Hansenova Opera z ostudy do ostudy aneb klesnout až na dno

 

„Ze všech kleteb otročiny,

jíž nás stihl bůh,

nejtrapnější, nejhroznější

otrocký je duch.“

 

Svatopluk Čech

 

 

Provoz Opery Národního divadla (o Špinarově a Štepničkově Činohře raději vůbec nepíšeme) už v první sezóně pod vedením norského manažera Pera Boye Hansena, hlučně přivítaného včerejšími historiky socialistického realismu typu šéfa Hermanových divadelních novin, doslova křičí zoufalým dojmem truchlohry. Jak se sezóna, resp. nesezóna, vyvíjí, nabývají poslední lidé, kteří v Praze ještě opravdu mají rádi operní kulturu a Národní divadlo, pocit, jako by se blížil plačtivý konec, po němž ředitel Jan Burian se svým neměnným prázdným úsměvem zatáhne oponu a pro příští rok ve svém bezduše píáristickém divadelním bulletinu slavnostně oznámí, že opery už tady beztoho bylo dost, a tak spojená Státní opera a Opera Národního divadla bude definitivně mít jen jediný orchestr a sbor (čtveřice ředitelů samozřejmě zůstane) – a jedinou premiéru za rok. Libuše má dost své práce, a přece se opět musí chápat pera: už proto, že tak nečiní jinak vůbec nikdo. Současná společnost včetně té české je sice naprosto protkána a ochromena médii a informačními a komunikačními sítěmi a novinářů či různých webových žvanilů je snad více než kterékoli profese, někteří manipulanti se už ani nestydí prezentovat jako ,,youtubeři“ a ,,influenceři“, zatímco však o každém kroku některých politiků či ,,šoubyznysových“ hvězd dostaneme záplavu ,,informací“, u prince Harryho známe snad i velikost fuseklí, o české kultuře a o tom, co by mělo být jejím ,,svatostánkem“, o Národním divadle, se ani v případě nejmarkantnějších projevů jeho uměleckého úpadku nedočteme. Libuše truchlivý ,,závod ke dnu“ Opery Národního divadla přinejmenším na úrovni dramaturgie rozebírala už opakovaně, on však nabírá tak stále markantnějších podob a je tak do očí bijícím způsobem ignorován, že se dceř Krokova ve světle, resp. temnotě nových událostí k tématu vrací.           

 

               Oč jde? Opera Národního divadla má snad historicky nejubožejší dramaturgický plán ve svých dějinách, počet premiér, pod nějž klesnout už by znamenalo poloviční konec celého provozu. Alespoň autor těchto řádků ani nikdo z pamětníků si nepamatuje něco tak ubohého, jako je hrací plán, počet a úroveň premiér a často i běžných repríz v Opeře Národního divadla pod vedením Jana Buriana a nově Pera Boye Hansena. Per Boye Hansen do Prahy přišel jako údajně mezinárodně renomovaný operní manažer, který má Operu Národního divadla přivést do evropské ,,operní ligy mistrů“. Za tímto účelem si jako nového šéfa Státní opery přivedl německého dirigenta Karla Heinze Steffense. V čele Opery Národního divadla pokračuje Jaroslav Kyzlink. K nim přibyla ještě nová správní ředitelka opery, tzn. šéfů celá plejáda. Výsledek? Hansen i Steffens měli mnoho měsíců na pečlivou přípravu dramaturgického plánu po všech stránkách, od uměleckých přes organizační až po ty ryze technické. Na začátku sezóny 2019/2020 opět nebyl zveřejněn ani kompletní hrací plán, neřkuli s hotovým obsazením, nýbrž byl postupně zveřejňován a obměňován za provozu a veřejně na webu Národního divadla, což je pro prvořadé divadlo v evropském měřítku něco naprosto nevídaného. Uprostřed sezóny a prodeje lístků byla zrušena jedna z minima premiér, Piková dáma, některé jiné tituly nahrazeny jinými, a i v případě toho minima premiér se tají či obměňuje obsazení včetně hlavních rolí ještě několik dní předtím. Sloučená Opera Národního divadla a Státní opera, tzn. dva orchestry a sbory s dvojnásobným sólistickým ansámblem a čtyřmi scénami, mají za sezónu 2019/2020 slovy čtyři operní premiéry. V historické budově Národního divadla se za celou sezónu odehrají dvě operní premiéry, Turandot v lednu a Švanda dudák v květnu, což je historické dno, které v dějinách tohoto divadla snad nemá obdobu. Za celý podzim se v Národním divadle neodehrála ani jediná operní premiéra, Piková dáma pak byla zrušena, a na červen je ohlášen Špalíček Bohuslava Martinů, který ale není žádnou operou, nýbrž baletem se zpěvy. Orchestr Státní opery nastudoval na podzim jako jedinou operní premiéru celé instituce Ščedrinovu Lolitu ve Stavovském divadle a její šéfdirigent Steffens v dubnu provede Krále Rogera jako jedinou premiéru za půl roku v nově otevřené Státní opeře. A s tím je, vedle baletů Špalíček nebo Spící krasavice, vymalováno. Čtyři operní premiéry na dva soubory a čtyři divadla, dvě operní premiéry za celou sezónu v Národním divadle, jediná ve Stavovském a jediná ve Státní opeře. Dámy a pánové, vítejte v ,,operní lize mistrů“, vítejte v Burianově, Hansenově, Steffensově a Kyzlinkově Národním divadle!    

