Libuše v Národním konečně zase s dirigentem, a přec hanbou rdí se v líci
Recenze reprízy konané 28. 10. 2022 v Národním divadle
Bedřich Smetana: Libuše (j. h.)
Libuše – Dana Burešová
Přemysl – Svatopluk Sem
Chrudoš – František Zahradníček
Šťáhlav – Jaroslav Březina
Krasava – Alžběta Poláčková
Radmila – Michaela Zajmi
Lutobor – Jiří Sulženko
Radovan – Jiří Brückler
Orchestr i sbor Národního divadla
Dirigent – Robert Jindra
,,Du willst der Rede setzen ihre Schranke,
Einkerkern Schrift und Wort?
Umsonst! Es wälzt sich jeder Glutgedanke
Bacchantisch und unsterblich fort!
Und sollt´ ich sterben einst wie Ulrich Hutten,
Verlassen und allein,
Abziehn den Heuchlern will ich ihre Kutten:
Nicht lohnt´s der Mühe, schlecht zu sein!“
August von Platen
,,Sakra!“ zvolala hraběnka a mrštila šálkem se zbytkem čaje, který nevylila, do kouta. Tak nějak si kapitán Hastings přál jednou spatřit začínat anglický román. Jak veliká vina má, táže se Kraseny slovem Kněžnin cit, laji-li dál, když to jen horoucí láskou k Tobě – Libuše totiž pravá, tzn. i hraná, a hraná dobře a často! Ano, v Národním divadle jako Milostí uvedli nám 28. října 2022 největší dílo české operní literatury 19. století, s Národním divadlem spojené jako žádné jiné, Smetanovu Libuši. Bylo to po řadě let poprvé, co ji dirigoval Robert Jindra, vracející se do vedení Opery po Jaroslavu Kyzlinkovi. Řekněme hned, že posun to byl znatelný a potud pocit jakoby úlevy. Konečně zase jednou Libuše dotýkající se slavnostního, monumentálního, a zároveň architektonicky tak vypracovaného, vnitřně diferencovaného poetického tvaru, jímž Smetana své dílo vybavil. Jak se ale z tohoto pokroku těšit, když je stále provázen takovými nedostatky nejen v podání pěveckém, nýbrž především tak strašlivými atributy burianovsko-hansenovského řízení Národního divadla a jeho Opery – mezi něž se pan Jindra bohužel zdá spíše zapadat, než že by z jejich šmíry naši první scénu vyváděl? Pan šéfdirigent Jindra s oblibou veřejnost ubezpečuje o své lásce k české opeře a úctě k její tradici v Národním divadle, dokonce se zdá, že k Libuši zvláště. Protože jsme se dávno naučili lidi soudit podle jejich skutků, a nikoli slov, podle toho, za čím a jak dovedou stát, a nikoli podle nezávazných úsměvů a gest na sítích, klademe si jednoduchou otázku: projevuje se pěstování české opery v Národním divadle, kde se dříve hrál sto let celý Smetana a běžně desítky českých oper, tím, že se za celou sezonu, necháme-li stranou koncertní provedení Janáčkovy Věci Makropulos a dodatečnou premiéru již za covidu připraveného, umělecky druhořadého Weinbergerova Švandy dudáka (někteří čelní muzikologové jej nazývali přímo kýčem), nastuduje toliko jediná česká opera, Dvořákova Armida? S výjimkou eklektického Švandy s jeho ,,na tom našem dvoře / všechno to krákoře“, vpravdě ,,kongeniálně“ v Národním divadle i s celou drůbežárnou ,,usalašeného“ Vladimírem Morávkem (výprodej rekvizit po Děsivé flétně a kentauří Rusalce v Brně zřejmě pokračuje), jediná česká operní premiéra až v červnu 2023, Armida! Jinak za celou sezonu jedním slovem nic, doslova pár konvenčních titulů pořád dokola – resp. snad máme jako takový milodar a nevídané ,,vstřícné gesto“ Jeho ředitelských Veličenstev vnímat, že nám darují pár repríz Jakobína a Čerta a Káči? Říkalo se, že obě tyto inscenace se již stahují, Čert a Káča měli dokonce oficiální derniéru – a nyní se přece budou zase hrát! Zdá se, že to prosadil pan dirigent Jindra – ale copak není samotná tato situace přímo absurdní? Musí si šéfdirigent Opery Národního divadla na svém norském nadřízeném ,,vyprošovat“ dvě tři reprízy českých oper, aby se hrálo aspoň něco? Prosím, Pere, aspoň jednou Jakobína, jsme přece v Praze! Dobrá, dám jednoho, ale víc ani o píďu! (Nedám - YouTube) To by tak hrálo! Nevíte, že musíme repertoár oživovat novými věcmi? Třeba novou Figarovou svatbou, vždyť to bude teprve třetí za pět let! Je třeba umět dobře investovat! A pak Plameny, Ples v hotelu Savoy – musíme přece hrát pro široké masny, a pak taky dát šanci mladým a lidem ze zahraničí! Kriminalistika záleží na chytrosti a vlídnosti.
