Libušina čítanka

 

 

,,A co národ, nezpívá už?"

Petr Bezruč

 

,,Věrnost tradici znamená být věrný jejímu ohni, ne popelu.“

Jean Jaurès

 

 

Libuše je arci kněžnou všeho českého lidu, tak ale též jeho poezie; je jeho – jak u Wenziga a Špindlera pěje – Lunou, je kněžnou Lumírovou, a snad nic nebylo na českém obrození 19. století důležitější než to, že právě ona byla (po boku pěvce Lumíra či knížete křesťanské lásky Václava) postavena do čela jeho symbolické reprezentace, že české národní hnutí se rozvíjelo jako hnutí kulturní, a kulturní (umělecká) tvořivost byla nejtěsněji spojena s mravně konavou duchovností, s humanistickým étosem. Prolnutí české národní tradice s kulturou a později s křesťanskou humanitou bylo námětem již prvního moderního českého uměleckého románu, Lindovy Záře nad pohanstvem (1818). Na portálu proscénia Národního divadla je zvěčněna Čechie, nad ní nápis Národ sobě!, co je však obsahem této stylizace, co Schnirchův (ženský) symbol českého národa činí? Žehná múzám! Tak i Čechie Alšova a Ženíškova na stropě hlavního foyeru: nebe se zde rozjasňuje a zdobí českými barvami, když z mrákot povstalo české umění a národ (jeho Matka) přijímá model Národního divadla! Jaká hloupost a povrchnost, když se kdekterý nevzdělaný estét, který nic z toho ani nezná, dnes nad národním obrozením a samotným Národním divadlem ušklíbá a znehodnocuje všechen ,,romantismus“, ,,nacionalismus“ či ,,mytologii“ – aniž by pochopil jejich pokrokovou, emancipační, umělecky i sociálně avantgardní úlohu v moderních českých dějinách! Mít za ztělesnění národní ,,mytologie“ tak pozitivní postavy jako Libuše, Lumír či Václav, ztělesňující programově nikoli pouze nacionální, nýbrž všelidské hodnoty, a totiž hodnoty míru, umění (zpěvu) či dobroty, není vůbec špatné a v mezinárodním měřítku samozřejmé, tím méně pak to, že právě ony dovedly v 19. století podnítit takovou žeň avantgardní umělecké tvorby, v čele se zjevy jako Bedřich Smetana, Zdeněk Fibich, Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, Svatopluk Čech či Jaroslav Vrchlický.

Jakási obeznámenost s díly těchto mistrů tvořila dříve gymnaziální znalosti, základ všeobecného humanitního vzdělání, pokud jde o národní kulturu a historii. O tom, jak je tomu dnes, jistě nemá cenu mluvit – když se podíváme ne snad na nejnižší stupně škol, nýbrž na nejvyšší stupně elitních kulturních institucí v čele se samotným Národním divadlem! Kdo ví, jací lidé v nich dnes vládnou, ten bude jistě souhlasit, že vztahování k české slovesné či hudební kultuře je dnes záležitostí přímo nostalgickou, pokrytou pelem stále znovu se rodící radosti, útěchy a emfáze, zároveň však i takřka hřbitovního smutku. Česká kultura a země jako by se v tom, co v ní je či bylo duchovně velké a opravdové, právě v (ne)životě osobností jako ty výše zmíněné, podobala hřbitovu. V Národním divadle se dříve přes sto let hrály desítky a desítky českých her a oper, dnes by se daly všechny dohromady spočítat na prstech! Ačkoli nikdy nebyli papaláši, kteří v divadle šéfují, placeni tak obrovskými částkami a inscenace nestály takové prostředky jako právě dnes. ,,Pohřbeni“ a ignorováni jsou dokonce i klasikové dříve nejhranější jako Smetana či Tyl; namísto nich se po scénách jako Národní divadlo či Státní opera ,,prohání“ ostentativní vulgarita a nevkus režisérských egoistů, které sem za miliony korun českých daňových poplatníků tahá norský manažer Hansen a jemu podobní. Není to tak jen ,,pohřbívání“ klasiků, nýbrž i záměrné znesvěcování jejich hrobů a někdejší výše institucí, jejichž prestiž vytvořili svým dílem oni – aby na nich mohl o to víc vydělávat, a ovšem barbarsky dovádět každý hlupák. (Pokud někdo neví, co máme na mysli, nechť si zajde na současné inscenace Prodané nevěsty, Rigoletta či Švandy dudáka, nebo ať si o nich přečte naše předchozí články.) Nic z toho by nebylo možné, kdyby právě tímto směrem nebyla po léta řízena celá česká kulturní politika: stačí se podívat na její vrcholné představitele a na to, kdo a jak dnes na vládní úrovni řídí českou kulturu či vědu, a člověk má jasno.

Je to právě smutek z tohoto stavu, co Libuši vede k tomu, aby kromě aktuálně zaměřených či zase obecnějších reflexí počala čtenářům ,,přímo od zdroje“ přinášet ukázky z někdejší české básnické kultury. Bude zde napříště zveřejňovat úryvky z děl velkých českých básníků, ať už více, nebo méně slavných, ať už s užší historickou signifikancí či k výročí, anebo obecněji, jako naopak abstrahující protipól bídného dneška. Zveřejňování to bude nepravidelné, postupně doplňované (každý čtenář může redakci rád přispět vlastním návrhem!), jeho cílem je právě zpřítomňování duchovních světů lidí, jakých dnes již příliš mnoho nemáme (pokud vůbec). Je to snaha inspirovat a obohatit čtenáře publikacemi přímo opačného charakteru, než má současné zpravodajství, ,,blogerství“ a ,,youtuberství“: žádné ,,komentáře“ domnělých ,,událostí“ dne, naopak úvahy a sny vybíhající za obzor! Jak napsal již velký básník Francie Charles Péguy: ,,Homère est nouveau, ce matin, et rien n'est peut-être aussi vieux que le journal d'aujourd'hui.“

 

Martin Bojda

na Velký pátek 7. dubna 2023

 

 

,,V čem byl jsi zneuznán, vždy zapomeň!

V čem křivděno ti, přehlédni jen zkrátka!

Můž´ bleskem býti zachvácen snad peň,

však nikdy kořen, nikdy žití látka!

 

O cenu tvoji může býti hádka,

však o výsledku zprávu dá jen žeň,

ty mužně třímej pravdy pochodeň,

výš, krása byla od věku tvá matka!

 

Nechť zašlapají, zdeptají tě mnozí,

to větším stalo se, a byli bozi,

co, prachu červ, chceš v nejistotě, v mdlobě?

 

Ať hřmí to třeba i z nejdražší ruky

v tu vřavu, v ty žití nesouzvuky,

ti jedno stačit musí: Stačit sobě!“

Jaroslav Vrchlický

 

 

,,Zas nové jaro tu, ó Hálku,

a plné dětské svěžesti,

kam napnu zrak i sluch svůj v dálku,

jak plá to, svítí, šelestí

a zpívá, kvete kolem tebe,

a nad vším pne se modré nebe

i přes domy i náměstí.

 

(…)

Vše probudila záře jará,

ať šlehla v poušť či do hrudi,

a ty spíš dál, ó, pěvče jara,

tam, kde ni mráz již nestudí,

a už to jaro – kolikáté,

co umlkly tvé struny zlaté,

a tebe žádné nevzbudí.

 

A snad je dobře, že spíš tiše,

a nevíš, jak ten vděčný svět

na píseň tvou, z níž něha dýše

a věčné jaro, bláto met´,

jak bez citu šláp´ na ty květy,

jež opíjely jeho rety,

jen zmizel zim a mrazů sled.

