Libušin soud

 

 

,,Vy slyšeli jste pohanění moje…“

(Josef Wenzig/Ervín Špindler)

 

 

,,Český národ mizí jako dubnový sníh, a oni chtí k tomu komentář ve formě svěží a lehké četby.“

(Ivan Diviš)

 

 

 

Je to již dlouho, co Libuše chce založit webový Pranýř, na nějž bude alespoň v krátkosti přibíjet některé obzvlášť křiklavé hanebnosti (v pozitivním případě o to raději naopak radosti), s nimiž se setkává v současném kulturním životě. Věnovala se dosud zejména esejům širšího formátu, k jejím programovým maximám patřilo nabourání současného způsobu referování a jeho rozšíření o koncepčně a také historicky orientované reflexe. Ne vždy má však čas pojednat vše v patřičné míře obecnosti, ne vše si dokonce takovou pozornost zaslouží – mlčet však o některých křiklavých výrazech duchovní situace doby (s Karlem Jaspersem řečeno) není správné, protože právě to umožňuje pozvolné posouvání hranic možného, na něž hochštapleři nejvíce spoléhají. Na tom byl a je založen systém divadelního režisérismu (o politice nemluvě): hranice toho, co je v libovůli a nepřiměřenosti nakládání s klasickými díly na jevišti možné, se posouvala tak dlouho, až dnes prakticky přestaly platit jakékoli nároky. Krize estetického a vůbec teoretického myšlení, způsobená převahou povrchního nominalismu a subjektivismu, způsobila situaci, v níž za umění je uznáváno vše, co se za ně označí, a tato rádoby postmoderna je vskutku dokonalým zrcadlem neoliberálně-kapitalistického egoismu: ,,tvůrce“ (ve skutečnosti pouhý marketér prvoplánových instalací) může splácat ten nejkřiklavější nesmysl, a dostane za to několik milionů z veřejných zdrojů a houfný potlesk společnosti včetně údajné kritiky. Prostě proto, že téměř nikdo ubohost jeho produkce buď nedovede rozpoznat, anebo si na to z konformity, k níž ho systém vychoval, netroufne. O těchto případech již Libuše napsala stovky stran článků, nebude je zde znovu opakovat. O fenoménech mafianizace operního divadla a jeho projevech i v domácím provozu píše pravidelně a dokumentuje ho v rozborech konkrétních inscenací. Níže bude napříště jen reportážně dokumentovat to nejnápadnější, zejména z operního divadla, ale i kultury vůbec (samozřejmě bez jakéhokoli nároku na úplnost či pravidelnost). Začíná na Velký pátek, a už to dává dvojnásobný důraz tomu, čím chce začít, co ji k otevření takovéhoto ,,pranýře“ již několik let ponouká, co ji prve pobouřilo natolik, že i psát o tom pokládala za přílišné vyznamenání, nicméně přece tím začíná – protože v různých obměnách vlastně na jevišti zažívá jen ,,věčný návrat téhož“. Důvodem je nejen to, že za umělce se dnes může pokládat kdokoli a že může libovolně prznit velká díla jiných, nýbrž že valná většina lidí dnes jeho špatnost vůbec nepozná a necítí se uražena nejen sebehorším šlendriánem, nýbrž ani sebehorší obscénností: a­ť se na scéně provede cokoli sprostého, lidé tleskají vestoje – a tzv. odborná kritika se nedá rozeznat od PR samotného divadla. (Příklad za všechny: Rusalka v Divadle na Vídeňce s nahým Princem, který na Rusalku, která se vzájemně mlátí s brýlatým Vodníkem, hvízdá, zatímco Ježibaba s dekoltem a cigaretou jí sahá do rozkroku. Reakce? Publikum i ,,kritika“ se předhání v nadšení. Ne, Libuše se nikdy nesmíří s tím, že to je normální, i kdyby byla poslední – tak jako v Ionescově Nosorožci.) V jiných oblastech je tomu jako přes kopírák, situace v divadle je jen zvětšovacím sklem rozmáhajícího se duchovního zmatení. To je hlavní důvod toho, proč Libuše píše: už tak se to stalo samozřejmostí, budou-li mlčet úplně všichni, úplně všechny to také semele. Píšeme pro neviditelné bratry, spřízněné duše, jak o nich mluvil Otokar Březina či Gustave Flaubert, a věříme, že pokud se lidská hloupost nedá porazit, pak se alespoň nemá nechat vítězit absolutně.

 

Martin Bojda

na Velký pátek 7. dubna 2023

 

17. 2. 2020

Prvním, koho chce Libuše přibít na pranýř už dávno, je Dominik Beneš, který svou elementární nekompetenci coby operní režisér v Praze prokázal již inscenací Verdiho Maškarního plesu (v ,,kongeniálním“ hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka). V tomto Maškarním plesu, k jehož režii byl mladý režisér na nejvýznamnější českou scénu pozván ze zcela neznámých důvodů, Beneš prokázal neporozumění elementárním rysům hudebně-dramatické struktury Verdiho díla a operního divadla vůbec, když totiž dílo (které samozřejmě nechal přesadit do současných kostýmů) zbavil přesně toho, co je pro jeho dramatickou účinnost nejdůležitější a co má konstitutivní význam pro jeho hudební vyjádření: kontrastů a přechodů mezi zásadně odlišnými prostředími, situacemi i charaktery. U Beneše byla věštkyně Ulrica nejen oblečená stejně mondénně jako švédský král či bostonský guvernér (dvojí výklad hlavní postavy je s dílem spjat od cenzurního zásahu při premiéře), nýbrž scéna u ní se odehrávala dokonce i v totožných kulisách – a u nich se zůstalo i při vstupní scéně následujícího dějství, která se odehrává v noci na popravišti! Beneš nejen vůbec nepochopil dramatický, a zejména hudební rozdíl, který u Verdiho existuje mezi scénami u dvora, mezi námořníky či v chýši divé věštkyně, nýbrž on ho ignoroval dokonce i ve chvíli, kdy jsou od sebe výjevy ,,povinně“ odděleny oponou a pauzou mezi celými dějstvími! Zde k žádné pauze nedošlo, nýbrž hudba po snad toliko vteřinovém odmlčení ihned pokračovala dál v totožných kulisách, jakkoli naprosto se dramatická situace a celá hudební stylizace ji vyjadřující mění! Není třeba mluvit o tom, že v tomto křiklavém diletantství (v jeho ,,profesní kariéře“ prý Beneše podle jeho slov ,,významně ovlivnil“ např. Jiří Heřman, který podobně svévolně naložil s Dvořákovou Rusalkou, v níž Čarodějnici a Cizí kněžnu zpívá jediná zpěvačka ve večerních šatech, s totožným výrazem!) Benešovi beze všeho sekundoval šéfdirigent Kyzlink, který i zde dirigoval bez smyslu právě pro dynamickou výstavbu a kontrasty hudební linky, o ignoranci vůči potřebám verdiovské kantilény a architektonice ploch jako milostný duet mezi Riccardem a Amelií Teco io sto či Renatova charakterní árie Eri tu vůbec nemluvě.

Co nám však předvedl pan Beneš 17. 2. 2020 ve Státní opeře? Přijela tam hostovat Štátna opera Banská Bystrica s Benešovou inscenací Ponchielliho Giocondy. Režijně i hudebně to byla opravdu bída, o škrtech ani nemluvě. V samotném finále se však stalo něco, co nám přímo vyrazilo dech: špatný představitel Barnaby poté, co pronese poslední slova díla nad mrtvou Giocondou (,,Non ode più!“), zvedl sošku Panny Marie a rozmlátit ji o zem! Nemělo to jakýkoli dějový význam, který by tak závažnému činu dal jakékoli oprávnění (jako je např. v Hugově Torquemadovi tak důležité zacházení s křížem), tady se prostě soška jedné z nejposvátnějších postav celé křesťanské tradice okázale rozbila jen tak! Nikoho na jevišti ani v hledišti zřejmě ani to nijak nepobouřilo, přímo po tom následoval poslušný potlesk. Kdyby to byl hloupý nápad, který provede jednotlivec jednorázově, ,,ve zkratu“, dalo by se to ještě pochopit, tady se ale jedná o prázdné inscenační ,,gesto“, které se pravidelně opakuje při provádění díla před zraky stovek lidí a zpěvák i režisér jsou za ně dobře placeni. Je opravdu neuvěřitelné, s jakou snadností někdo něco takového dovede provést a jak mu za to tolik jiných dovede tupě tleskat.

Pan Beneš při propagaci své ne-režie Maškarní plesu vykládal, že prý všechny postavy v této opeře ,,hrají určitou maškaru a fungují pod nějakou maskou“. Dodejme tedy: totéž platí o spoustě duchaprázdných režisérů a jejich slouhů tvářících se jako operní umělci; někteří tam fungují jako hodně velcí hlupáci, a není to ani maska!

 

28. 9. 2020

Libuše se nebude vracet k věcem, nad nimiž obsáhle pronesla soud již v předchozích letech, jako například nad trapnou ne-sochou Marie Terezie na Prašném mostě. Pro historickou paměť však do této pomyslné kroniky chce ještě jednou upevnit datum vskutku památného projevu zpupné svévole, jež se v současném divadelním provozu neprojevuje jen v režisérismu, nýbrž i v dramaturgii, ba dokonce jen ve společenské prezentaci již přijaté dramaturgie. 3. září 2020 se měla v Národním divadle konat repríza Smetanovy Libuše, byla však krátce předtím zrušena frází o ,,zvýšené nemocnosti“. Burianovo divadlo se sice na webu holedbalo sloganem, že ,,bude hrát naplno“, zrušilo však představení Libuše kvůli údajně ,,zvýšené nemocnosti“ ,,také i“ ve svém týmu. Tehdy, krátce po skončení léta, se naprosto nedalo mluvit o vážnějším výskytu trvající covidové epidemie a divadlo nijak nespecifikovalo, kdo onemocněl: dokonce i kdyby to byli všichni sólisté, neměl to být žádný problém, protože dílo se běžně hraje ve dvojím obsazení, desítky členů má i sbor. Dejme ale tomu, při vší nevoli jsme se s tím smířili – a těšili se na reprízu Libuše 28. září. I ta však byla jen krátce předtím zrušena – a to bez udání jediného důvodu! Telefonovali jsme kvůli tomu do divadla a sledovali všechny dostupné zdroje, divadlo však tentokrát nezrušilo představení svého historicky nejvýznamnějšího díla ani s frází o ,,zvýšené nemocnosti“, ono je zrušilo bez jediného důvodu. Paní na telefonních ,,Informacích“ byla naším dotazem velmi překvapena, šla se dlouze radit, a netroufla si poté ani vymýšlet, že představení znemožnil covid kohokoli z účinkujících; to by se totiž dalo snadno ověřit, včetně jeho nahraditelnosti jiným umělcem. Sdělila nám toliko, že představení je zrušeno z ,,technických důvodů“, odmítla říct jakých. Naprostá většina umělců, sólisté, sbor i orchestr, v oněch dnech přitom beze všeho hrála jiný program. Burianovo Národní divadlo v domnění, že v době, v níž ,,tak nějak vládl“ covid a dalo se jím omluvit vše, bez jediného důvodu zrušilo představení Libuše, na něž už navíc mělo velké množství lidí koupené lístky. Nehoráznost tohoto činu, který si v civilizovaných poměrech světových divadel jako ve Vídni, Berlíně či Londýně vůbec nelze představit, by neměla být zapomenuta!

 

Jaro 2023

Jak řečeno, toho, co v české kultuře páchá už jen Burianovo Národní divadlo, se svou křiklavou nehospodárností a uměleckou podřadností inscenací jako Rigoletto Barbory Horákové Joly či Prodaná nevěsta Alice Nellis, by bylo příliš, často jsme o nich však už psali a nemáme čas rozebírat vše. Dodejme, že křiklavě špatná režisérka Joly byla Burianem a Hansenem za to, co provedla s Rigolettem, tzn. za jeden z nejhorších režijních zmetků celého posledního desetiletí, odměněna smlouvami k již dvěma dalším inscenacím! Nyní v červnu bude ve Stavovském divadle inscenovat jedno s pražským operním životem nejtěsněji spjatých děl, Mozartovu Figarovu svatbu, a bude to již třetí inscenace této opery ve Stavovském divadle za sedm let! Jak pravil jeden duchovní: To se nám to hoduje, když nám lidé půjčují peníze! To, co chceme do análů Libušina soudů zanést, je vrchol ostentativní neúcty Burianova Národního divadla vůči české operní kultuře a zvláště odkazu jejího největšího tvůrce Bedřicha Smetany dokonce v předvečer 200. výročí jeho narození: Národní divadlo za celou sezonu v předvečer tohoto výročí hraje jedinou Smetanovu operu, Prodanou nevěstu v hanebné inscenaci Alice Nellis, kromě ní uvedlo jen jedinou reprízu Libuše 28. 10. – a druhou na poslední chvíli pod tíhou kritiky nasadilo na datum 30. 6. Za vedení nového šéfdirigenta Roberta Jindry byla Libuše stažena i ze slavnostních dnů, v něž se tradičně hrála vždy, ze dnů Smetanova narození a úmrtí 2. 3. a 12. 5. a Dne osvobození 8. 5. Alespoň v jeden z těchto dnů, popřípadě na Nový rok, musí Libuši v Národním divadle uvést každé slušné vedení. Vedení, které ji stáhne ze všech těchto dnů dokonce v předvečer Smetanových 200. narozenin a za situace, kdy toto výročí se chystá být přímo historickou ostudou (uvedena k němu bude nově jediná Smetanova opera, Tajemství, zatímco v Ostravě se bude hrát všech osm jeho oper, tak jako po celé 20. století takřka nepřetržitě v Národním divadle: dnes jsou to dvě či spíše jedna) – takové vedení je hanbou, která v době svobody staví dramaturgii Národního divadla z pouhého ignorantství pod útlak za Protektorátu!