 

               Za této historicky bezpříkladné situace, která se už jen pro Národní či Stavovské divadlo, ve skutečnosti ale ani pro Státní operu (předtím hrající v Karlíně a jinde), nedá omluvit žádným ,,omezeným provozem“ kvůli rekonstrukci SOP, se uvedení pánové za divadlo zodpovědní nepřestávají culit, chválit a tvářit, že vše je v nejlepším pořádku. Ze všeho nejvíc se však můžou chechtat nad tím, co je snad pobuřující ze všeho nejvíc: nad tím, že na uvedený katastrofální propad dramaturgie Opery Národního divadla kromě Libuše nikdo veřejně neupozorňuje a česká publicistika reklamující zaměření na kulturu neplní ani stín toho, co by měla. Ani jediný žurnalista píšící do českých internetových či tištěných časopisů věnovaných hudbě a někdy přímo opeře, časopisů přitom zpravidla štědře dotovaných erárem, na tento propad ani slovem neupozorňuje. Celostátní deníky se svými kulturními rubrikami a média jako Harmonie, Hudební rozhledy či Hermanovy divadelní noviny, o 0peraplus a podobně raději vůbec nemluvě, absolutně neplní úlohu, kterou by si v případě svého opravdu kulturního zaměření musely uvědomit jako svou nejvlastnější. (Povědomí o úrovni této publicistiky před časem rozdmýchal alespoň klavírista Lukáš Vondráček.) Anebo budou mlčet i tehdy, když místo čtyř premiér nebude třeba ani jedna? Absolutní selhání české kulturní publicistiky ve vztahu k dramaturgii Národního divadla je stejně evidentní jako její selhání ve vztahu k nezpůsobům současného režiséristického a marketingového pojetí (hudebního) divadla, vedoucího až k jeho naprosto dekulturaci. (Kdo by chtěl vidět, jak taková dekulturace vypadá, nechť si přečte naše reference o paskvilních obscénních inscenacích Dalibora či Rusalky v loňském roce.) Za této situace i uvedená média dělají rozhovory se členy vedení či sólisty Opery Národního divadla, a ani slovem se na ni neptají.

 

               Za situace této extrémní redukce počtu premiér přitom nebývale stoupá i další a další redukce repertoáru. V situaci, kdy v Praze, kde se dříve v opeře běžně hrálo sto titulů, pomalu není co hrát, Hansenova Opera stahuje jednu inscenaci za druhou: u cirkusáckého Poprasku v opeře by to tolik nevadilo, nepochopitelné to však je u jediné v Praze hrané Wagnerovy opery Lohengrin a zvláště u pěkné inscenace Čerta a Káči Adolfa Borna, stále masivně navštěvované i rodinami s dětmi. Kromě toho se stahuje dokonce velice pěkná inscenace Prodané nevěsty a podle toho, co od panstva zaznělo, by se měly stáhnout i inscenace Carmen a Dona Giovanniho. (Aby na repertoár přišly zase nové věci…) To vše však nejen za situace čtyř operních premiér za sezónu. Kdo se chce opravdu začervenat hanbou za bezradnost současného vedení Opery, kdo se chce podívat, co ,,vymysleli“ pánové Hansen a Steffens pro Státní operu po jejím otevření, měl by se podívat na program tohoto domu od ledna do června 2020. Jak jsme už psali, šéfdirigent Steffens v Praze nastoupil tak, že za celý podzim 2019 v Praze nedirigoval ani jediné operní představení a v celé sezóně 2019/2020 má jedinou premiéru, Krále Rogera v dubnu. Který dirigent by si nepřál takový job? Šéfdirigent Kyzlink, který toho, jak všichni se soucitem víme, umí zvládat hodně, má tři premiéry. Státní opera měla být otevřena novými Mistry pěvci norimberskými, ale zbyl z toho akorát koncert, jemuž ,,galakoncert“ můžou říkat akorát píáristé přisluhující vzájemnému rukotřesu stranických soudruhů Buriana a Babiše. Po tomto nedůstojném zahájení provozu vypadá program Státní opery tak, že nad ním znechucení vyjadřují i jinak nanejvýš ,,sváteční“ návštěvníci opery. Nekonečné obehrávání nejzprofanovanějších titulů měsíc za měsícem, prokládání jedné Pucciniho opery druhou a ještě Verdim, a mezi tím jedno ,,nehraje se“ za druhým. Beethovenova Fidelia po ostudném nastudování někdejšího šéfdirigenta Weisera převzal Steffens, výsledek byl ale jen o málo lepší. Především zůstává ubohá režie, jejíž autorku však panstvo nezapomnělo na první představení v novém domě pozvat!