 

Však kdybys vstal a viděl zase

to nové jaro, básníku,

ty stromy v květu, pažit v jase,

co přes noc přišlo, ve mžiku,

vím, udeřil bys do strun z kovu

a pěl bys všem i pro ty znovu,

již nejsou hodni slavíků.“

Antonín Klášterský

 

 

,,Na vašich tvářích usmívá se svět —

a život, plný slunečného jasu,

tam nevrhá ni stínu všech svých běd,

vše splývá v čistou, nezkalenou krásu.

 

Vy květem jste na žití pustině

vonným a plným nejčistšího pele,

tak prosty, pravdivy v své nevině,

s tou bezstarostností na jasném čele.

 

Kdo může, děti, vám se přiblížit

s myšlének chladnou, pitvající řečí?

Zde proudí, žije, mluví jenom cit,

zde nahé srdce, — a to mozku větší!

 

Neb ač vás, žel, — učíme životu,

my od vás žít bychom se učit měli:

těch vašich prostých srdcí tlukotu

a všemu, co jsme z dětství zapomněli!

 

Neb vy jste čisty, — my jsme rmut a prach

a naše srdce pokryta jsou ledem,

my předstíráme práci a na sta snah,

však žít a lidmi býti nedovedem.

 

Sníť asket o nebesích ve svých snech,

myslitel zkoumá blaha lidstva taje,

a blízko tak — ve vašich úsměvech

dlí celý odlesk ztraceného ráje.“

Josef Václav Sládek                                     (7. 4. 2023)

 

 

,,Synu! Uč se od mravence

   mravně na tom světě žíti;

nelenujeť, žije tence,

   sbírá jen, co musí míti.

 

Po takém nedychti štěstí,

   které blaží jenom lenost;

největším bohatstvím jesti

   pracovitá spokojenost.

(...)

Kde ti právo dovoluje

   a hlas Boží káže ti,

tam nejenom smíš, ó synu!

   ale máš též hasiti.

(...)

Uč se dříve matku znáti,

   uč se znát dům otcovský,

pak se můžeš se ctí bráti

   ve svět pro tě venkovský.

 

Nevděkem své vlasti splácím,

   nectu na svou metám zem,

jsem-li v cizině domácím,

   ale doma cizincem!"

Boleslav Jablonský

 

 

,,Řad přísných svědků dumy moje hlídá,

jak svědomí mé před mé duše zrakem

vždy stojí, lehký ať se vznesu ptákem,

ať zkrušeného do prachu rve bída.

 

Hled na ně za tisíc mi kritik vydá,

dnes vzpruhou duchu jsou a zítra tlakem,

a mírou vždycky, aby ani mákem

se z dráhy nesmekla mé loďky přída.

 

Let řadu žijem spolu. Víc jich stále,

a přísnější vždy proto moje práce,

můj úsměv řidší, v čele hluší rýhy.

 

Jich dav mne učí být spokojen v mále.

Žehnány buďte něhou resignace,

má druži přísná, nejlepší, — ó knihy!"

Jaroslav Vrchlický

 

 

,,Ó lid mne zná a v srdce své mne vpíše,

až malých závistníků zmlkne sbor.

Lid ví, co něhy v mojích písních dýše,

pro jeho snahy, sílu, vzlet a vzdor,

lid jádro mé jest, nechť sám letím výše,

v sny jeho mihnu se jak meteor...

Vždy v konci toho lidu byl jsem celý

a lid a básník si juž rozuměli."

Jaroslav Vrchlický

 

 

,,Kdo v zlaté struny zahrát zná,

jej ctěte víc než sebe,

neboť vás tak bůh miloval,

že poslal vám ho s nebe.

 

Hrozné, když bůh neourodou

a morem trestá přísně;

však ze všech trestů největší,

když národ nemá písně.

 

Ten národ ještě nezhynul,

dokud mu věštec zpívá,

jeť píseň v nebi zrozená

a ve smrt život vlívá."

Vítězslav Hálek

 

 

,,Já kamenů jsem nehledala, —

však v cestě mé jich bylo dost!

Já moudře jim se vyhýbala

a sbírala jen růží skvost.

 

A pošetilci s nářkem stáli

neb přes kamení padali,

a růžím za to hořce láli,

že stranou pro mne vzkvétaly.

 

Tak sebrali jsme cestou žití

své různé volby znamení:

já nesla jsem jen hrstku kvítí,

a oni — hrsti kamení."

Eliška Krásnohorská

 

 

,,V ňadrech zůstaň, písni! Marná slova:

Dobývá se z prsou v ranní svět.

Nevábí ji haluz vavřínová,

ani denních pochval hluchý květ —

vylétá jen, že jí dusno v nitru,

vylétá, že musí, musí ven

po svém zapěti též pozdrav jitru,

spící budit, hlásat blízký den."

Svatopluk Čech

 

 

,,Ó sladká hvězdo, každý den

která mi hledíš do oken,

mé střežíš bdění, zlatíš sen!

 

Démante z kštice Venuše,

sny lásky v smavé předtuše

mi házející do duše!

 

Ty zlatý květe rajských niv,

tak plát a smát se, nebes div,

já neviděl tě jaktěživ!

 

Ty žhavá jiskro prasvětla,

z vesmíru výhně vylétlá,

proč v okně mém jsi vykvetla?

 

Či seraf noře hlavu v jas

tě s křídel v brázdy nebe střás

v ten záhon věčných sedmikrás?

 

Teď jako safír modravá,

tak líbezná, tak laskavá

mi kyneš z nebes mlhava!

 

V mé dumy sladká odpověď

ty jemným nachem házíš teď

svit opálový v mlhy změť.

 

Ó hvězdo lásky, sladkých dum,

tě potok zná i stromů šum,

kde rtové sklánějí se k rtům!

 

Tě mezi růží tisíci

též dobře znají slavíci

i světlušky v tmách tančící.

 

Když retu ret se dotýká,

na péro slétáš básníka,

když perel šňůrku navlíká.

 

A nejlíp hoříš, blesk a kmit,

v milenky oku slzí třpyt

když září svou chceš zastínit.

 

Tu v žárné slze skaneš v ret,

jak rosná krůpěj padá v květ,

tu básní lásky zvučí svět.

 

Ó sladká hvězdo, každý den

mi plaň a hlediž do oken,

mé bdění střež, můj vyzlať sen!"

Jaroslav Vrchlický                           (11. 4. 2023)

 

 

,,Až se tichá noc rozprostře,

   Pak chci ňádra svá rozvinout,

A z nich má mé duše vůně,

   Touhy, vzdechy, snové plynout.

 

Klesla hvězda s nebes výše,

   Klesla jako slza zlatá,

Kterouž vyplakala v tichém

   Bolu nebes víčka svatá.

(...)

Všecko, co jest srdci drahé,

   Vezme tento divý svět,

Ani víru ti nenechá,

   Ani snu a mamu květ.

 

Kol když hučí, kol když bouří

   Hbitý, mnohohlasný den:

Tu má duše v tajném spaní

   Dřímá čaroplný sen.

 

Ale když noc hvězdorouchá

   Černý stan rozprostře svůj,

Den když leží v tichém spaní:

  Potom duch procitne můj.

 

Hvězdy vítám, staré známé,

   S nimi vroucně mluvívám,

Jim své touhy, lásky slova,

   Jim své tajné hoře lkám.

 

Ony mně, já jim rozumím;

   Ale svět a jeho hluk

Nezná srdce mého mluvu,

   Nezná tajnou mluvu — muk."

Václav Bolemír Nebeský                       (12. 4. 2023)

 

 

,,V míjení těžkých roků

čím dál mi jasnější jest:

není ztracených kroků,

není ztracených cest.

 

Echo zpozdí se možná,

ozvěna nespěchá.

Víra veliká, zbožná,

nebude bez echa.

 

Vrátí se v ztichlém kraji,

pronikne mlhami.

Ti, kdož nás popírají,

kdys půjdou za námi!"

Viktor Dyk

 

 

,,Co jest člověk? co jest život jeho?

