,,Pojď, slyšíš zvony mé?" Přírůstky Libušiny knihovničky
,,Zpěv staletími bloudící táh naší touhy snem,
tep srdcí, zrychlen Blížením, se v rytmech třásl v něm:
krok Mistrův času po vlnách a sestup svatých vidění
po schodech září měsíčních a v bílých blesků odění.
A tichem našich modliteb se zesílil a hřměl,
jak v tisícerých blankytů by klenby narážel,
a světlá rozkoš, do noci jež z vln mu stoupala,
jak kdyby dnem se rozlila a všechny světy koupala."
(Otokar Březina)
,,Pojď, slyšíš zvony mé?“ Tak se táže jeden z největších zjevů českého básnictví Otokar Březina. Básník, který by podobně jako Jaroslav Vrchlický musel být objektem nekončící řady disertací, monografií a pomníků, kdyby psal v některém z ,,velkých“ světových jazyků. U nás – jsou tito velikáni zapomínáni. Nehledal arci přízeň doby, v ní viděl spíš se tajit zloby, a v zřídlo pravdy, jedné s krásou výš, se prahla vsnít jej veršů říš! I proto se nestal žádným funkcionářem ani miláčkem médií, nesnažil se dosáhnout dobových met, nýbrž kladl a dosahoval vlastní, ryzí. Jak příznačné, že žil – nad jiné osaměle – v obci či městysu s názvem Nová Říše! ,,Sám v tiché klauzuře jsem počet žití řešil / a jenom nad svých snů jsem záhonem se shýbal, / víc nežli v životě jen v myšlenkách jsem hřešil / a přelud miloval a páru tuh svých líbal. (...) Je smutna duše má a plna vůně teskné, / má myšlenka je voskovicí světla mdlého, / jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne / na oltář věčný postavena Neznámého." ,,Wer Preise erkennt, und Preise stellt, / der will am End´ auch, dass man ihm gefällt,“ zpívá Wagnerův Hans Sachs. Vyšehrad na něj myslí o to víc, oč odvrací zem česká písni líc. Ze Sachse si ovšem můžeme vzít i důležitý korektiv, odkazující spíše ke Sv. Čechovi: ,,Herab aus hoher Meister-Wolk´, / ihr selbst euch wendet zu dem Volk‘. / (…) Dass Volk und Kunst gleich blüh´ und wachs´, / bestellt ihr so, mein´ich, Hans Sachs.“ Jaká škoda, že tak káže Wagner, kterého už dnes ,,povinně“ uznávají i Beckmesserové (jako totiž vše, co se uznává), jinak by totiž jejich zástupci jistě tak rádi spustili povyk, jaké je to ideologické předepisování svobodným tvůrcům, že umění je přece vše, co se za ně označí, tak jako pravda či dobro, apod.
Dceř Krokova na stolci vyšehradském blahovolně pozoruje, kterak milek jí z řad lechů, kmetů všech pod korunu posvátné lípy, k sbratření se rty desek právodatných, přináší na oltář z knih nesmělých pokusů vlastních žeň, by podpořil snahu Luny té o šíření světla nad vlastmi. Dovolujeme si co oud její upozornit na několikero publikací z posledních časů, které by mohly snad čtenáře Kněžniny zajímat. Jak zjišťujeme čím dál víc, lidé dnes často nechodí do knihkupectví, natož sledují publikace v odborných časopisech a nakladatelstvích zahraničních, byť psané také či právě pro ně, a tak jen ukázat chceme pár: příspěvky knižní pro dobré bližní. (Řazeno chronologicky sestupně, za poslední rok a něco.)
Bojda, Martin. Schillerova estetika humanity. Praha: Academia, 2023, 1088 s.
Schillerova estetika humanity – Academia
Herder, Johann Gottfried. Metakritik zur Kritik der reinen Vernunft. Eds. Martin Bojda a Holger Gutschmidt (úvod a poznámky). Hamburg: Meiner, 2022, LXXVII + 338 s. (též jako e-book)
Metakritik zur Kritik der reinen Vernunft (meiner.de)
Bojda, Martin. Založení estetiky v německém osvícenském racionalismu: A. G. Baumgarten a G. F. Meier. In: Filosofický časopis 4/2022, Praha: Filosofický ústav Akademie věd ČR, 2022, s. 741-763.
741-763-fc4_22-BOJDA.pdf (cas.cz)
Bojda, Martin. Filosofie Wolfganga Haricha ve světle jeho pozůstalosti. In: Filosofický časopis 2/2022, Praha: Filosofický ústav Akademie věd ČR, 2022, s. 363-380.
uuid:e83ae24d-e0f7-4d91-b0d7-87453f2a7d9c (cas.cz)
Bojda, Martin. Wolfgang Fink (ed.): Vernunft und Gefühl. Christian Fürchtegott Gellert und die Umbruchsperiode der deutschen Aufklärung (1740-1763). In: Český časopis historický, 1/2022, ročník 120. Praha: Historický ústav AV ČR, s. 223-230.
