Jílkova brněnská Libuše z roku 1968

 

 

Obsazení:

 

Libuše – Hana Janků

Krasava – Zdenka Kareninová

Radmila – Jarmila Palivcová

Přemysl – René Tuček

Chrudoš – Václav Halíř

Šťáhlav – Antonín Jurečka

Lutobor – Jindřich Doubek

Radovan – František Kunc

Čtyři ženci – Cecilie Strádalová, Jindra Pokorná, Jitka Pavlová, Boris Čechovský

 

Dirigent – František Jílek

Sbormistr – Jiří Kubica

Sbor a orchestr opery Státního divadla v Brně

 

Živá nahrávka z Janáčkova divadla v Brně, 7. září 1968, vydal Radioservis 2018

 

 

 

Velkým a příjemným překvapením bylo, že Radioservis takříkajíc k začátku nové sezony, na konci léta 2018, vydal historicky cennou živou nahrávku Smetanovy Libuše z brněnského Janáčkova divadla ze 7. září 1968. Nahrávku zachycující ansámbl tehdejších předních uměleckých sil brněnského souboru v čele s mladou, ale zrovna v té době světový úspěch slavící sopranistkou Hanou Janků. Tuto edici, technicky i designově velmi reprezentativně připravenou, je nutno velmi přivítat a možno vzít jako pozitivní protipól, historický vzor brněnského interpretování Libuše oproti tomu, co mohli lidé vidět a slyšet v inscenaci nedlouho po vydání této reedice realizované na brněnském Výstavišti. Při prvním pohledu na předložený komplet tří CD je nicméně třeba též kriticky zaznamenat neobvyklou a zcela nepochopitelnou odbytost bookletu, jímž je opatřen. Příležitost vydání takto významné nahrávky si jistě zasloužila mnohem více práce a péče: v předloženém sešitě najdeme doslova pouhé čtyři strany jakéhosi výkladu v češtině (následně v angličtině), dále jen obsazení a fotografie. Je to velká škoda a nepochopitelná nedbalost vzhledem k tomu, že takovýchto nahrávek z brněnského prostředí na rozdíl od toho pražského zase tolik nemáme, že přítomní pěvci jsou – navzdory své úrovni – co do svého biografického a uměleckého profilu bohužel většinou známi jen pamětníkům či znalcům, nemluvě o tom, že pro takovouto edici by mělo být naprostou samozřejmostí uvedení též alespoň skicovitého výkladu díla, ,,děje“, popř. historických a duchovních souvislostí jeho vzniku. Místo toho si můžeme přečíst jen krátký příspěvek Jitky Fukačové, který nepřináší skoro nic než ,,informaci“ o tom, že uvedení Libuše krátce po okupaci Československa se setkalo s pochopitelně vzrušeným přijetím a že mu dominoval výkon úspěchy slavící Hany Janků. Její úspěch, popř. umělecká výše, se jen konstatuje, žádný výklad, ba ani historický přehled, zde nenajdeme, zato povážlivé množství chyb na tak krátký text! Nesnesitelné je i reprodukování banálních chyb v přehledu stop na jednotlivých discích s tečkami za základními číslovkami (,,výstup 1., ,,obraz I.“), přičemž je groteskní, že této chyby jsou ušetřeny anglické varianty (,,Scene 1“, ,,Tableau I“). Proč? Doufejme, že obsahová a jazyková úroveň bookletu, kazící celkový dojem z nahrávky, je jakýmsi ,,excesem“, který se pro edice Radioservisu nestane standardem.

 

               Hanu Janků nahrávka zastihuje v letech, kdy jiné pěvkyně sotva začínají, ona však již stojí na prvním a zářivém vrcholu. Angažována v Brně ještě před svými dvacátými narozeninami, slavila nedlouho před tím, než poprvé – a (podle toho, co se dočteme v bookletu) na základě doslova několika málo dnů studia! – v pohnuté době ztvárnila Libuši, úspěchy na mezinárodní scéně v čele s La Scalou, kde excelovala jako Pucciniho Turandot v alternaci se samotnou Birgit Nilsson, jednou z největších vysokodramatických sopranistek dvacátého století. Skutečnost, že Janků dokázala v prostředí takovéto konkurence obstát, nadto jako mladičká, je sama o sobě obdivuhodná a pro dnešek, kdy se někteří (domácí) pěvci oslavují jen a pro to, kde vystoupili, nikoli pro to, v jaké roli a s jakým reálným úspěchem, resp. jaké umění předvedli, poučná. Turandot se stala jednou z profilových rolí Hany Janků, rolí, s níž excelovala také v Praze. Sama Janků ovšem podle v bookletu citované vzpomínky pokládala za ,,nejdůležitější představení“ svého života právě zaznamenanou premiéru Smetanovy Libuše, jejíž titulní roli podávala s vědomím aktualizovaného významu jejího poselství. Dodejme, že Janků (kterou jinak známe zejména z Krombholcovy nahrávky Dalibora z roku 1967 /kde ovšem zpívá ,,jen“ Jitku, kdežto Miladu – rovněž původně brněnská – Naděžda Kniplová/ a nově z opět Radioservisem roku 2016 vydané antologie árií) několik měsíců po brněnské premiéře Libuše odešla do emigrace a předčasně zemřela ve Vídni v roce 1995. Její další mezinárodní kariéru bohužel nemáme dostatečně zachycenu v nahrávkách.       