 

               To, jak ,,to chodí“ v zrekonstruované Státní opeře a jak byla otevřena, bylo a je vskutku ,,pravdozvěstné“. Po třech letech je Státní opera otevírána, tato událost se však ani poté, co místo nové premiéry nastoupí pouhý (kvalitativní úrovní arciprůměrný) koncert, nestane svátkem pro milovníky opery, pro opravdové věrné návštěvníky pražské opery, nýbrž pro snoby a politickou a podnikatelskou smetánku. Místo aby Státní opera začala provoz novou premiérou a pro své věrné návštěvníky, začala tuctovým koncertem, na nějž se ani neprodávaly lístky, nýbrž byl vyhrazen zvané smetánce. To je nové dno kulturního a společenského nevkusu Burianova a Hansenova Národního divadla. Místo milovníků opery si řekli ,,čau lidi“ s Andrejem Babišem a Viktorem Orbánem! Bur(i)anstvím tohoto zahájení je kontinuálně ražena neúroveň dramaturgie Státní opery a jejího provozu, v němž divadlo není schopno zajistit už ani dostatek programů a lístků s obsazením a sklenice špatného vína stojí přes sto korun, poslední řada k sezení 750 a někdy i víc! Toto divadlo nás jako milovníky opery, vidící ročně přes sto představení, od sebe přímo odpuzuje! I v kombinaci s dramaturgií a polohou mezi Václavským náměstím a Hlavním nádražím je jasné, pro koho a jak tato Státní opera má fungovat: jako Turistické divadlo.

 

               Vrcholem absurdity přitom je, že právě s otevřením Státní opery, jejíž nové vedení se deklarovalo na principu odlišení pěstování českého repertoáru v Národním divadle a světového ve Státní opeře, se jako jedna ze dvou premiér Národního divadla uvede Turandot! V situaci uvedené extrémní redukce repertoáru a počtu premiér a v situaci bezpříkladné eliminace českého repertoáru Burianovo Národní divadlo (poté, co totéž udělalo s Madam Butterfly a Toscou!) stáhlo jednu ze čtyř Pucciniho oper, jež hraje, a vzápětí udělalo její novou inscenaci, a to ne ve Státní opeře, která nadto půl roku obehrává jen pár titulů a jejíž soubor Turandot posledních pětadvacet let hrál, nýbrž v Národním divadle! Dramaturg Ondřej Hučín dokonce na blábolivém úvodu ve foyeru, z nějž autor těchto řádek po pár minutách raději odešel, ,,rozmazával“ téměř žalozpěv na to, že Turandot se do Národního divadla vrací po desítkách let! Ačkoli se od roku 1995 hrála ve Státní opeře a v Národním divadle se už po desítky let nehrají ani některá ze základní děl českého repertoáru, k jehož pěstování bylo zřízeno a jemuž po sto let sloužilo! To, že se desítky let nehrají Braniboři v Čechách, Šárka či Nevěsta messinská, to Hučínovi a ostatním nevadí, že? V Praze se hrají čtyři opery Pucciniho a tři Smetanovy, ještě nedávno pouze jediná! A to se vůbec nebudeme rozepisovat o strašlivé úrovni některých pěveckých výkonů v Kyzlinkově Turandot, o tom, že Národní divadlo nadto opět nasazuje operu, pro niž prostě nemá adekvátní pěvecké síly. Pouze na okraj budiž také poznamenáno, že Národní divadlo opět v měřítku evropských operních domů bezpříkladně zveřejnilo obsazení obou premiér Turandot až na poslední chvíli, dva dny před premiérou, a dokonce změnilo představitele hlavní tenorové role, v níž stejně jako dubnovém Chénierovi počítalo s Renzo Zulianem přesto, jak ostudně se tento pán na konci kariéry a pěveckých možností prezentoval v říjnu. Dnes, kdy píšeme tento článek, na webu jako Turandot pro všechny nadcházející reprízy figurovala pouze Iveta Jiříková a záhy Eliška Weissová, včera se tam pro ně zase objevila dokonce ještě úplně cizí, čtvrtá představitelka, Ruska Elena Mikhailenko. Kromě všeho jiného samozřejmě pro Turandot nevhodná, trápila se před rokem na Vídeňce i s Čajkovského Jolantou a Undinou. Tak ovšem divák vůbec nic nechápe: nejprve si poté, co se nakonec přece objevila, zaškrtl reprízu s Eliškou Weissovou, druhý den se místo ní objevila Elena Mikhailenko, dnes na všechny reprízy Iveta Jiříková a po ní zase Weissová. Možná jsou to ,,šotkové“ nového webdesignu Národního divadla, jehož extrémní nepřehlednost si už lidé vysvětlují jediným: jeho účelem je snad právě mást a znepřehledňovat, aby ta prázdnota tak nebila do očí. Dodejme, že paní Jiříková pro Turandot nedisponuje zdaleka potřebným objemem a jím podmíněnou schopností výrazové proměnlivosti, krásy a nosnosti tónu, paní Bogza je zase za zenitem tak znatelně, že přeslechnout to může jen ten, kdo neslyší sykavky pana Lehotského a neslyšnost pana Lemberka, popř. ten, kdo považuje za roztomilé pitvoření pana Březiny. Nedostatečným objemem a nosností tónu se vyznačovala i Liu paní Poláčkové, neřkuli paní Fajtové. Jak ale můžeme čekat adekvátní obsazení a provedení tak zpěvácky i výrazově exponované opery veristického mistra, když šéfdirigent Kyzlink v rozhovoru pro server Klasikaplus Turandot spojil s bel cantem?!      

