním aranžmá a reproduktory si věděla dobře rady a i její hlas, jehož přirozené síly již ubývají, byl reproduktory velmi podpořen, takže více než jindy (což je ovšem opět zkreslující) mohly vyniknout i lyričtější pasáže, které má vypracovány, ale přirozeně už by neměly tuto zvukovou transparentnost. O to více zaráží, že paní Urbanová ani při této zvukové podpoře nedovedla zatlačit do pozadí základní negativní rys svého přístupu k Libuši a také k jiným postavám, v Libuši však nejpatrnější, totiž opět expresivitu. To, že paní Urbanová podává Libuši tak dlouho se sklonem k expresivitě, vedoucí až ke štěkavému podání některých vypjatých míst včetně samotného závěrečného ,,slavně“, k často velmi hrubému nasazování, je smutným dokladem uvedeného nedostatku základního uvědomění o slohu díla, jež by přitom mělo být věcí dirigentů, kteří řídí hudební nastudování a s pěvci role studují. Nic takového u nás už po dlouhá léta neexistuje, a tak ani paní Urbanové, na veřejnosti známé, zřejmě dosud nikdo neřekl, že do Libuše nepatří nic z Kostelničky, Ortrudy nebo Elektry, že její projev musí být ušlechtilý, provanutý onou idealizací a monumentalizací, vznosný, a zároveň líbezný, velebný, a zároveň mateřsky a žensky vroucí, že musí mít základní pozitivní ladění, tak jako je celá postava Libuše stylizována do bílé řízy. (To ústecká režie respektuje.) Paní Urbanová si nejen při nástupech dávala větší pozor na kamenné schody než na libušovský výraz, nýbrž i poté, co stanula na ,,pódiu“, jí někdy jako kdyby trvalo, než si uvědomila, že má představovat Kněžnu a naladila odpovídající výraz. Je třeba říci, že sklon k přepjatě heroickému podání Libuše, krajně se projevující u Naděždy Kniplové, české sopranistky v jistém smyslu zdědily po Marii Podvalové. Ta sice o charakteru postavy jistě během let mnohé slyšela, ještě od opravdových znalců, a v mnohém byla Libuší prvořadou, nicméně té pozitivity a při všem vznosu jemnosti, měkkosti, a také vypracování lyrických ploch tam přece nebylo tolik, kolik by bylo třeba (soudě podle záznamů). U Podvalové vše směřovalo k velikosti závěrečného proroctví a k poněkud ,,mužně“ hrdinnému podání postavy, jež v sobě mělo dost z její Šárky. Kniplová tuto tendenci absolutizovala, protože měla přímo ostrý hlas a jednostranně heroický sklon, a její Libuše má v sobě až příliš Brünnhildy, je ohrožená křičivostí a chladem. Naproti tomu Ludmila Červinková, excelující také jako Krasava, měla všechny předpoklady pro rozpracování oněch druhých kvalit, které u Podvalové a jinak i u Kniplové poněkud pozbývaly, Podvalová ji však zastiňovala robustností celkového podání a zejména závěrečného proroctví. Je obrovská škoda, že neexistuje záznam dominantní Libuše éry Otakara Ostrčila Ady Nordenové; podle všeho, co o ní víme, si představujeme, že to musel být jistý ideál kultivované kreace. Z novější doby si však můžeme vzpomenout na Gabrielu Beňačkovou. Jak zářivý a přes všechnu lyriku zvučný a vznosný byl její soprán v té úloze, jaká přirozená kultura a ušlechtilost, jaká vypracovanost ve frázích i přes to, že tu roli prakticky nezpívala! Jaký protiklad vší té expresivity a vulgarity, které se dnes pokládají za dramatičnost! Je velkým štěstím, že ji máme zaznamenánu na Košlerově i Queler nahrávce z 80. let – avšak nepochopitelné, že tuto roli nezpívala častěji, ba v provozu Národního divadla kromě toho slavnostního uvedení vlastně vůbec. Tehdy se to ještě bralo tak, že to je role mimo její obor, ona sama si do ní dle svých slov moc nevěřila. Co bychom za takovou Libuši dali dnes, co bychom dali za takový hlas vůbec, a to nejen v Čechách! Inu, doby se mění, a ta postupující ,,svoboda“ moc prohlubování uměleckých sil nesvědčí, nemyslíte?

 

 Je tedy škoda, že paní Urbanová se stále – tak jako na zaznamenané premiéře z roku 1995 – nezbavila tendence k expresivnímu a siláckému, okázale zpěváckému podání Libuše, k němuž ji přitom ani její ostřejší, tenčí hlas dostatečně nedisponuje; je to dílo chybného interpretačního rozhodnutí, jímž stále neblaze probleskují plameny pekla ,,pop music“. Nezbývá však než říci, že byla přesto nejsilnějším článkem pěveckého ansámblu toho večera a že dovedla zajistit, aby orchestr pana Kaňáka nevyzněl naprázdno (jako v případě pana Matuszka). K provedenému škrtu ve druhém dějství dodejme, že večer měl raději začít o hodinu dřív a pojmout operu celou, než takto: začalo se až v 19:45, prý kvůli setmění, to ale znamenalo i stále výraznější chlad. Raději o hodinu dřív v teple, než později v zimě a se škrty, navíc tak necitlivými. Ideální kulisou večera byla nádherná lípa na hradní terase, pod níž se tak děj mohl odehrávat v přímé návaznosti na libreto (,,pod korunou posvátné naší lípy“; jinak též: ,,jako že stojí ten hrad“). Kéž by alespoň ústecké divadlo u uvádění Libuše zůstalo a nějaké představení přišlo zase co nejdříve!

