Čtyři podzimní Libuše: stále stejné chyby, ale i pár světel naděje

Recenze repríz konaných 2. 9., 28. 9., 28. 10. a 18. 11. 2023 v Národním divadle

Obsazení:

Libuše: Dana Burešová, Mária Porubčinová

Přemysl: Adam Plachetka, Svatopluk Sem, Jiří Brückler

Chrudoš: František Zahradníček, Martin Bárta

Šťáhlav: Aleš Briscein, Jaroslav Březina

Lutobor: Pavel Švingr

Radovan: Jiří Brückler, Aleš Jenis

Krasava: Tamara Morozová, Alžběta Poláčková

Radmila: Jana Sýkorová, Kateřina Jalovcová

Orchestr a sbor Národního divadla

Dirigent: Robert Jindra

Režie: Jan Burian

,,,Zde stojí stolec prázdný,‘ klidně dí,

,nechť na něj vstoupí ten, jejž zvolíte.

Já slabá žena jsem. Mně zdálo se,

že pouhou láskou vládnout možno jest,

já myslila, že silou největší

ta láska jest, a byl to klamný sen,

Vy vidíte, že vládnout neumím,

neb nedovedu víc – než milovat…‘"

Julius Zeyer

Opera Národního divadla se pod tíhou kritiky za své ostentativní ignorování českého operního repertoáru, a to v čele s dílem Smetanovým v předvečer 200. výročí jeho narození, pokusilo alespoň trochu napravit svou reputaci a uvést několik repríz největšího díla české operní literatury, Smetanovy Libuše. Kdybychom nevěděli, jak prchavá a klamná útěcha za tu převládající bídu to je, těšili bychom se tím jistě víc; i tak to ale bylo alespoň něco. V lednu pak budou následovat tři reprízy Dalibora – díla vedle Libuše s nesrovnatelným nejen estetickým, nýbrž také etickým vkladem v rámci českého operního divadla, díla dříve hraného jako běžný repertoár v bezpočtu repríz, nyní však opět: ignorovaného. Současná inscenace, která byla uvedena v roce 2019 (po historicky bezprecedentním odstavení jedné z nejlepších českých oper na celých 17 let), byla krátce po premiéře zase stažena a nehraje se, nikdo neví proč. Situace je dokonce tak absurdní, že šéfdirigent Národního divadla Jindra Dalibora nastudoval v Ostravě, nediriguje ho však v Praze, kde bere šéfovský plat a rád zdůrazňuje, jak mu česká opera leží na srdci. Dovedete si představit, že něco takového dělá kterýkoli jiný šéfdirigent minulých dob, například Ostrčil nebo Krombholc? Přitom jako návštěvníci každé reprízy Libuše i Dalibora, kteří na tyto opery již sami přivedli řadu lidí, můžeme říci, že mezi diváky prakticky nevídáme jiné než nadšené reakce: publikum chce slyšet klasické české opery a bývá jimi v drtivé většině nadšeno, Libuše či Dalibor nepotřebují žádnou ,,nacionalistickou“ propagaci, nýbrž osloví každého svou vlastní uměleckou svrchovaností, a to v čele s cizinci. Ti v Praze nepotřebují vidět špatnou Carmen či Traviatu, raději dobře provedenou operu českou. Na málokterý titul bývá tak plno jako na Libuši – totiž míst prodaných za řádnou cenu (nemluvě o tom, jak nehorázně vysokou a stále vyšší!), zatímco Burianovo Národní divadlo jinak rapidní pokles návštěvnosti a ubohost své umělecké i společenské (ceny) úrovně maskuje tím, že již dává zaměstnanecké členské vstupenky i na nejpopulárnější repertoárová představení jako Bohéma. Paskvilní režií Horákové Joly se mu dokonce podařilo lidi odradit od chození na tak atraktivní titul, jakým je Figarova svatba ve Stavovském divadle, po skandální premiéře ji ihned přestala dirigovat i speciálně na ni angažovaná dirigentka Julia Jones! Dále divadlo vnějškové ukazatele návštěvnosti a počtu představení masivně falšuje tím, že uvádí miniprodukce pro minimální počet diváků, u nichž se pak velmi snadno může ohánět vyprodaností či počtem repríz. Kdo se chce – s klasikem řečeno – upřímně usmát, může se podívat například na program v sobotu 2. 12., kdy se odehraje šest představení tří krátkých dětských titulů, nebo na celé desítky repríz půlhodinové „opery pro miminka“ BatoLaterna! Vstupenka na těch 35 minut stojí 350 Kč (tzn. 10 korun za minutu) a prodává se jich 100 na jedno představení. O víkendu 28.-29. 10. se této mimiopery odehrálo šest repríz. Nu, když se statistiky z počtu repríz a ,,vyprodanosti“ takovýchto titulů dají dohromady s tříhodinovými operami v divadlech o zhruba tisíci místech (Národní divadlo, Státní opera), a to ještě se záplavou Traviat či Bohém s členskými lístky, to vám, závodčí, vyjdou teprve dobrá čísla! (,,Napíšeme – padesát korun, ne?“) Proč se například v říjnu v Národním divadle 14 dní vůbec nehrálo a proč se tam za celý měsíc odehrály tři opery? Šéfdirigent Jindra v Národním divadle za celý podzim, za 91 dní, diriguje šest večerů.