   Stín jest člověk, život jeho sen. —

Od hvězd spadlá jiskra božství jen

   můž mu půjčiť bytu skutečného.

 

Sletěl blesk: a bělmo s pošmourného

   oka padá, mrak se mění v den.

Sletěl blesk: a srdce vře, až ven

   proud se citů vroucích valí z něho.

 

Světlo, světlo, to jej z spaní budí,

   vznáší k hvězdné nebes výsosti:

   láska, ta ho stezkou milosti

 

z mrtvé říše v ráje květlé pudí. —  

   Ó, jenž´s pravým obou ctitelem,

   buď i mým vždy přítelem!"

Pavel Josef Šafařík

 

 

,,Co za mnou jest, to nech se nenavrátí:

co přede mnou, nech v mohylu se zkrátí.

Po tichu toužím, které hrob jen dá ti,

po prostém lidu, jejž lze milovati.

 

Sraz bohatým, ministrům masku s rysů:

každý, kdo vládne, parasit je nahý,

lže národu, chudobným bere mísu,

jen prostý muž je tiché duši drahý.

 

Vše splývá v dým, z kterého vyjít nelze:

pod vrbami hladina řeky jasná,

život jediné tratící se ve lze,

a Diotimy hlava divukrásná."

Petr Bezruč

 

 

   ,,Buď pokoj s vámi!... V dějepise

jmen vašich nikdo nedoví se

,— tam padlo dvacet tisíc as —'

ach, dvacet tisíc! — Krátká věta

a v ní jsou vaše mladá leta,

naděje různé v příští čas,

sny, touhy, upomínky steré,

vše, co dá život a co bere,

a právo žít a právo kvést — 

v ní všecko uzavřeno jest...

,As dvacet tisíc' — takto vy

jste s žitím navždy hotovi...

 

   As dvacet tisíc... Cifra chladná

a víc dál upomínka žádná

na povražděný mladý dav...

i z paměti se ztratí lidí,

až smrt z těch polí, chatek sklidí

pár pamětlivých starých hlav...

Však ten proud vaší krve rudé

jak hrozná aureola bude

kol dvou těch hlav se náhle chvít,

až k soudu dějin musí jít,

a bude je po věků řad

vždy odsuzovat, proklínat!"

Josef Svatopluk Machar                       (13. 4. 2023)

 

 

,,Kdybys, milé děvče, 

sedalo na trůnu,

dal bych ti udělat

ze zlata korunu. 

 

Z nejdražšího zlata,

co mně v srdci svítí,

hvězdu života pak

do ní zasaditi.

 

A kdybys písní stvořena,

toť věčně bych tě zpíval,

a hvězdou-li, toť na nebe

po celý věk se díval.

 

A palmou-li kdes v oase,

v tvém stínu chtěl bych sníti,

a kdybys byla chudobkou,

chtěl bych tvou slzou býti."

Adolf Heyduk

 

 

,,Ne v bratří vraždě jev se muže síla,

než v boji s živly dravými se tuž,

sval jeho mocný konej míru díla

a v jarém napětí jen dobru služ,

služ ducha síla přemáhání sebe,

té saně sobectví, jež lidstvo střebe.

(...)

Však nejjasněj´ přec tento zákon plane,

ten první zákon Lásky — všeho výš,

a každý pracuj, ať se skutkem stane

má dávno přislíbená Míru říš.

Trůn moci surové a násilí

již nachýlen je k pádu, prohnilý,

a jiná moc se vzmáhá v lidstva duši —

Nuž, každý nocí dnem jí cestu klesť

a každému, kdo k slyšení má uši,

jev, hlásej, vštěpuj novou blahověsť,

by v palác pronikla i jizbu chudou,

by podmanila každý světa kout:

pak ne již meče lidstvem vlásti budou,

než rozumu a citu klidný soud. — — 

 

Kdys v bouři sníval jsem o boje víru,

a hle! teď o pokoji spřádám sen,

o radě národů, kde družně, v míru,

spor mnohověký bude rozřešen.

Kam zbraní chřest kdys vábil mladou Musu,

zřím vraždu jen a krev a hnis a hrůzu.

A přec, ač vím, že jen tou divou vřavou

as cesta vede k novým řádům světa,

přec k nim jen dychtivě nad starou hlavou

dům buřňáků mi hejno dosud vzlétá — 

ta zůstala mi z mládí neztlumeně,

ta touha bouřlivá po světa změně

a ve mdlejším se stejně jiskří hledu:

Přes pouta, lež a křivdu starou kpředu!"

Svatopluk Čech

 

 

,,Táhněte nebem, mračna,

z vás každé bouři věšť!

Má duše po ní lačna,

chci vítr, chlad a déšť!

 

Až bude vítr váti,

pak vyjdu sobě rád...

Chci s ním se prudce rváti,

vždyť šťasten jsem a mlád!

 

Chci metelici snésti,

neb máj svůj v duši mám.

Chci bouřné lásky štěstí!

Chci sladký slávy klam!

 

Táhněte, šedá mračna,

věšť každé bouři z vás...

Má duše po ní lačna

— je mládí mého vzkaz! — 

 

Chci posměch hloupé láje,

chci pustý boje ryk!

Nechť kolem mlha, tma je,

já na všecko si zvyk!

 

Chci — pokud zbytek síly,

ten věru prudký hvizd!

A potom v smrti chvíli,

jak svátý spadnout list."

Viktor Dyk

 

 

,,Chtít nejlepší a třeba nedokázat,

bez odpovědi znova se zas tázat,

být vzhůru hozen a zas klesnout dolů,

přes vrchol blaha sletět v propast bolů,

vždy začínati — stokrát oklamán,

být otrok činem a být vůlí pán,

se zmítat jak v začarovaném kruhu,

mít moci nárok, dělati však sluhu,

sám odmítnut otvírat dlaň svou všem,

stát klidný v bouři, ke urážce něm,

ráj zbájit si, kde o ráji sen zmizel,

a vítat klidně radost jako svízel,

zřít v cizím štěstí vlastní pohřbené,

pít z těchy, víry, lásky pramene

a po dobru zas toužit, jež svět nemá,

sta písní v hrudi, třeba ústa němá,

a usmát se, když nejvíc nevděk hněte,

a vidět, z ran tvých co kol růží květe:

toť celý život — nevím, co víc chcete?"

JAROSLAV VRCHLICKÝ                              (17. 4. 2023)

 

 

,,Je práca, áno, božím stanovením:

tak si to rekla, ty snaživá včela?

A nie je ťarchou, ale dobrodením:

čis´ i tak súdu tomu rozumela?

 

Isteže tento lepší smysel vniesla

si doň: mne aspoň v sluchu klenutine

zvuk milý zahral, zvuk radostného hesla —

Hej, ctíš si prácu, ľúbiš — akoby nie?

(...)

Nie vrah náš starý: násilnictvo, lhárstvo,

zášť jeho všetka vlastná, márnosť, pôžitkárstvo:

tých hrozím sa ja zívajúcej tlamy...

 

Ba práve činnosť neúnavná zvedie,

by oko jeho ináč na nás shliadlo,

nás uctilo... Či ja len vidím šede?

Daj, Bože! — vďačne dúchnem na zrkadlo.

 

Ó, práca čestná nie je kliatbou! ale

žehnaťbou nebies — Vetu preúprimnú

úst tvojich, drahá, takhľa vzniesol v chvále

i zaspieval som: práci tichú hymnu."

Pavol Országh Hviezdoslav

 

 

,,Vzhůru již hlavu, národe,

k nebi své vzdvihni oči!

viz: jsou tam i malé hvězdičky,

kol nichž se velké točí!

   Toť prostě tím: ty maličké

   z jadrného jsou fládru,

   ale ty velké a poslušné

   jen z plynových jsou hadrů.

 

Troufám, že při té myšlénce

srdce Ti povyskočí —

nuž — buďme tou malou hvězdičkou,

kol níž se velké točí!