 

Jaro 2023

Pražská Thálie se začíná ještě více chvět s tím, jak se blíží premiéra Dvořákovy Armidy v květnu 2023. Je to jediná česká opera, jíž se za celou sezonu hudební ředitel Národního divadla Robert Jindra uvolil darovat novou inscenaci – zcela neomylně ji však svěřil režiséru Jiřímu Heřmanovi, jehož inscenace zde přitom po léta křiklavě pokřivují pravý charakter děl a jejich vnímání publikem. Heřman je prototypem toho druhu režiséra, který neinscenuje ani tak dílo jako sám sebe, jak o tom v památné promluvě hovořil Miroslav Horníček (od 9:28: M. Horníček - České maličkosti - O divadle - YouTube). Ve výše zmíněné Rusalce záměrně zrušil všechnu poetickou kvalitu a dramatickou architektoniku díla, nechal jednotlivé scény i postavy prakticky splynout jednotným nicneříkajícím vizuálním, kostýmním i pohybovým aranžmá, v němž dramaticko-poetické, neřkuli hudební kontrasty mezi Rusalkou, Vodníkem, Princem, Ježibabou, Cizí kněžnou, Hajným a Kuchtíkem a dalšími naprosto zanikají – a Dvořákova hudba tak zní v doslovném smyslu do ztracena, asi jako Libuše při ,,slavnostním nástupu“ nejmenovaných politiků do Vladislavského sálu (od slova sát?). Pokud Troškova inscenace ve Státní opeře je poznamenána jistým nedostatkem vkusu a ,,muzikálovým“ stylem, aranžmá Čarodějnice se nebezpečně podobá ,,Princezně ze mlejna“ apod., má přece tu základní přednost, že je to ještě inscenace Rusalky, že zvláště publikum, které se s dílem setkává poprvé (a jemuž by právě Národní divadlo mělo jít zodpovědně naproti, není to experimentální, nýbrž reprezentativní scéna, a s respektem k tomu bylo dříve vždy vedeno!), zde má možnost opravdu rozlišit základní kostru a poetiku díla, rozmanitost scén a jejich vývoj, rozdíl mezi prostředím lesa a zámku, mezi vážností a komikou, upřímností a povrchností, mezi lidovým, pohádkovým a okázalým. Čarodějnice je zde Čarodějnice, Vodník je Vodník, Hajný a Kuchtík jsou Hajný a Kuchtík, Cizí kněžna je Cizí kněžna, atd.; ponechme stranou jak, důležité a dnes velmi nesamozřejmé je samotné toto odlišení a s ním vůbec umožnění vyznít hudbě tak, jak ji skladatel na konkrétní text a příběh napsal.

            Něčeho takového si pan Heřman rozhodně nevšímá, on naopak nejraději sám dopisuje do děl velikánů své nápady. Kromě Vladimíra Morávka není nikdo neblaze proslulejší bezmeznou svévolí v zásazích do cizích, klasických děl, dopisováním celých hejn dalších postav, které samozřejmě nic nezpívají a neplní ani žádnou opravdovou dramatickou funkci, jenom se po jevišti otravně producírují a usilovně příběh ,,transcendují“ do vyšších rovin svým domněle mysteriózním choreo. U Heřmana jsou to nejraději mladí muži, v Rusalce ,,nahoře bez“, v Madam Butterfly se po jevišti neustále prochází spousta obejdů, kteří tam nemají co dělat, dokonce i ve chvílích tak výsostně intimních, jako je milostný duet Pinkertona a Cio-Cio-San. Vrcholem však je ještě jiný Heřmanův pravidelný upgrade režisérské svévole, totiž dopisování textu do klasických děl a otevírání celého představení ne tóny či verši toho velkého tvůrce, jehož jménem je celý večer nadepsán, nýbrž více či méně tupými projevy režisérova ega: v Madam Butterfly se předtím, než začne znít hudba a text Pucciniho opery, na jevišti klátí skupina opilců včetně samotného Pinkertona a pokřikuje popěvek o whisky! Jako ,,předehra“ k opeře, hudebnímu dramatu! Dvořákův Jakobín je v Národním divadle ,,obohacen“ takovými režisérskými nápady Jiřího Heřmana, že před prvními tóny hudby a textu této Dvořákovy opery postavy několik minut mluví, ba pokřikují svévolně připsaný text, který dílo snižuje na provinční estrádu; před druhým dějstvím sbor, podobající se hlučícímu stádu, skanduje jméno dirigenta, který přichází přes jeviště a do orchestřiště na své místo skočí! Dovedete si představit, že něco takového udělá Otakar Ostrčil, Václav Talich nebo Karel Ančerl? Ne? A máte pro to ,,zdůvodnění", že dnes už přece dirigenti nejsou gentlemani? Že je přece jiná doba? A jaká? Jiná - lepší? Jiná v tom, že v Národním divadle může dirigent do orchestřiště za povyku sboru skočit? Že se po něm mohou prohánět psi a lidé převlečení za slepice, jako v paskvilech A. Nellis a V. Morávka? Že se může degradovat způsoby, jaké si nedovolili ani nacisté? Kde si myslíte, že jste? Lidé dříve smekali, když do Národního divadla přišli! Ze všech možných záznamů z doby po otevření, zvláště po požáru, víme, s jakou úctou lidé do Národního divadla a po něm chodili, že se do něj organizovaly zájezdy a lidé se v něm spontánně chovali tiše a slušně, jako v chrámu. Rozhlíželi se, žasli, cítili úctu a hrdost. Kolik to stálo sil a bojů - a co tam dnes z pouhé drzosti páchá kdekterý hlupák! A to nemluvíme o kabaretní blasfemii, kterou Heřman v Brně spáchal s největším dílem české operní literatury, se Smetanovou Libuší! A pachatele takovýchto vypráskaností Jindra pozve k inscenaci Armidy, poté, co v Národním divadle provedl právě s Dvořákovými operami! Kolik hochů nechá po jevišti obcházet tentokrát, nakolik budou obnaženi a co duchaplného do textu asi pan režisér připsal? Wieland Wagner, režisér a šéf poválečných Bayreuthských slavnostních her, pronesl slavnou větu: ,,K čemu potřebuji na jevišti strom, když mám Astrid Varnay?“ V současném režisérismu platí spíše sentence z Čapkových Bajek a podpovídek: Ploštice: ,,Ať smrdím, jen když mne je cítit!“ Pařez: ,,Já už se měnit nebudu.“ Výkal: ,,Kdybych já měl křídla! To bych se, holenku, jinak uplatnil!“

               Aby bylo jasno: Národní divadlo požádalo skrze svou PR pana Heřmana o to, aby se ulaskavil k revelaci svého zření Dvořákovy Armidy, a výsledek je tak pravdozvěstný, že Libuši ihned pohnul k předpovědi (Jiří Heřman: Poslední Dvořákova opera má filozofický a spirituální přesah  - Národní divadlo (narodni-divadlo.cz)). Pomněte: ,,S nabídkou mne oslovil pan hudební ředitel Robert Jindra, s tím, že si je jistý, že to je titul právě pro mne. Reagoval jsem kladně, nicméně s podmínkou, že bychom měli upravit text libreta, který je dnešním divákům špatně srozumitelný.“ Následuje vskutku vzdělanostně iluminativní návod paní Rausch (!), ano bezmála menuetové pozvání k úvaze o tom, zda ta Armida neslove opusem přímo wagnerovským, když přece ,,místy působí jako výběr z různých Wagnerových oper – sbory rytířů, kouzelné zahrady, démonická svůdkyně, Rinaldův dlouhý monolog“. No řekněte, kdo by v tom nerozpoznal přímo jádro Wagnerovy tvůrčí estetiky? (Srov. také, moderníče, televizní opusy Ať žijí duchové, Arabela aj.) Alespoň v tom Heřman paní Rausch opravil. Ale pozor, pak to přijde: pan Heřman již předem a opět avizuje, že k dílu je třeba teprve najít ,,ten správný klíč“ – a když dostane vysoce nenávodnou otázku/tezi ,,Vaše inscenace bývají vždy velmi promyšlené a působivé. (Srov. příklady výše a buď uznalý!) Jaký pocit byste chtěl, aby si diváci z představení odnesli?“, jme se nad jiné výmluvně vysvětlit: ,,Nový pohled na Dvořákovu poslední operu.“ Už chápete? Národní divadlo udělalo s režisérem nové inscenace rozhovor o ní, a jediné, co se dozvíme, je to, že režisér se snaží o ,,nový pohled“! Panečku, ta koncepce! Ale dal nám, tápajícím bloudům, laskavě alespoň nápovědu: uchrabřil se a sdělil nám, že ,,Vrchlického básnický jazyk je bohužel překombinovaný a příliš květnatý. Domnívám se, že pro dnešního diváka může být i na některých místech těžce srozumitelný. Zbytečně zastírá pravdivé emoce a psychologii jednotlivých postav. Snažili jsme se s dramaturgyní Patricií Částkovou nikoli měnit obsah příběhu, ale najít takovou slovní podobu, aby byla srozumitelná dnešním divákům. Škrty, které jsme společně s dirigentem udělali v hudebních číslech, například v druhém jednání, byly motivovány snahou o lepší a sevřenější dramatický spád celého díla.“

Už začínáte, navíc na základě bohatých předchozích zkušeností s Mistrovou invencí, tušit? Zeptejte se kteréhokoli běžného Němce, zda jsou pro něj srozumitelné mnohé verše Wagnerova ,,Ringu“, a zkuste ,,s dramaturgyní Patricií Částkovou“ najít ,,takovou slovní podobu, aby byla srozumitelná dnešním divákům“, ,,společně s dirigentem“ pak ,,udělat v hudebních číslech, například v druhém jednání“, škrty motivované ,,snahou o lepší a sevřenější dramatický spád celého díla“. Pozor: jde o spád a srozumitelnost, jak je chápou teprve dnes Heřman, Částková a Jindra, jak je vůbec nechápali jacísi pánové Dvořák a Vrchlický! Proč jen se jejich zastaralé neumětelské dílo vůbec hraje, proč zmíněná trojice nenapsala dosud žádné dílo vlastní? Nejde jen o svévoli, ahistoričnost a antislohovost takovýchto zásahů do starších děl, o elementární nepochopení skladebné logiky jejich umění (v níž nejde o žádnou ,,pravdivost“ ,,emocí a psychologie“ na způsob současného televizního naturalismu, nýbrž právě o specificky komponovanou stylizaci, která má svou přesně danou vnitřní jednotu, logiku a provázanost a nedá se do ní jednostranně zasahovat), nýbrž i o drzost a nezodpovědnost, s nimiž se k nim přistupuje: bez ohledu na cokoli dalšího musí každý znalý člověk připustit, že něco takového je například s Wagnerem v Německu prostě nemyslitelné. Takové zásahy, které mají povahu autorské adaptace, patří na experimentální scénu, ne na scénu reprezentační. Představa, že ve Wagnerových operách někdo dělá svévolné škrty a nahrazuje verše, které pokládá za ,,příliš květnaté“, nějakou současnou prózou, je surreálná, nikdo by si nic takového nedovolil, už vůbec ne v Berlíně, Mnichově či ve Vídni. A co, milí čtenáři, myslíte, byly ,,snahou o lepší a sevřenější dramatický spád celého díla“ motivovány i popěvky a pokřiky, jež Heřman dopsal do Madam Butterfly či do Jakobína, popřípadě desítky postav, které do svých inscenací v čele s Libuší dopsal?

Inu, těšte se. Vždyť Jeho inscenace bývají vždy promyšlené a působivé. A jaká bude tentokrát? No přece: nová. Nové v Burianově Zlaté sklapličce věru umějí, podívejte se na ,,diskomuzikál“ podle Euripidových Bakchantek, o takové antice se ani Winckelmannovi nesnilo! Pravá Svatba Filologie a Merkura! Jak poezii rozumí pan Heřman a paní Částková, to musí být každému jasné nejpozději od jejich Libuše, při níž mistrně veršované libreto k tomuto geniálnímu dílu do programu natiskli v zarovnání do bloku. My bychom je jen rádi požádali: Prosím, nehrejte přece ty zastaralé Dvořáky a Vrchlické! Vždyť na ně nikdo nechodí, nikdo jim nerozumí! Hrejte jenom své vlastní nekvětnaté a pravdivé emoce, zkuste uvést nějaké autorské dílo pana Heřmana a dejte nám vědět, kolik lidí na jeho Pravdu (o niž přece v umění jde) přišlo!