K tomu, abychom mohli adekvátně zhodnotit přínos podzimních repríz Libuše, je třeba si zpřítomnit i to, jak se zařazuje do kontextu sezony, která nominálně slaví 200. narozeniny Bedřicha Smetany. Jen nejnovější zveřejněné informace stran jarního programu nás opět zbavily všech nadějí: je to debakl. Příprava ,,Roku české hudby“, 200. výročí Smetanova narození, je historickou hanbou Opery Národního divadla, o níž se jednou bude psát v knihách. Šéfdirigent Národního divadla Jindra bude v březnu dirigovat jedinou reprízu Libuše a jeden ,,galakoncert“, koncem května přijde nové nastudování Tajemství – a to je vše! Kromě toho se budou v lednu 2024 konat tři reprízy bezdůvodně odstaveného Dalibora pod taktovkou Zbyňka Müllera a vícero repríz bezprecedentního režijního paskvilu Alice Nellis, který se vydává za Prodanou nevěstu a je stále dirigován i Jaroslavem Kyzlinkem. Naprosto neuvěřitelné pak je, že šéfdirigent Jindra Libuši ani v roce 200. výročí Smetanova narození neuvede ani na Den osvobození 8. 5., kdy se tradičně hrávala, ba ani v den Smetanova úmrtí 12. 5., a to proto, že ji 12. 5. bude dirigovat v Ostravě! Místo aby v roce Smetanova výročí studoval jeho díla na své domovské scéně, kde bere štědrý plat z peněz českých daňových poplatníků, diriguje Smetanovy opery (Libuše, Dalibor) za další honorář jinde! To je podobné, jako kdyby se český prezident 28. října namísto slavnosti ve Vladislavském sále účastnil národních oslav či byznysu v jiné zemi. Ostrava chystá cyklus všech osmi Smetanových oper, Praha bude hrát za celou sezonu čtyři, z toho jen dvě pod taktovkou šéfdirigenta! Ten ani nenechá Libuši 12. 5. oddirigovat někoho jiného, například Jana Chalupeckého, který ji v této inscenaci rovněž dirigoval. Den osvobození se bude 8. 5. patrně oslavovat s opicemi Alice Nellis a Jaroslavem Kyzlinkem, s Jeníkem na rudlu od pivních lahví a Krušinou v maskáčové vestě! Tak kvůli tomu to osvobození? Za takovouto kulturu čeští vlastenci umírali? Papalášská otrlost, která se zde projevuje, člověka až zaráží; nezbývá než doufat v platnost přísloví, že pýcha předchází pád. Jak dlouho ještě bude Národní divadlo muset vedení takovýchto lidí snášet?