Aby bylo jasno: Už jen něco málo přes rok nás dělí od 200. výročí narození Bedřicha Smetany, jehož dílo tvořilo více než sto let základní pilíř repertoáru Národního divadla. Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a také Divadlo J. K. Tyla v Plzni se připravují uctít velké smetanovské výročí jediným náležitým a v historii běžným způsobem, totiž cyklem všech Smetanových oper. Jen Národní divadlo v Praze, kromě jiného největší a nejštědřeji dotované divadlo v zemi, svou zakládací listinou přímo zavázané k péči o český repertoár, se tváří, že o tomto blížícím se výročí nic netuší, a ani v jeho předvečer opět neuvádí ani jedinou novou smetanovskou premiéru! A to dokonce přesto, že Jaroslav Kyzlink u příležitosti uvedení Dalibora v oficiálním divadelním bulletinu jako šéfdirigent tvrdil, že takový cyklus všech Smetanových oper připravuje i pražské Národní divadlo! Podle všeho to byl bohapustý žvást, protože kromě tohoto vyjádření dosud nevidíme ani jediný výsledek na této cestě! Jak jsme již psali, nový šéfdirigent Národního divadla Robert Jindra dokonce za této situace, kdy se v Praze od Smetany i v předvečer jeho 200. jubilea hraje pouze Prodaná nevěsta – navíc režisérsky zdevastovaná – a jednou dvakrát Libuše, připravuje nového Dalibora pro Ostravu, zatímco v Praze ho ani v této sezoně nedokáže uvést! Tato historicky nevídaná situace, kdy šéfdirigent Národního divadla studuje jedno z nejvýznamnějších děl českého operního repertoáru pro mimopražskou scénu, a na ní, kde je šéfem, je nehraje, napovídá, že od příštích dvou sezon můžeme zřejmě ve vztahu ke Smetanovi a české opeře nadále očekávat jen to nejhorší. Dovedete si prosím představit, že Otakar Ostrčil, Václav Talich nebo Jaroslav Krombholc připravuji Dalibora v Ostravě, a nehrají ho v Praze? Robert Jindra mluví o své lásce k české opeře – a kolik toho z ní prosím do své první sezony promítl? Proč byla Věc Makropulos pouze koncertně, zatímco jevištně se uvádějí tak druhořadá díla jako Švanda dudák, Ples v hotelu Savoy atd.? Co měl znamenat pidikoncert s názvem ,,Hommage à Smetana, Kovařovic, Ostrčil“ – koncert trvající hodinu a půl i s dvacetimunutovou pauzou? (Odmítáme na něco takového chodit už z principu!) Proč se neuvedla po celých desetiletích některá Kovařovicova či Ostrčilova opera? Na scéně, kde se dříve některé z nich hrály po desítky let! To Vám Hansen více nedovolil, pane Jindro? A pokud ne, jste opravdu ochoten v takové práci pokračovat a mluvit o své úctě a lásce k české opeře a tradici Národního divadla? Prokazuje se v Národním divadle ,,Hommage“ Smetanovi uváděním jediné jeho opery a té druhé (Libuše) jednou za sezonu? Možná ten ,,úsporný systém“ (patent Kulík) rovnou převést na jednotlivé árie u klavíru před divadlem, ať zbude víc na Hansenovy zahraniční hosty a ,,non grata“ arcidíla? Pokud kdy v moderních českých dějinách byla v Praze nějaká musica non grata, pak jsou to mistrovská díla české opery v Národním divadle za Buriana a Hansena! Jestli pan Jindra hodlá jako šéfridigent v tomto hansenovském stylu pokračovat a příští sezonu uvede opět jednu nebo maximálně dvě české opery, a Národní divadlo tak v roce 200. výročí Smetanova narození nebude hrát ani polovinu jeho děl, zatímco v menších českých městech se bude hrát jeho operní dílo celé, dokonce za přispění pražského šéfa, jestli se v roce 2024 neuvedou, v tomto případě již po celých 25 letech, po celém čtvrtstoletí!, ani Branboři v Čechách, bude to přímo historická hanba, o jaké se jednou bude psát v knihách. Nikdy v dějinách se v