U citovaného Čapka to alespoň Bláto řeklo jasně: ,,Abyste věděli, já jsem cesta!“ A Kapitalismus dodal: ,,Já to nedělám pro sebe, ale pro peníze.“

 

Jaro 2023

Robert Jindra, který zdůrazňuje, jak ctí českou operu a že dirigovat Smetanovu Libuši je pro něj od počátku splněným ,,největším životním přáním“, za celou tuto sezonu v Národním divadle dirigoval jediné smetanovské představení: 1 x Libuši, dále 3 x Její pastorkyňu, 4 x ­Čerta a Káču, 6 x Rusalku, k tomu 2 x koncertně Věc Makropulos a jeden minikoncert ,,Hommage“. Celkem tedy dosud šéfdirigent Jindra v Národním divadle za celou sezonu, od srpna 2022 do poloviny května 2023, oddirigoval pouhopouhých 17 večerů, tzn. v průměru dvě představení za měsíc! Do konce sezony se k tomu přidá ještě jednou Libuše a vícekrát Armida jako jediná jevištní premiéra štědře placeného šéfdirigenta Národního divadla za sezonu! Dirigenti Knappertsbusch a Keilberth totéž oddirigovali za jediný měsíc v poválečném Bayreuthu. Všechny čtyři večery Ringu se tam prováděly v pěti dnech, Astrid Varnay, Wolfgang Windgassen, Hans Hotter a další zpívali své hlavní role v něm bezprostředně za sebou, Windgassen jednou během tří dnů odzpíval nejen oba Siegfriedy, nýbrž dokonce i Siegmunda! Varnay za měsíc odzpívala několikrát celou Brünnhildu, Isoldu, Kundry i Ortrudu, popř. další role, v Soumraku bohů kromě Brünnhildy zpívala jednou i třetí nornu, atd. Nu, dnes jsme asi dál, že? Šéfdirigent Národního divadla připravil pro první českou scénu kromě koncertního provedení Věci Makropulos jedinou jevištní premiéru za sezonu. Za celý březen i duben 2023 zde nedirigoval ani jediné představení. Tak to asi vypadá, když si někdo opravdu váží možnosti nejen dirigovat, nýbrž dokonce šéfovat na první české scéně. Dámy a pánové, mohli byste nám poradit, kde ještě se dá sehnat tak pohodlné místo? Pokud jde o přípravu na takové místo, Úřad práce na svých stránkách doporučuje jediné klasické dílo: Cimrmanova Hamleta bez Hamleta. 

 

22. 4. 2023

Český spisovatel Václav Štech, otec velkého kunsthistorika V. V. Štecha a mj. po F. A. Šubertovi druhý ředitel Divadla na Vihohradech, napsal ,,hrstku humoresek, povídek a šlehů“ (podtitul) s názvem Maloměstský pepř (1893). Je věnována jinému mistru malých pražských obrázků Ignátu Herrmannovi, u nějž jeho syn v Praze zprvu bydlil, a obsahuje kromě jiného povídku Prase. Můžeme v ní čísti partie, které se zjevují nanejvýš signifikantními pro poměry současného pražského operního života:

,,V měsíci září – bylo to roku naší krásné zemské jubilejní výstavy – navštívila naše město divadelní společnost. Co ji to napadlo, je mi po dnes hádankou. Kdo měl groš volný, zavezl ho do Stromovky, a proto bylo marno vábiti do divadla publikum na ,nejlepší kusy domácího i cizího repertoiru‘. Bývalo tam prázdno – ach, tak prázdno!

Nálada v personálu hereckém nebyla ovšem následkem toho nejlepší. Ani z Prahy a odjinud pozvaní hosté nenaplnili dům, ani výstavní kuplety, ani největší bombardement v místním časopise.

Nejvíce mi bylo líto komika společnosti. V Praze si namluvil nejpěknější dívčinu v jedné ochutnavárně a zde, vzdálen svého ideálu, házel nejlepší vtipy do prázdna. Bylo mi ho líto a pozval jsem ho k nám na posvícení. Bože – ten člověk měl apetit!

Toť se rozumí, že jsem mu také ukázal prase. Byl jím nadšen. Poplácal ho, poškádlil a konečně mu zazpíval dvě sloky výstavního Švábova kupletu. Nedivil jsem se mu – hledal posluchačstvo, kde mohl.

Za hodinu po odchodu komikově přišel syn se zprávou, že čuník nějak divně funí. Poslal jsem tam ženu, aby dohlédla, není-li koryto prázdné.

Sotva došla dolů, letěl k nám do prvního patra již děsný výkřik: ,Prase pošlo!‘ (…)

Před domem stál pozamentýr Růžek se sousedkou od schodů. Zdálo se, že mne zahlédl. Alespoň končil:

,Jó – milá sousedko – to mají tak: Jsou lidi,‘ – nyní zlomyslně mrkl přimhouřeným okem po mně a sesílil hlas – ,že u nich ani prase nevydrží!‘“

Čím to, že si Libuše rozpomněla právě na tyto věty, když ve středu odcházela z představení ,,Plesu v hotelu Savoy“ ve Státní opeře? Udělala, chudinka, zase jednou chybu, když podcenila količní hrozby Hansenovy Opery a řekla si, že alespoň na tu již patnáctou reprízu tohoto představení zajde. Jak se opět zavedla! Ještě nikdy letos z divadla neupalovala zase tak rychle pryč – po necelých 45 minutách! Tato produkce je tak křiklavě ostudná, že Libuše si dokonce zakázala o ní psát hned, protože to by i v pelu všech vyšehradských lip nemohlo být jiné než pouze expresivní. Uplynuly tři dny; samozřejmě by bylo nejlepší něčím takovým neztrácet čas, na druhou stranu: někdo přece musí napsat, že takto provoz Státní opery nemůže vypadat! Nemůžou k tomu mlčet úplně všichni, alespoň někdo to říct musí, alespoň proto, aby naše doba nevypadala tak strašlivě hloupě před budoucností, která ji jednou bude soudit. Pohled na to, co i o něčem takto pokleslém vyplodili honorovaní ,,profesionální“ kritikové, představitelé ,,odborné veřejnosti“ (Debil blbeček - YouTube), je tak frustrující – že mlčet nelze!

Zůstat na tomto dalším stupni hansenovské degradace uměleckých a společenských závazků pražské Opery vskutku není kulturním lidem možné do konce. Odcházeli jsme po necelých 45 minutách – s naprostou nevírou, že tento bezduchý kravál může pokračovat ještě dvě a půl hodiny! Člověk se téměř kouše nudou, a ovšem zlostí z toho hluku, po několika minutách; sedět tam ještě hodinu, druhou? A dát za něco takového třeba tisíc korun? Všechny tanoucí otázky by se daly shrnout do jediného: Proč? Proč se v Praze, kde se po celá desetiletí ostentativně ignorují základní díla českého repertoáru, uvádí druhořadá opereta, a to navíc v tak druhořadém podání? Proč se ,,objevuje“ Paul Abraham, a nikoli Fibich či Smetana, neřkuli Škroup či Bendl, dokonce v předvečer 200. výročí Smetanova narození? Proč se hraje Abrahamova opereta v českém překladu, ba dokonce se slovenským představitelem hlavní role, který zpívá a mluví (o deklamaci nebudeme psát ani ironicky) jako jediný slovensky? (Takovéto vybarberované ,,Pozri, miláčik!“ jistě vstoupí do dějin české deklamace hudební, pravý pendant Hansenova dramaturgického ritenuta!) A ten překlad, s hláškami typu ,,Turek z Ústí“ – kam se na takovouto avantgardu hrabou Otakar Hostinský a Eliška Krásnohorská, což? Především však: proč je to celé, u všech Jovišů, kompletně amplifikováno? Proč se ve Státní opeře zpívá, a navíc opereta, tzn. lehký žánr, na mikroporty? Pokud už jsme klesli tak hluboko, že to bez nich minimálně v mluvených pasážích nejde, pak mohly být nazvučeny ony (resp. pro činoherní ,,stafáž“), v žádném případě však sólisté Opery, navíc první české scény, a ve všech zpívaných partiích! Hansen upgradoval své dramaturgické ritenuto a namísto vrcholných děl české opery do Prahy vnáší podřadné cizí operety, a dokonce je nechává ve Státní opeře, sólisty naší první scény, provádět kompletně v amplifikaci. A držte si klobouky: tato nesnesitelná uřvaná estráda se hraje dvacetkrát za sezonu, zatímco Smetanova Libuše dvakrát, Dalibor a další ani jednou. Kde to vůbec jsme? Ještě jednou: Kde to vůbec jsme?

Pro opravdu vnímavé kulturní posluchače je dané představení nesnesitelné už svým neobyčejně naddimenzovaným a v civilizovaných uměleckých poměrech nepřijatelným nazvučením. Doslova nás z něho bolela hlava, uši, oči, nemluvě o srdci! Přišli jsme do Státní opery v Praze, ne na diskotéku v Mokré Lhotě! Odmítáme se smířit s tím, že takovéto produkce budou dramaturgickým a interpretačním standardem na první české scéně. Kolik bojů stálo úsilí vypudit operety a frašky z reprezentativní scény a nahradit je prvořadým domácím, popřípadě světovým repertoárem, už na konci 19. století! A dnes se místo něj ,,zahrada“, o niž pečovat vyzýval již Voltaire, opět zapleveluje tím nejlacinějším býlím! Vypuzení operety nebylo jen estetickou a společenskou záležitostí, šlo i o umělecky a mravně škodlivé, demoralizující účinky pokleslých žánrů na produkci i recepci reprezentativní scény. Opravdoví umělci a kritikové již Smetanovy doby si uvědomovali, že budou-li titíž umělci v tutéž dobu a scénu uvádět díla nejhodnotnější, a zároveň i nejpokleslejší, nutně se to odrazí ve zmatení smyslu pro styl a úroveň. Jak čekat adekvátního Smetanu či Wagnera, kde se den předtím na mikroporty a v tom nejbanálnějším překladu současného ,,speaku“ vyřvává opereta (resp., ještě ke všemu, její soudobá adaptace)? Jak mohou zpěváci stylově adekvátně interpretovat Smetanu či Wagnera, když jim na tomtéž místě stačí i projev, který svou úrovní patří kamsi do muzikálu? Jděte si poslechnout, co ve Státní opeře předvádějí lidé jako pan Kotlár, a pak čekejte, že budou zpívat Smetanu! Nijak nezakazujeme uvádění operet, i ono však má svá estetická pravidla, a především patří do jiných divadel než těch reprezentačních! Abraham se měl uvést v Karlíně kterýmkoli populárním souborem, ne ve Státní opeře sólisty první scény (ač na to opravdu nevypadají). Ve Státní opeře a Národním divadle se má dělat to nejhodnotnější umění, ne amplifikované operety! Ty patří do arény ,,za hradbami“. To, že se zde tento Děs (ne Ples) hraje dokonce dvacetkrát za sezonu, zatímco největší díla operní jsou ignorována, to je hanebnost, která Burianovu a Hansenovu destrukci nejštědřeji z peněz českých daňových poplatníků dotované a nejvýznamnější kulturní instituce v zemi, Národní divadlo, posouvá zase o kus dál – jako kdyby se šlo propadat pořád níž. Ale páni umělci, kteří v tomto divadle náramně prosperují, jsou jistě spokojeni. My zase vzpomínáme na Tylovu Fidlovačku, kde se říká: ,,Untreue, Falschheit, die ganze Weibertugendkatzensippschaft ist los!“ ,,Schändliche Verratsfabrikantin!“ A jak se praví v Jíříkově vidění: ,,Pravda je hrozně čpavá květina…“

Co k tomu dodat? Libuši už napadají jen slova, která Ivan Diviš, jeden z posledních představitelů opravdové kultury a poezie v tom hlubokém, transcendujícím slova smyslu, o nějž je operní umění současným provozem systematicky připravováno, adresoval svému příteli Riu Preisnerovi. Jejich korespondence vyšla nedávno ve velikém souborném svazku, a člověk ji může otevřít téměř na kterékoli straně, aby v ní našel něco silného. (Kdo jiný také dokáže přítele oslovovat ,,Drahý ptakoještěře“ či ,,Kreaturální mravkolve“?) Čím to, že v Hansenově kurníku nás napadají jen projevy Divišovy stránky expresivní, ,,dionýské“? Při odchodu z Děsu to byl spontánně tento: ,,Zapnutí televize – bliju. Přijdu do práce – bliju. Vidím nápis Stars and stripes, bliju. Vidím ženskou, bliju. Vidím mladé kluky, bliju. Napíše mně dopis matka, bliju. Nepřetržitě zvracím. Vidím na hřbetě knihy nápis: František Novotný O Platónovi, bliju. Životopisy císařů od Suetonia, bliju, do knihovny přicházejí encyklopedie, kompendia, strašné pakety blbosti a marnosti. Bliju.“

 

 

23. 4. 2023, na Světový den knihy

Když už se Libuše systematicky snaží křísit zapomínané duchy české kulturní tradice, a dokonce založila vlastní Čítaňku, v níž to sobě nejdražší příležitostně cituje, nedá jí to, aby ve světle či ve stínu výše popsaných trendů současného uměleckého provozu, zvláště toho operního, nevěnovala širší pozornost báječným bajkám Karla Čapka. Přináší zde drobný výběr, k němuž si čtenáři jinak aktuálních jednotlivostí projednávaných Libušiným soudem mohou chodit pro metaforická zobecnění celé řady fenoménů a lidských typů, jež se před soud dostávají: v čele s kariéristy v oblasti byznysu s operou, ale i ze světa politiky. Přečtěte si znovu o výše jmenovaných režisérech, jim sloužících ,,tvůrčích umělcích“ či jejich ,,odborných kriticích“, a pak níže, co píše Čapek, a pomněte tu nadčasovost!

