Recenze premiéry Rigoletta ve Státní opeře v Praze 30. 1. 2021

,,Pane hostinský, tady se dříve hrála opera?“

,,Hrála. Ale sraly na ni mouchy, tak jsem ji dal na půdu.“

Obsazení:

Vévoda z Mantovy – Long Long

Rigoletto – Daniel Luis de Vicente

Gilda – Olga Jelínková

Sparafucile – Zdeněk Plech

Maddalena – Jana Sýkorová

Hrabě Monterone – Miguelangelo Cavalcanti

Marullo – Lukáš Bařák

Borsa – Amir Khan

Giovanna – Sylva Čmugrová

Orchestr a sbor Státní opery

Dirigent – Vincenzo Milletarì

Režie – Barbora Horáková Joly

,,Tak nám zabili Rigoletta,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny. Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem. ,,Kterýho Rigoletta, paní Müllerová?" otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena. ,,Já znám dva Rigoletty. Jednoho, ten je šaškem u vévody z Mantovy a Verdi o něm podle Hugovy hry napsal krásnou operu. A potom znám ještě Rigoletta Kokošku Hansen Joly, co sbírá ty psí hovínka. Toho druhýho není žádná škoda." ,,Ale, milostpane, Verdiho Rigoletta, toho z Busseta, toho krásného, uměleckého.“ ,,Ježíšmarjá," vykřikl Švejk, ,,to je dobrý. A kde se mu to, chudáku Rigolettovi, stalo?" ,,Práskli ho u Hansena ve Staatsoper, milostpane, z revolveru, vědí. Jel tam Buran se svou arcikněžnou v automobilu." ,,Tak se podívejme, paní Müllerová, u Hansenů. Jó, takovej pán si to může dovolit a ani si nepomyslí, že taková inscenace opery může nešťastně skončit. A ve Státní opeře k tomu, dříve v Čechách, paní Müllerová. To udělali asi Noři. My holt jsme jim to Národní divadlo neměli dát. Tak vida, paní Müllerová. On je tedy pan Rigoletto na pravdě boží. Trápil se dlouho?“ ,,Pan Rigoletto byl hned hotovej, milostpane. To vědí, že s režisérismem nejsou žádný hračky. Nedávno taky si hrál jeden u nás v Nuslích s regietheatrem, a postřílel celou operu i domovníka, kterej se šel podívat, kdo to tam střílí ve třetím poschodí.“ ,,Někerej revolver, paní Müllerová, vám nedá ránu, kdybyste se zbláznili. Takovejch systémů je moc. Ale na pana Rigoletta si koupili jistě něco lepšího a taky bych se chtěl vsadit, paní Müllerová, že ten člověk, co mu to udělal, se na to pěkně voblík. To vědí, ničit takovou operu, to je moc těžká práce. To není, jako když pytlák střílí hajnýho. Tady jde vo to, jak se k němu dostat, na takovýho pána nesmíte jít v nějakých hadrech. To musíte jít v cylindru, aby vás nesebral dřív policajt.“ „Vono prej jich bylo víc, milostpane.“ „To se samo sebou rozumí, paní Müllerová;“ řekl Švejk, konče masírování kolen, „kdybyste chtěla zabít Rigoletta nebo celýho Smetanu, tak byste se jistě s někým poradila. Víc lidí má víc rozumu. Joly poradí to, Hansen vono, a pak se dílo podaří, jako je to v tej naší hymně. Hlavní věcí je vyčíhat na ten moment, až takovej pán jede kolem. Jako, jestli se pamatujou na toho pana Luccheniho, co probod naši nebožku Alžbětu tím pilníkem. Procházel se s ní. Pak věřte někomu; vod tý doby žádná císařovna nechodí na procházky. A vono to čeká ještě moc osob. A uvidějí, paní Müllerová, že se dostanou i na Carmen a Prodanou nevěstu, a může být, nedej pánbůh, i na Libuši samu, když už to začli s Rigolettem. Vona má, chudinka, moc nepřátel. Ještě víc než ten Rigoletto. Jako nedávno povídal jeden pán v hospodě, že přijde čas, že ty opery budou kapat jedna za druhou a že jim ani státní návladnictví nepomůže. Pak neměl na útratu a hostinský ho musel dát sebrat. A von mu dal facku a strážníkovi dvě. Pak ho odvezli v košatince, aby se vzpamatoval. Jó, paní Müllerová, dnes se dějou věci. To je zas ztráta pro divadlo. Když jsem byl na vojně, tak tam jeden infanterista zastřelil hejtmana. Naládoval flintu a šel do kanceláře. Tam mu řekli, že tam nemá co dělat, ale on pořád vedl svou, že musí s panem hejtmanem mluvit. Ten hejtman vyšel ven a hned mu napařil kasárníka. Von vzal flintu a bouch ho přímo do srdce. Kulka vyletěla panu hejtmanovi ze zad a ještě udělala škodu v kanceláři. Rozbila flašku inkoustu a ten polil úřední akta.“ „A co se stalo s tím vojákem?“ otázala se ho po chvíli paní Müllerová, když Švejk se oblékal. „Voběsil se na kšandě,“ řekl Švejk, čistě si tvrdý klobouk. „A ta kšanda nebyla ani jeho. Tu si vypůjčil od profousa, že prý mu padají kalhoty. Měl čekat, až ho zastřelejí?“