 

                 První premiéra Turandot byla licoměrně dedikována památce právě zesnulé velké české sopranistky Naděždy Kniplové, na jejíž počest přitom Národní divadlo nebylo schopno ani vyvěsit černý prapor, natož aby zorganizovalo rozlučkové setkání (ne-li pohřeb), jako se to dělává třeba ve Vídeňské státní opeře. Ani takových věcí není Burianovo a Hansenovo divadlo schopno! Kdo by si chtěl po vyjádřeních Jaroslava Kyzlinka udělat obrázek o ,,hudebně-historickém myšlení“ předchozího šéfa Opery Národního divadla Petra Kofroně, může si přečíst knihu, kterou vydal a nad níž zakroutili hlavou dokonce už i na té 0peraplus. Když si člověk uvědomí, že takové nesmysly dovede publikovat bývalý ředitel Opery Národního divadla, teprve pochopí, proč jsme tam, kde jsme. Kdyby si to chtěl uvědomit názorně, doporučovali bychom mu – není-li útlocitnější povaha jako autor těchto řádek, který za cenu fyzického přemáhání nemohl před koncem odejít z vícero důvodů –, aby si zašel na Novou scénu na Kofroněm dirigované představení zvané Sternenhoch, námi Sternensumpf. Většinou trpíme ,,jen“ zvrácenými inscenacemi, ale tady je sebeafirmace jedné zvrácenosti vlastním obsahem hodinu a půl dlouhého, ano nekonečného díla. Díla bez jakékoli myšlenky (myšlenka není totéž co libovolný, nadto perverzní nápad) a bez jakéhokoli sdělení, bez jakýchkoli hodnot, prostě tuctuc kraválovité manifestace prázdnoty a dekadence, které nic není svaté, která dovede a chce jen zraňovat a špinit – a která u publika, které je zrovna takové, jako každá povrchnost sklízí úspěch. Devadesátiminutová nuda a prázdnota, devadesát minut hrubostí zvukových i jednacích, které po buransku pro to, aby byly patřičně slyšet, ještě musí být až k nesnesitelnosti zesilovány reproduktory, takže pro nás, kteří jsme seděli blízko jeviště, se to někdy stávalo přímo fyzicky nesnesitelným! Z ,,divadla“ jsme odcházeli přímo s nevírou, že něco takového se může produkovat pod hlavičkou Národního divadla, a s intenzivní potřebou umýt si duši. Není náhoda, že hermanovská ,,kritika“ nad něčím takovým jásá nadšením. Toto je moderní kultura a společnost: uřvaná hlukomilná bezduchá cynická prázdnota sebeokouzleného nihilisticko-hedonistického, konzumního egoismu. Slovy již vícekrát citovaného amerického profesora Kreefta, dnes snad už jen někteří prostí lidé věří ve skutečnou mravnost, v rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží a mezi krásou a hnusem. Naši moralisté se bojí více dobra než zla, umělci dávají záměrně přednost ošklivosti před krásou (kterou – totiž v jejích neodmyslitelných poznávacích a mravních licencích – nechápou, a tak nedovedou tvořit), a kritikové jsou dnes těmi posledními, kteří poznají dobré dílo. Sprostá prázdnota glorifikovaná Sternensumpfem a opírající se o kulturní modely ovládající současný pražský nejen divadelní provoz je výrazem extrémní krize hodnotového vědomí a s tím mravního a společenského působení současného umění, jeho prázdně gestického charakteru a reálné konformnosti s panující hrubostí. Sternensumpf a kofroňovsko-hansenovský způsob řízení Opery Národního divadla je přímo kvintesencí úrovně současného myšlení, současné estetiky i společenského chování. To, co Peter J. Kreeft zkoumá u J. R. R. Tolkiena, a co dokonce dovedlo proniknout i do filmových adaptací jeho románů, v současném operním divadle není přítomno ani náznakem: úcta k člověku, smysl pro jeho snažení a sebepřekonávání, smysl pro důstojnost člověka nebo pro metafyzickou hodnotu hudby, resp. poezie, zpěvu. (Viz zde.)