Národním divadle nehrálo tak málo českých oper jako dnes, kdy byl po pár reprízách bůhvíproč odstaven opět i Dalibor, a Libuše, kterou má pan Jindra údajně tak rád, se nehraje kromě 28. října ani v jediný jiný sváteční den, kdy bývala vždy tradičně uváděna: ani na sv. Václava, ani na Nový rok, popř. 17. listopadu, dokonce ani na Smetanovy narozeniny 2. března, a dokonce stále není hlášena ani na 8. a 12. května 2023! Bude tedy Libuše uvedena jen jedinkrát za sezonu? Takto se projevuje Vaše láska k Libuši, pane šéfdirigente? To je, asi jako když někomu předstíráte přátelství, a pak, po dlouhých letech, ani nezvedenete telefon, když vám chtějí oznámit, že dotyčný zemřel. (Člověk přece nemá pořád čas, třeba si zrovna barví vlasy nebo fotí kuře na Facebook.) O čem asi svědčí to, že sólisté Národního divadla jezdí zpívat velké role a premiéry na mimopražské scény? Dovedete si představit, že Marie Podvalová nebo Eduard Haken jezdí zpívat do Ostravy nebo Ústí, zatímco v Praze dotyčná základní díla ani nehrají? Není to jen o šéfdirigentovi, nýbrž o celém ansámblu; naděje však již nevkládáme do nikoho, protože tito lidé se zdají být ochotni si nechat líbit úplně cokoli – kost z kostí jejich se zdá být ,,humor“ na úrovni opic v Prodané nevěstě, slepic ve Švandovi dudáku etc., zkrátka sebevětší kýč a úpadek, a i kdyby se už hrála jen jediná poslední česká opera, nikdo se nad tím ani nepozastaví. Jen se navzájem tupě chvalte na svých sítích, historie a myslící lidé si spíše zopakují s Ivanem Divišem: ,,Talent bez odvahy je jako dort s polevou z hoven.“
Uvedení Libuše 28. října tedy bylo zarámováno natolik truchlivými okolnostmi, že těšit se relativním pokrokem orchestru pod novým šéfdirigentem lze pouze v omezené míře. Ale budiž: chceme o tom pár slov napsat, protože nedostatků bylo pořád nemálo a protože nikdo jiný opět nenapíše. Pan Jindra bohužel neotevřel žádný z Kyzlinkových škrtů, zůstávají i nesmyslné zásahy do libreta (dvakrát ,,již“ namísto ,,juž“ bez ohledu na jeho poprvé rýmotvornou /od slova rým, ne rýma/, podruhé znělou akcentační povahu, ad.), už proto tak i toto provedení zůstává Smetanovi leccos dlužno, ale budiž. Pokrok se týkal především slohového uchopení díla jakožto ,,slavnostního tableau“, nikoli běžného ,,zápletkového“ dramatu, jak se vyjádřil sám Smetana. Zvuk byl oproti kapelnické uspěchanosti a plochosti Kyzlinkova vedení nesrovnatelně plnější, vznosnější a v nuancích vypracovanější. Člověk i zrakem mohl na pohybech dirigenta sledovat, jak vnímá a hráčům ukazuje přechody v dynamice, v crescendech, úlohu nástrojů v některých místech, zvláště nástrojů dechových. Nově vypracována byla subtilní i mohutná, ansámblová místa, a bylo mezi nimi opravdu diferencováno. Ve srovnání s Kyzlinkem přímo slastným byl posun v uplatnění lesních rohů před výstupem Radovana v prvním jednání (,,Oba rodní bratři Klenovici…“): oproti rychlosti a prázdnotě, s níž se u J. Kyzlinka celé toto tak důležité, krásné i dějově významné místo odehrálo, u R. Jindry orchestr přímo zahlaholil, zvuk prostoupil celým sálem a zazněl barevně a plně – úplně jiný svět! A přece to nebylo ideální, protože provedení se stalo zase téměř lyrickým, zatímco jeho povaha je ve skutečnosti epická, tak jako i povaha Radovana samotného! Ani následující emfatické ,,Ó, je-li dnešní den k tomu dán“ (Eduard Hrubeš kdysi při zaznamenaném představení v Brně s Marcelou Machotkovou zpíval ,,pak buď za to navždy milován“ místo ,,požehnán“!) nemá být čistě lyrické, nýbrž právě vřele roznícené = podněcující, zprostředkovávající – přímo oslavující dějovou gradaci. Radovan se musí, a zvláště v prvním aktu, přednášet, je to ovšem postava zároveň lyricky vřelá i dějově hybná, epická: je to postava rétorická, výstup ,,Oba rodní“ je přímo autorem opatřen interpretačním pokynem ,,Hlasem povýšeným“, žádné místo v Libuši nemá snad být předneseno více pateticky. Na to vždy správně dbal pan Janál, velmi adekvátně zároveň Radovana ztělesňuje s rukou na srdci – a na to vždy řádně nedbal pan Kyzlink, který toto čarokrásné a arcipatetické místo zpravidla přímo ,,odmával“ a nechal zpěváky téměř ,,oddrmolit“. Totiž ne pana Janála, který se jeho ne-intepretaci intuitivně vzpíral – už proto, že na tempa pana Kyzlinka také v Prodané nevěstě se často ani nedá zpívat, zvláště zpěvákům majícím problémy s dechem –, ale pana Brücklera, jehož Radovan v minulosti býval vždy zazpíván korektně, ale zkrátka bez toho, že by více vyzněl. Tentokrát tomu bylo jinak, Jiří Brückler udělal ze všech sólistů nejznatelnější pokrok a poprvé se opravdu přednesení Radovana přiblížil. Jak očividně i pěvcům pomůže, když se dílo opravdu provede, vyklene, nechá rozeznít, jak najednou vše zní líp – a samo si o řádnou – přirozenou – umělecky vybranou interpretaci říká! Radovanův výstup byl zahrán a zazpíván o mnoho pomaleji, vznosněji a vřeleji než dříve, a zrovna tak ve druhém aktu! Tam se pan Brückler konečně i rozpohyboval, dokonce si poprvé dal i ruku na srdce a vstoupil do středu scény – výborně! Ve třetím aktu (,,budiž vám dán!“) velmi přesvědčivá výška. Pěkný výkon, ale zatím jen krok k tomu, Radovana opravdu vytvořit, pokud to obecně není role pro pana Brücklera nevhodná – působí v ní snad příliš mladě a nenápadně, Radovan musí být bohatýrský a vřelý, leč ,,autoritativní“; to se navzdory některým vokálním problémům vždy dařilo panu Janálovi.
Pokud by někdo nevěděl, o jakých interpretačních rozdílech zde mluvíme a že se podání tak může lišit, že by provádění pana Kyzlinka bylo opravdu tak neadekvátní, nechť si prosím poslechne ukázky dostupné i na Youtube (bohužel tam nejsou ty ze dvou – nejlepších existujících – rozhlasových nahrávek Libuše pod taktovkou Aloise Klímy): srov. zde nástup lesních rohů a pak tempo Radovanova matného provedení: 39:07n., Bedřich Smetana: Libuše - YouTube, a zde u Mistrů: ihned Libuše 5/15 (Bedřich Smetana) 1. dějství, Libušin soud 3/3 - YouTube, 41:17n. (až na ten přízvuk…) Bedřich Smetana: Libuše 1983 (Košler - Beňačková - Zítek ) - YouTube. A – tragédie u J. Kyzlinka největší: poslechněte si, jak podává samotné finále, nejslavnostnější ze slavnostních, jaké si lze představit, sborové ,,Český národ neskoná!“, jak je Kyzlink ,,odklepe“ přímo závratným tempem, v němž po slavnostnosti a závažnosti není ani stopy, v němž nic nevyzní, v němž neuslyšíte ani frázi, ani výšku (od Krasavy), nic: 11:23n. Eliška Weissova as Libuše National Theater Prague - YouTube, 2:31:12n. Bedřich Smetana: Libuše - YouTube. Co prosím má znamenat to, co hudba a pěvci předvedou v prvním videu v čase 11:41n., ve druhém v čase 2:31:28n.? Zkuste si to takto zazpívat bez orchestru, myslíte, že takto to má, zvláště jako slavnostní finále, znít? Platí totéž co u – ,,hlasem povýšeným“ přednášeného – výstupu Radovana, nejsou to naše arbitrátní záliby, nýbrž objektivní dispozice daných míst v hudebně-dramatické stavbě díla. Je objektivně nepřípadné, aby se daná místa provedla takto rychle a drmolivě, když mají být explicitně slavnostní, patetická, a především když Smetana tak programově dle vlastních slov vyvozoval hudbu z melodie (rytmu) řeči, jak to známe z jeho korespondence s E. Krásnohorskou apod. (tzn. důraz na vokály, na frázi, na dramaticky určený přednes, a to veršů). Srov. podobný a velmi palčivý problém ve finále 2. aktu, kde i R. Jindra zůstal Smetanovi dosud nejvíce dlužen: rozklenul a vypracoval sice mnohé z toho, co Kyzlink přímo hanebně ,,odmával“ (srov. Bedřich Smetana: Libuše - YouTube 1:37:11n. – to rozechvění, že?; ,,spěchej k veselí“ 1:38:28n. à la štrkykuju si cak-cak-cak. Mám hlad! Mám hlad! Mám hlad! Jak říkal dr. Štrosmajer: Pane kolego, já jsem vám říkal, abyste mu tu ránu zašil, ne zaštupoval! A Přemysl pana Sema: ,,Má předtucha je vy-pl-ně-na", v čem by se to lišilo od toho, kdyby zpíval: ,,Má punčocha je vyplněna"?) A srov. samotný závěr 2. aktu, ,,my půjdeme všichni“, zvl. 1:45:08n.! Co se to tady prosím pěje, co tady graduje? Zkuste si to zazpívat bez orchestru! Opravdu si myslíte, že takto to má asi znít? Srov. 1:45:20n. a pomni, jestli je to vůbec tatáž skladba jako zde: 6:00n. Act II. Libuše's Marriage: X. Scene 5: „Nuž pokoj s vámi…“ (Přemysl, choir, Radovan) - YouTube.Tendence k absurdně zběsilému podávání tohoto závěru 2. aktu bohužel nezačíná až panem Kyzlinkem, dříve bývala projevem špatné slohové rozvahy, ale srov. na obou uvedených nahrávkách Aloise Klímy z r. 1949 a 1962 (ve druhém případě takřka až manýrovitě, knappertsbuschovsky pomalé), a srov. také Otakara Jeremiáše a jeho zrovna tak vznosné, monumentální = náležité podání finále celého díla: 13:56n. (krásně zde vynikne Stanislav Muž) Bedřich Smetana: „Libuše“ - Libušino proroctví. - YouTube. Pan Jindra se k monumentalizujícímu, tzn. vlastnímu slohu Libuše přiblížil, v samotném závěru 3. a zejména také 2. dějství však zůstal přehnaně uspěchaný, tzn. odkazující slohově k (melo)dramatu namísto fresce, o niž jde (jakkoli samozřejmě vnitřně živou a dynamickou). Nejde o pomalejší, nýbrž vzdušnější, širší, vznosnější řízení, jaké u Wagnera tak památně (jen občas snad přehnaně) praktikoval Hans Knappertsbusch (srov. 1:07:05n. Wagner: Die Walküre: Act 1 - Hans Knappertsbusch (Colour, subtitles) - YouTube, v tomto provedení jinak fenomenální Josef Greindl jako Hunding), u Beethovena Karl Böhm. Pokud by si čtenář/posluchač chtěl spravit chuť a zažít při práci opravdového Mistra, pravý zázrak dirigentského umění, nechť se podívá na tento záznam ze zkoušky a následně provedení Smetanovy Vltavy pod vedením Ference Fricsaye, jinak především jednoho z největších mozartovských dirigentů 20. století: Ferenc Fricsay rehearses and conducts Smetana`s Moldau - YouTube, zvl. 11:30n., 12:30n., 42:50n., 53:40-50!
O tom, kolik dluhů dosud zůstává vůči poetickému tvaru (a tak i nejvlastnějšímu hudebnímu jazyku) díla (o ideovém rámci raději při šaškování s ovcemi, teletubbies-pastýři a směsi Asterixe a Mordoru v expozici lutého sváru nemluvě), bohužel svědčily ještě spíše některé pěvecké výkony. U některých, jako pan Brückler, došlo k posunu, u některých k naprosto žádnému, přičemž nejmarkantnější to zůstává u Svatopluka Sema coby představitele Přemysla. Pan Jindra očividně pana Sema ani stínem nenasměroval ke korekci ne-interpretace, kterou si osvojil pod vedením J. Kyzlinka, a pan Sem nadále ukazuje (rozhodně ne přednáší) Přemysla siláckého, ne-li přímo hrubiánského, zpěváckého a ,,chlapáckého“, div ne záporáckého! Základní vřelá, pozitivní povaha celého Přemyslova zjevu a hudebního výrazu zde vůbec není přítomna. Pan Sem disponuje sonorním a potud pro ,,sváteční“ publikum přesvědčivým, ale hrubě a bezobsažně uplatňovaným