Bojda, Martin. Principy přírody a milosti. Brockes a německá osvícenská fyzikotheologie. Praha: Academia, 2022, 376 s.
Principy přírody a milosti. Brockes a německá osvícenská fyzikotheologie – Academia
Bojda, Martin a Jutta Heinz (eds.). Wezel-Jahrbuch 16/17 – 2020/2021. Studien zur europäischen Aufklärung. Hannover: Wehrhahn, 2021, 224 s.
Wehrhahn Verlag (wehrhahn-verlag.de)
Další publikace dostupné též on-line zde:
,,To z dálky staletí van tichý v tvář mi nedých,
tvých tónů byl to hlas pod okny duše mé,
jenž na mne volal: Pojď a v svitu září bledých
a v zlatém dešti hvězd se koupat budeme.“
(Otokar Březina)
Martin Bojda
1. února 2023,
s vroucí vzpomínkou na 110. výročí narozenin veliké dramatické pěvkyně Zdenky Hrnčířové před pár dny, 27. ledna. K tomuto výročí vyšla alespoň elektronicky reedice malé profilové desky s několika jejími výstupy z poválečné doby, které dal kdosi dobrý vzápětí i na Youtube. Ukázky z jedinečné, snad nejlepší zachycené nahrávky Dalibora z r. 1946 se Stanislavem Mužem a Benem Blachutem, jako tesanými do mramoru, jsou znalcům důvěrné, méně snad však scéna Šárky a Ctirada z Fibichova arcidíla. I zde se domníváme, že je to ještě lepší než s Marií Podvalovou: ta temná barva a horoucnost výrazu, a přitom ušlechtilost fráze - kdo kde může něco takového slyšet dnes? Poslechněte si alespoň první tři minuty, Zd. Hrnčířovou od 1:40; nic takového jsme živě neslyšeli na žádném světovém jevišti, natož u nás. Jako podle návodu Viktora Dyka: ,,Jmout všechnu lásku v objetí / a všecku krásu vypěti!" ,,Až bude vítr váti, / pak vyjdu sobě rád... / Chci s ním se prudce rváti, / vždyť šťasten jsem a mlád! // Chci metelici snésti, / neb máj svůj v duši mám." Je přitom velká škoda, že v řadě svých předních rolí nebyla Zd. Hrnčířová nahrána, zejména jako Krasava v Libuši, ale i Cizí kněžna či Eva; zpívala dokonce i Kostelničku, stejně jako její kolegyně Ludmila Červinková, která nám zase chybí jako Milada či Káťa. Jak jen je možné, že v Národním divadle, kde se dříve Šárka hrála v desítkách a desítkách repríz, a to i za protektorátu, s pěvkyněmi jako E. Destinnová, R. Maturová, M. Veselá, Z. Hrnčířová či M. Podvalová, se toto dílo, jedno z největších děl české operní literatury, už od roku 1979 nehraje? Jak je vůbec možné, že ani dvojí kulaté výročí Zd. Fibicha (1850-1900), jednoho z největších umělců, jaké tato země kdy zrodila, nebylo v roce 2020 vůbec nijak připomenuto? Kdy konečně v Národním divadle začnou zase působit opravdu vzdělaní a zodpovědní umělci, kteří budou alespoň vzdáleně hodni jeho tradice? Velikost osobností jako Zdenka Hrnčířová spočívala mj. v tom, že to byli ještě umělci stojící v kulturní kontinuitě s tvůrci, jež interpretovali, že se s díly a snahami těchto tvůrců duchovně identifikovali. Nýmandi, kteří udávají v české kultuře tón dnes, úspěšně pracují na likvidaci nejen provozu, nýbrž i historické paměti, společenské zodpovědnosti a jakýchkoli uměleckých standardů. Oč větší nýmandi to jsou, o to víc úsměvů a mouder prezentují na ,,sociálních sítích", v životě opravdové sociální a duchovní vztahy ničíce. Útěcha opravdového umění, jaké představovala i Zd. Hrnčířová, je o to větší. ,,Svým hlasem tklivým budíš / mrtvé sny, jež v duši leží jako / květy zvadlé." (1:40n.)
2. dějství: Árie Šárky, scéna Šárky a Ctirada - YouTube
,,Kam, kam se poděly ty housle s písněmi?
Kdes praskly, shnily pak - je dávný tomu čas.
Však o té pohádce jak myslím, zdá se mi,
že housle čarovné ty slyším zníti zas.
Že spjati doposud, je tisknem´ k sobě blíž,
a co v nich znělo dřív, že zní v nich ještě dnes
ten veliký náš stesk, ta velká naše tíž,
ta touha volně žít, která je duší ples."
(Antonín Klášterský - Legenda o Daliborových houslích)