 

               Truchlivou bilanci současné situace Národního divadla, situace jednoho z nejslabších vedení a jednoho z nejostudnějších hracích plánů v dějinách Opery Národního divadla, nelze než uzavřít apelem na ty, kteří přece pražskou operu reálně vytvářejí, na samotné umělecké soubory. Víra v to, že na ministerstvo kultury přijde osobnost opravdu angažovaná na osudu Národního divadla, osobnost, která do něj před nástupem do funkce aspoň občas zašla, a kompetentní a ochotná v něm poměry ku prospěchu českého umění (ano, o to jde!) měnit, tváří v tvář zkušenostem posledních let a desetiletí skomírá. Umělecké soubory Národního divadla se před létem 2019 začaly bouřit proti způsobu jmenování a počínání nového vedení Opery, ale po soudružském okřikování Burianem, Štepničkou, Hermanem a spol. jako kdyby upadly do letargie běžného provozu a nechávaly si už zase vše líbit. Vážené dámy a vážení pánové pracující v Opeře Národního divadla, orchestrální hráči, sboristé či sólisté, to opravdu nepociťujete s nechutí, jak málo a co je vám dáváno hrát? Nevidíte ten proces přeobsazování rolí, drastické redukce repertoáru, vyhazování peněz za zbytečné nebo křiklavě špatné inscenace a další věci? Máte snad pocit, že Národní divadlo dnes slouží českému umění a vůbec kultuře ve vyšším smyslu? Nechápete, že ta redukce repertoáru zcela jednoznačně povede k úplně jinému Národnímu divadlu, než na jaké jste byli zvyklí, s plným a rozmanitým denním provozem? Že namísto toho, aby se Státní opera opět oddělila od Národního divadla, což se ukazuje jako stále evidentnější nutnost, se dnes, kdy už i spojené dva dříve přední operní soubory mají méně premiér než jediné provinční divadlo (!), ukazuje, že vývoj směřuje spíše k jediné mizerné ,,stagioně“,  jejímiž ,,sígry“ budou jen ti, kteří jimi byli a budou vždycky, kteří nikdy nebyli v opozici a pro něž je české umění tím posledním, na čem záleží? Zejména sólisté evidentně zcela ,,zaspali“ a ,,prokaučovali“ své vlastní zájmy, ne snad ,,jen“ tradice Národního divadla. Pokud se dnes diví, jak málo toho mají v Praze k hraní a jak stále méně to vypadá, že mít budou, měli by si konečně uvědomit, že jim jejich místo nikdo jiný nevybojuje a že pokud se s nimi dnes už počítá jen napůl, za rok nebo dva už se s nimi možná nebude počítat vůbec. Uzavíráme, čím jsme začali: nejvíce smutné a alarmující je, že samotným kritickým publicistům, a dokonce umělcům, o něž jde, se zdá být úplně jedno, že počet kusů, které hrají, se snižuje historicky bezpříkladným tempem a dělá z Opery Národního divadla při dvou souborech a čtyřech scénách, ale čtyřech operních premiérách za sezónu, přímo groteskní provinční scénu.  

 

Martin Bojda

 

29. 01. 2020