 

12. 9. 2021

 

Martin Bojda

 

 

Několik dodatků ke coronafašismu:

 

K likvidování nepohodlných názorů a lidí a coronabyznysu:

 

Rastislav Maďar a možný střet zájmů: Propaguje očkování a zároveň do ČR dovážel vakcíny, tvrdí právník Nielsen | ŽivotvČesku.cz (zivotvcesku.cz)

 

Noch nie wurden so viele Menschen durch eine pharmakologische Intervention getötet oder schwer verletzt, wie in der COVID-Plandemie. Die Imfpschadensdatenbanken quellen über vor Toten und Verletzten. Die VEARS-Datenbank muss man für einen Überblick mehrfach ausfiltern, weil sie nur 10.000 Todesfälle pro Abruf ermöglicht. Die EMA-Datenbank war zwischenzeitlich unter den Medlungen zusammengebrochen und das, obwohl nur ein geringer Bruchteil der Impfschäden gemeldet wird. 

 

Der Friedhof der Impflinge | LAUFPASS.com

 

US-Corona-Forscher: Pfizer-Impfstoff tötet mehr menschen, als er rettet.

 

US-Corona-Forscher vor der FDA: "Pfizer-Impfstoff tötet mehr Menschen, als er rettet" — RT DE

 

Homo Pandemicus: Covid Ideology and Panic Consumption.

 

By forcing us to consume panic, capitalist ideology facilitates the acceleration of the economy’s main drivers while strengthening its authoritarian grip over the terrified masses.

 

Homo Pandemicus: COVID ideology and panic consumption -ORCA (cardiff.ac.uk)

 

Masový odpor vůči coronafašismu versus cenzura: Ve Winterthuru proběhla obrovská demonstrace proti coronafašismu, na 100 000 účastníků, tj. 1% všech Švýcarů. Jak je možné, že ani veřejnoprávní česká média o ní stejně jako o obrovských demonstracích v Londýně či Lipsku vůbec neinformovala?! Zkuste si o těchto demonstracích najít nějaké české články přes Google! Vážení občané, pořád nevidíte, jak nesmírně vámi média a politici manipulují? 

 

Demo Winterthur, über 100'000 friedliche Menschen, 1% der Schweizer an der Demo in Winterthur - YouTube

 

Anusselbsttests mit Feuerlöscher im Theater

 

Irritationen wegen 3G-Regeln bei der Wiedereröffnung der Volksbühne unter René Pollesch, 16.09.2021 - YouTube

 

Plus: dva vrcholy ,,zodpovědnosti v boji s pandemií" v Lipsku, a to přímo v jeho čelných kulturních institucích: v proslulé místní koncertní síni Gewandhaus vás (jako před pár dny Kněžnu) překvapí tím, že do garderoby si můžete odložit pouze ruksak, kdežto kabát si musíte vzít do sálu. Když se každý příchozí podiví proč, vysvětlí mu, že to je z hygienických důvodů, ,,wegen Corona". Není to jasné? Přece ta paní šatnářka by mohla na kabátě za tu chvíli, co ho bude držet v ruce, nechat takovou vrstvu covidu (jakou jsou její prsty beztoho obaleny - všimli jste si?), že by to zabíjelo snad i bezprostředně! Sice se zrovna tak dotkne lístečku, který vám k šatně dá, její kolegyně u pokladny zase peněz, vstupenky apod., ale boj s pandemií je boj s pandemií - a běda vám, pokud jste GegnerInnen! Před každou místností pěkně nafasovat škrabku a všechen ten covid ze sebe seškrábat, dez-infikovat se, jinak zákaz vstupu! Nucení k dezinfekci rukou, a to i tam, kde na nic nesmíte sahat, jako v muzeích (ve Výmaru, postavené nadto Josefem Zítkem!), anebo dokonce v kostelích, patří přímo k laboratorním projevům coronaidiocie. Druhý okouzlující příklad emancipace rozumu ve vrcholné fázi osvícenství, digitálním Virověku: na nevelkém schodišti vedoucí v jedné z lipských univerzitních budov do prvního patra s instituty pro filosofii a kulturologii je uprostřed plošiny, na níž se potkávají schodiště přicházející zprava a zleva, aby opačným směrem pokračovaly dál, natažena páska. Aby se lidé náhodou nesetkali. Mohou se setkat a setkají se o pár schodů dole a pak zase nahoře, v mezipatře je však mezi oběma schodišti páska. A to na schodech ke katedře filosofie! Libuše vyhlašuje soutěž o co nejracionálnější vysvětlení tohoto projevu ,,boje s pandemií", první cenou je sladká odměna ve stínu lípy na Vyšehradě! Při vstupu nezapomeňte na DREI G, jak se vás na ně ptají v Německu, tzn. očkovaný, vyléčený, testovaný. Drei G: Geimpft, Genesen, Getestet. K tomu už jen: Gestapo

 

PS: Frankfurter Allgemeine šíří po knihkupectvích záložky do knih, které mají na první stránce sympatickou sentenci Freiheit beginnt im Kopf; otočíte-li na druhou stranu, zjistíte, že záložku můžete zároveň použít jako 25 eurový šek na očkování zdarma: 2 Wochen gratis testen. Freiheit beginnt im Kopf = 2 Wochen gratis testen. Ať žije, pánové, císař Covidus Idiot I.!   

 

Testovaný fójak, dobra fójak.