Výrazem dramaturgické bezmoci je i právě zveřejněný program ,,galakoncertu“, který se má v Národním divadle ke Smetanovým narozeninám konat 2. března 2024. Tento program křičí nejen uměleckou nekoncepčností, nýbrž také morální nezpůsobilostí. První se pojí s výběrem jednotlivých scén, druhé s výběrem sólistů, a totiž z velké části takových, kteří v daných rolích pravidelně nevystupují, někdy se Smetanou mají dokonce přímo minimální zkušenosti (platí to dokonce i o dvou dirigentech), vedení jim však přesto dalo přednost před stálými členy souboru. Hůř se tento program snad sestavit nedal – Smetanovy opery zde nejsou řazeny ani chronologicky (po prvních Braniborech v Čechách přichází poslední nedokončená Viola!), nýbrž celý výběr působí naprosto nahodile. Proč Vokova árie ,,Jen jediná“ není pojata i s parlandovým úvodem od ,,Tak učiním, jak ona žádá v hrobě“ a také s následujícím závěrem 1. dějství, v jejichž rámu teprve vyniká její nikoli singulárně číslová, nýbrž dramaticky prokomponovaná povaha, jeden z vrcholů Smetanova hudebně-dramatického reformismu? A proč ji musí zpívat A. Plachetka (proč ne rovnou Š. Margita)? Proč není zařazena třeba nádherná Hedivičina árie ,,Jsem děva sirá“, v níž jeden z pomníků svého umění zůstavila Ludmila Červinková? Proč se co do rozsahu neklade důraz na ty Smetanovy opery, které Národní divadlo po léta ignoruje, a třeba z Prodané nevěsty se uvádějí ty nejznámější partie? Proč ale především z Braniborů v Čechách, kteří se v Národním divadle nehrají už čtvrt století, od roku 1999 (!), jsou zvoleny partie lyrické, třebaže estetický i historický význam tohoto díla právě naopak spočíval v jeho dramatismu a ideovém nasazení? Socialista Karel Sabina, jeden z prvních, kdo u nás recipoval a rozvíjel impulzy západoevropského socialistického myšlení (srov. mimořádný spis Duchovný komunismus, 1861), vytvořil v Braniborech mimořádně ideově exponované libreto, jistě jedno z nejpolitičtějších libret evropské opery 19. století (vedle Němé z Portici, Viléma Tella, Bitvy u Legnana apod.) – a šéfdirigent Jindra si z něj vezme prakticky to nejkonvenčnější, nejneoriginálnější! To je po jeho vyjádřeních o ,,wagnerismu“ eklekticky velkooperní Dvořákovy Armidy či o Jiřím Heřmanovi jako jejím nejlepším představitelném režiséru další důkaz povážlivého nedostatku slohového myšlení. Každý soudný dirigent by musel galakoncert mapující všechny Smetanovy opery začít právě první scénou jeho první opery, scénou, v níž se Smetana hned projevuje jako hudebně-dramatický génius první evropské úrovně. Žádná konvenční předehra, nýbrž dramatická introdukce rovnou směřující k dějovému pohybu, a jak ten je hned od prvních veršů, v naprosto suverénním přecházení od declamato ke cantabile, rozehrán: dramatický výstup Oldřicha Rokycanského, během jehož slov ,,v nějž česká Praha doufala“ v orchestru doslova zahlaholí vřelá vlastenecká nota, zápalná Volframova slova ,,Což pak můžeme my měšťané, / pokud panstvo s námi nevstane?“, a poté opět nesrovnatelně vřelé vyklenutí jména českého panovníka: ,,Avšak – vypravuj, / co dělá mladý král náš / Vác-lav Přemyslovec.“ (Srov. vzorového Karla Kalaše na Ančerlově rozhlasové nahrávce z roku 1948.) A když pak přijede Junoš a volá ,,na oře!“, jak údernými, a přece úspornými prostředky zde Smetana vytvoří doslova manifestační scénu: ,,Neodolám hlasu bídy; / má se s vaší spojiž snaha! / Jedna veď nás k cíli cesta! / Heslo naše: slavná Praha.“ Každý, kdo dějiny opery vnímá nejen jako mozaiku různých děl, nýbrž kvalitativně, jako vývoj slohu, úrovně prohlubování práce na hudebním vyjadřování dramatu, by musel prezentaci Smetanova reformního díla zahájit právě těmi scénami, které v jeho první opeře, jež byla právě reformní, byly těmi nejreformnějšími, zvláště když jsou to scény hned první. A co teprve následující scéna pražské chudiny, sbor ,,Uhodila naše hodina“? Jak je vůbec možné, že tato mimořádná scéna zůstane stranou? Anebo strhující finále 1. dějství, možná nejdramatičtější, jaké Smetana napsal, nebo velký výstup Kmeta se sborem ,,Rozlučte se s domovem…“, nemluvě opět o manifestačním finálovém ansámblu ,,Ať žije pravda! Ať žijí práva, / Ať žijí vlasti ochráncové!“? (Zde je do veršů přímo vepsán celý humanistický program Smetanova a Sabinova díla: Pravda se kryje se zjednáváním práva a to má také být synonymním s ochranou vlasti; tzn. žádný indiferentní nacionalismus či arbitrární pojem pravdy, nýbrž pravda jako morální postoj, který určuje také vztah k vlasti. Správný = mravně dobrý.) A proč také z Dalibora nejsou zařazeny ty scény, které jsou pro jeho podstatu, pro jeho étos, esteticky i ideově nejvíce charakteristické, například scéna soudu s Daliborem, zejména jeho árie ,,Slyšels to, příteli“, nebo některá ze dvou árií krále Vladislava? Jsou to vážně bídné konce…