   Jde to, ach jde! jen každý hleď

   k vlastnímu dobře jádru:

   bude-li každý z nás z křemene,

   je celý národ z kvádrů!"

Jan Neruda

 

 

,,Když člověk usnul v první den

jsa vyhoštěncem z rajských bran,

přistoupil anděl v jeho sen

a pravil: ,Slitoval se Pán.

 

Jest na vždy zavřen rajský sad

a člověk bude synem běd,

však Pán, hle, v srdce klade rád

ti nesmrtelné lásky květ.

 

Jak v ráji rost, tam bude kvést,

by v zoufalství když člověk kles,

jak usmíření ratolest,

se od země pnul do nebes.'"

Josef Václav Sládek                         (20. 4. 2023)

 

 

,,Ne na vždy! Dosud v lidu nezdolán zde duch,

jejž odchovala dědů drsná síla,

jak z hrudi křemenné by pramenila

   zas v osvěžený, vytrvalý vzruch.

V něm dosud přímost bez úskoků, klamu

— kdys věna bratrského ryzí dědictví —

a nepoddajnost hrozbám, zlatomamu

i příkořím v něm nezkrocena, spurna tkví.

   V svém jádru zdráv a nezlomen

byť ztýrán trudy, zápasy svůj shledá den.

 

V šeř budoucích prost bázně vpíná hled...

Kol hřmí ryk hesel, soptí svárů pěna;

však mysl pro svobodu zanícená

   vstříc dobám novým křídly mává vpřed.

V něm touha po pravdě vře neskonalá,

ač mučena zde po věky již do krve,

a z lásky k rodné zemi víra sálá,

že jako kdys — jho pout všech národ rozerve

   a v lidstva příští velkou druž

zas volný s čelem světlým vstoupí muž jak muž!"

Bohumil Adámek

 

 

   ,,Jak lvové bijem o mříže,

jak lvové v kleci jatí,

my bychom vzhůru k nebesům,

a jsme zde Zemí spjatí.

 

   Nám zdá se, s hvězd že vane hlas:

,Nuž pojďte, páni, blíže,

jen trochu blíže, hrdobci,

jimž hrouda nohy víže!'

 

   My přijdem! Odpusť, matičko,

již jsi nám, Země, malá,

my blesk k myšlénkám spřaháme

a noha parou cválá.

 

   My přijdem! Duch náš roste v výš

a tepny touhou bijí,

zimniční touhou po světech

div srdce nerozbijí!

 

   My přijdem blíž, my přijdem blíž,

my světů dožijeme,

my bijem o mříž, ducha lvi,

a my ji rozbijeme!"

Jan Neruda                                 

 

 

,,Je pravda ovšem, boj a spor vře kolem.

Vlast naše celá zanedbaným polem,

kde třeba všady, než tam pustíš rádlo,

chmýř mýtit s býlím, a když símě padlo

do brázdy, bdít, by havranu a káně

je nesebrali. Zkrvácené dlaně,

skráň v potu ručejích, to naše sláva.

Den každý, který z tůně noci vstává,

můž´ pro nás být dnem nových pokoření

a nových ústrků a nevražení.

V klid skolébat se, naše zhouba jistá.

Nám nutno dobýt píď každého místa,

než s únavou se chvějícíma rtoma

my říci můžem, ano, zde jsme doma!

Dvě zbraně máme, knihu jen a školu,

leč těmi křísíme dav apoštolů,

již víru mají v ideál náš svatý,

již nebojí se boje ani ztráty,

již váží vše a klidně počítají.

My stavíme a na propasti kraji

jsme přece klidni, přece bez závrati.

My věříme, že nám se jitro vrátí,

nechť každá chvíle v tmavou noc nás řítí.

Chcem pouze právo a chcem pouze žíti.

My vytrváme v boji dlouholetém,

jen sami sobě jsouce vlastním světem,

by ti, kteří nás v nový život zvali,

se ve svých vlastních dětech nesklamali,

co chtěli otcové, by záhy skutkem

se stalo v zemi té, jež dlouhý smutkem

a dlouhým bojem los má věčné vdovy.

My vytrváme, nechť náš život nový

se třeba bez výsledku v písku ztrácí:

Jen jedno známe, žít a umřít v práci!"

Jaroslav Vrchlický                                (23. 4. 2024)

 

 

,,Vezmou-li nám tady

všecko ti zlí lidé,

nermuť ty se, vždyť nám

přece něco zbyde:

čtyry smutné oči

někdy k stěžování

a ty věrné ruce

zase k objímání."

Josef Jaroslav Langer

 

 

,,Myšlénky mé, kajicnice,

jdou na dálnou smíru pout,

chtí pramenem černé kštice

kříž mých žalů ovinout.

 

Chtí kol něho trny plané

proměniti v růží sad

a mé duši ulekané

na rty úsměv vylíbat."

Adolf Heyduk                           (26. 4. 2023)

 

 

,,Ptala se tě mladá dívka: Co je poézie?

Chtěl jsem jí říci: Také to, že jsi, ach ano, to, že jsi,

a že ve strachu a úžasu,

které jsou svědectvím zázraku,

bolestně žárlím na plnost tvé krásy,

a že tě nesmím líbat a že s tebou nesmím spát,

a že nic nemám, a že ten, kdo nemá, co by daroval,

musí zpívat...

 

Ale neřekl jsi jí to, mlčel jsi,

a ona ten zpěv neslyšela..."

Vladimír Holan                         (28. 4. 2023)

 

 

,,Je píseň jako výkřik ptačí,

buď je to radost, nebo žal,

buď krůpěj, v níž se nebe zračí,

buď pramen z puklých ňader skal.

 

Buď z prozářené duše výská,

když radostí v ní krouží roj,

buď z ňader oklamaných tryská

jak bleskem z puklé skály zdroj." 

Adolf Heyduk                           (29. 4. 2023)

 

 

   ,,To dávno již, co v noční chvíli,

když v hvězdné záři dřímal svět,

nad tímto zámkem anděl bílý

se zastavil a dolů slét'.

 

   Šel ukryt v luny závoj hebký,

jak jizbou stín když přeletí,

a zastavil se u kolébky

a zlíbal ústa dítěti.

 

   A tiše zmizel — jizbou tmavou

jen luny svit je rozestlán,

vše spí — u krbu starou hlavou

v snech pokyvuje kastelán.

 

   Od noci té již prošla léta,

a dítě v dívku vzrůstalo,

však že v něm krása nebe vzkvétá,

to tajemstvím všem zůstalo.

 

   Tu přišel básník od severu —

až sem jej zahnal bouří jek —

Ó dítě, v jeho nitra šeru

tys byla první paprslek!

 

   On nejdřív poznal tvoji krásu,

jak divoký mák poupě úst,

i tváře ovál i noc vlasů

i nad cypřiše štíhlý vzrůst!

 

   I třpyt luzného usmívání,

jenž obličejem rozestlán,

a o němž nemá ani zdání

tvůj otec, šedý kastelán.

 

   On vidí v tobě dceru pouze,

já poznal ale anděla;

zda nezasloužím, by se v touze

tvá ústa na mých zachvěla?

 

   On nevěděl, že v kráse tvojí

se vracím svojí do vesny,

jakou jsi vůní v duši mojí

a jakou září v moje sny!

 

  Že ptáče jsi, jež v okno klepá,

když jaro slaví v duši vjezd,

že nad vše vína jeho sklepa

tvých retů víno sladší jest!

(...)

   Rci, kouzlo jižní noci vlažné

zda nechce k lásce tebe zvát?

A básník? — Chudé ptáče tažné,

žel, musí dál! — Nač prodlévat?"

Jaroslav Vrchlický                              (1. máj 2023)

 

 

Libušiny překlady výše uvedených básní 

A. Heyduka a V. Holana, na 1. máje pořízené:

 

,,Wenn du, liebes Mädchen,

säßest auf dem Throne,

ließe ich dir machen

eine goldne Krone.