              Drazí pozůstalí, sešli jsme se dnes, abychom nad hrobem nebožky Opery sdíleli svůj rmut a zavzpomínali alespoň na to dobré, čím nám byla dříve. Do Státní opery už po měsíce tak jako na mnoho jiných míst nesmíme, její vpravdě internacionální vedení nás však obšťastnilo tím, že se laskavě uvolilo k čemusi velkému: po téměř roce vládních restrikcí nechalo Českou televizi vysílat první novou inscenaci on-line! Ačkoli k různým formám vysílání svých starších, anebo i nových inscenací se valná většina divadel, a to dokonce i velmi malých, odhodlala už dávno, pražské Národní divadlo, institucionálně – extrémně kontraproduktivně – sloučené se Státní operou, nebylo dosud schopno ze svých bohatých fondů (záznamy obou premiér za řadu let) odvysílat vůbec nic. Nabídlo toliko pár klipů jako před Vánoci a zrovna 28. ledna 2021 věru neambiciózní koncert ze Stavovského divadla k ,,Mozartovým narozeninám“. Budiž jen krátce doplněno, že program sestával z ukázek z toliko dvou Mozartových oper a jen s hrstkou interpretů, přičemž pěvecky exponovanější místa jako dramatická árie Elektry z Idomenea byla pochopitelně vynechána, a ovšem za vedení cizího dirigenta jako hosta – ačkoli takovou akci mohl a měl, nadto v době obrovských škrtů a ztrát, dirigovat kdokoli z dlouhé řady domácích dirigentů, kteří jsou v Národním divadle v angažmá! Nic takového, tady zase fungovaly docela jiné ohledy, kulantně řečeno, tak jako fungovaly během krátkého času, po nějž Opera hrála na začátku podzimu: to se objevovali hosté, a sice docela druhořadí, někdy dokonce v dané roli debutující (!), nejen v operách, pro něž v Praze a Čechách vůbec je i dvojí trojí obsazení, nýbrž dokonce i v ,,čurdách“, v docela okrajových rolích! Víte, paní Müllerová, vona je ta opera dneska tak parádní byznys! Skoro nic nemusíte znát, jen trochu zpívat, hlavně ale mít ty správné kontakty (agenty), a to pak můžete jet hostovat i přes půl Evropy na poslední roli z obsazení i na samém začátku kariéry! A ještě dělat ,,fóry“, chodit nepřipraven a nezvládat to. (Na odborné konzultace doporučujeme obrátiti se na pana Edgarse Ošleju, jehož organ oblažil pražské slechy hned v několika rolích, ale z té Aidy jen, aj, jaksi vypadl?) Ale jak zazářili další, jaké debuty měla Praha tu čest hostit v Traviatě, jaké volumeny v Nabuccovi: prostě Praha, přestupní stanice! Značka: snadno, rychle a s pardonem!