O tom, že v takovémto kontextu se podzimními reprízami Libuše – nasazenými po jejím uvedení dvakrát za celou loňskou sezonu (zatímco podřadná opereta Ples v hotelu Savoy s amplifikací se odehrála dvacetkrát) – nelze příliš těšit, asi není třeba mluvit. Protože jsme recenzovali již řadu repríz pražské Libuše, omezíme se jen na pár glos k debutům, k nimž letos na podzim došlo. V první zářijové repríze 2. 9. debutovali Pavel Švingr jako Lutobor, Tamara Morozová jako Krasava a Jana Sýkorová jako Radmila. Radmila je z těchto rolí nejmenší a lze ji nejspíše odzpívat – ,,odbýt“, aniž by došlo k větším problémům, nicméně je třeba zdůraznit, že v minulosti se nikdy nebrala jako malá role, nýbrž zpívaly ji prvooborové zpěvačky, stejně jako Mařenčiny a Jeníkovy rodiče a další. V předních německých divadlech se zase nikdy nebraly jako druhořadé menší role v operách Wagnerových a úlohy jako Nächtwächter v Meistersingerech, Biterolf či Walther v Tannhäuseru nebo Donner, Froh a Freia v Rheingoldu zpívali prvooboroví, často přímo hvězdní zpěváci. Jako operní návštěvníci obměňování obsazení (je-li ku prospěchu věci) veskrze vítáme, pro publikum i umělce je zpestřením, když můžou vstupovat do nových rolí a rozšiřovat tak paletu pohledů na ně – zatímco ve stagionově-marketingovém provozu opery se usadila představa, že nejlepší je provést cyklus představení s jediným obsazením. To může mít smysl u mimořádných projektů nebo malých scén, nikoli však v repertoárových divadlech s denním (alespoň v minulosti) provozem. Pokud divadlo nedokáže zajistit vysokou úroveň běžných repríz a různých alternací, je to nedostatek morálky v souboru, nikoli samotného alternování. Jana Sýkorová podala Radmilu na slušné úrovni, v obou reprízách však poznamenané přílišnou nervozitou, hereckou statičností a také nedostatečnou průrazností hlasu. Její tón je sytý a kultivovaný, nicméně spíše malý; Burianovou režií je představitelka vedena ke strnulým pózám, i ty se však dají předvádět stylizovaně, a zároveň přirozeně, herecky účinně – což se paní Sýkorové, neustále upínající oči k dirigentovi, bohužel nedařilo. Lépe jí vycházely vstupy ve druhém než prvním dějství. Opravdu plnohodnotným dramatickým výkonem ovšem byla její kreace v nové opeře Jana Kučery Don Buoso – tady paní Sýkorová také hrála. (K této opeře dodejme, že je hudebně i scénicky rozhodně slušnější zkušeností se současnou tvorbou než Sternenhoch, dějově a ideově však nepřináší vlastně vůbec nic: je to pouhá scéna před vlastním dějem Pucciniho mistrné aktovky Gianni Schicchi, během níž se žádný plnohodnotný příběh nad rámec snadno pochopitelného ,,prequelu“ ke Schicchimu neodehraje. Hudba se drží Pucciniho prolínání konverzačních a kantabilních míst /dominantní je parlando/, něco opravdu jedinečně svého však kromě pěkně gradovaného ansámblu a závěrečné árie také nepřináší. Podobné otazníky jako dramaturgie pana Jindry mohlo vzbuzovat obsazení hlavní role Štefanem Margitou, který nárokům její tessitury objektivně nedovedl dostát, obsazení buffózního Schicchiho, kterého často zpívávali také basisté, Svatoplukem Semem, Rinuccia matným Danielem Matouškem nebo lyricky kantilénové Lauretty koloraturní Doubravkou Součkovou. Srov. úžasný jas, vřelost a znělé vokály Giuseppe di Stefana, který Florencii coby operní hvězda opěvoval doslova jako jinoch z jejích ulic: Gianni Schicchi: "Avete torto!" - "Firenze è come un albero" - YouTube, také: "Firenze sogna" Di Stefano - Studio - YouTube, anebo něhu i vokální sílu Renaty Tebaldi v árii Lauretty: Puccini: Gianni Schicchi - "Oh! mio babbino caro" - YouTube. Prapodivným motivem, který jsme nejen my během večera nepochopili, bylo zahájení opery za plného osvětlení a neustálé odcházení jednotlivých postav na toaletu. Pánové Kučera a Radok si snad nepřáli, abychom při jejich díle mysleli na Putim a věty: ,,Pane vachmajstr, on chce jít na záchod.“ – ,,Bajonet auf!“) Na Kateřině Jalovcové bylo vidět, že má roli Radmily již důvěrněji zažitou, a odzpívala ji velmi slušně, podobně jako Ježibabu v Rusalce; do dramatické výraznosti Marty Krásové však i jí mnoho schází. Chvályhodná hudební příprava byla znát z debutů Tamary Morozové a Pavla Švingra: bez ohledu na jejich vlastní vokální a dramatické síly měli své role dobře nastudovány, zpívali po celou dobu intonačně jistě a dobře se orientovali na jevišti. U paní Morozové ani nebylo znát, že se jedná o debut. Její hlas je sice na vášnivou Krasavu příliš světlý a lehký, nesl se však kupodivu dobře dopředu a velmi oceňujeme, s jakým napětím podává, jako rozhodující gradaci (jak ji Smetana napsal), Krasavino pohnuté ,,Nuž viz, zde mohyla ční…“. Byla to rozhodně lepší Krasava než Krasava paní Poláčkové, ale také Šimkové. Nedostatek objemu (zatím?) se nicméně i u ní projevuje ve finále, kdy její ,,Sláva!“ zaniká ve sboru (nikomu nad ním tak nezářilo jako Ludmile Červinkové). Mnohem větším problémem je kultura zpěvu pana Švingra. Ten sice vládne znělým basem profondního typu, je však otázkou, zda spíše temného než šedého a zejména hrubého, až křičivě uplatňovaného. Tento křičivý ,,přednes“, který se bolestně uplatňoval například v roli Mathieua v Andrea Chénierovi a pro interpretaci ušlechtilého frázování Smetanových postav vzbuzuje velké obavy, kupodivu v Lutoborovi nakonec nevadil tolik, jak by tomu mohlo být u vřelejších postav jako Žalářník nebo Vodník, i tak by se ale na jeho kultivaci mělo pracovat, protože do úrovně velkých představitelů Lutobora jako Jaroslav Veverka či Eduard Haken, kultury, krásy a přirozenosti tónu, jsou zde míle. Opakovaně pan Švingr zakolísal také textově. Pan Sulženko v roli Lutobora vždy alespoň působil důstojně, zatímco panu Švingrovi smetanovská (nebo také verdiovská) noblesa ve vedení hlasu i jevištní prezenci bohužel naprosto chybí.