 

Aus kostbarstem Golde,

womit Herzen strahlen,

Sternen-Lebensholde

in sie einzumalen.

 

Und wärst aus Liedern mir gemacht,

Würd' ich dich singend küssen,

Und wärst ein Stern du in der Nacht,

Dich stets anschauen müssen.

 

(Variante:

Und wärst vom Lied erschaffen,

Würd' ich dich ewig singen,

Und wenn am Himmel klaffen,

Mit deinem Anblick ringen.)

 

Und wärst du die Oasenpalm',  

Im Schoß möcht' ich dir träumen,

und wärst ein Gänseblümchen-Psalm,

möcht' ich dich tränend säumen.“

Adolf Heyduk (přel. Martin Bojda)

 

 

,,Es fragte dich ein junges Mädchen: Was ist Poesie?

Ich wollte ihr sagen: Auch das, dass du bist, ach ja, dass du bist,

und dass ich in Angst und Staunen,

die eines Wunders Zeugnis sind,

schmerzvoll eifersüchtig bin auf die Fülle deiner Schönheit,

und dass ich dich nicht küssen darf und mit dir schlafen,

und dass ich nichts habe, und dass derjenige, der nichts zum Schenken hat,

singen muss…

 

Aber du hast es ihr nicht gesagt, du hast geschwiegen,

und sie hat den Gesang nicht gehört.“

Vladimír Holan (přel. Martin Bojda)                          (8. 5. 2023)

 

 

,,Obraz dívčí pověšený

v tiché jizbě básníka:

Hlava děcka, rámě ženy,

která lásce uvyká.

 

Vlas tak hebký, pohled měkký,

jemný úsměv, koketní,

praví mu: Ó, znáš ty vděky?

V minulosť svou zalétni!

 

Ale jeden pohled k dceři,

která dosud dítětem,

v budoucnosť již duchem měří,

v snách nad jejím rozkvětem.

 

A již obraz — jaké divy!

jako noci za letní! —

vystoup' z rámu, je tu živý,

jemný, snivý, koketní ..."

Antonín Klášterský

 

 

,,Z svých písní trůn Ti udělám

   za velkých pěvců příkladem,

za žezlo Ti své srdce dám

   a slávu svou za diadem.

 

Za zákon lásku provolám,

   svou písní oslavím Tvůj den,

v Tvou duši vleju lásky slasť,

   a sladkou touhu ve Tvůj sen.

 

Ptáčků Ti písně přivolám,

   máj nastele Ti k nohám květ,

a nebes hvězdám rozkaz dám

   a v nebe změním celý svět.

 

A srdce všech Ti podmaním,

   ráj vyzpívám Ti z hrobu zpět,

a královnou Tě provolám,

   kam široširý sahá svět."

Vítězslav Hálek

 

 

,,Co píseň je? Vzdech o perutí,

jímž pěvce hruď se zachvívá,

a nechať jásá, nebo lká a smutí,

přec zdobných křídel zvučné zamávnutí

pel vonný všude kolem rozsívá.

 

Nechť píseň z ňádra žaly pudí,

nechť pěvci věčnosť otvírá,

přec šťastnější je utulena v hrudi,

kde v jaře lásky s motýlem se budí

a při jeseni s růží umírá."

Adolf Heyduk

 

 

,,Zde kroky zastavím a zraků zbožností a vzpláním

nad krajem, jemuž požehnals, svou duši rozestru:

a v modlitbě své uslyším, jak země zpívá zráním

ve světů mystickém, tvou slávou hřmícím orchestru.

 

Ó klasy pracující dnem! Ó bratří nesčíslní,

ke kořenům svým schýlení a zbledlí v únavě

a času žhavým tajemstvím, jež nad vámi se vlní,

chléb síly z věků do věků nesoucí laskavě,

 

ó vlídní! Bratrsky jste dovolili, aby v skrýši

řad vašich stísněných o létu nadpozemských krás

květ horečný snil v samotách, a v zracích oheň výší,

tmu země v kořenech, svou písní doprovázel vás.

(...)

Ó Dechu, obtížený životem, jenž z líchy do lích

pel jeho snášíš jiskřící nad hlubin závratí,

k svým chudým bolestem, květ unavený na tvých polích,

před přísnou nesmírností tvou se bojím přiznati.

 

Sil závoj z blesků zkřížených jsi zraku mdlému nestáh,

od světa k světu napjatý, tvůj vesmír otkává,

a přece v slávě smrtí všech na nejskrytějších cestách

při každém dechu života tě duše potkává

 

a šeptá zmatená: V tvé moci jsem, svým větrem pohni,

žeň celá, v setbu změněná, ti padne do dlaně

a jako v půdě zázračné v tvé síly žhoucím ohni,

jak viděl jsi ji vděčností, ti vzklíčí oddaně."

Otokar Březina                                              (15. 5. 2023)

 

 

,,Ne, nenatrháš s nebe hvězd.

A přece věř, že natrháš.

V boj marný když se nevrháš,

tu za dnů vázneš v jílu cest

a večer, tiskna bradu v pěst,

svůj oheň čadit zříš a civíš v noc,

hluchého srdce němá stráž.

 

Ať cesty nikam nevedou,

tys po nich šel a šel jsi rád,

těch cest se nesmíš, nesmíš ptát,

snad není cest, jen lidé jdou

a jedna z hvězd je vždycky tvou

a z té ti zazní odpověď,

až přestaneš se ptát..."

Fráňa Šrámek 

 

 

,,Víte, svoboda je vždycky rodná

s dobrovolnou chudobou...

(...)

Tím větší báseň, čím větší básník,

nikoliv obráceně! (...)

A jsi už velký básník, ptáš-li se, s kým se zatratit...

Umění jako dílo, abys nezpyšněl...

Říkám ti, že umění je nářek,

něco pro někoho, nic pro všechny,

neboť už tím, že doufáš, jsi v budoucnosti...

Stále nás něco přesahuje, protože i láska

je jenom část naší jistoty...

(...)

,Kdo nepracuje, ať nejí!' Ano,

ale co je práce? Být věrný svému nezištnému údělu...

(...)

Není mi lhostejný

ani jeden krůček a pád

dítěte v kopřivách..."

Vladimír Holan

 

 

,,V tom světě závisti jsi jak svět jiný,

ve světě úsměšků jsi láska pouhá,

jen žehnat umíš, kde se každý rouhá.

 

Já seznal svět a seznal jeho viny —

jsem mdlý a nechci ústrky oplácet,

radš v objetí tvém láskou vykrvácet."

Rudolf Mayer                                     (19. 5. 2023)

 

 

,,Žít dlouho – ne, v tom není zisku,

to pouze větší stopa v písku,

již stejně setře vichr v trysku.

 

Žít v plesu – ne, v tom není štěstí,

toť zlatý štít je navrch nésti

a pod ním blud a klam a scestí.

 

Žít v slávě – to je teprv málo.

Cos na chvilku nám v uchu hrálo,

dost slzí to, víc krve stálo.

 

Žít v sobě – to je žíti v Bohu,

toť květ z malého lákat hlohu,

toť míň, než chci, a víc, než mohu.

(…)

Neb co můž´ člověk si víc přáti,

než sobě žít a bratru dáti

a umění žít ve závrati?

(…)

Žít dlouho, v plesu, slávě – masky!

To pouhé sny, to vložné sázky,

již podstupujem bez otázky.

 

Již splácíme, když prohráváme,

na slední kartu když vše dáme,

když vše se láme, vše když klame.

 

Oč líp je, žíti plně, krátce!

Ach, starý sbore, jak zníš sladce –

a nejlíp umřít v klínu matce!“

Jaroslav Vrchlický                            (24. 5. 2023)

 

 

,,Vždy chtěj být nenáviděn víc než milován,

otřásán bouří víc, jež fenami se vzteká.