 

               V Libuši Hana Janků od počátku – při vědomí jejího mládí a nedostatku studia role – imponuje mimořádně znělým a současně vřelým hlasem. Působí přirozenou silou i krásou, nosností vokálního obdaření ,,od Boha“, které ve výrazu podmaňuje mladistvostí a čistotou, lehkostí, a přitom průrazností, jakými může disponovat jen takto mimořádně obdařená, a přitom ještě velmi mladá pěvkyně. Poučná pro dnešní provoz je ale i zpěvaččina přirozená inteligence, výrazová tvárnost a uvědomělost jejího projevu. Ačkoli se nejedná o pěvkyni s rolí tak sžitou jako Marie Podvalová ani tak jedinečně muzikální a kultivovanou, jako byla Ludmila Červinková, a ačkoli uslyšíme i místa, na nichž by bylo – pokud jde o frázování – třeba dále pracovat, má Janků náročnou roli překvapivě zvládnutou i dramaticky. Bezpochyby se jedná o zásluhu vynikajícího dirigenta Františka Jílka, o němž ještě promluvíme později. Vezmeme-li v úvahu, že řada vysokodramatických sopranistek jinak v Libuši zklame zpěváckou ,,vnějškovostí“, nedostatečně kultivovaným přednesem, ty vokálně méně disponované zase nedostatkem pochopitelně vokálně nesené dominance, pak je v případě Janků třeba ocenit, že je to Libuše mladistvá, přirozená, a přece důstojná a dominantní. Svrchovaná vokální mohutnost se zde ještě pojí s pěveckou kulturou nezanesenou hrubostí, s níž se v současném provozu, esteticky se přizpůsobujícím spíše vzorům populární a komerční kultury než uchopovaných duchovních obsahů minulosti, bohužel často prosazuje pouze svou silou a výraz nestylovou expresivitou. To znamená, Janků projev je spíše mladistvě dívčí než zrale ženský (jako Podvalové či Červinkové), nicméně dominantní, a přirozeně zpěvný, ale i výrazný. Nemá tendenci ke křičivému či ostrému tónu ani není při své mladistvosti submisivní. Dalo by se na něj vztáhnout Libušiny charakteristiky Jaroslava ze Šternberka: ,,jarota mu z žhavých zraků plane“! Samotný závěr poselství je pěvecky bezvadný.

 

               Velmi dobré jsou i představitelky dalších dvou ženských postav, přičemž zvláštní radost činí zejména kreace neprávem podceňované, tak nedostatečně někdy podávané Radmily. Zkušená Jarmila Palivcová, která do Brna odešla po poválečném angažmá v Praze, ji podává s vynikající výrazností opírající se o krásný, zvučný a důstojně uplatňovaný hluboký hlas, který ví, co role potřebuje. Je to jedna z nejlepších kreací Radmily na existujících nahrávkách po legendární Martě Krásové. Zdenka Kareninová podává zrovna tak dobrý výkon jako Krasava. Její tmavší soprán zní vláčně a jistě, plně po vokální i citové, výrazové stránce.  

 

               Z mužské části obsazení musí hned ve scéně uvádějící do sváru dvou bratří navýsost zaujmout opory brněnské opery, vynikající představitelé svých hlasových oborů basista Václav Halíř (Chrudoš) a tenorista Antonín Jurečka (Šťáhlav). Potěší zejména výkon Jurečky, protože Šťáhlav je podobně jako Radmila rolí, která není (naoko) tak veliká, v žádném případě však nesmí být odbytá – a její provedení na patřičné a stylově specifické úrovni je mnohem těžší, než se zdá. Je radostí zase jednou moci slyšet takto dobrého Šťáhlava, Šťáhlava s lyricky jasným, nicméně veskrze dramaticky průrazným, vokálně disponovaným tenorem, který nenechává nikoho na pochybách, že jeho možnosti jsou zde rozvíjeny jen skrovně. Šťáhlavův projev tak vyznívá energicky, nikoli slabě či unyle, jak tomu někdy u vyloženě lyrických interpretů bývá. Václav Halíř působí impozantně především v prvním jednání, jeho temný a plný bas je ,,pevný“ skutečně ,,jako ten hrad“, mohutný, a přitom dramaticky flexibilní. Kupodivu poněkud ubírá na intenzitě v mohylové scéně.