Mezi pěvci, kteří v Libuši zpívají již vícero let, překvapuje konstantní nepěkné nasazování Aleše Brisceina v úvodní frázi jeho ,,Rád se uspokojím…“ Lépe mu vychází dějství druhé, ve třetím dějství by Šťáhlavovy krásné fráze ,,Ó bratře, drahý bratře…“ potřebovaly více lesku, krásně jasného vyvedení, a zároveň heroického zahrocení. Bohužel se i v minulosti často podávaly spíše deklamativně než jako plynulé hudební fráze (srov. jinak výborného Josefa Vojtu: Libuše - O, Brother, My Dear Brother - YouTube), těmi by však měly být. Nicméně je pan Briscein stále jedním z nejlepších českých tenorů současnosti. Jaroslav Březina se o takovéto podání i tohoto místa docela pěkně snažil, jeho výkon 28. 10. byl co do dikce a dotahování frází chvályhodně pečlivý. František Zahradníček je již rutinovaným Chrudošem a ačkoli mu mužnou pevnost ,,jako že stojí ten hrad“ propůjčuje spíše představitelsky než vokálně, lze ho brát jako jistou oporu současného libušovského ansámblu. Příliš lepších basistů (resp. basbarytonistů) bohužel nemáme. Nahrazení Miloše Horáka Martinem Bártou coby Zahradníčkovým alternantem bylo dobrou volbou, třebaže se – což dosvědčuje předchozí slova – v jeho případě jedná již přímo o čistokrevného barytonistu. Pan Bárta navíc nezapře, že je původně barytonem zejména lyrickým: v opravdu dramatických partiích jako Verdiho Jago nebo zde Chrudoš se to vždy projevilo, nicméně Wagnerova Telramunda podával až překvapivě dobře. Bártovou devízou je jeho výrazný jevištní zjev a schopnost dodat postavě na přesvědčivosti nejen vokálně, nýbrž i představitelsky. V případě Chrudoše nejprve jeho vstup v prvním dějství budil obavy z přílišné expresivity (Chrudošova ,,germánská“ vzpurnost, kontrastní k slovanské vyrovnanosti Šťáhlavově, musí zůstat stylizovaná, nikoli naturalistická), nakonec však jeho Chrudoš zůstal uměřenou kreací. Obsazování dramatických barytonistů do basové role Chrudoše má v Národním divadle i svou tradici (byť se někdy setkávalo s kritikou), v paměti zůstal zejména Zdeněk Otava, který nejprve zpíval Přemysla (stejně jako samotný Martin Bárta). Lyricko-barytonové zázemí pana Bárty se nejvíce projevilo v jeho nedostatečně znělém ,,Ne! Ne! Těch řečí nechte!“ na úvod, nejlépe mu zase vycházely lyrické pasáže jako ,,a přec, jak na tebe, / Krasavo, vzpomínám“ či ,,ó zraku, čarovný zraku, / jenž záříš perlami“. Slovenský barytonista Aleš Jenis, který 18. 11. (v představení konaném ke 140. výročí znovuotevření Národního divadla po požáru) poprvé vystoupil v úloze Radovana, byl z podzimních debutantů přesvědčivý zdaleka nejméně. Protože ho v Praze v posledních letech nevídáme nijak často, nedovedeme posoudit, nakolik se některé jeho projevy týkaly momentálního rozpoložení (nervozity), anebo jsou objektivním problémem, každopádně je třeba říci, že i na debutanta působil mimořádně nejistě: prakticky nehrál ani tělem, ani mimikou (pouze několikrát pozvedl ruce), na tváři měl neustále jakýsi nepřítomný úsměv, očima si hleděl buď dirigenta, anebo lemu svého oděvu, a při zpěvu oči neustále zavíral, což jsme v této podobě dosud v divadle neviděli. Pan Jenis jako jediný působil tak, jako kdyby žádnou pečlivější hudební přípravou neprošel, protože jeho výslovnost byla ukázkově špatná (,,tri ržeky“ místo ,,tři řeky“, ,,kerý pršišel“ místo ,,který přišel“ ad.). Především však jeho hlas zněl slabě, bezvýrazně, bez dostatečného objemu, a tak i dynamiky a barevnosti, o znělých výškách vůbec nemluvě. Na této kreaci je ještě třeba velmi mnoho pracovat; věrný divák by očekával, že se na tom bude podílet i pan šéfdirigent, nedělá si však příliš nadějí vzhledem k tomu, jak odbyté je i nadále podávání závěru druhého a třetího dějství. Pan Jindra pozvedl orchestr v interpretaci Libuše oproti nastudování J. Kyzlinka nesporně na vyšší úroveň, pokud jde o propracování dynamiky i zvolnění temp v některých pasážích včetně předehry, uvedené finálové partie však zůstávají extrémně uspěchané a některá tempa překvapivě kolísavá. Na počátku září nás velmi potěšilo zvolnění tempa v podání nádherného Radovanova přednesu ,,Oba rodní bratři Klenovici“, které Jiří Brückler podal takřka zpěvavě, podobně tomu bylo poprvé dokonce i v závěru druhého dějství, v dalších reprízách se však vrátila tatáž zběsilost; nástup lesních rohů před Radovanovým výstupem v repríze 28. 9. byl odbytý. Znovu, tak jako již mnohokrát, odkazujeme ke vzorovým nahrávkám Libuše, které v rozhlase roku 1949 a 1962 vytvořil Alois Klíma, a k tomu, jak podával závěr druhého a třetího dějství. Zcela markantní je rozdíl od současných podání v nastudování Františka Jílka, srov. zde v čase od 6:00: Act II. Libuše's Marriage: X. Scene 5: „Nuž pokoj s vámi…“ (Přemysl, choir, Radovan) - YouTube (x 1:45:08n.: Bedřich Smetana: Libuše - YouTube). A znovu odkazujeme k rozdílu v podání slavnostního finále celého díla: srov. zde 11:23n. a zvláště 11:40-11:43: Eliška Weissova as Libuše National Theater Prague - YouTube, a naproti tomu zde, 0:39n. a 1:00-1:04: Libuše. Festive Opera in 3 Acts - Act 3 - Libuše´s prophecy: Picture VI - The royal castle in... - YouTube. Které podání myslíte, že více odpovídá Smetanou proklamovanému slohovému záměru, že nepíše běžnou dramatickou operu, nýbrž fresku, ,,slavnostní tableau“, operu manifestační? Tento vznosný, monumentální ráz musí mít celé podání, od temp ve finálových gradacích až po výrazy postav. V předehře jej exemplárně zvěčnil Václav Neumann: Smetana: Libuše - Overture - Vienna Philharmonic Orchestra/Neumann (1987) - YouTube (srov. 3:40n., 5:03n., 8:05n.; srov. také zde: Libuše. Festive Opera in 3 Acts - YouTube.) Je nekonečná škoda, že Libuše ve 20. století nepronikla na světová jeviště a že ji nenastudovali dirigenti jako Karl Böhm či Hans Knappertsbusch. To by teprve musela být vznosná, široká tempa! Dirigent Jindra navíc pana Brücklera při důležitém místě Radovanova soudu vůbec nevede k patetické důstojnosti, s níž se tento soud má za napjatého naslouchání všech přítomných pronést. Zde navzdory autorského pokynu ,,Hlasem povýšeným“ v libretu pořád stejně chybí patos, rétorická síla a autoritativnost, tak jako zase při zvěstování poselství Přemyslovi (nebo naopak emfatická vřelost v ,,Ó, je-li dnešní den k tomu dán“, popřípadě ve ,,Vyplněn úkol náš, voláme!“). Čistě technicky pan Brückler podává Radovana bezchybně, postavu Radovana v jeho bohatýrství však vytvořit stále nedovede tak, jak to dokázal Roman Janál se svým krásně barevným témbrem a smyslem pro dynamické akcenty.