Na mísu pochytej krev ze sta svojich ran, 

svědomí básníka nechť vražedníky leká.

 

Však nevěř, řeknou-li: že pověřil je věk

a vkus neb morálka neb cítění jich doby,

ubít neb zamlčet, cos jinou řečí řek',

než byl jich ideál, jenž skvostné hostí hroby.

 

To radost vzalo by a trpkých smutků smích,

let vášní slov, vzmach růstu ztajenému.

Krev srdce pít dej protivníku svému,

když zabíjí tě chválou dávno uznaných."

Antonín Sova

 

 

,,Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,

protože všichni nakládají s nimi,

jako by nežily,

a ony zatím žijí a dívají se na nás

jak věrní psi pohledy soustředěnými

a trpí,

že žádný člověk k nim nepromluví.

Ostýchají se první dát do řeči,

mlčí, čekají, mlčí,

a přeci

tolik by chtěly trochu si porozprávět!

 

Proto miluji věci

a také miluji celý svět."

Jiří Wolker

 

 

,,Jen jeden strůmek kvetl mně,

a ten mně podetnuli;

jen jednou lávkou chodil jsem,

a tu mně přeseknuli –

 

jen jednu píseň uměl jsem,

a tu už zapomněli –

vždyť sotva sobě v druhý den,

že žil jsem, připomněli!"

Josef Barák                              (29. 5. 2023) 

 

 

,,Či není mořem tento život bludný,

v němž láska naše, holubička bílá,

kam vln i hvězd ji vylákal třpyt svůdný,

za našich tužeb lodí zabloudila?

Ó nechť jen hřmí! Nechť vzrůstá příboj tmavý!

nad námi maják poesie hoří...

V těch nocích blaha hlavu vedle hlavy –

Ó vzpomeň těch, jenž zabloudili v moři!"

Jaroslav Vrchlický

 

 

,,Neznámou řečí, vím to, zpěv můj zní ti,

však oka tvého svit mi dobře známý,

tak v šero lesů mezi ruinami

na severu v mé vlasti měsíc svítí.

 

Ó nech mne na tvých plných ňadrech sníti!

Jest sladko plout nad vášní hlubinami,

když víme, že jest lásky anděl s námi,

jenž v srázném pádu na křídlo nás chytí.

 

Nechť klesneme! Tvých očí ve azuru

můj duch si zdřimne zatím na tvé hrudi,

jak snící kondor na křídlech své touhy,

 

Až láskou naší pohnut Bůh se vzbudí,

své hvězdy strhá a z nich řetěz dlouhý

si uplete a vytáhne nás vzhůru!"

Jaroslav Vrchlický

 

 

,,Spit vlastním kouzlem v mlze na průplavě

jak ve dřímotě utkvěl měsíc bílý,

než poslední se hvězdy objevily,

v nach východ vzplál jak v roztavené lávě.

 

Slyš! z dvora fontan pláče usedavě...

Kdes na laguně serenada kvílí,

a všecky vůně Orientu chýlí

mé umdlené rty k tvojí krásné hlavě.

 

Jak hvězdy na tě záři tichou lijí

a luna svých tě halí do lilijí,

jsi z dálky rovna snící Titanii,

 

Neb Venuši, jež vstala z mořské pěny,

zrak ještě z pola božstvím ozářený

a z pola vlhký nahou krásou ženy."

Jaroslav Vrchlický

 

 

,,Chudý přišel k vám,

byl jsem to já sám.

Slečno, co mi dáte z bohatství svého,

červenými rty a bílými prsy uzamčeného?

 

Na ulici je bláto

a v srdci hlad,

člověk musí mít někoho rád,

člověk je sám;

ztratil se mezi lidmi.

 

Stojím, stojím,

slova si nevystojím,

které bych, ženo, ti položil do dlaně

prostě a oddaně

tak, jako maminka klade na stůl

talíře k večeři.

Chudý si s bohatým nevěří.

 

Taková krásná byla,

dívala se a neviděla.

Hrozně zlaté oči měla,

jako dvě zlatnické výkladní skříně,

křičící

na žebráckou a loupežnickou ulici."

Jiří Wolker                                (4. 6. 2023, na Dalibora)

 

 

,,Když Bůh byl nejvíc rozkochán,

   tu lidské srdce stvořil,

a pak na věčnou památku

   v ně svoji lásku vložil.

 

A když pak na něm utkvělo

   to oko jeho věstí,

radostí až se rozplakal,

   když viděl vše to štěstí.

 

Leč při tom pláči – do srdce

   se jedna slza vkradla,

jako ta rosa v kalíšek,

   a na samé dno padla.

 

A proto láska velký bol,

   leč bol tak sladký, milý,

že škoda srdcí nastokrát,

   jež bol ten necítily.

 

A proto láska štěstí půl

   a polovic je muka,

leč když se slza rozvlní,

   tu leckdy srdce puká."

Vítězslav Hálek

 

 

,,Když jaro přišlo, stromy podél cest

za druhy zvolil si a skřivany,

dal očím plápolat a ústům kvést,

šel pohan mezi pohany

a dešti šlehán, sluncem hýčkaný,

dal uspávat se loutnou hvězd.

 

Pil mléko dívčích bříz a v olšinách

se k svatbám zlatých vážek pozvat dal,

zdvih pírko sojčí, ztracené tu v lásky hrách,

a dýchal na ně, něžná slůvka tkal,

stem něžných slůvek pírko obetkal,

jak po srdci by dlouze smyčcem táh.

 

Pak lesů host, jich stezek přijal stín,

jak oblékl by nový, snubní šat,

a míse prosby ve smích kukaččin,

toužil a toužil, an se večer krad,

zda bozi dovolí mu uhlídat

tančící žínku v stříbru kapradin..."

Fráňa Šrámek                                 

 

 

,,V lese se učit,

to znamená ďábelskou trpělivost.

Les má pichlavý chvost

a šimrá jím pod nosem, do uší, do očí.

Žáku,

kniha ti ve stínu nadává hlupáku,

– zabij ji!

Skoč

na výsluní!

Slunce se směje, až nebe duní.

Zavolá na tě bronzovým hlasem:

Hochu,

všechno už umíš, co potřeba na dvacet let!

Pohoď mi svět

do náruče,

do srdce jej zabal,

ať se nepotluče!"

Jiří Wolker                                    (13. 6. 2023)

 

 

,,Když jsem se díval do nebe

   skrz ty hvězdičky zlaty,

mně zdálo se, žes světice

   a já že anděl svatý.

 

To vzal jsem harfu do ruky

   a písně jsem Ti zpíval,

že písně svatých umlkly

   a každý k nám se díval.

 

Ba sám Bůh Otec na chvíli

   v svých tvůrčích plánech stanul,

a zdá se mi, že po tváři

   mu slzný démant kanul."

Vítězslav Hálek

 

 

,,Chci k Tobě, drahá, promluviti slovem,

jímž Petrarca pěl, Kollár, Mickiewicz,

jichž krásná srdce něžný lásky chtíč

a touhu svou vždy v šatě pěla novém.

 

Nechť mnozí dí: ,Jen hříčkou znělku zovem,

jest barevný to poetický míč,

kdo zpívat chceš, ten přímo srdce lič,

a neskrývej cit těžkým formy rovem.'

 

Však nehněvej se, duše milovaná,

chci v ladný souzvuk uvést srdce žal,

jenž druhdy v slzách peruti své hrouží;

ach, srdci tomu mnohá rána dána,

a když jsem nyní šťastnějším se stal,

tu v znělce zpěv můj k Tobě vzlétnout touží."

Adolf Heyduk

 

 

,,To z dálky staletí van tichý v tvář mi nedých,

tvých tónů byl to hlas pod okny duše mé,

jenž na mne volal: Pojď a v svitu září bledých

a v zlatém dešti hvězd se koupat budeme.