hlasem, který nepracuje s charakterem postavy, natož lyrické. Ať to byl jeho Renato, Gérard, nebo (nejhůře) Bohuš, vždy to byla role jako role, bez tvářnosti, hloubky, a především stereotypně podaná způsobem, který spíše než zpěvu založenému na frázích a v nich na legatu odpovídá natahování a akcentování (= odsekávání) hlásek podle toho, jak to panu Semovi vokálně vyhovuje. Jeho Bohuš stejně jako Přemysl se naprosto míjí s povahou a interpretační tradicí těchto rolí, které jsou přese všechno dramatické vybavení primárně lyricky pozitivní a citové, mají se zpívat procítěně a krásně, neseně, kantilénově. Poslyšte některé starší nahrávky, jak dokonce i heroický, dramatický představitel Přemysla, Stanislav Muž, jehož styl byl po válce zatlačen do pozadí lyrickým typem Václava Bednáře či Theodora Šrubaře a po nich zase Jindřicha Jindráka či Václava Zítka, podává árii o lípách přímo zpěvavě, takřka jako ,,lidovou píseň“, s onou prostou zpěvností, přirozeností, a v tom oduševnělostí, jakou se tak samozřejmě vyznačovala starší česká pěvecká škola vůbec, typicky Ludmila Červinková: stanislav muž - Search | Europeana, arcilyrický byl Jan Konstantin, stylově uvědomělý i jinak dramatický a později Chrudoše zpívající Zdeněk Otava: o vy lipy - Search | Europeana ; Bedřich Smetana: „Libuše“ - Ó vy lípy. - YouTube, Libuše. Festive opera in 3 acts - Act 2- But I shall remain here - YouTube. Jaký rozdíl mezi touto nenuceností a ,,chlapáckým“ forsírováním pana Sema! (Podotkněme, že stejně špatně jako pan Sem k Přemyslovi přistupuje i pan Plachetka, postrádající ovšem navíc jeho sonoritu.)
Paradoxní je, že v představitelce titulní role Daně Burešové má Národní divadlo – po jednostranně dramatické, někdy až nepřípadně expresivní Evě Urbanové – zrovna lyrickou Libuši. Libuše svými vokálními nároky vyžaduje dramatický, mohutný hlas, na druhou stranu ale není nic horšího než ji i s jejími výškami odkřičet, podat tuctově dramaticky. Je to role svrchovaně stylizovaná a kultivovaná: podobně jako v případě ostatních postav opery, s jistými (kontrastně uplatňovanými) výjimkami Chrudoše a Krasavy, kteří se nejspíše blíží expresivitě (ta však musí být úplně jiná než ve verismu!), musí být u Libuše dramatické či citové pohnutí integrováno do vyšší vyrovnanosti celé postavy a opery. Libuše musí být velebná, a zároveň mateřská; vladařská a ,,povznesená“, a zároveň líbezná a vroucí. Vyžaduje pevnou vokální linii, s výškami (,,já vdám se“, ,,slavně překoná“) i hloubkami (,,po staletí“), ale zejména kultivovaný a jasný, světlý, ušlechtile krásný základní tón, a v tomto ohledu je lepší, když ji zazpívá kultivovaná pěvkyně s lyričtějším hlasem, nedostačujícím v exponovaných místech, ale oduševňující postavu v její specifice, než když ji zazpívá sice velkým, ale prázdným a hrubým tónem pouhá dramatická zpěvačka. Touto kulturou podle všeho vynikala meziválečná Ada Nordenová, opora Ostrčilova ansámblu, bohužel v této roli nezachycená, po válce Ludmila Červinková. Paní Burešová je kultivovanou, pěkně působící Libuší, tak jako byla pěknou Elsou, třebaže nedokáže vokálním nárokům této role plně dostát. Její výkon měl i kvůli nezadržitelnosti času značně daleko nejen k zadostiučinění výškám, které prakticky úplně vypouští (v prvním aktu již v modlitbě!), protože si však celkové úrovně jejího podání vážíme a víme, že moc alternativ k ní dnes není, zdráháme se ji prudčeji kritizovat. Bude nás mrzet, až jeviště, na němž v poslední době vlastně ztratila většinu svých rolí, podobně jako paní Bogza, definitivně opustí.