               Tedy, nyní se Opera Národního divadla, k níž patří i Státní opera, tzn. dva orchestry a sbory, dvojnásob sólistů a čtyři divadelní scény, odhodlala k čemusi nevídanému, a udělala dokonce úplně novou premiéru! A světe, div se, v době, kdy se v Praze po léta hraje českého repertoáru méně než za protektorátu a kdy dramaturgie spočívá vesměs ve stahování a nasazování stejných nejpopulárnějších titulů, uvedla raději než co jiného další operu Verdiho, kterou každý operní návštěvník včetně pražských zná zpaměti: Rigoletta. Což o to, Rigoletto je nádherná a Libuši drahá opera, ale kdyby aspoň jemu věnovali nějakou péči a měli na to, alespoň se přiblížit jeho umění! Už snímky a ukázky před premiérou doslova děsily, a první minuty toto zděšení korunovaly. Pak už se večer linul v jediném bezútěšném sevření, na jaké jsme ovšem v současném operním provozu zvyklí. Vydržet se dívat mohli jen otrlí a přese všechno zainteresovaní jako Kněžna, anebo docela operou nepolíbení, jimž by se líbilo cokoli. Reakce, jež alespoň Libuše obdržela nebo zachytila, byly vesměs stejné: na samém počátku zděšené odmítnutí a vypnutí. Raději hrát šachy nebo se dívat na dobrou zábavu, než na takovou karikaturu ,,vysokého“ umění. Již předem jsme věděli: nastudování opery bylo stejně jako v případě jiných oper, a to včetně českého repertoáru v Národním divadle (!), navzdory angažmá dvou hudebních ředitelů a dalších dirigentů a obrovským finančním ztrátám, svěřeno cizinci, a sice doslova začínajícímu italskému dirigentovi Vincenzu Milletarìmu. Nic proti němu nemáme, ale ptáme se: proč? Stejně tak byly cizincům svěřeny obě hlavní mužské role, a to dokonce v obojím obsazení! Českou operu mají zřejmě na světovou úroveň pozvedat Číňan Long Long a Korejec Kyungho Kim coby – věru autentičtí – přestavitelé vévody z Mantovy, v roli Rigoletta Gruzínec Nikoloz Langvilava a Španěloameričan Daniel Luis de Vicente. Co jméno, to světová značka a záruka toho nejverdiovatějšího Verdiho, cítíte to taky? Nu, pány, které do Státní opery pozval šéfdirigent Steffens na otce a syna Germontovy, pochopitelně obsadit nešlo, tak ještě, že se někdo z výše uvedených pánů uvolil! Jak mohli zjistit následně: když jim tady coby kostýmy půjčili tak parádní šusťákovky a tepláky, proč by ne?    

               Předehra a celý první akt se nesly dosti pomalým tempem bez energie a dramatického náboje. Teprve ve druhém a třetím aktu se to v několika místech zlepšilo – a dirigent prokázal, že se orientuje podle Riccarda Mutiho (typicky závěr 1. aktu, ,,Cortigiani“). Nu, byl to určitý náznak, ale ne víc. Mladé hudebníky je snad třeba především litovat: někteří mezi nimi – snad – opravdu mohou toužit dělat krásnou hudbu, milovat hudbu, a snažit se stát někým jako právě Muti nebo Abbado. Ale to jim bohužel, tak jako pěvcům, dnes prostě není možné: operní a divadelní svět ovládá klaka nevzdělaných estétských egoistů vydávajících se za režiséry a byznysmenů vydávajících se za divadelní intendanty a tito lidé znemožňují pěstovat hudebně-dramatické umění jako opravdovou duchovní kulturu podle uměleckých nároků a intencí jejích tvůrců, z jejichž opravdového umění provoz dodnes žije. Nežije z Hansena, Buriana či Bieita, nýbrž z Verdiho, Smetany, Wagnera. Divadlo je pravým palladiem vzpoury deprivantů, kterou se současná dehumanizovaná společnost vyznačuje: společnost bez hodnot, zábran, znalostí, citů, v níž však každý má ,,názor“, chce se bavit a má pocit, že má právo si se vším dělat, co ho napadne – například právě s díly Verdiho či Smetany. Jak to dopadlo s novým pražským Rigolettem? Na hudbu se v něm nemohl soustředit nikdo a ta dopadla vskutku žalostně, neboť tento nový Rigoletto je zrovna orgiemi sebeokouzleného diletantismu, vzdělanostní i citové prázdnoty a nevkusu.