Avšak – jaký zlom! Jaké potěšení nám pan Brückler připravil svým debutem v roli Přemysla! Jako bychom jej slyšeli poprvé, nikdy nás jeho výkon tak nepotěšil jako tentokrát! Doménou pana Brücklera je vokálně i představitelsky spíše mladistvý, lehčí či lyričtější obor, dobře se uplatnil například při podzimních reprízách Bohémy (na rozdíl od přímo hanebně intonačně nepřesného a představitelsky nevhodně voleného Valentyna Dytjuka; to, jak ploše a nepřesně on a dirigent Jurkevyč podávají první dějství, je vskutku skličující vizitkou Hansenovy business class-opery). V Radovanovi jsme k jeho kultivovanému, ale málo výraznému podání vždy vyjadřovali výhrady; jaké překvapení však přišlo, když pan Brückler již během několika prvních frází přesvědčil, že jeho rolí bude Přemysl, že ten mu sedí daleko lépe! Pan Brückler měl na vývěskách hlášenou indispozici, to však rozhodně nebylo zapotřebí, protože svou náročnou roli podal co do úrovně nastudování, navzdory trochu menšímu hlasu, vzorově. Debut pana Brücklera byl opakem debutu pana Jenise: ani nejmenší intonační, vokální či herecké zakolísání, nýbrž naprostá důvěrnost s rolí, s frázováním, s akcenty. (Jedinou drobnou chybou bylo ,,Jak to?“ místo ,,Co to?“ /,,… Že jede bez paní…“/.) Hřejivý pocit, který člověka při poslechu pana Brücklera zaplavil, byl jistě umocněn tím, že jsme v Praze po léta zvyklí na neblaze nestylové forsírování Svatopluka Sema, který Přemysla podává div ne jako zápornou roli, bez základní pozitivity jeho výrazu. Nejvíce iritující přitom je, jak navlas stejně pan Sem Přemysla stále podává: dirigent mu očividně neposkytne ani nejmenší zpětnou vazbu, neřekne mu, že Přemysl (popřípadě Bohuš, Gérard, Renato, otec Germont atd., které pan Sem všechny zpívá identicky!) se má krásně a oduševněle zpívat, nikoli chladně odsekávat jako současný prozaický text, a že má na jevišti hrát, nikoli pouze stát. Toto ,,chlapácké“ podávání ještě podtrhuje Semova výrazná postava, tak jako v případě podobně nestylového, křičivého a staře znějícího Adama Plachetky. Pan Brückler byl nezvykle mladistvým Přemyslem – avšak Přemyslem po dlouhé době krásně, uvolněně zpívajícím, kantilénovým. Jistou jevištní dominantnost panu Brücklerovi bere jeho ve srovnání s panem Semem, Plachetkou či Bártou spíše drobná postava, o to více osvěžující a plnohodnotnou alternativou však bylo jednou slyšet Přemysla lyrického, mladistvého, který o Libuši na úvod svého výstupu ve druhém aktu zpívá takřka jako zamilovaný mladík procházející se po stadických polích. Ano – tak si o ní zpíváme též, právě takto má ovšem Přemyslovo vyznání a kantiléna, kterou mu Smetana napsal, smysl. Tak, jak ho zpívá pan Sem, si ho jistě nikdo sám při putování krajinou neodforsíruje. Tato přirozená zpěvnost, která ovšem nemá být slabá či mdlá, nepodepřená pevným fundamentem (jako tomu bylo u vysloveně slabých Přemysla a Libuše v Brně), byla typická pro starší českou pěveckou školu, pro umělce jako Beno Blachut či Václav Bednář, takto však Přemysla zpíval i dramatický Stanislav Muž! (Nejblíže měl pan Brückler asi k Theodoru Šrubařovi, který Přemysla na Klímově legendární nahrávce z roku 1949 zpíval v pouhých 32 letech.) Stanislav Muž ve třetím dějství již vystupoval velmožně, ale ,,Již plane slunce“ a ,,Ó vy lípy“ podával přímo zpěvavě, bez tlačení na hlas. Obávali jsme se, že třetí dějství bude panu Brücklerovi působit větší problémy, zazpíval je však stejně přesvědčivě jako dějství druhé. Pan Brückler vyklenul všechny fráze, tam, kde v nich kulminují city, působil opravdu vřele, a tam, kde chce Přemysl působit bojovně (,,Ani tura řev…“), neupadal v žádné hrubé siláctví jako pánové Plachetka a Sem. Největší radost však činil pohled na to, jak má pan Brückler navzdory debutu svou roli zažitu a že pro něj osobně něco znamená: zpíval ji jako někdo, kdo se na ni připravoval po léta a kdo do své kreace dává vše, a přitom naprosto neokázale. Byl to jednoznačně nejcennější debut těchto podzimních Libuší. (Jedna chyba, která padá na vrub režie: na filmových dotáčkách při příchodu poselstva zůstal pan Brückler jako Radovan. Dívá se tak nyní na sebe jako Přemysl – a z plátna jako Radovan.)