Na druhou stranu je odpovědností šéfdirigenta, které se dříve koncepčně dostávalo, starat se o to, aby ansámbl dokázal pokrýt potřebné (základní) role a podat je se ctí: dříve by věru sotva bylo možné, aby se po celá léta, ba rovnou už v nových nastudováních, pracovalo s pěvci, o nichž všichni vědí, že nárokům rolí nejsou schopni dostát. Když některá role obsahovala ta a ta exponovaná místa, a ten a ten zpěvák, který býval nebo měl být do role obsazen, je (už) neměl, musel zkrátka roli opustit, protože prezentovat roli zpěvákem, který ji nezvládne, nebylo možné. To, že paní Burešová navzdory tomu stále zpívá Libuši, jsme v duchu řečeného ochotni přijmout, samozřejmostí by však rozhodně nemělo být, že stejným způsobem předepsané výšky jednoduše vypustí i basbarytonista zpívající (na hranici svých možností) Chrudoše – František Zahradníček. Nevíme, co s ním bylo, a dovedeme pochopit, že někdy ani zpěvák nemá svůj den, ať už z jakýchkoli důvodů, ale pak by měl mít přinejmenším ohlášenu indispozici. Pan Zahradníček ji ohlášenu neměl, a přece své výšky přímo vypustil. Takovéto vypouštění, tu od Libuše, tu od Chrudoše, by v jiných dobách nebo divadlech opravdu nebylo představitelné a je na pováženou, jestli se z něho v Národním divadle stane samozřejmost. O novém nastudování či zadostiučinění všem finesám (zde zejména znělým hloubkám) se nedalo mluvit ani u Jiřího Sulženka, který působil podobně nesvým dojmem jako pan Zahradníček, dokonce pro sebe netypicky několikrát zapomněl text. Jaroslav Březina zazpíval Šťáhlava docela stejně jako kdykoli jindy, mechanickým, až kvákavým způsobem, který se věru nepodobá blachutovskému odkazu. Zvědavost mohly budit dva debuty ve zbývajících ženských rolích: Radmilu zpívala poprvé Michaela Zajmi, Krasavu Alžběta Poláčková, která ji ztvárnila již v Heřmanově a Kružíkově karikatuře Smetanova vážně a náročně míněného díla v Brně roku 2018 (opravdu ta nejslabší a režijně nejurážlivější Libuše, jakou jsme kdy viděli). O paní Poláčkové jsme psali už mnohokrát a museli bychom se opakovat: je to stejně ploché a vokálně nedostatečné zpívání jako ve většině ostatních jejích pražských rolí, štíhlým, ale nedostatečně objemným hlasem bez potřebné razance a dynamické škály: ve výškách na závěr ji slyšet nebylo, emocionalitu v mohylové scéně tradičně zprostředkovávala herecky, nikoli vokálně: její hlas se nenese, je to protiklad širokého a plného tónu se zvonivými výškami i hloubkami, jaký měla ideální Krasava Ludmila Červinková, ale i štíhlejší Milada Šubrtová. Spíše se (dříve) nesl hlas paní Kobielské, nyní ovšem již ztěžklý (asi proto nahrazený), oproti paní Šimkové to zlepšení není, protože obě zpěvačky mají pro takovouto roli příliš tenký hlas. Paní Zajmi představovala spíše zlepšení proti předchozím představitelkám, zejména proti paní Jirků, její hlas se zdá dobře posazený a kulatý, ale rovněž postrádající větší průraznost, objem i rozsah směrem do výšek: jde nedostatečně dopředu a nezvoní, což je pro Radmilu v interpretační tradici ražené Martou Krásovou tak důležité. Byl to slušný debut, ale (zatím?) nikoli výraznější kreace, která by jevištní prezenci Radmily dala větší osobitost. Libreto Libuše, jehož ideovou a architektonickou vypracovanost tak umocnil mladý Ervín Špindler svým kongeniálně stylizovaným básnictvím, je pracováno důsledně trochejsky: v partu Radmily to vyniká – má intepretačně vynikat – ve zvonivých vstupních slabikách slov již prvých veršů (,,slav-ná kněž-no“, ,,věšt-ky-ně bu-douc-nos-ti). To nevynikne vždy, dokonce i velmi dobré pěvkyně v tomto partu zůstanou nevýrazné, protože nemají tento zvonivý, pronikavý tón, jaký měla jedinečně M. Krásová (ale také Jarmila Palivcová v uvedeném Jílkově brněnském provedení). Nástupy v mohylové scéně, zejména nádherné ,,On s Krasavou, hle“ byly poněkud matné – jakou špičku zde měla Marta Krásová ve ,,smí-řil se“! A jak za ní dovedl znít Jaroslav Veverka či Eduard Haken svým klenutým a ušlechtile znělým ,,nám kyne blahá