 

Spí vůně v zahradách a blankyt na jezerech,

zor příštích andante do poupat zavřel květ,

spí písně v teple hnízd a v dálek pološerech

vír barev zpěněný kles ke dnu tich a šed.

(...)

Pojď, slyšíš zvony mé? Než v procitnutí chladné

žal kouzlem uspaný ti v duši ožije,

má píseň pohřební ti sladká na rty padne

a v jednom pocelu tvé žití vypije.

 

A jitro věčných dní až vzplá ti zrůměněné

(déšť růží ohnivých), tu bude se ti zdát,

jak kdybys v ložnici měl okno otevřené

a ranních písní mír tě ovál ze zahrad."

Otokar Březina                                    (28. 6. 2023)

 

 

,,Včera byly u mne na návštěvě

všechny hvězdy

– měsíc sedl si do velké lenošky –

ale když jsem se jich mezi řečí ptal,

zda kdo mou milou někde uhlídal,

tak všichni vstali

a šli ji hledat.

 

Odešli asi do velmi vzdáleného kraje,

protože dnes jich ani vidět není.

Prší mi do světnice a veliká tma je,

v šeru od všech věcí beru rozloučení:

Housle, knihovno, stolku,

Pánbůh je dlužen mi radostnou, červenou holku,

daleko kdesi ji schovává.

Hvězdy a měsíc jsou tuze už staří,

myslím, že se jim nepodaří

dojít až tam ...

 

Musím jít sám."

Jiří Wolker

 

 

Následuje trojice Libušiných překladů

výše citovaných Wolkerových básní:

 

,,Ich liebe die Dinge, die schweigsamen Genossen, 

weil alle mit ihnen umgehen,

als ob sie nicht lebten,

und sie leben doch und schauen uns an

wie treue Hunde mit gesammeltem Blick

und leiden,

dass kein Mensch zu ihnen spricht.

Sie scheuen sich, als Erste zu sprechen,

sie schweigen, warten, schweigen,

und möchten doch

so gern sich ein bisschen unterreden!

 

Deshalb liebe ich die Dinge

und liebe auch die ganze Welt."

Jiří Wolker (přel. Martin Bojda)

 

 

,,Ein Armer kam herein,

ich selbst war es, allein.

Fräulein, was geben Sie mir von all' dem Wert,

den Ihre roten Lippen und weiß Brüsten mir gesperrt?

 

Auf Straßen gibt es Schlamm,

und im Herzen Raben,

der Mensch muß jemanden lieb haben,

er ist allein;

er verlor sich unter den Menschen.

 

Ich stehe und stehe,

doch kann mir Worte nicht erstehen,

die ich dir, Frau, könnt' in die Hand geben,

einfach und ergeben,

so, wie die Mutter auf den Tisch

Teller zum Abendessen legt.

Der Arme und der Reiche glauben sich nicht.

 

Sie war doch schön, wie Licht!

Sie hat geschaut, und sah doch nicht.

Sie hatte riesig gold'ne Augen,

wie zwei Schaufenster von Goldschmieden,

hinausschreiend

auf die Straße der Bettler und Räuber."

Jiří Wolker (přel. Martin Bojda)

 

 

,,Gestern waren bei mir zu Besuch

alle Sterne

– der Mond setzte sich in einen großen Lehnstuhl –

aber als ich sie nur nebenbei gefragt,

ob jemand meine Liebste sah,

so standen alle auf

und gingen sie zu suchen.

 

Sie gingen wohl in ein sehr fernes Land,

Denn man kann sie heute nicht mehr seh'n.

Es regnet mir ins Zimmer und Dunkel deckt die Wand,

ich muss im Zwielicht weg von allen Sachen geh'n:

Meine Geige, Bücher, o mein Tisch,

Gott schuldet mir ein fröhlich Mädchen, frisch,

er verbirgt sie irgendwo fern.

Die Sterne und der Mond sind schon sehr alt,

ich denk', sie schaffen es nicht bald,

bis dahin zu kommen…

  

Ich muss allein gehen." 

Jiří Wolker (přel. Martin Bojda)                         (21. 7. 2023)

 

 

,,Pravíte sic, že my vlasti na škodu

muže ozbrojené hubíme?

Co nám po té vlasti, kde ne svobodu,

nýbrž otroctví ctít musíme?

Bylo by pak lépe od moci

nepřátelské zahynout a sjíti,

nežli v otroctví tam dlíti

neb si k hanbě pouta kovat pomoci."

Šebestián Hněvkovský

 

 

,,Tu přede vlasti stojím tváří,

temeno hory pod nohou;

má hlava ve slunečné záři,

zraky se končejí oblohou! –

 

Hoj! ramenem tu zem obsáhnu –

mé rámě hor těch ramení!

veškerý vzduch do sebe vtáhnu –

má touha nad oblohy sklepení!

 

O má vlasti, má vlasti Česká,

nech ať tebe k ňádrám přivinu!

nech ať políbím tě, co rosa nebeská,

a v políbení se rozplynu! –"

Karel Jaromír Erben                                 (3. 8. 2023, při Libušině návštěvě v Žebráce)

 

 

,,Nechť mluvíte, že v tísni skutečnosti,

   že váhou hmoty, všednosti a vad

let jarých tužeb klesne umdleností

   a květné sny že musí zanikat;

přec nevěřím, že může v duši zdravé

   zdroj ideálu někdy vypráhnout,

a nechť se vůkol kupí pravdy tmavé,

   chci pravdu jasnou nad ně pozdvihnout.

 

Neb vím, že může v bludu cnosť se krýti

   a ve tmách tisíc světel beze jmen,

že duše starcova můž' mladou býti

   a rek i v poutech zůstat svoboden.

Ó věřím, že ta vroucnosť Bohem daná

   v tom, kdo jí věren, věrně plápolá,

já vím, že mysl krásou požehnaná

   i v životě i v smrti odolá.

 

Já věřím v ducha neporušitelnosť,

   kdy sebe zná a vládne člověkem;

v něm trůní Bůh, v něm dýše nesmrtelnosť,

   a může pohrdat on životem.

Když zápasit máš s losem smrtelníka,

   ó staň se druhým stvořitelem svým!

vznes duši svou! nech osud – protivníka –

   se plazit pod svým letem ohnivým." 

Eliška Krásnohorská

 

 

,,Ten šťasten, kdo se opírá

jen o zem, na níž stojí,

kdo čelo volně vzhůru nese

a s myšlénkou se zbrojí.

 

Nekřižuj ruce na prsou,

rozevř je u plesání,

jsi mlád-li ještě, k obejmutí,

a stár-li, k požehnání."

Eliška Krásnohorská

 

 

,,Tvorčí jiskra až se vznítí

   sama, nikdý nečekej:

ni po rajském zrak tvůj kvítí

   bez účelu netěkej.

 

Více ohni nežli ledu

   v outlých ňádrech místo přej,

a co dobré, z toho středu

   zúrodněné dál podej.

 

Za ctnost odplaty nežádej,

za kořist celou pokládej,

   tvůj-li šlechtí zemský byt

   mravní shoda, krasocit."

František Ladislav Čelakovský

 

 

,,Mlčtež už raději, pro Boha! křiklouni daremní,

jenž z učených ,vlast!' ,vlast!' skuhřete kradmo chyžek.

Nic tu chabé lkání, nic řeč neprospěje prázdná,

národu jen zmužilé srdce pomůže a čin."

Jan Kollár                                      (5. 8. 2023)

 

 

,,Pole, širá pole,

   živitelé lidí,

jak vám nežehnati,

   kde vás oko vidí!

 

Vlny zlatých klasů,

   ňadra pluhem zrytá –

ležíte tu, rodná

   těla obrovitá.

 

Mlčenlivé lány,

   zamyšleny v sebe,

hledíte jen v širé,

   otevřené nebe.