 

Jepice

Dějiny? To mně nic neříká.

 

Koza na provaze

Jak je ten svět malý!

 

Hadr na holi

Točit se po větru? To ne, ale musí se jít s duchem doby.

 

Korouhvička

Dnes fouká od severozápadu, a basta!

 

Ponrava

Zima? To jsem už dávno překonala!

 

V redakci

Tady je zpráva, že se našel lék proti dýmějovému moru. Nevíte, je naše partaj pro mor, nebo proti?

 

Moucha

Vidíte ty mušince na rámu obrazu? To je mé dílo, pane! Také já jsem malíř.

 

Důležitá moucha

To nevíte? To je přece ta moucha, co si sedla na čelo královo!

 

Smítko unášené povodní

Já jdu s dobou.

 

Vlna v proudu

Hleďte, co jich jde za mnou!

 

Vrabec

To toho je, slavík! To nás vrabců je víc!

 

Tlení

 Také já jdu s dobou.

 

Dým

Vy všichni jste otroci hmoty. Jen já jsem volný. Já a oblaka.

 

Štěnice

Nežila jsem nadarmo… Nechávám po sobě řadu potomků… A samé štěnice! Samé štěnice!

 

Výkal

Kdybych já měl křídla! To bych se, holenku, jinak uplatnil!

 

Housenka kompetentní

Botanika? To je můj obor.

 

Blecha v psím kožichu

Ale prohnali jsme toho sousedova Vořecha, co?

 

Ropucha

Pokrok? To se rozumí, že je pokrok. Na příklad já jsem bývala pouhý pulec.

 

Liška

Všechno živé se dělí na tři druhy: na nepřátele, na konkurenci a na kořist.

 

Strom

Daleko vidět: to se musí vysoko vyrůst.

 

Květináč

Já že jsem hliněný střep? Helejte, co ze mne vyrostlo!

 

Vůl

Tak si říkám, k čemu jsou vlastně na světě jeleni.

 

Ploštice

Každý má svůj životní názor. Já na příklad smrdím.

 

Kravinec

Plesk! Tak, teď jsem plně rozvinul svou osobnost.

 

Stoka

Já vím, že nejsem veletok. Ale zato ta niternost!

 

Ploštice

Ať smrdím, jen když mne je cítit.

 

Kaluž

Já jsem taky živel.

 

Bláto

Abyste věděli, já jsem cesta.

 

Pařez

Že se nehýbám? Aspoň neklopýtnu.

 

Kámen

Ten mech na mně? Nu, rosteme, rosteme.

 

Patník

Kdyby ti lidé aspoň tak neběhali!

 

Nekrolog mšice

Byla to statečná mšice. Smrděla nejsilněji ze všech.

 

Otrok

Já bych ledacos dovedl, jen kdyby mně to někdo poručil.

 

Autoritativní vláda

Poroučím vám, co chci, ale poroučím, protože vy chcete.

 

Kapitalismus

Já to nedělám pro sebe, ale pro peníze.

 

Conquistador

Ty víš, dobrotivý Bože, že nelidskost je mi cizí. Ale Aztékové ovšem nejsou lidé.

 

Olupovač chudých

Jen žádnou slabošskou humanitu! Válka je válka.

 

Současník

Má-li Hus pravdu? Já vám řeknu: jeho taktika není správná.

 

Jiný současník

Co že říká ten Galilei? Že se Země točí kolem Slunce? Hm, to já mám vážnější starosti!

 

Diplomacie

My sice odsuzujeme násilí, ale jsme ochotni dodávat zbraně.

 

Imperialista

Rovnováha sil, to je, když my máme převahu.

 

Najedený

Ono s tou bídou na světě se hrozně přepíná. Není to tak zlé.

 

Anonym

Člověk má svou čest. Pod svým jménem bych to nepsal.

 

Vladař

Dal jsem zářivý příklad lásky k vlasti: nechal jsem za ni padnout tři sta tisíc lidí.

 

Mezinárodní dohoda

My králíci jsme uzavřeli smlouvu s kuřaty, že se nebudeme navzájem požírat. Uvidíme, co tomu řekne jestřáb.

 

Čtenář

Čemu se tak směješ?

Ale, tadyhle zrovna čtu ve staré knize nějaké líčení přírody.

 

Ideální byt

A krysy tu nemáte?
Kdepak! Tady by přece žádná krysa nevydržela.

 

Chlapec

Tati, co je to mír?

Nevím. Neptej se mne na takové hlouposti.

 

Triumf

Tři sta tisíc pobitých politických odpůrců? Pane, to už je krásný národní úspěch!

 

List z dějin

– – za cizí peníze a cizími vojáky byla uhájena národní čest.

 

Uznání

Vojáci, učinili jste vše, co jste mohli, pro velikost svého národa. Už ho zbývá jen polovina.

 

Dobrá trefa

– – podařilo se zapálit jednu nemocnici.

 

Velitel

Zákony lidskosti? To je zasahování do našich vnitřních záležitostí!

 

Vlk a koza

Dohodneme se na hospodářské základně: já nebudu žrát tvou trávu, a ty mně za to budeš dodávat po dobrém své vlastní maso.

 

Lupič

Útočil na mne, zatím co já jsem jenom hájil svůj zájem o jeho portmonku.

 

Soud

Tři sta zatčených? A k čemu se mají přiznat?

 

Čtyřicet pět popravených

Podle vlastního doznání se pokoušeli poškodit sluneční dráhu.

 

Mythus [to k vakcino- a rouškofilům]

Že se někdy žilo nahoře na zemi? To jsou pohádky. Vědecky je to nesmysl.

 

Mladá paní

A postavíme si pod zemí verandičku, kde budu pěstovat v květináčích plíseň a houbu.

 

Potápěči

Ženo, podej mi skafandr; jdu se vynořit.

 

 

29. 4. 2023

Libuše připojuje báseň Mladé zpěvačce od Josefa Václava Sládka, k instrukci současných adeptek Euterpiných, čtoucích-li posud, zejména však k dnešním 115. narozeninám své veliké interpretky Ludmily Červinkové (1908-1980). K těm se podařila – žehná soud Libušin! – alespoň maličkost, když už nic jiného: podobně jako u nedávného výročí Zdenky Hrnčířové vydal Supraphon elektronicky reedici drobné profilové desky s vybranými áriemi této z nejušlechtilejších, nejvybranějších osobností českého pěveckého umění 20. století: Ludmila Červinková / Smetana, Dvořák, Foerster, Mozart, Weber, Borodin, Verdi – Ludmila Červinková – Supraphonline.cz. Ukázka z Foersterovy Evy je zajímavá proto, že je odlišná od kompletního snímku Karla Nedbala rovněž s Benem Blachutem z roku 1948. Ukázky z Prodané něvesty (1947, Karel Ančerl) a Libuše (1949, Alois Klíma) pocházejí ze dvou legendárních kompletních nahrávek těchto Smetanových oper, v nichž se paní Červinková prezentuje na té nejvyšší představitelné úrovni. I to málo, co lze každému slyšet z druhé části ukázky na webu, dokumentuje svrchovanost jejího umění: takovouto smetanovskou sopranistku (dále zejména Vendulku v Hubičce či Hedviku v Čertově stěně) jsme snad od té doby neměli, snad ani Ada Nordenová se nepohybovala na takové úrovni! Ludmila Červinková pro nás s Mariou Reining a Renatou Tebaldi tvoří trojici snad nejkrásnějších, nejušlechtilejších sopránů poválečné doby. Veliký význam této drobné reedice spočívá v tom, že poprvé v elektronické podobě zpřístupňuje ukázku z jednoho z řady bohužel dosud stále nevydaných rozhlasových kompletů, jichž se paní Červinková účastnila, totiž Verdiho Síly osudu (s B. Blachutem, V. Bednářem, J. Veverkou, E. Hakenem, Z. Otavou, J. Vymazalovou ad., 1954, dirigent František Dyk, v překladu Adolfa Weniga). Snad se jednou dočkáme jeho publikace; atraktivní ukázka, Leonořina árie Pace, pace, mio Dio, je opět více než lákavou pobídkou. Kéž by se dnešní pěvkyně více podobaly snům pěvce Sládka a činům básnířky Červinkové!

 

Josef Václav Sládek: Mladé zpěvačce

                                             ,,Svou duši netrať v cetkách malicherných,

                                             jež v umění ne zlatem jsou, – však škvárem,

                                             jenž tráven nesvatým a všedním žárem

                                             se rozpadává v popel troudů černých.

 

                                             Chci v umění Tě vidět z oněch věrných,

                                                  kdož v modrojasu, jako skřivan jarem

                                                  zpěv nebi vracejí jim daný darem,

                                                  až v nebes tůních zniknou bezeměrných.

 

                                             Chci vidět Tě v tom čistém dívčím zjevu,

                                                  jenž svěcen uměním jest nejskvělejší. –

                                                  Tvůj zpěv ať srdce teskná ukonejší

                                                  a srdce vinou těžká vznese k výši.

                                                  Buď zpěv Tvůj modlitbou; – ať Bůh ji slyší,                                                                                            jak bílých andělů naslouchá zpěvu.“ 

 

 

1. 5. 2023

A v První máj dál Kněžna plesná, / jíž v knihách rodu plane vesna, / lekturu z lyry Mistra Frídy, / připíná na laur sokům bídy. — Kníže českých básníků Jaroslav Vrchlický napsal kromě desítek jiných celou básnickou knihu věnovanou jedné české pěvkyni: veliké mezzosopranistce Klementině Kalašové (1850-1889), ana nečekaně zemřela při koncertním turné po Brazílii na žlutou zimnici. ,,Básník byl jejího umění vroucím ctitelem a něžné její přátelství bylo ozdobou jeho života," konstatuje výsostně editor dle Libuše nejzdařilejší antologie z Vrchlického poezie Jan Voborník (Píseň života). Když o ní dlouho neměl žádných zpráv a snažil se je získat, došel ho z Brazílie telegram s prostým zněním: ,,È morta." Tak Vrchlický pojmenoval i celou sbírku, kterou jí vzápětí věnoval: È morta (1889). Ještě jednou: zemřela obdivovaná pěvkyně a přítelkyně, a co udělá Básník? Napíše jí k poctě okamžitě celou sbírku! Kdo to dnes dokáže? A tomu říkáte pokrok, panstvo? Ne tak Libuše! Kněžna jest od knih a básnit je od snít! Vrchlického verše arci rovněž mohou platit za celou instrukci pro skutečné pěvkyně a umělkyně, na rozdíl od abderitismu, který nadále převládá. Tož ještě jedna báseň pěvkyním, resp. Klementě co vzoru jejich:  

 

Jaroslav Vrchlický: Za Klementou Kalašovou

                                                                Svět lepší byl, neb ona žila v něm.

                                                                                                                                              Longfellow

                                                           ,,Já prostý poutník v světa kruhu,

                                                           jenž zamyšlen rád k hvězdám zírám,

                                                           co krásného kde najdu, sbírám,

                                                           a navlékám na písně stuhu.

 

                                                           Já musil se přec zastaviti

                                                           nad čarným zjevem duše Tvojí,

                                                           jež vždycky krásy ve závoji

                                                           všem dávala jen manu píti.

 

                                                           Nad amforou tou plnou vůně,

                                                           jež hudbou na svět kol se lila,

                                                           a všecky jala, okouzlila,

                                                           jichž srdce ideálem stůně.

 

                                                           Nad vzácnou, nevídanou shodou,

                                                           v níž cit a čin šly ve souzvuku;

                                                           sen s myšlenkou si daly ruku,

                                                           jak paprsky dva čistou vodou.

 

                                                           Nad gracií, jež tam se chvěla,

                                                           kam padnul jen lem Tvojí řízy,

                                                           jíž byla každá všednost cizí,

                                                           neb k velkosti Tys vždy jen spěla.

 

                                                           A málo žen jsem našel v žití,

                                                           k nimž genius když v snu se shýbal,

                                                           by s uměním též v srdce vlíbal

                                                           jim hvězdný jas, jenž dobrem svítí.

 

                                                           Tak duše má se zastavila

                                                           u Tvé jak u leknínu, zticha

                                                           v noc bezhvězdnou jenž smutně dýchá…

                                                           Buď požehnána, duše milá!“ 

 

 

6. 6. 2023

Zvláště ve světle výše uvedených veršů a myšlenek českých básníků, opravdových umělců, tzn. také vzdělaných a charakterních, skutečně kulturních osobností, si čtenáři v jen krátkém odkazu mohou vychutnat názorný příklad toho, jak dnes vypadá operní provoz a způsob referování o něm na úrovni ,,profesionální", placené publicistiky. I na server Novinky.cz se dostala reference o nové amsterodamské inscenaci Dvořákovy Rusalky: Dvořákova Rusalka v Amsterodamu není víla, ale prostitutka - Novinky. Pokochejte se dobře, srovnejte si s Libušiným hodnocením jiných provedení, např. v Divadle na Vídeňce, zamyslete se, jestli máte pocit, že takto by operní kultura a zvláště inscenace Dvořákovy Rusalky měla vypadat, nad vzdělanostním a vlastním kriticko-analytickým rozměrem uvedené zprávy, nad obrovskými penězi, které takovéto operní produkce stojí (totiž erární rozpočty), a pak si položte otázku, zda Libuše se svými kritikami skutečně přehání. To, že čeští zpěváci a dirigenti namísto vzdělaných a charakterních osobností dělají ve světě (kam je protlačí příslušná agentura) obyčejné slouhy těm nejpokleslejším komerčním destrukcím české operní kultury, je každému znalému dávno jasné. Přečtěte si dobře oslavné články o tom, jak který zpěvák (který by ještě před padesáti lety byl rád za druhý obor v provincii) ,,exceluje" na některé ,,světové" scéně, pak si ho opravdu poslechněte a podívejte se, jak daná produkce vypadala - nu, a pak těm PR-článkům na webu rozdejte příslušné ,,lajky", abyste šli s tím správným proudem. V tom věru nebudete moci mít pocit méněcennosti, v tom totiž dvořákovská či wagnerovská operní kultura není k rozeznání od kanalizace či půlnočního baru. Je vskutku moderní a původní: v kanálu jsou taky každý den nové splašky. Tomu se říká přetvářet tradici po svém!