To, že publikum všechny tyto věci nedovede dostatečně ocenit, dosvědčil mnohem větší potlesk pro debutantku v úloze Libuše Máriu Porubčinovou. Její debut poutal velkou pozornost už proto, že je Slovenka a že v Národním divadle dosud vystoupila (pokud je nám známo) pouze dvakrát, jako host coby Mařenka roku 2014 a coby Sestra Angelica při hostování Slovenského národního divadla Bratislava roku 2017. Její česká dikce byla nicméně čistá, bez slovenského přízvuku, byť srozumitelnost zpívaného slova by mohla být obecně o dost lepší. Nicméně paní Porubčinová nepolyká vokály jako paní Poláčková ani nemá tenký hlas jako paní Šimková; její lesklý, byť spíše tmavší soprán má dobrou znělost a zdálo se, že mu nečiní problémy ani vysoké tóny, byť jejich suverénnímu vyzpívání zejména v proroctví zase bránila pochopitelná nervozita. Zazpívala vysoké h v ,,já vdám se“, které v Praze už dlouho nevyzpíval nikdo, naprosto však rezignovala na hluboké g v ,,po staletí“ – přesně jako paní Burešová, u které jsme to ale brali jako osobní ústupek jinak výborné představitelce Libuše od šéfdirigenta. (Srov. 11:08n.: Smetana: Libuše - ACT 3 - (Červinková, 1955) - YouTube.) Stane se z takového škrtání ,,nepohodlných“ tónů, jaké dříve nebylo možné, standard? Typově je paní Porubčinová opakem Dany Burešové, jejímu jevištnímu zjevu a hlasovému projevu chybí kýžená líbeznost a vroucnost (neusmála se snad za celý večer ani jednou). Nervozita v kombinaci s nekomfortním kostýmem vedla k tomu, že si paní Porubčinová neustále musela povyhrnovat šaty a hlídat kroky (to však ještě nic nebylo ve srovnání s masivním pocením a neustálým otíráním se pana Dytjuka v Bohémě). Nicméně paní Porubčinová nezpívala jednostranně dramaticky či expresivně. Několikrát zaváhala textově, zpívala ,,v tyto řízné vlasti“ místo ,,žírné“, ,,skrývá čarovnému lesku“ místo ,,zkalenému zraku“ ad. Ocenit je jinak třeba kus opožděné sebereflexe, s níž Jan Burian v podzimních reprízách ze své režie odstranil kýčovou diodovou stěnu, která degradovala vznešenost Libušina proroctví na ,,soundtrack“ k jakémusi videoklipu, a nahradil ji alespoň starými dobrými mořskými vlnami. Originální nápad to není, ale pořád lepší ,,edle Einfalt und stille Grösse“ mořských vln než nápady, které Burian bohužel měl pro jevištní ztvárnění samotného závěru, kdy po celou dobu staticky stylizovanou scénu nahradí historicko-realistický, ba barvotiskový kýč výjevu poklepávání na základní kámen Národního divadla (který se dokonce rozbije a dělá hluk, když Libuše zpívá svá nejdůležitější slova!). Zatímco výkon pana Brücklera byl hotovou kreací, u paní Porubčinové se jedná toliko o první krok k vytvoření všestranně vokálně i interpretačně zvládnuté kněžny. Bez ohledu na jevištní typ a poněkud mechanický způsob přednesu, v němž se ztrácel obsah slov i poetická kvalita veršů, lyrická krása Libušina lidského i panovnického profilu, nemluvě o něze či rozechvění, lze se spokojit alespoň s jistě znělým hlasem, který snad dirigent povede k vyšším metám. Vzhledem k tomu, že jiní zpěváci nejen v této Libuši neudělali sebemenší pokrok za celá léta (nikdo ho po nich nevyžaduje), to však lze očekávat jen nejistě…