               ,,Slibný“ byl po reklamních ,,tahácích“ v podobě odpudivých snímků z inscenace už začátek: během předehry chodí po jevišti obtloustlý chlápek se zmrzlinou v ruce a maniakálním výrazem ve tváři celé od krve či jakési podlitiny. V tu chvíli nevíme – a ani později se nijak nedozvíme – proč, ukáže se však, že tento chlápek je Rigoletto, pouze není a po celý večer nebude ani dvorský šašek, ani hrbáč, jakkoli je to pro jeho dramatický profil určující (!), a tento chlápek během předehry vřeští. Tato neuvěřitelná drzost, kdy režisér dokonce zasahuje do samotné hudební podstaty díla, ,,dopisuje“ do Verdiho hudby skřeky, výjeky, chlámání, pískání a hvízdání, už známe z jiných inscenací, snad v žádné to ale nebylo v takovém množství. Jak je možné, že dirigent, popřípadě zodpovědný umělecký ředitel souboru či celého divadla, něco takového akceptuje? Jaké právo má jakási Barbora Horáková Joly cokoli dopisovat do hudby či textu Verdiho opery? Nejprve byl Victor Hugo se svou hrou, pak Giuseppe Verdi se svou hudbou, pak Barbora Horáková Joly se svou režií. Dějiny jsou pokrokem v uvědomování svobody, říkal už starý Hegel. Aby ovšem bylo všechno jasné: paní Horáková Joly mohla vzbuzovat jen ta nejhorší očekávání už proto, že její biografický profil obsahuje tu pro každého trochu znalého nejneblažejší informaci, že ,,umělecky rostla“ spoluprací s jedním z nejhorších paskvilantů současného režisérismu jménem Calixto Bietio. Tento původce takřka bezmezně perverzních atentátů na díla velkých tvůrců minulosti je jedním z ,,es“, jimiž se v Praze příznačně chce prezentovat nové ,,světové“ vedení Opery: Nor Hansen ho za spolupráce šéfa Opery Národního divadla Kyzlinka nechá – poté, co spáchal už jen právě s Janáčkem! – inscenovat novou Káťu Kabanovou. A dirigovat ji opět bude mladý cizinec, nikoli český šéfdirigent se stálým (vysokým) platem! Pan Hansen nás pak nedávno jen jakoby mezi řečí zase informoval, že premiéra se vlastně odehraje nejprve v Bilbau, pak inscenace přijde do Prahy. Nu, znalí si umí přeložit, co to znamená. Hlavně, když to cinká. Paní Horáková Joly se jako věrná žáčka Maestra Bieita určitě předvedla: opět postačí docela stroze vypočítávat, co se na jevišti dělo, a bude to samo o sobě kritická vizitka, ,,kritika čistého nerozumu“, kritika nečisté inscenace.