,,Není nad původnost!

Každý po ní touží,

lidé chodí přes most,

to já půjdu louží."

Karel Havlíček Borovský

 

 

6. 6. 2023

Lechové! Libuše ani nevydala výše uvedenou noticku, a na jmenovaném serveru Novinky.cz se objevil druhý, ještě pravdozvěstnější článek o kultuře: pokud by někdo měl pochybnosti o tom, co se dnes za obrovské peníze na nejprestižnějších scénách vydává za umění, pak jeho čeští představitelé se už vopravdicky vzbouřili a požadují, aby dostali od státu oficiální status ,,kulturního profesionála"! Čtětež: Status kulturního profesionála potřebujeme, tvrdí umělci - Novinky. S jakým napětím očekáváme a dumáme, podle jakých kritérií bude takový kulturní profesionál vymezen a státem sociálně ošetřován! Bude dokladem o něm umělecká činnost, formální vzdělání na umělecké škole, nebo působení ve formálně umělecké instituci? Kdo, jak a s jakou časovou platností to však bude určovat? Má na takový status právo absolvent HAMU, který se ale hudbě profesionálně nevěnuje, anebo univerzitně vzdělaný člověk, který ovšem na nejvyšší úrovni zpívá jako autodidakt? A prosadí prosím pánové Hansen a Burian speciální kategorii pro umělce Národního divadla, kteří jsou ve stálém angažmá, ale nezpívají ani jednu roli za sezonu? Dovolujeme si důtklivě upozornit právem pohněvané Umělce, že existují i zástupy nesrovnatelně vzdělanějších, pracovitějších a charakternějších lidí, kteří třeba i na zahraničních univerzitách dosáhli doktorátu, nebo dokonce habilitace, ocitli se však kvůli přeplněnosti akademických institucí bez stálého místa a musí si přivydělávat nanejvýš prekérními a směšně placenými robotami jako překládání. Neměl by se spíše pro takové lidi, kteří na rozdíl od některých herců v životě přečetli (či dokonce napsali) i větší množství knih, naučili se několik jazyků apod., publikují odborné texty, ale z pouhého vlastního zájmu, bez toho, že by byli zaměstnáni v některé akademické instituci (kde naopak řada nejlépe zahnízděných funkcionářů nepublikuje nic), zavést status vědeckého profesionála? Ale opět, podle jakých kritérií se bude udělovat? Jeden z největších myslitelů 20. století Karl Jaspers například nikdy formálně nestudoval filosofii (na univerzitě), nýbrž medicínu, takový G. K. Chesterton už vůbec ne; byli to profesionální filosofové či literáti? Je kulturním profesionálem babička pletoucí proutěné koše v Rožnově pod Radhoštěm stejně jako Plácido Domingo, který také není zaměstnancem žádné instituce? A je jím prosím také ministr kultury Baxa? Jsou jím ,,kritikové" ze serverů jako Klobásaplus? Mimochodem: ta babička má třeba s Chestertonem a jinými společné to, že by ji nikdy nenapadlo udělat - se sluchátky kolem krku - ,,happening" v Praze a dožadovat se, aby ji stát uznával za ,,kulturního profesionála". Asi je to otázka charakteru, kdo ví... Napsalť již citovaný Havlíček: ,,Na nohy jen tento hledí, / a přec v ekvipáži sedí; / onen budí vlohy duše, / přec však jenom blátem kluše." Jen nás ještě napadá, že by to rozhodně chtělo vytvořit také status politického profesionála a příslušnou rentou a imunitou vybavit potřebné tvůrce naší státnosti, kteří se ocitli bez místa, napadají nás dokonce i ministři... Nejlepší rozhodně je, když profesionálové jednají s profesionály, a tak tomu jistě bylo i při setkání citovaných herců s ministrem Baxou. Pozvat mohli nesporného experta na mezinárodní politiku Bc. Lipavského, expertku na vojáky Černochovou apod. A představte si ty úředníky, kteří budou individuální žádosti o status kulturního profesionála posuzovat! To vám bude teprve nestranné a profesionální! Navrhujeme do jejich čela obsadit soudruha z Divadelního ústavu, který zde získal místo vědeckého pracovníka jako student, jenž svůj bakalariát dělal dvojnásobně dlouhý čas a nikdy nestudoval divadelní vědu! Anebo normalizačního ,,znalce" socialistického realismu, který si dnes v Divadelních novinách za erární publikuje právě chvály režiséristických paskvilů typu uvedených inscenací! Nejsou to praví kulturní (divadelní) profesionálové? A nejlepší je, že se takto od státu dožadují podpory, aby je ,,nenechal padnout" (zvláštní heslo kapitalismu 21. století...), a jedním dechem odsuzují ,,komunisty" a volí pravici! To je ale koncept tržního hospodářství! Jen si to, ve světle amsterodamské Rusalky či pražské Armidy, poslechněte: ,,Nejsme typičtí podnikatelé, naším cílem není primárně zisk, a nejsme ani zaměstnanci. Čili jsme v jakémsi vakuu. (...) Kulturní sektor kolem sebe vytváří morální mlhu..." Naléhavě vyzýváme všechny zúčastněné umělce, aby ve své upřímné snaze o pomoc potřebným tvůrčím umělcům začali těmi opravdu nejlepšími, jimiž by se přece také měli co nejvíce prezentovat, a již předem propůjčili Řád Kulturního profesionála tvůrcům výše uvedené amsterodamské Rusalky v čele s P. Černochem; zadruhé paní Barboře Horákové Joly, duu HEČ za jeho geniální jevištní úpravu Vrchlického a Dvořákovy Armidy a všem dalším velikánům moderního, poctivého a na dřeň profesionálního Artu! My si spíše opět vzpomeneme na Mistra Havlíčka: ,,Ať si tu svou čokoládu / car prej sám sežere, / a že on na celou službu / s prominutím ..."

 

 ,,Tenkrát byla audience

nad obyčej hlučná,

neb se z celé ruské říše

sešla církev tučná.

 

Totiž popi, diakoni,

kantoři, zvoníci,

biskupi, svíčkové báby,

také kostelníci.

 

S nimi ostatní drabanti,

hrobaři, kalkanti,

zpěváci a muzikanti,

kluci ministranti.

 

Sotva dal tambor znamení,

tak jak se to sluší,

že car ráčil otevříti

Své Vysoké uši:

 

všichni boží služebníci

spustili moldánky,

vzdychali a naříkali

jak staré cikánky.

(...)

,Co vám chybí?' táže se car

pod svým baldachýnem. -

Oni všichni jedním hrdlem:

,Hynem', pane, hynem'!'"

Karel Havlíček Borovský

 

 

2. 7. 2023

Národní divadlo se 30. 6. rozloučilo se sezonou 2022/23 reprízou Smetanovy Libuše. Byla to věru jedna z nejubožejších sezon v dějinách Opery Národního divadla, méně českých oper než za ředitelování J. Buriana se v ní snad nehrálo nikdy. Každé uvedení Libuše, byť umělecky sebehorší, je pro nás svátkem, zároveň však platí, že pro Národní divadlo by uvádění Libuše a celého Smetanova díla, a to na nejvyšší úrovni, mělo být a vždy bylo samozřejmostí. Nyní se na Libuši a kromě Rusalky a Prodané nevěsty prakticky kteroukoli českou operu už chodí jako na raritu. Na divadelních vývěskách 30. 6. stálo, že se jedná o 15. představení Libuše ve stávající inscenaci, tzn. od roku 2018. Zdůrazněme, že amplifikovaná opereta Ples v hotelu Savoy se ve Státní opeře hrála jen za tuto sezonu dvacetkrát! Ještě jednou: 20 x podřadná německá opereta za 1 rok vs. 15 x vrcholná česká opera z 5 let. Dalibor se letos nehrál ani jednou. Pánové Jindra, Hansen a Burian si jistě mnou ruce, jak Národní divadlo za jejich vedení vzkvétá. Libuše na konec školního roku byla vpravdě trudným vysvědčením toho, jak jejich divadlo (ne)prospívá. Byla nasazena na poslední den před prázdninami, jako kdyby si čestnější datum ani nezasloužila, a úroveň ,,aby se neřeklo“ ji vyznačovala s postupem večera čím dál víc. Orchestr hrál velmi slušně, interpretačně však nedošlo opět k žádnému posunu, naopak překotná rychlost, tzn. nedbalost a stylová nepřípadnost provedení některých míst oproti říjnu stouply: pořád stejně špatně v závěru 2. dějství, tentokrát ale i ve finále celého díla! Psali jsme o pražské Libuši už mnohokrát a nebudeme se opakovat, jen znovu odkazujeme na legendární nahrávky O. Jeremiáše a A. Klímy a vyzýváme čtenáře, ať si jejich provedení s tím, co slyší na současných jevištích, srovnají. Nejde jen o nesouměřitelnost úrovně pěveckých výkonů, nýbrž o dirigentské uchopení celého díla, o volbu temp a propracovanost dynamiky zvuku úměrně slohu díla, v případě Libuše programově slavnostního, monumentálního, nikoli melodramatického! Srov. ta ,,knappertsbuschovsky“ široká, vznosná tempa O. Jeremiáše ve finále zde, 13:55n.: Bedřich Smetana: „Libuše“ - Libušino proroctví. - YouTube (popř. 13:14n.: Libuše. Festival Opera in 3 Acts - Act 3 - Libuše´s prophecy (with Six Pictures from... - YouTube; naproti tomu po všech stránkách: Eliška Weissova as Libuše National Theater Prague - YouTube, 11:24n. – přímo odkřičené a odehrané jako v rychlíku! Srov. 11:40-11:43…) A srov. závěr 2. dějství: Act II. Libuše's Marriage: X. Scene 5: „Nuž pokoj s vámi…“ (Přemysl, choir, Radovan) - YouTube, nejprve 5:52-6:00, a poté 6:05n. – a proti tomu to, co jsme slyšeli od R. Jindry a dříve od J. Kyzlinka! (1:45:10n.: Bedřich Smetana: Libuše - YouTube – R. Jindra tento závěr podává ještě rychleji než J. Kyzlink! Fráze sboru zde naprosto nevyniknou, tak jako stoupavá, oslavně ,,vzhůru ke hradu“ vyzývavá gradace; tady je pouze tuctový presto-dramatismus, v němž se žádná hudební ani textová linka nedá rozeznat. Kdo si myslí, že sbor má zpívat tak, jak zpívá zde od 1:45:10? Při daném tempu se text objektivně nedá zazpívat tak, aby zněl srozumitelně a plně v jednotlivých vokálech. K tempům již předehry srov. vzorovou nahrávku V. Neumanna: 3:35-4:10, 5:00-5:50, 8:00nn.: Smetana: Libuše - Overture - Vienna Philharmonic Orchestra/Neumann (1987) - YouTube.)