 

               Proti takto disponovaným představitelům Chrudoše a Šťáhlava je třeba i dostatečně robustních, a tak i výrazově odlišných představitelů Lutobora a Radovana, kterými však nazveme Jindřicha Doubka a Františka Kunce jen s jistými výhradami. Doubek pro Lutobora nedisponuje dostatečně profondním basem, jímž by se mohl zcela postavit proti vokální i charakterizační přesvědčivosti Halíře. Jeho pěvecký výkon je velmi dobrý, ale hlas spíše měkký. Jeho Lutobor jistě není ohrožován šedivostí profondní tvrdosti, nedostatkem barvy a dynamiky, nicméně postrádá také trochu více závažnosti, ,,hrozivosti“, když má stát – nad ,,za politování prosící“ Krasavou. Tu dovedl takový Eduard Haken i při měkkosti svého basu být sugestivnější. František Kunc disponoval jistě hezkým a kultivovaným barytonem, kterému však seděl více repertoár dvacátého století (jmenovitě janáčkovský) než repertoár romantický. Radovana podává s jakýmsi ,,realistickým“ tahem, jako kdyby chtěl postavu ,,ztvárnit“ co ,,nejvěrohodněji“ ve smyslu realistických obrysů, Radovan je však veskrze poetická, stylizovaná postava, jakési vtělení bohatýrského Lumíra, jak ho známe z plastiky Antonína Wagnera na průčelí Národního divadla. Kunc nechá lépe vyznít jen několik jeho frází, nedostatečnost se evidentně týká celkového pojetí postavy, vznosu, deklamátorské i kantabilní stylizace, jichž je zde třeba. Slabiky, o jejichž kantabilní nosnost, znělou a krásně vyklenutou, poeticky vyživenou délku u Smetany a – tímto směrem Wenziga do obzvlášť stylizované češtiny převádějícího – Špindlera tolik šlo, jsou u Kunce krátké, nedostatečně otevřené i akcentované.

 

               Jistým ,,realistickým“ rysem se Kuncovi zdá blížit René Tuček zpívající Přemysla, nicméně Tuček – zpívající později též Radovana – se velmi zdárně pohybuje mezi deklamační a kantabilní polohou; jakousi ,,realistickou“ zrnitostí se vyznačuje samotná jeho kantiléna, o sobě nicméně imponující velice přesvědčivým a integrálním pojetím celku role. Tuček (přitom teprve dvaatřicetiletý) působí mimořádně zralým projevem, v němž se vážnost pojí s příkladně ukázněnou energičností; vyzařuje stylovou uvědomělost, která vokální kvalitu, rozepjatou mezi pevností a sytostí a, na druhé straně, pohyblivostí jeho barytonu směrem k výškám, integruje k výrazově reprezentativnímu podání obtížného partu. Je to silný, zpěvácký, a přece ukázněný Přemysl, respektující nároky lyrických míst (jakkoli mu pro ně trochu chybí barevnější a měkčí hlas). Díky této zralosti, jíž Tuček v jednotě vokální a výrazové dispozice přesvědčuje, působí ve vztahu k mladistvě ztepilé Libuši Hany Janků spíše jako otec než jako choť.    

 

               Závěrem je třeba zdůraznit nepochybnou klíčovou zásluhu dlouholetého šéfa brněnské opery Františka Jílka. Necháme-li stranou práci se sólisty, nenechává o vyhraněnosti, jasnosti svého přístupu na pochybách už z vedení brněnského operního orchestru na předložené nahrávce. Je to vedení neobyčejně pevné a výrazné, mužné, ostře vidící i rozlišující, arci více dramaticky pádné než slavnostně povznesené. Orchestr se pod ním pozvedá k suverénnímu, dramaticky sevřenému výkonu, který nicméně dramaticky gradovaná místa podává přece s jednoznačnou převahou důstojnosti nad expresivitou. Podání závěrečných scén jednotlivých dějství v Jílkově nastudování je důležitým, inspirativním vkladem pro interpretační praxi současného provozu; kéž je jako takové posloucháno, dále zejména spolu s vícerými nahrávkami Aloise Klímy a Jaroslava Krombholce!  

 

               Možnost vracet se k Jílkovu nastudování Libuše v Brně roku 1968 je případnou protiváhou, útěchou po zážitku nové brněnské inscenace, prezentované jen málo dní po vydání recenzované nahrávky (v září 2018).

 

 

 

Martin Bojda

 

7. 10. 2018