               Jevišti vévodí, paní Müllerová, auťák a veliký nápis BaRocco (!) a pak v první scéně sbor, an naběhne s ječením, pokřikem a pokleslým natřásáním. Doslova k němu se, ne jako dominantní sólista nad něj čnící, přidá nenápadný čínský tenorista Long Long, který se může pochlubit a Praze doporučit například tím, že v srpnu 2019 debutoval v Salzburgu v Simonu Boccanegrovi jako Kapitán lučištníků. (Jak říká klasik: pro mě dobrý! – Berem!) Jeho nástup (Della mia bella) je vskutku nevýrazný vokálně i představitelsky, a bledým zůstane jeho výkon po většinu večera. Scénické a režijní aranžmá je jako z provinčního muzikálu a tomu odpovídá i většina pěveckých výkonů. Longovi zcela chybí znělost a nosnost vokální linie, neřkuli kultura frázování – o té a o legatu nemůže být celý večer ani řeči. Sboristé a sboristky hemžící se kolem Vévody piští, ječí a vykřikují, bouchají šampaňské a dělají z Verdiho hudebního dramatu podřadnou estrádu. Chybí tam už jen starosta či bavič Novotný, a byli by komplet! Ke konci vstupního ansámblu není Vévodu vůbec slyšet, jeho hlas, chabý a bez průraznosti, se nad sbor vůbec nedostane – a to všichni zpěváci zpívají na mikroporty! Libušin závěr po první scéně: Ne, nebudeme se tvářit, že toto je moderní divadlo, že je třeba se otevřít etc. To je prostě šmíra, která nemá s verdiovskou kulturou co dělat.    

               Rigoletto, který není šašek ani hrbáč, vypadá a vystupuje jako pouťový prodavač zmrzliny. Přes všechny nedostatky byl na tom barytonista Daniel Luis de Vicente ze všech nejlépe, jeho hlas má určitý objem, barevnost a dramatický potenciál, nicméně v tak nekulturním prostředí, v jakém se pohyboval coby Rigoletto, nebylo možné jakékoli hudební a dramatické umění rozvinout. Tady se umění dělo navzdory všemu ostatnímu, čím byla scéna zaplavena, a mohlo to přes ni jen tak tak vykukovat. Ani v této paskvilní inscenaci nejsou vůbec vytvořeny dramatické charaktery, situace a kontrasty, nýbrž všechny jsou zhruba stejně hrubé a stupidní – asi podle představ a standardů současného vedení Národního divadla. Vysoký bas či basbaryton Zdeňka Plecha působí vzhledem k nárokům a interpretačním tradicím Sparafucila přímo směšně (Sparafucil mi nomino!; srov. https://www.youtube.com/watch?v=DcvO0G-upV0), zato jeho početná tetování v rigolettovské jevištní estetice jistě znamenala krok novým směrem. Následující výstup Rigoletta, plného myšlenek, obav a váhání, a jeho shledání s Gildou je pěvecky i herecky naprostým debaklem. Jaké kontrasty a výrazové diference Verdi do noční samoty a následné vřelosti a světla domácnosti, v nějž Rigoletta vítá tajená dcera Gilda, vložil! A co z toho zbylo díky paní Horákové Joly a jejím ,,mistrům pěvcům“! Rigolettovo bydliště je předně zase auto, resp. Gilda spí na jeho střeše, jeť to už sjetina, a před ním dmout se zná bujará květina. Aby bylo všechno jasné, nad scénou září velký nápis AMORE. Paní Horáková Joly asi zúročila vnuknutí Režiséra Dominika Beneše, který zase Maškarnímu plesu v Národním divadle nechal dominovat nápis DESIDERIO, a protože víme, že alle gute Dinge sind drei, bude třetímu aktu dominovat teprve důmyslný nápis L´AMORE CI FARA A PEZZI. Zvěstujte, andělé, radostnou zprávu, v Praze se zrodila nová verdiovská divadelní estetika, tzv. insegna verdiana. (Doporučená literatura v době on-line výuky: Čau lidi každou neděli s Andrejem Babišem Holy.) Když Rigoletto zvolá (velmi nedostatečně) ,,è follia!“, strhne si košili a zůstane v tílku. (Kdyby někdo ze čtenářů nejen kladl, nýbrž dokonce dovedl zodpovědět otázku proč, mohl by prosím doručit vysvětlení na Vyšehrad?) Gildu ovšem Rigoletto více než vyrušil z jakýchsi holčičích zaměstnání. Když se v dlouhém a nádherném duetu, do nějž Verdi vložil tolik něhy, loučí, stojí Gilda (Olga Jelínková) na střeše auta, kdežto její otec přechází před ním, ani se na sebe nepodívají, a oba se převlékají. Zpívají, to se rozumí, jaksi mimochodem, a výrazově dokonale přesvědčivě. Takhle si to ani Verdi nepředstavoval! Gildina chůva Giovanna (Sylva Čmugrová) si, aby se nenudila, zapaluje cigáro. Když po Rigolettově odchodu přichází Vévoda z Mantovy, Gilda vyjekne. (To tam taky bylo třeba dát, aby byl starý Verdi živější, Pejzlarko, vědí?) Vévoda, aby nepřišel zkrátka, má šusťákovou bundu s nápisem – ovšem albionským! – DUKE (insegna verdiana, vždyť jsem to říkal!). Vévoda Long Long ještě patrněji než v první scéně ukáže, že je malým, úzkým, přiškrceným a bledým spíše než světlým hlasem. Jeho výšky v Possente amor mi chiama či La donna è mobile působí přímo bolestně, asi jako vydávání Jonase Kaufmanna za dramatického primo tenore. (O způsobu zpívání, jaký se dnes stal samozřejmostí a jaký vyznačuje i Hansenovy ,,objevy“, srov. např. tato instruktivní videa: https://www.youtube.com/watch?v=mux54NHtCnQ,https://www.youtube.com/watch?v=PMX3wlhQsL8.) Paní Jelínková se v Caro nome dostala do slyšitelných problémů, z nichž ovšem už nevyšla – pokud jí někdo takto nastavil port, je nám líto, zvuk ani tak jistě není přes porty a ještě obrazovky příliš objektivní, ale to, co jsme mohli slyšet, určitě nebyl dobře posazený, v celém potřebném rozsahu plně znělý a vyrovnaný tón. To, že se jedná opět o hlas malý a tenký, který si s vypjatějšími místy a výškami sotva poradí bez zužování, slábnutí či zpěvu ,,na doraz“, už věc portu nebyla. Závěr duetu Si, vendetta jí nevyšel, dramatický tercet ve třetím aktu se Sparafucilem a Maddalenou už byl vyloženě nad její síly (a to má po ní přijít ještě mnohem tenčí soprán Marie Fajtové!). Když Gildina velká árie končí, objeví se na terase nad jejím ,,bourákem“ sboristé převlečení za jakási zvířata, snad vlky, a unesou ji. Lukáš Bařák, očividně agilně se pitvořící podle všech pokleslých režisérských pokynů, na Gildu nedůstojně houká a ona opět vyjekne, když únosce spatří.      