Celé představení s jednou nohou v prázdninách ovšem mělo ,,prázdinovou“ úroveň tím, jak očividně pěvcům chybí častější a soustředěnější styk s dílem a Smetanou vůbec. Představení vypadalo, jako kdyby se po téměř roce hrálo bez zkoušky, protože intonační a textová rozkolísanost někdy přímo bily do očí/do uší. Výpadky či záměny textu některých sólistů přesahovaly běžnou míru, pan Březina zapomněl text celého důležitého verše ,,v soud váš pevnou víru mám“, pan Sem zpíval dvakrát ,,moči“ místo ,,moci“ (,,marně vzdoruji tvé moči, lásko svatá“), ,,ve blažené se rozkoši potácím“ místo ,,zkalené“, ,,kéž v úctě tebe mají bohové“ místo ,,vnukové“, ad. Jeho tak důležité, proklamativní ,,Právo všech nejkrasší jest: milost konati!", přímo manifest Wenzigova humanismu, vůbec nevyznělo, podobně jako deklamace Radovanova: kdo v sále se nad těmito místy, i poeticky skladatelem tak citlivě odstíněnými, zamyslil? Když si namátkou poslechnete pár míst ve starších nahrávkách českých (nebo třeba zase italských) oper, opravdu vokálně a interpretačně vyspělí umělci v nich dovedli vyklenout a vytvořit každou frázi: když např. v Novákově Karlštejnu, který by se samozřejmě rovněž měl dávno vrátit na repertoár Národního divadla (kdo by ho ovšem zpíval...?), Karel Kalaš coby Arnošt z Pardubic (nahrávka Jaroslava Vogla z r. 1945) v 1. dějství pronese ,,Královna nemluví, královna káže" - jak markantní tato krátká fráze je, jak plná sdělení, poezie i hudebnosti! A jak se proti tomu dnes odbývají i klíčové fráze Smetanových oper! Radmila, Šťáhlav a Lutobor v pozadí Krasavy a Chrudoše v mohylové scéně zněli opravdu extrémně nesezpívaně a nevyrovnaně, fráze vůbec nebyly dotahovány a nevyznívaly. Každý, kdo dílo neslyšel poprvé, musel cítit, jak nesmírně odbyté toto provedení bylo. Pan Jindra nadále ignoruje absurdní a nepřijatelné zásahy do textu a sólisté zpívají neznělé ,,již“ namísto ,,juž“, ačkoli je druhé i rýmotvorné. Paní Burešová je představitelsky velmi pěknou Libuší, v prvním jednání jí hlas ve střední poloze zněl občas pořád i velmi přesvědčivě, výšku však nevyzpívala ani jedinou – a to, co zazpívala v ,,po staletí“, by se dalo nejmírněji nazvat ne-hluboké ne-g. S největší vervou se zpočátku zdáli zpívat pan Zahradníček a paní Šimková, oba však narážejí na objektivní limity svých hlasových materiálů; paní Šimková při snaze o dramatickou razanci prostě jen tlačí na hlas, který nicméně zůstává tenký a dramatického, totiž zvonivého, kovového, kulatého tónu nedosahuje. V závěru se opět ztrácela, nicméně byla pořád lepší než paní Poláčková. Také pan Sulženko je zejména představitelsky dobrý Lutobor, vokálně méně; když však vidíme, kdo jiný by mohl přijít na jeho místo, hledíme k němu přímo s nostalgií a úctou. Jeho jevištní prezence má alespoň úroveň, v podstatě je to pořád jediný pražský basista, který může seriózně ztělesnit Smetanovy basové party (pan Zahradníček jistě spíše Budivoje než Beneše, Míchu než Kecala). To je velmi smutné konstatování... Paní Zajmi úloha Radmily podle všeho nesedí, co mohla v Lole dohnat herecky, se zde nedostavuje, její hlas se vůbec nenesl a celý projev byl poznamenán nevyrovnaností. Nutí se do strnulých (režií předepsaných) póz, jimž nedává příliš života, natož vokální průraznosti. Pan Brückler nejprve nastoupil velmi pěkně, ve druhém a třetím dějství však nastala opět pouhá matnost, ne-li už v tom prvním: dirigent jako by ho zkrátka nedovedl vést k tomu, že Radovan pronáší soud mezi znesvářenými bratry, že jeho projev k ,,oba rodným bratrům“ je v zápisu přímo značen ,,hlasem povýšeným“, v ,,Ó, je-li dnešní den“ zase ,,vřele“ (zde pouze přespříliš rychle). Verš/ortel ,,budete jim oba vjedno vlásti“ zde zaniká jako tuctová zpěvní fráze, celé ,,Oba rodní“ bylo podáno zpěvavě, nikoli pateticky, rétoricky, jak tomu má být. Jedná se o přímý citát z Rukopisu zelenohorského! Zvěstování Přemyslovi bylo veskrze matné, dokonce i na to málo, co původně režie předepisovala, pěvci rezignovali: pan Brückler tu mezi sborem stojí a dívá se na podobně statického a ,,nezainteresovaného“ pana Sema jako jeden z přihlížejícího davu! O tom, že pan Sem Přemysla hrubě slabikuje takřka jako zápornou roli, nikoli přednáší procítěným, neseným, lyrickým, kantilénovým stylem, jak by bylo třeba a v minulosti se vždy dělalo (E. Burian, J. Konstantin, S. Muž, V. Bednář, T. Šrubař, J. Jindrák, V. Zítek..), je škoda se opět šířit: v současném Národním divadle to takto prostě stačí. Vždyť v daném tempu a stylu jako kdyby sbor zpíval ,,spěchej do zelí“, namísto radostně vzrušeného ,,spěchej k veselí“, tak co?

  K tomu, co jsme výše napsali o demoralizaci pražské Opery uváděním dryáčnických operet a režií, které zásadně poškozují uměleckou a mravní kulturu souboru i obecenstva (je-li jeden den možný Savoy s mikroporty a Figarova svatba s pliváním Joly, jak tamtéž o den později na nejvyšší úrovni dělat Smetanu?), resp. angažováním podprůměrných zahraničních hostů i do druhooborových rolí a ostentativním ignorováním domácích umělců, přidáváme několik ukázek z divadelních referátů Karla Sabiny v České včele roku 1846. Jako kdyby to psal o současných poměrech, nezdá se vám? – ,,To naše divadlo připadá mi jako regio in partibus – direkce tu mnohému udělí beneficium, třeba ho tam ani neznají. A tak dostane mnohý aspoň ne sice posvěcení pro české divadlo, ale posvícení na něm – my pak ubohé publikum musíme pořád platit, div že při tom nezčernáme jako nevěřící mouřenínové. České divadlo podobá se nějakému banku; nechtějí-li nikomu platit hotovými, dají mu poukázání na české divadlo a české příjmy jsou jako mince pro výměnu; chce-li se direkce s někým vyrovnati, a nemá-li právě drobných, doplatí mu českými příjmy. České divadlo je jako občina; jest dobrou pastvou pro mnohé – ba pro všecky, jimž se ulíbí – půda se přitom sice pomrví, ale nezvelebuje. Někteří herci německého divadla zdejšího jsou jako naše překladatelstvo spisů pro mládež. Oni chtějí také způsobiti největší prospěch přeložením z německého do českého, a tím se stává, že nám někdy udělají za jeden rok dvoje vydání.“ (…) ,,V neděli dne 15. února v prospěch paní Kolárové ,Panna Orleánská“ tragedie v pěti dějstvích od Schillera. V představení tom pozorovali jsme opět patrně a s bolestným pocitem, jak škodlivě ta morová nákaza bídných vídeňských frašek v oblibu obecenstva působí: Jakkoli celé drama od četně shromážděného obecenstva s hlučnou pochvalou přijato bylo, nemohli se přece mnozí neustálému střídání sprostých šprýmů z frašek přivyklí, při některých dosti vážných místech smíchu zdržeti. Bude to věru nemalé snažení vyžadovati, aby se to, co se za posledních dob tímto pouze po zisku běžícím směrem divadla pokazilo, zase napravilo.“

 

 

3. 9. 2023

K zahájení sezony:

 

,,Staří Řekové zvykli divadla svá

modlitbami a oběťmi počíti.

Měli-li bychom tak učiniti též,

jak bychom se musili zardíti!"

Josef Wenzig (Naše divadla)

 

 

30. 10. 2023

,,Esch war ein Mensch impetuoser Haltungen.“ Tuto větu Hermann Broch několikrát opakuje ve svém velkém románu ,,Náměsíčníci“ (Die Schlafwandler), kompozičně novátorském a doslova filosoficky fundovaném obrazu rozpadu hodnot (jak sám říká) na přelomu 19. a 20. století. Ukazuje, jak tato doba produkovala stále odlidštěnější, odcizenější typ člověka, který už nezná nic jiného než logiku svých egoistických cílů a samoúčelně fungujícího systému, přičemž Broch s ohromující a tragickou názorností předjal typ Eichmanna, ,,banality zla“, o němž po válce psala Hannah Arendt a které je prováděno už nikoli kvůli zisku nebo morálním pokleskům jednotlivce, nýbrž se systematickou chladnou plánovitostí na způsob tovární výroby; jako nejzazší výraz dehumanizovaného systému, který nereflektuje jiné (humanitní) zřetele než svou vnitřní eficienci a ideologickou reprezentaci.

Na groteskně-tragické typy z Brochova románu, k nimž se přidávají typy z podobně orientovaného, mistrovsky gradovaného románu Eliase Canettiho ,,Zaslepení“ (Die Blendung), člověk musí stále více myslet při pohledu na tuzemskou politickou ,,elitu“, jejíž vzdělanostní úroveň a ohled na potřeby většiny společnosti poklesly tak mimořádně, že o vládě jakožto prostředníku zajišťování sociálně-ekonomických potřeb občanů a vlády práva, prostředníku kompetentním a pracujícím aktivně ve prospěch občanů, nikoli jako pouhá obsluha systému (tzn. jeho mocných), lze mluvit jen velmi málo. To, jak systém nefunguje ve prospěch většiny a jak vlády stále více musí látat díry, které se nezbytně rozevírají mezi globalizovaným kapitalistickým systémem a zájmy společnosti, nemluvě o kultuře, mezi kapitalismem a demokracií (v době covidu, kdy se státy staly otevřeně dealerem soukromých farmaceutických firem, to bilo do očí jako dosud nikdy), je stále evidentnější. O současném systému se s oblibou důtklivě mluví jako o demokracii, podivuhodně nerado se mluví o kapitalismu, ač ten vládne jistě mocněji než důsledná, tzn. všeobčanská – všelidová, sociální a kulturní demokracie. Vhodnější označení by bylo panská demokracie, demokracie stále užšího kruhu bohatých a stále většího kruhu chudých. Chudými se i podle standardizovaných měřítek sociologie, ve srovnání se svými platy a výdaji, stává stále větší část středních vrstev. K čemu jim je (údajná) svoboda vyjadřování či cestování (za covidu jsme opět viděli, jak vážně je míněna), k čemu svoboda číst a publikovat, když nedokážou vyjít s příjmem ani za vysoce kvalifikovanou a náročnou práci, když nemají na nájem a na potraviny? K čemu je svoboda knižního trhu, když se z knih stalo pomalu luxusní zboží a běžná detektivka stojí 400 či 500 korun?

Vypadá to přitom, jako kdyby si sígři tohoto systému, ti, kteří skutečně tahají za nitky a sklízejí zisky (včera to byli primárně kápové farmaceutických firem, nyní zase zbrojovek), už přímo vybírali politiky, kteří budou systém na nejvyšší úrovni řídit (totiž řídit-usměrňovat mimo jejich zájmy co nejméně), protože nekompetentnost řady ministrů i ve vládě, kterou vede dokonce univerzitní profesor, až zaráží. K politice jistě patří to, že někteří její představitelé jsou u části obyvatel oblíbení, u jiné části zase ne, někteří více, někteří méně, z nejrůznějších důvodů. Aby však nejvyšší představitelé země požívali (zasloužili) tak málo elementární úcty a důvěry, nikoli politického souhlasu, nýbrž lidské a odborné autority, to se u nás od roku 1989 možná tak výrazně neprojevilo. Lidé se právem posmívali nekompetentnosti Milouše Jakeše či aroganci Miroslava Štěpána. Při pohledu na osobu, která ve vládě univerzitního profesora má na starosti vědu, jedná s rektory a dalšími akademiky, na ministra kultury, životního prostředí, zahraničí či obrany, nebo na osoby, které vedou český parlament (nemluvě o příšerných postavách v čele Spojených států amerických jako Bush ml., Trump, Biden), si ale filosof dějin jen musí ověřovat náhled, že pokrok není přímočarý. Libuše, která věří, že český národ neskoná a pekla hrůzy slavně překoná, nechce marnit čas politickými komentáři. Při svém zaměření na českou operní kulturu chce toliko upozornit na jednu z typických masek nefungujícího systému, a to na nadvládu ideologie, vnějších frází a gest, nad opravdovou, činnou politikou, jejichž projevy se opět neomylně manifestují na pražských kulturních institucích, a to právě navenek už na jejich budovách. Hansenova Opera, která hanebně ignoruje českou operní tradici a rozhazuje miliony korun českých daňových poplatníků na podřadné inscenace a pěvce z celého světa, umí o to lépe naskočit na jeden z neblahých rysů typických pro český veřejný život už od 19. století, na české fangličkářství. Pro provinční poměry bylo vždy typické spojení reálné konformity s kýčovým plakátovým heroismem, maloměšťáctví s pseudoradikální velkohubostí. Nejprve na každého opravdu hlubokého a odvážného člověka plivat, poté, co dosáhne uznání v cizině či od některé ,,oficiální“ instituce doma (po smrti), se houfovat do zástupu, který ho údajně uctívá. Rozkřikovat se o národních hodnotách, a přitom za rok nepřečíst jedinou českou knihu, nevidět jediné české představení, neumět napsat stránku dobrou češtinou. Ničit svou ignorancí a nevzdělaností národní kulturní dědictví, chovat se bezohledně k bližním, a radit celému světu, jak to má dělat on, nejlépe, jak má ,,hájit lidská práva“. K těm samozřejmě nepatří to, že dávám slušnou mzdu podřízenému nebo pomáhám nemohoucímu sousedovi, nýbrž to, že podporuji to, co se má, někde hodně daleko. Z viktoriánských románů známe paničky, které náramně podporovaly misie v Africe či Asii, a zároveň oddaně milovaly své ,,chlapce“, kteří tam chodili bojovat proti domorodcům, nebo své manžely, v jejichž továrnách se nelidsky dřely desetitisíce dělníků včetně dětí. Spisovatelé jako Broch předjali ,,apokalypsu“ tragické reality německého ,,Bildungsbürgertum“, jehož navenek solidní představitelé chodí v úpravných šatech na Wagnera či Beethovena a doma si čtou Goetha a Schillera, a zároveň podporují či přímo provádějí vražedný šovinismus (nakonec holocaust). A co umí ze všeho nejlépe maloměšťák český, včera jako dnes? Vyvěšovat vlajky! To věru nestojí žádnou námahu – a vašnost je uvědomělým občanem na jediný prstolusk! Jak říkával Rudolf Rouček: Viděl jsem celý Václavák hajlovat a přísahat věrnost říši, potom zase slavit komunisty a První máj, potom pražské jaro, potom zase naopak, potom listopad. Když před lety přijel do Čech dalajláma, vypadalo to, že není důležitější věc než být u toho a podporovat Tibet. Jakmile mediální pozornost vyprchala, za celá léta se k němu náhle ,,nepřihlásil“ ani jediný politik… Hlavní věcí není pro něco angažovaně být, nýbrž vyvěšovat právě předepsané vlaječky. Podpora napadené Ukrajiny je jistě sama o sobě správná – ale snad v žádné evropské zemi člověk nemohl a nemůže spatřit takové množství budov, ba dokonce tramvají, s ukrajinskými vlajkami jako v Čechách, zvláště v Praze. Jsou lidé, kteří opravdu pomáhají a pracují, a pak jsou ti, kteří dávají prohlášení o potřebě pomoci a vyvěšují vlajky. Ne z přesvědčení a vlastního, aktivního morálního postoje, nýbrž z přizpůsobivosti poptávce. Zarážející je, jak i vysocí představitelé státu se státními symboly nakládají takřka k nerozeznání, jedná-li se o vlajku státu, anebo fotbalového klubu. Někteří se na veřejnosti při demonstracích zahalí do cizí vlajky jako na fotbalovém stadioně, ministryně obrany se nechává fotografovat se samopaly a při tom, jak střílí! O nehorázném způsobu vládního nákupu astronomicky drahých amerických bojových letounů, jedné z největších investic v českých dějinách, o níž ministryně přitom odmítne přijít diskutovat do veřejnoprávního rozhlasu apod., ani nemá cenu mluvit. (Nemůžeme zde uplatnit ani obrat milého Henryho Fieldinga: ,,byla z těch žen, které se chválí spíše pro dobré vlastnosti než pro krásu…“; tak aspoň MUDr. Štrosmajera: ,,Kdyby hloupost nadnášela…“) Tato osoba, která například bývalého ministra zahraničí Zaorálka s klidem označí za ,,největšího nácka“ či nyní znovu za antisemitu (jako kdyby kritika politiky státu Izrael znamenala nenávist k izraelskému národu), která coby ministryně navrhuje vystoupení ČR z OSN, je křiklavým příkladem toho, jak se politika stala prakticky nerozeznatelnou od mediálního gestikulování a (v druhém plánu) byznysu. Kdyby si takto počínal kterýkoli ministr některé ze stran současné opozice, média by dávno šílela a nejmenované spolky, hlídající to správné směřování, by organizovaly masové demonstrace. Kupodivu je neorganizují proti asociální politice pravicové vlády či miliardovým zakázkám bez řádného projednání v parlamentu a veřejnosti. Že by taky kus toho fangličkářství, které se za jejich líbivými aktivitami, klouzajícími po povrchu individuálních antipatií namísto problémů systémových, vždy skrýval?