naděje že smíří se i s vládkyní“, jak krásně má znít ,,Hvězda naděje nám svítá, / ranní záře plápolá“! Paní Zajmi by snad představitelsky i pěvecky mohl více sedět Záviš v Čertově stěně, ale otázkou je, zda se ji vedení uvolí uvést alespoň roku 2024. Pokud jde o onu šířku a zvonivost tónu, tj. to, co v dnešním zpívání nejvíce chybí (necháme-li stranou ponětí o poetické a ideové kvalitě textu a slohu jeho zhudebnění), srov. kromě již mnohokrát odkazované Ludmily Červinkové (první čtyři verše jako z učebnice, a přitom absolutní přirozenost a lehkost celého projevu: Duch můj kráčel : arie Toscy z II. jed. opery Tosca / Giacomo Puccini | Europeana) takovou Mariu Reining a z tenorů Julia Patzaka – dvojí ztělesnění takovéto nejvyšší pěvecké kultury meziválečného a poválečného Rakouska: Maria Reining jako vedle L. Červinkové a R. Tebaldi snad nejkultivovanější soprán své doby, s dokonalými vokály a ušlechtilostí tónu jakoby zpřítomňující transcendující povahu (úlohu) pravého umění, nepřekonatelná např. hned ve vstupním verši Elsina ,,Euch, Lüftchen, die mein Kla-gen“ (0:43: Euch Lüften, die mein Klagen (Lohengrin) - YouTube), zde 13:20 jako Desdemona: Verdi - Otello - Willow song ... Ave Maria - Maria Reining (1942/43) - YouTube (!), bezkonkurenční Elisabeth v Tannhäuseru (Wagner - Tannhäuser - Ich fleh' für ihn - Maria Reining - Knappertsbusch (Wien, 1937) - YouTube, zde již zvuk a cit prvních dvou slov: Allmächt´ge Jungfrau (Tannhäuser) - YouTube); Julius Patzak jako vysloveně lyrický a světlý, a přece tak široce, plně a krásně znějící tenor, s naprostou suverenitou excelující od vídeňských operet a písní až po Lohengrina (srov. líčení Antona Dermoty v jeho pamětech), mj. snad nejlepší interpret tenorového sóla v Beethovenově Deváté symfonii, které bývá podobně jako to basové často tak špatně, nedbale, rychle či hrubě podáno (to basové leckdy přímo odkřičeno, srov. příšerného Bryna Terfela): 52:39n. Beethoven: Symphony no. 9 (VSO/Horenstein) - YouTube. (Už jen to znělé a zpěvné ,,froh“! Srov. zde ale zase heroicky znějícího Beno Blachuta s jeho ,,dál!“: 10:12 Hermann Abendroth "Symphony No 9" Beethoven (4. Mov.) Prague 1951 - YouTube.) (K italskému oboru a modernějším nahrávkám, pokud jde o šíři a zvonivost tónu, může doslova jako pomník rozdílu mezi tím, jak se zpívalo dříve, a jak se zpívá dnes, sloužit tato nahrávka: "AH! Si, vendetta" Rigoletto (Macneil-Gencer) HUGE HIGH NOTES!! with score - YouTube.)
Co k tomu dodat? Smetana, ale i (jinak) Verdi či Wagner, potřebuje takovéto zpívání, jakým se vyznačovali opravdoví interpretační-tvůrčí umělci jako M. Reining, J. Patzak, L. Červinková, M. Krásová, B. Blachut, plný, klenutý a výrazově bohatý, a zároveň kultivovaný, nikoli vulgárně expresivní tón. Na takovém podání, a to v souhře sólistů dohromady a s orchestrem, se musí koncepčně pracovat, a to vyžaduje přinejmenším to, aby se hrál alespoň základní repertoár. Ani to v Národním divadle, dříve po celá desetiletí za nesrovnatelně skromnějších poměrů prvořadém operním stánku, není dávno samozřejmostí, nýbrž zrovna naopak, a první sezona nového šéfdirigenra Roberta Jindry kromě solidní práce s orchestrem dramaturgicky nijak nenasvědčuje tomu, že by mohlo v brzké době dojít ke kvalitativnímu posunu. Naopak vše nasvědčuje tomu, že se blížíme promlčení 200. výročí Smetanova narození a k co nejméně častému uvádění jeho děl s výjimkou (režijně zprzněné) Prodané nevěsty. Proč jinak figuruje Libuše za celou sezonu v hracím plánu na webu jen jedinkrát a Dalibor, neřkuli Braniboři v Čechách, ani jednou, je nevysvětlitelné a neobhajitelné. Je to ostuda – a vlastně to už působí přímo jako sabotáž Smetanova díla, o dalších autorech jako Fibich či Foerster nemluvě. Ve vztahu ke Smetanově Libuši si tak musíme i při spokojenosti s pokrokem v práci s orchestrem při její eliminaci z hracího plánu opakovat zrovna smetanovské, Ladislavovo:
Jsem nevýslovně nešťasten, protože Vás nevýslovně miluji.
Martin Bojda
3. 11. 2022