               Po prvním jednání by bylo vskutku zajímavé se dozvědět, kolik televizních diváků se po dlouhé pauze k obrazovce už nevrátilo. Z těch, kteří se vrátili, chápeme a uznáváme pouze rezignované profesionály či interesenty, jako je sama Libuše; líbit se to mohlo jen lidem, jejichž duchovní obzor začíná panem Hansenem a končí panem Bieitem. Jinak je tento režijní zmetek ostuda Státní opery před zraky televizních diváků z celé republiky. Po prvním dějství si člověk klade otázku, zda ,,tvůrci“ takové inscenace mají pocit, že vykonali dobrou práci, podali jaksi hodnotný intelektuální či umělecký výkon. Pocit zadostiučinění, anebo alespoň vnitřního přesvědčení, že člověk dílu dal, co mohl, že ho stálo spoustu sil – znají takový pocit tito lidé? Nu, v jednom z mnoha interviews, která se sebou nechávají udělat, vám jistě řeknou, že ano, a předestřou vám celou paletu hlubokých nápadů, které je přepadly. Jsou s námi, tak buďme s nimi! Přestávka člověka neohromí, ale takřka dojme, jak je to pro české prostředí podle jiného klasika arci typické. Představitel Rigoletta totiž sdělí, že důraz v inscenaci spočívá na tom, co je uvnitř, a proto ani nehraje hrbatého šaška! Korunu všemu později nasadí ředitel Jan Burian, když diváky s úsměvem sobě vlastním informuje o ,,výchově a vzdělávání“ jako novém programu Národního divadla!