Ještě dojemnější jsou k uzoufaní opakované fráze o tom, jak České republice jen členství v NATO zajišťuje bezpečnost. Všiml si prosím někdo, že náš bezprostřední soused s mnohem vyšší životní úrovní, Rakousko, v NATO nikdy nebyl? Považuje někdo z těch, kteří mluví o našem členství v NATO jako o nezbytnosti, Rakousko za nebezpečnou a nerozvinutou zemi (podobně jako ty země, které nemají dané letouny za desítky miliard)? Nijak se zde nebudeme pouštět do analýz politiky NATO a členství v tomto spolku, jde opět o pouhý elementární fakt. Ovšem v zemi, v níž prezident při předávání nejvyšších státních vyznamenání v sídle českých králů cituje Batmana (a ostatní se taktně tváří, že je to roztomilé – kdyby to udělal kdokoli jiný, parodovali by ho ještě za rok), je patrně možné cokoli. Princip identity zde, racionalisticky myšleno, znamená asi tolik co: Vídeň je Strauss, Strauss je Richard a Richard je Wagner. Kdo kritizuje i soudy konstatovanou protizákonnost mnoha rádoby proticovidových opatření, je ihned označen za antivaxera. Kdo kritizuje jakýkoli aspekt politiky Izraele vůči Palestině, je označen za antisemitu, kdo jakýkoli aspekt politické reality ukrajinské, je označen za Putinova agenta. Kdo pronese jakoukoli sociálně orientovanou kritiku panujícího systému, je označen za neomarxistu, a to od Pirátů po předsedkyni Evropské komise! Kdo se zeptá, proč se v Národním divadle, které je svou zakládací listinou už oficiálně zavázáno pečovat o český repertoár a platí si soubor českých umělců, nehrají ani základní díla české hudby a i na malé role se za obrovské prostředky najímají zahraniční hosté, zatímco domácí pěvci se stálým platem ,,sedí na lavičce“, je označen za nacionalistu. V takovýchto poměrech není racionální diskuse možná. Vyprázdněnost a kýčovost české politické debaty, degradace politiky ze zodpovědné a kompetentní práce ve prospěch občanů na PR sloužící byznysu a politickým kariérám lidí, kteří se někým stávají teprve s funkcí, do níž se dějinným zmatením dostali, je natolik evidentní – že ji skutečně nemůže reprezentovat nic lépe než to, že Hansenova Opera už na budovu Státní opery dokázala vyvěsit vedle české vlajky i vlajky ukrajinské a izraelské. Na průčelí již vlají tři vlajky! Kolik jich ještě přibude? A proč prosím Státní opera dříve nevyvěsila také vlajky Afghánistánu či Iráku? Těch půl milionů mrtvých dětí tam prý stálo za to, jak se vyjádřila jiná ministryně zahraničí, tak tady asi vlajku vyvěšovat netřeba… Místo seriózní odborné diskuse a opravdové diplomacie v Čechách vidíme jen politiku ztotožněnou s mediální simplifikací, zaujímání stanovisek vrcholných představitelů státu se změnilo v jejich PR na sociálních sítích, místo zodpovědného počínání vidíme jen fangličkářství a okřikování kritických hlasů jako ,,agentů cizí mocnosti“ (ač je příznačné, že právě ti, kteří tak činí, vyvěšují tak rádi vlajky jiné než české…). Tato strašlivá nekultura veřejné debaty a znevažování, významové vyprazdňování tak podstatných symbolů jako státní vlajky jejich vyvěšováním všude možně coby pouhých fotbalových praporků, ukazuje, jak obtížnou se ve věku digitálních médií stala skutečně racionální politika. Důsledky toho, že ji nemáme, vidíme všichni v rapidně klesající životní úrovni, hrozícím celosvětovém konfliktu a rostoucí poptávce po autoritářských vůdcích – ,,Sehnsucht nach dem Führer“, jak o něm jasnozřivě psal již Broch několik let před nacistickým převzetím moci.

Pro toho, kdo sleduje pražský operní provoz, však musí být obzvlášť tragikomickým pohled na lidi jako Burian či Hansen, kteří rozdávají podporu Tibetu, Bělorusku, Tchaj-wanu, Ukrajině či Izraeli, tisknou to do svých oficiálních materiálů a vyvěšují vlajky, přesně podle toho, jak si to denní poptávka zrovna žádá, aby to co nejlépe vypadalo a nestálo žádnou reálnou námahu. Své skutečné úkoly, jež by měli se svými královskými platy a obrovskými rozpočty z peněz daňových poplatníků plnit ve vztahu k české divadelní a hudební kultuře (nikoli zahraničním pěveckým agenturám), přitom plní tak hanebným způsobem, jak o tom Libuše pravidelně informuje. V historické budově Národního divadla se za celý říjen odehrála tři operní představení, jeho šéfdirigent zde oddirigoval jediný večer! Ale podporuje Ukrajinu, Izrael a cokoli dalšího, to se ví! To, že pak umělci – jako 28. října při Libuši – ostentativně nosí šerpy demonstrující jejich nespokojenost s platy, je pak opět jen prázdným gestem: připnout si vlaječku dovede každý, doopravdy se vzbouřit proti křiklavě nehospodárnému a nemorálnímu počínání svých šéfů, například odmítnout účinkovat v hanebné inscenaci Rigoletta, Prodané nevěsty či Figarovy svatby, to je těžší, že? Statisícové oběti amerického zabíjení na Blízkém východě nepodporují, to dá rozum, to se po nich nežádá, české opery hrají také jen, aby se neřeklo (spočítejte je na prstech, více než deset jich nebudete potřebovat!), ale vyvěšovat na budovy, kde se mají hrát právě co nejvíce a co nejlépe operní a činoherní díla, vlajky cizích států, to jim jde báječně! Proč zaujímají stanovisko k politickým problémům jiných států, a nestarají se o to, oč za stovky milionů ročně z veřejných peněz mají? Když bylo v roce 2020 dvojí kulaté výročí jednoho z největších umělců, jací se v Čechách kdy zrodili, Zdeňka Fibicha, Národní divadlo si toho vůbec nevšimlo! Zato jen v loňské sezoně odehrálo 20x podřadnou operetu Ples v hotelu Savoy s amplifikací a spěchá vyvěšovat vlajky cizích států, protože jim řekli, že tento teror nepodporujeme. A pozor, normalizační kariérista, který stojí v čele, už má našlápnuto do Senátu! To se ví, že tam bude hájit ty nejlepší demokratické zásady, naše nezbytné členství, naši orientaci, naše výdaje na obranu, na vakcíny, na všechno, na čem budou jisté kruhy potřebovat vydělat, musíme se přece chránit! Včera podporoval na věčné časy Sovětský svaz, dnes zase stranu druhou, jen blbec přece nemění své názory, a zmýlit se může každý. To, co se nemění, co je opravdu důležité a určující i v české veřejné debatě, je mentalita nevzdělaného a oportunního agitpropčíka. Jednou musí říkat, že strana rozhoduje vše, potom zase, že vše rozhoduje režisér, jednou, že hlavní je národ, potom, že národ je jen konstrukt, jednou, že hlavní je naše spojení se Sovětským svazem, jindy, že hlavní je naše spojení s NATO. Důležité je umět říkat, a totiž odříkávat to, co se má, a ten vývoj je vlastně brochovsky přirozený: Pasenow neboli romantika, Esch neboli anarchie, Huguenau neboli věcnost.

Když ještě někdejší Federální shromáždění sídlilo ve stavbě, která dnes tvoří novou budovu Národního muzea, tzn. mezi Státní operou (Smetanovým divadlem) a historickou budovou Národního muzea, říkal se vtip: Co je český parlament? Něco mezi divadlem a muzeem. Dnes by se o Státní opeře mohlo doplnit: Co je česká Státní opera (vedená z neznámých důvodů Norem Hansenem a Ukrajincem Jurkevyčem)? Něco mezi muzeem a nádražím…

(PS: Muzeum bylo vykradeno a vlaky nejezdí, zapsal si Huguenau; potřásl hlavou, povytáhl svazek vlajek, které měl v ruksaku na zádech, a vypravil se dál...)

 

 

3. 11. 2023

Trojnásobně fenomenální holubička

,,Was soll man denn machen außer saufen… das habe ich mir wirklich erst hier angewöhnt.“

,,Sie haben früher nie getrunken?“

,,Nö, nie… na ja, so'n bißchen, wie eben ein jeder… wissen Sie, ich war am Polytechnikum in Braunschweig… wo haben denn Sie Ihren Doktor her?“

,,Erlangen.“

,,Na, da müssen Sie doch auch Ihre Zeit gesoffen haben… es gehört schon mal dazu in den kleinen Städten…“