,,Tak zvučel Vyšehrad po celý den

do padající noci ranami,

a takto used' moudrý Přemysl,

jejž země byla v ňadrech chovala,

na zlatý stolec vedle Libuše,

již Niva, dcera světla, zrodila.“

Julius Zeyer

Martin Bojda

21. 11. 2023

Dodatek k repríze Libuše 1. ledna 2024: Národní divadlo provedlo největší dílo svého operního repertoáru, jak se patří, po letech také na Nový rok. Nelze se z toho zvlášť těšit, je to hned i předposlední repríza v této sezoně, a úroveň řady protagonistů byla opravdu velmi slabá. Šéfdirigentu Jindrovi se to tak patrně líbí, opět ani kus kvalitativního posunu, jakékoli reflexe a nápravy nedostatků z předchozího provedení: debutanty v některých rolích nikdo nevedl k tomu, aby i snadno odstranitelné věci zlepšili, dnes to takto holt stačí a ,,publikum platí a chce se bavit", kterak prál juž Leoncavallo. Celý večer kromě slušného, ale ne vždy dobře vedeného orchestru umělecky zachraňoval zejména Jiří Brückler, který zopakoval svůj vynikající premiérový výkon v listopadu a podal Přemysla opravdu krásně, zejména jeho loučení s domovem. Zpočátku bohužel něco ubral z vřelosti posledního nástupu, první verše od ,,Již plane slunce" by měly být vykrouženy vláčněji, šířeji a vroucněji, pak se ale rozezpíval a loučení podal vzorově. Škoda opět dirigentsky zkaženého finále druhého dějství hrubě zběsilými tempy. Křičivé hrubiánství bez stopy kantilény nemizí z projevu Pavla Švingra coby Lutobora (ještě mnohem horší byl jeho Marbuel - opravdu trudné, nemluvě o Maršálkovi, ale pan šéfdirigent opět spokojen), Aleš Jenis prokázal, že naprostá nedostatečnost jeho prvního Radovana nebyla náhoda, nýbrž úroveň, nad niž se dnes již patrně nedokáže dostat. Ani stopa po hudebně-dramatické interpretaci role, vokálně doslova ztrácející se výkon, jaký by dříve nebyl přijatelný. To však ještě nic nebylo proti záskoku v roli Chrudoše: František Zahradníček zřejmě pro nemoc odřekl a Martin Bárta jako alternant nemohl, vedení Opery však nepovolalo alespoň dříve alternujícího Miloše Horáka, nýbrž jako hosta Pavola Remenára, který namísto masivního dramatického basu mohl nabídnout lyrický baryton na konci sil a bez skutečné důvěrnosti s rolí, takže zejména ve třetím aktu došlo i ke křiklavým výpadkům textu. Pan Remenár dříve mohl docela pěkně podávat lyrické party jako Valentin, na dramatický smetanovský bas to však bohužel nestačí ani náhodou; opravdu smutný zážitek. Absolutní rozkolísanost (nedostatečnost) textové přípravy bohužel bila do uší i u nové představitelky Libuše: Mária Porubčinová rovněž neudělala od posledního představení ani krok kupředu (nikdo to po ní zřejmě nežádá), tóny, které nechce (nemusí), prostě nezazpívá, a její textové chyby dalece překračovaly únosnou míru! ,,Bohové věční" nebo ,,bohové mocní" se patrně může libovolně prohazovat, ,,čarovnému lesku" a ,,zkalenému zraku" či ,,žírné" a ,,řízné" (opět!) také. Opět to byl vokální výkon bez stopy umělecké interpretace role a jejího smyslu, jen toporné stání a proudění tónů bez skutečné kultury frázování a jevištní prezence. Kromě pana Brücklera tak potěšil jen Aleš Briscein, který Šťáhlava provedl o poznání pečlivěji než na podzim a napravil i výše uvedené nasazování v ,,rád se uspokojím". Alžběta Poláčková a Jana Sýkorová zpívaly a hrály navlas stejně, jak bylo výše uvedeno. Tato krátká reference tak má sloužit toliko k zaznamenání ostudné absence jakékoli koncepční práce na interpretaci díla ve vztahu dirigent-pěvci, provozního odbývání díla s týmiž (křiklavými) nedostatky, a k vyzdvihnutí právě opačných kvalit výkonu pana Brücklera, jehož Přemysl uměleckou úroveň večera doslova zachraňoval.

Krátká informace, snad pro někoho aspoň trochu signifikantní: koupili jsme si již loni na jaře, když začal prodej, lístek na ostravské provedení Libuše v březnu 2024 pod taktovkou pana Jindry. Není to jen tak letmé rozhodnutí, lístek stál 480 korun a do Ostravy a zpět je také třeba se dopravit. Když se - o mnoho měsíců později - ukázalo, že tato Libuše bude obsazena z poloviny týmiž pěvci jako v Praze, a to pěvci v daných rolích tak problematickými (M. Porubčinová, S. Sem, P. Alvarez Šimková), podařilo se nám lístek vrátit...

6. 1. 2024