               Vévoda mantovský alias DUKE z polosvěta ovládaného AMORE si během své árie na počátku druhého aktu sedá na zem a popíjí, pak dokonce, jako správný chlapák, skleničku rozdrtí v prstech. Po skončení jeho provinčně zazpívané árie, ,,zdobené“ zcela nepatřičnou a neuměleckou expresivitou, zatroubí a na scénu vjede auto. Ani to dirigentu ani uměleckému šéfu Státní opery jistě nevadí, to Verdiho hudbu velmi stylově doplňuje. Přicházejí sboristé a spolu s vévodou, jako by to byl jejich kámoš (!), si pohazují nahou umělou pannou a předvádějí s ní obscénní pozice. Borsa (Amir Khan) vytáhne foťák a udělá jim selfie. Vévoda se postaví na stůl a zpívá cabalettu Possente amor mi chiama na něm, stříkaje si přitom na tělo a do úst spreji (to asi vévodové dělají, když jim přinášejí Gildu, přinejmenším paní Horáková Joly se ve světě naučila si to tak představovat). Pak si Vévoda ještě přilepší černými brýlemi. Po jeho příšerném přiškrceném závěru sboristé opět hvízdají a pokřikují. Gilda za Rigolettem přibíhá se šaty zkrvavenými mezi nohama. (Nepotkala Bolemíra Nebeského?) Něco tak nevkusného Libuše nepamatuje. Rigoletto během jejího zpěvu (nádherné Tutte le feste al tempio – jak to dovedla podat i naše Maria Tauberová, blahé paměti: https://www.youtube.com/watch?v=Vw22fuBFaew) kamsi odchází, asi ho to moc nebaví. Gilda během následujícího sóla svého otce nahlas vzlyká, což nenajdeme ani v nějakých karikaturách verismu. Ale styl je styl. Herecká akce ve skvostném kvartetu Bella figlia dell´amore, jednom z míst, jimiž Verdi v té době ukázal, co dovede, a jímž učaroval Victoru Hugovi, jenž se zprvu zhudebnění své hry Král se baví (která je sama o sobě, i nezávisle na Verdiho zhudebnění, vynikající!) bránil, je jedním slovem trapná. Následně Gilda přichází za nájemným vrahem Sparafucilem s kšiltovkou obrácenou dozadu a před tím, než se jím dá zabít, předstírajíc falešnou identitu, shodí své šaty. Sparafucile s Maddalenou (Jana Sýkorová, která by Maddalenu jistě dovedla adekvátně zazpívat ve slušnější inscenaci) ji spakují do auta, ŽÁVES. Představitel Rigoletta odhalení mrtvé dcery ve finále po herecké stránce nezvládá. Jako vrchol kýče se při Gildině umírání objeví malá holčička s plyšákem a nejprve nad jiné suggestivně obchází kolem, pak si, zase ŽÁVES, sedne do auta! Libuši napadlo, že to asi byla malá Gilda, když ještě neměla kšiltku a neječela, ale to je jistě příliš jednoduché vysvětlení. Když umírající Gilda vydechne naposled, zvolá Rigoletto ,,Maledizione!“, načež jeviště zaplaví ještě suggestivněji pekelně červená barva, Rigoletto rozdělá oheň v motoru auta – a sedne si do něj taky! Dokonáno jest!            

               Lidičky, máme za sebou další báječnou premiéru, první premiéru v nově zrekonstruované Státní opeře, se spoustou světových hvězd, s mladým nadějným obsazením a v moderním zpracování: současné divadlo pro celou rodinu, jak hlásají vkusné insegne zase na webu Národního divadla. Ne nějakou otřepanou nacionalistickou klasiku, nýbrž moderní soudobé divadlo, které se na tu látku chtělo podívat bez obvyklých klišé. Počet sdílení: 458, líbí se mi: 1697, určitě navštíví 365. Díky, byli jste skvělí! Bylo to moc!