Tímto citátem se Libuše znovu vrací k Brochovým Náměsíčníkům, když v návaznosti na poslední reprízu Rusalky ve Státní opeře (2. listopadu) hodlá examinovat ještě jinou ,,staletou moudrost“ zúčastněné divy, tu ovšem zase v návaznosti na MUDr. Štrosmajera: Viděli jsme arci provozní představení, které z neznámých důvodů namísto některého z řady domácích dirigentů se stálým platem opět dirigoval jako host Rastislav Štúr a roli Prince zpíval (tak jako celý podzim) mladý americký tenorista Evan LeRoy Johnson. Můžete se prosím zeptat pana Hansena, zda tyto hostovačky rovněž patří ke ,,květinám bílým po cestě“ do evropské ,,operní ligy mistrů“? Pan LeRoy Johnson může mít jistý potenciál do budoucna, prozatím je to však průměrný menší hlas, který rozhodně není důvod zvát do Prahy na jednu z nejvýznamnějších tenorových rolí české operní literatury. Kam jsme to poklesli, že nám do Prahy jezdí Rusalku zpívat či dirigovat zahraniční hosté? Proč? Má Národní divadlo tolik peněz na rozhazování? Kromě průměrného hlasu, který rozhodně není technicky a výrazově suverénní (vysoké c v závěrečném ,,mír mi přej“ samozřejmě nepřišlo, zato operátsky křičivé podávání vyšších míst – jaký kontrast s Blachutem!), to byla zejména nejistá topornost a minimální charisma páně Johnsonovy Bühnenpräsenz, co z tohoto Prince učinilo podívanou spíše jako ve studiu mladých, nikoli na první scéně. Pan Brückler nás opět zklamal v přitom tak malé roli Lovce: jeho hlas je technicky zvládnutý a intonačně většinou spolehlivý, bohužel však matný a dynamicky bezvýrazný: verše o mladém lovci opět jen mechanicky odzpíval jeden za druhým, zpěv jako by zde byl pouhou natahovanou činoherní mluvou, nikoli stylizovaným poetickým přednesem, klenutím oblouků, ladně a pointovaně vedených frází: srov. vynikajícího Josefa Křikavu, ideálního představitele rolí jako Lovec, Mistr zednický či Radovan, kterého k takové škodě nemá kompletně nahraného: ORCHESTR NÁRODNÍHO DIVADLA V PRAZE - Čury mury fuk - jel mladý lovec - YouTube. (Ještě více vyniká Křikavův barevný, objemný a plasticky uplatňovaný hlas v jeho nahrávce Tausendmarkovy árie ,,Tvůj obraz, dívko“ rovněž ze 40. let. Kdo by ho chtěl vidět, nechť si najde filmovou komedii Nevíte o bytě z roku 1947, v níž si zahrál.) Pan Vocel byl jako Vodník opět naprosto nepřijatelný, tak jako v prakticky kterékoli větší roli: jeho suchý hubený hlas s nulovou sonoritou, schopností dosahovat výšek či hloubek a představitelskou angažovaností je v tak veliké roli jako Vodník na naší první scéně opravdu bolestným zážitkem. Ne, není to věc subjektivního vkusu: nechť si kdokoli poslechne například to, jak pan Vocel zpívá slova ,,prodána, prodána člověku“! Zpěvní linie je ,,objektivně“ fixována notovým zápisem, mělo by být povinností vyzpívat noty tak, jak jsou autorem požadovány. Jak může Národní divadlo z Rusalky či Dalibora odstranit například pana Bergera, a nechat zpívat pana Vocela? Při zpěvu za scénou pana Vocela není prakticky slyšet ani v přízemí, orchestr pana Štúra navíc celou dobu sólisty silně překrýval – to mu však lze vyčítat jen s obtížemi, protože tady jsou extrémním problémem objektivně malé hlasy, které by se měly přes romanticky hutný orchestr dostat, ale nejsou toho schopny. Zdůrazněme ovšem, že je naprosto nepřijatelné, že při inscenacích Rusalky ve Státní opeře se některé pasáže, které se mají zpívat živě za scénou, a to nejen sborové, nýbrž i Vodníkovy, pouštějí nově z reproduktorů! Kdy s tím Hansen začne při Libuši u ženců? A nechce dát sólistům rovnou porty? Hanba!

           Podobně neospravedlnitelným je vyhazování peněz českých občanů za hostování druhořadého korejského tenoristy Kyungho Kima v roli Alfreda v Traviatě (a dalších). Jeho hlas je dobře nosný, lehký, a přitom zvučný, s tmavší barvou, nicméně interpretační práce s vokálním materiálem, neřkuli s rolí, je u něj tak minimální, že na scéně se svou strnulou mimikou a topornou postavou celý večer prakticky jen postává a zpívá naprosto mechanicky. Takovéto večery působí doslova tak, jako kdyby jim nepředcházela jediná zkouška, jako kdyby dirigent, korepetitor ani režisér neřekli sólistům, kteří se z neznámých důvodů za české peníze sjedou z celého světa, vůbec nic, jediný interpretační pokyn. Hostování mladého italského dirigenta Milletarìho, samo o sobě rovněž neospravedlnitelné, přineslo alespoň slušně připravené vedení orchestru, až okázale dbající o dynamické odstíny – ovšem leckdy vnějškově a neadekvátně, nehledíc zase k místům jiným, která teprve měla být vypracována, ale nebyla: zejména plynulá gradace ansámblu na závěr 2. dějství, který byl podán opravdu ploše, také samotné finále; naproti tomu nevkusné forte při dohře malého sboru ,,Si ridesta in ciel“. Zklamáním pro nás byl i výkon dalšího extra placeného hosta, Daniela Luise de Vicente v roli otce Germonta. Zatímco v Rigolettu jeho výkon zachraňoval vulgární režii Barbory Horákové Joly s jinak vesměs nedostatečnými sólisty, v Traviatě (která se hraje na poslední chvíli jako náhrada za zrušený Joly-paskvil) zněl jeho hutný hlas velmi těžce a neohebně. Uvolněná zpěvní linie, prokvétající navíc city, jak tomu má být exemplárně v cantabile ,,Pura siccome un angelo“ (nemluvě o ,,Di Provenza…“), činí panu de Vicente očividné problémy, když k ní chtěl přejít, sklouzával do piana a parlanda, v dramatičtějších partiích zase do křičivé exprese. Hlouběji položený part Rigoletta mu každopádně sedí mnohem víc; téměř s nevírou dnes člověk čte o tom, jak sklidil za svého Rigoletta negativní kritiky takový mistr, jakým byl Ettore Bastianini, považovaný tehdy za příliš lyrický, vyšší hlas! V Itálii ještě počátku 60. let ovšem dosud existovaly určité kvalitativní nároky. (Srov. podobně těžší, ale suverénní hlas a dramatický zjev Uga Savareseho: La Traviata, Act II: "Pura siccome un angelo" - YouTube; Bastianini: La traviata: Act II: Pura siccome un angelo - YouTube; jako naprostý opak páně Vicenteho ztěžklosti čistý, rovný, a přitom oduševnělý tón Tita Gobbiho: La traviata: Act II Scene 1: Pura siccome un angelo (Germont, Violetta) - YouTube). Se vším důrazem je třeba kritizovat také to, že Státní opera i Traviatu, v Praze po léta jednu z nejčastěji uváděných oper, hraje neustále se škrty, které by bylo záhodno konečně odstranit (jedná se zejména o cabaletty O mio rimorso Alfreda a No, non udrai Giorgia Germonta; srov. zde, 7:37: Cornell MacNeil - Di Provenza il mar + Cabaletta #RARE - YouTube; Alfredo Kraus v 63 letech: Alfredo Kraus canta Lunge da lei/ Lunge da lei /O mio rimorso( La traviata) - YouTube). Slečna Kaňková vstoupila do úloh Violetty i Gildy, mnohem spíše jí však měla být svěřena Adina v Nápoji lásky: její lehký koloraturní soprán se s problémy vyrovná s předepsanými výškami, ještě více než v nich a vokalízách árie Sempre libera však bojuje s nedostatkem svého objemu tam, kde je třeba romanticky širšího, dramaticky průrazného hlasu – zejména v ,,Amami, Alfredo“, které vyznělo doslova chudobně, ale i v ,,Teneste la promessa… Addio del passato“ (dramatickou průraznost nezbytně potřebuje také Gilda, zejména ve finále 2. dějství). Její Violettě chybí hlubší dramatická tektonika, tragická ženskost, kterou jí už v mladém věku dávaly velké sopranistky minulosti (srov. Maria Callas "Amami, Alfredo!" 1955 - YouTube; v minulosti i koloraturní sopranistky, totiž dobře vyškolené, zpívaly průrazným, širokým hlasem, srov. Linu Pagliughi, která zpívala Gildu na jedné z nejstarších nahrávek Rigoletta roku 1927, ve 20 letech / Luigi Piazza Rigoletto full opera (1927) - YouTube/, a ještě 1951 Violettu: MODERN OPERA SINGING vs. REAL SINGING - Lina Pagliughi - YouTube, G. Verdi: La Traviata - Lina Pagliughi, Giacinto Prandelli, Paolo Silveri, cond. Mario Rossi (1951) - YouTube).

               Zásadní problém tenkého hlasu bez potřebného objemu, a tak i dramatického a výrazového uplatnění, se týká i Petry Alvarez Šimkové, s níž se vracíme k Rusalce: zatímco v Růžovém kavalíru její tenký hlas vyvažovaly jiné přednosti a parametry postromantického díla, v Rusalce je tento hlas mimořádně nevhodně obsazený, ještě hůř než v Krasavě či Tosce (vhodně naopak například v Donně Anně). Soprán paní Šimkové se za zvukem orchestru doslova ztrácel, nedokázal klenout širší plochy (vokály), natož s jasnými, zvonivými výškami, a ještě méně plným tónem vyzpívat dramaticky exponovaná místa. Nadstandardně často také bylo třeba zvedat obočí nad nepřesnými nástupy (což se netýkalo pouze paní Šimkové) či nedotahováním některých frází; intonačně nejpřesněji tak nakonec působil pan Ježek jako Hajný, což je v přítomné režii alespoň jasně konturovaná postava. Teprve když na jeviště přišla paní Jalovcová, dostalo se posluchači po vokální sporosti paní Šimkové a pana Vocela trochu plnějšího a znělejšího zvuku. Paní Jalovcová si na současné poměry vedla slušně, stejně jako v poslední Libuši coby Radmila: v rámci současných obsazení obou oper byla ve svých rolích nejlepší. Paní Burešová v roli Cizí kněžny rovněž skýtala kus plného zvuku, dalece zastiňujícího Rusalku, na krajní mez však vystoupal problém s (ne)péčí o zřetelnou dikci: při vší snaze a sympatii jsme paní Burešové nerozuměli jediné slovo! Utěšovat nás tak mohl alespoň ten zvuk a osobní šarm pěvkyně, kterou jinak známe zejména z líbezných, pozitivních úloh, kdežto tady se může uplatnit docela jinak. Je velká škoda, že kariéra paní Burešové se nezadržitelně chýlí k závěru, protože adekvátní náhradu zejména pro smetanovské role za ni Národní divadlo nemá – a za současného vedení podle všeho nehledá.

              Kritické glosy o operních představeních v Praze posledních dnů chceme uzavřít citátem, kvůli němuž vlastně píšeme především, který Libuši doslova nadzvedl a který lépe než cokoli jiného dokumentuje, kde jsme. Poslechni si, milý čtenáři, který jsi viděl miliony z veřejných peněz vyhozené za ostentativně vulgární paskvily Horákové Joly či Nellis v Hansenově Opeře, jedny z nejhanebnějších režijních zmetků v moderních dějinách pražské Opery, slova, která sopranistka Petra Alvarez Šimková svěřila bulletinu Národního divadla (Foyer, listopad 2023, s. 18n.):

          ,,Za fenomenální považuji přístupy některých režisérů ke klasickým dílům ve vybraných inscenacích v Národním divadle. Například určité pasáže v Prodané nevěstě od Alice Nellis či Figarově svatbě Barbory Horákové Joly. Naprosto fenomenální je pro mě Růžový kavalír Andrease Homokiho. Chci publikum povzbudit k větší otevřenosti vůči moderním režiím. Tento trend přináší možnost nového pohledu na dílo, aniž by ze strany tvůrců došlo k jeho zpitvoření [!!!; zvýraznil M. B.]. Hudba je daná a já jsem pro zachování určitého hudebního stylu. [Opravdu? I v podání Rusalky?, M. B.] Vizuální stránka a příběh samotný však nabízejí prostor pro kreativitu [protože s hudbou nijak nesouvisejí, to dá rozum, a protože kreativita = opice Alice Nellis a obscénnosti Joly; M. B.] – pro práci se symbolikou, zakoušení neočekávaného, cit pro hudbu v harmonii s režií a scénografií [!!!, M. B.], pro scénografickou jednoduchost [Joly, Nellis?? A za kolik milionů taková jednoduchost?, M. B.], smysl pro detail [třeba když Gilda u Joly zpívá duet s Rigolettem, stojíc na střeše auta, on na druhém konci jeviště, ani se na ni nepodívaje, a Giovanna přitom pokuřuje?, M. B.], vyzdvižení vztahů mezi postavami [zejména když Krušinu a Indiána zpívá jeden – špatný – zpěvák a Mařenku hned tři?, M. B.], psychologii člověka [svačiny, které jedí Krušinovic a Míchovic?, M. B.], zasazení příběhu do jiné doby a souvislosti [příběh dvorního šaška se zmrzlinářem v autě?, M. B.], kdy si divák uvědomí, že žijeme často stejné příběhy [ano, hlavně, když platíme tyto paskvily!, M. B.]. Oceňuji odvážné počiny a jiný úhel pohledu [byl podle Vás zajímavý třeba také úhel pohledu rakouské císařovny na Mozartovu La clemenza di Tito, když ji označila za ,,una porcheria tedesca“?, M. B.]. Jedná se o naprosto fenomenální, snad i geniální umění [zvýraznil M. B.]. Moderní inscenace překračují hranice a to je dobře [paní Šimková, před pár dny jsme překročili hranici při cestě do Vídně, bylo to super!, M. B.]. Přinášejí osvěžení [skoro jako deci a půl vína za 120 Kč u Vás v divadle, M. B.] a diváka nutí k zamyšlení [stejně jako Hansenův manažerský um, M. B.]. Zároveň nechci v žádném případě podcenit tradiční pojetí [kdo maže, ten jede, M. B.]. Divák má z představení odcházet nejen plný emocí z úžasné hudby, ale zároveň v osobní rovině hluboce zasažen příběhem samotným [totiž příběhem, který pod jménem G. Verdiho či B. Smetany uvádějí Joly či Nellis, zbabělé na to, aby je uváděly jako adaptace?, M. B.].“

         Není se co divit, že paní Šimková se stala členkou Hansenova souboru.

 

         ,,Chce-li to ovšem někdo stůj co stůj nazývat prostitucí, když nějaký člověk neprodává za peníze, jak je obvyklé, celou svou osobnost, nýbrž pouze své tělo, pak provozovala Leona občas prostituci." (Robert Musil, přel. Anna Siebenscheinová)