               Psát nějaké delší závěrečné hodnocení by byla škoda času. Na celé věci je nejsmutnější to, že takový škvár, jakým je nové ,,nastudování“ Rigoletta v Praze, mohl projít zkouškami a schválením ze strany vedení divadla, že mezi desítkami zúčastněných lidí se ani tentokrát nenašlo dost odporu, který by provedení něčeho, co každý soudný člověk musí poznat jako křiklavě ubohé, zabránil. Smutné je, že se jedná o další inscenaci předem odsouzenou k zániku a nezájmu: jako milovníci opery a Národního divadla (coby ideje a instituce, ne současného provozu), kteří chodí na velkou část repríz, nebudeme moci na takovéhoto Rigoletta chodit, alespoň ne s klidem, s jakým chodíme nebo jsme chodili třeba na poslední inscenace Prodané nevěsty, Andrey Chéniera, Lohengrina, Bohémy či Werthera – inscenace, které dílu a divákům alespoň neubližují, které člověka od začátku svou hrubostí neurážejí a neznemožňují v klidu vnímat hudebně-dramatické dílo autora; za něž se člověk nemusí stydět a na něž může – s jakoukoli rezervací vůči úrovni hudebního provedení – přivést přátele či příbuzné. Na inscenace jako nový Nerigoletto není prostě možné žádného trochu kultivovaného člověka přivést a ukázat mu, ,,jaký je“ Verdiho Rigoletto. To je na celé věci tím nejsmutnějším. Lidé, kteří daná díla neznají, kteří na ně přijdou poprvé, s touhou je poznat, a nejlépe ještě třeba s dětmi, které chtějí získat pro operní umění, mohou být inscenacemi typu Nerigoletta madame Horákové Joly nanejvýš odrazeni a dezorientováni. Co o Verdiho díle a operní kultuře se běžný návštěvník takovéto inscenace dozví? Copak někdo vážně věří, že toto je moderní divadlo, které může myslícího a cítícího člověka jakkoli oslovit a může v něm vzbudit jakýkoli zájem o operu? To jediné, co zde může a podle všeho má být vzbuzeno, je zájem o jednu paní Horákovou Joly a pár podobně špatných zpěváků, kterým se z výše uvedených důvodů podaří do rolí dostat ze zahraničí. Chodit na takové inscenace žádný milovník opery nebude, bude se stydět na Rigoletta kohokoli přivést, a půjde o další inscenaci, jíž se bude vyhýbat, jako je ve Státní opeře typicky zprzněný Fidelio. Smutné je, že to postihuje geniální díla samotná, že kvůli režijní šmíře jsou celé kusy odsouzeny k nezájmu publika, které je právě to operní, vlastního jádra operních návštěvníků, kteří mají rádi právě tato díla a chtějí chodit na ně, ne na chorobné výplody nekompetentních režiséristických eg a jim sloužícího cirkusáckého komparsu vydávajícího se za operní ansámbl. Provinční muzikál má větší estetickou hodnotu než zmetek, který Státní opera za velké peníze a se (slabými) zahraničními hosty prezentovala jako Rigoletta. Další zbytečná inscenace, další vyhozené peníze, další krok k dekulturaci pražské opery a ještě většímu úbytku návštěvníků, jaký éru ředitele Buriana provází. Jak řečeno už mnohokrát, Národní divadlo má snad nejslabší vedení a nejubožejší uměleckou i společenskou úroveň v celých svých dějinách. 

               Dejme slovo ještě jednomu skoro klasikovi, jehož opravdová, a proto i lehká a žertovná vnitřní kultura, přirozená noblesa a pokora, dnes nejen divadlu velmi chybí: Miroslav Horníček o divadelních režisérech, zde od 9:27nn.: https://www.youtube.com/watch?v=rlDfwji6pTU ,,V podstatě jsou dva typy režisérů. Jeden pomocí herců, scény, výtvarníka, hudby vypravuje autorův příběh. Druhý pomocí autorova příběhu, herců, techniky a jeviště vypravuje sám sebe. Říká: diváci, dívejte se, jaké já jsem duchovní fešák! Co já mám nápadů, joj!“

Martin Bojda

31.1.2021