 

Jako ono krásny,

   jako ono volny,

a v své plodné síle

   navždy neúdolny.

 

Za věky šly věky –

   zůstaly jste svoje,

čisty v lidské hanbě,

   klidny v hluku boje.

 

Svobody jste štíty,

   jak jste vždycky byly: –

kdo vás udupali,

   vše jste pohrobily!

 

Padly jejich trůny,

   skácely se chrámy –

vy jste přetrvaly,

   přetrváte s námi!

 

A na krvi, znojem

   prosycené liše,

pro všechny jen těžší

   klasy rostou tiše."

Josef Václav Sládek

 

 

,,Vítejte, hory nebetyčné, božstva mocné trůny,

Vítejte, nebes sloupové, v tajemném světle luny!

Konečně vidím po dlouhém vás, dlouhém rozloučení!

Nuž tedy zpívám tento zpěv vám v mocném rozechvění!

(...)

Co otcům bylo posvátné – syn teď se za to stydí,

Ač v budoucnosti hroby jen všech nadějí svých vidí;

A jeho síla zlomená se chorobně v něm vzmítá,

Víc lásky, víry nemajíc – však otravu jen skýtá;

Květ utěšený opadá, než sladké vydal plody,

Neb nespokojenosti červ jej sytí svými hlody;

A člověk mrzký zapomněv tak na slavnější cíle,

Jen v zlatě zří lék proti mdlé a zpuchřelé své síle!

(...)

Ó sídla básníkova, vy přesladcí, svatí snové,

Kdy vašich říší vyplní se krásní obrazové,

Že daleký svět v báseň pak se přerozkošnou změní,

A zoufalé vše volání ve míronosné pění?

Ó slyšte prosbu, nebesa: nedejte zahynouti

Těm všechněm vidům krásným, jež se ve ssutiny hroutí;

Nedejte, by zpěv zahynul, jež za svět celý prosí,

A dejte slzám horoucím mým křísivou moc rosy!"

Gustav Pfleger Moravský

 

 

,,Práce je jako modlitba rukou.

Proto továrna na konci města

měla by býti prostorná modlitebnice,

která svolává 

sirénou k družnému obřadu

vyvolené své, dobré lidi,

pracovníky a pracovnice.

 

Nemělo by tam býti místa

pro zoufalé a znechucené,

slunce by velkými okny mělo sypati kvítí.

Neměl by se tam šířit škleb Antikrista

zhrdající a štítící se

všech těch, kdož otroky se cítí.

Pracovníků srdce jsou křehká.

Šetrně by se nakládati s nimi mělo,

aby to duše nebolelo."

Antonín Sova                             (6. 8. 2023)

 

 

,,Po obědě, Janku,

nesmíš," – prála máti,

,,oblizovat pysky,

nýbrž utírati.

 

Ale po hubičce,

můj Janečku milej!

třeba se oblízni,

jen se neutírej!"

Karel Havlíček Borovský               

 

 

,,(Právě Schillerovu přečetl jsem píseň,

Láhev s Mělničinou přede mnou tu stála,

Ona mysl k zápalu rozhřála,

Tato s prsou svrhla všecku tíseň.

Bylo mi, jak by dvé perutí,

Jedna z vína, druhá z básně, vzlétlo,

Po obou mi stranách jaře vzkvétlo,

A u vyšším jakéms' pohnutí

Zazpíval jsem sobě nevím ani,

Ozvěny-li ono doznívání,

Či duch vína pohrál se mnou,

Dotknuv se mne září jemnou?)  

 

Radosti! Ty's duchů vážných

dcerou z krajin jasnosti,

odplatou jsi činů snažných,

lidstva potné bytnosti.

S věncem svého hvězdostolku,

nebešťanko, nám se zjev:

Číše znějí v našem spolku,

tobě zní náš chvalozpěv.

      Z kola, kde se číše pění,

      vznes se písně plný hluk!

      Viň se, jako trouby zvuk,

      k trůnu tvému hlasu znění! 

 

Vše, což v kole světa stojí,

vše, co slunce zahřívá,

schovance jak prs tvůj kojí,

přivinuté okřívá.

Duchů svatých mocné sbory,

Cherubský a lidský hlas

Citem jímáš, kouzlíš tvory;

blíže k Bohu vedeš zas.

      Plně lidská pějte usta,

      nebes harfy břiňkejte,

      číše plné cinkejte,

      slávozpěvy plyňte zhusta!

 

Čechové jsme; v našem těle,

předků vážných plyne krev.

V hrdé slávě hledí směle

kolem s trůnu Český lev.

Švární bratří! Přisahejte,

až se v lesích ozve hlas,

statek, srdce, krev jí dejte,

drahé vlasti každý čas.

      Čech nás slyší přísahati;

      k hrobu jeho doploul hlas:

      vlasti drahé každý čas

      statek, srdce, krev jí dáti.

(...)

Pomahejte nevinnosti

ve tmě, kde si naříká!

Čáka v blesku jasném dosti

bídy noc ať proniká!

Koho tesknost, bolest souží,

veselím ho utěšte!

Po smrti kdo v tichu touží,

věčností ho potěšte!

      Opona se trhá v hrobě,

      tesknost dýchá svobodně,

      mamidla jak pochodně

      dohořejí v oné době."

Milota Zdirad Polák                        (9. 8. 2023)

 

 

,,Bože velký, Bože všech,

Ty, jenž po svých národech

v slunci míru, v třesku zbraní

vážíš zmar i požehnání,

uslyš také lid svůj z Čech!

 

Jak nás bili, Tys to zřel,

že jsme vstali, Tys to chtěl!

Nechcem žádných divů více,

sami setřem hanu s líce,

sami setřem prach si s čel.

 

Volným býval kdys Tvůj lid,

bude zas, když bude chtít!

Spoj ho láskou s jeho hrudou,

naše ruce síti budou,

naše děti budou žít.

 

Ty jen rámě naše tuž,

dej, ať každý v svém je muž;

sil nás v boji, žehnej píli,

buď nám štít a v těžké chvíli

všechny věrné Čechy sdruž!"

Josef Václav Sládek

 

 

,,Ať náš pan farář v kostele

   mně nic to nezazlívá,

já povídám vám, přátelé,

   že spasen je, kdo zpívá!

Kdo s písničkou si přivstane

   a zpívá, než si lehne,

a komu píseň do srdce

   jak voda na mlýn vběhne.

 

Kdo zazpívá si vesele

   a koho život těší,

ten zdráv nám budiž, přátelé,

   neb on se neprohřeší.

On písní sobě uleví,

   i když ho něco tíží,

a Pánu Bohu nekřivdí

   a lidem neublíží."

Josef Václav Sládek

 

 

,,Do nebeského města

jde člověk ze světa,

a kvítím je ta cesta

a trním poseta.

Tam u bran stojí stráže

a duše se tam chví,

než andělům Pán káže,

by otevřeli jí.

 

,Co, duše, tak se třeseš?'

hned ptá se nebešťan,

,a klíče-li si neseš

od těchto rajských bran?

neb do božího domu

sem bez nich nelze dál

vejíti pranikomu,

ať žebrák, nebo král.'

 

,Co já ti, nebešťane,

ach, co ti říci mám?

hle, nohy mé jsou zdrané,

klíč k ráji má Bůh sám.

Já trním šla a v hloží,

já duše neblahá,

na velké soudy boží

má rada nesahá.'

 

Dí anděl: ,Člověk v smutku

jest živ a umírá,

leč klíčem dobrých skutků

sám ráj si otvírá.

Ať trpí z boží rady

pln tiché pokory,

neb jeho hříchy tady

jsou těžké závory.'

 

A duše odpovídá:

,Mne hřích jak plamen žeh,

můj úděl byla bída,

a k Bohu jít mne nech

pro Syna Hospodina,

jenž za mne na smrt šel,

neb velká moje vina,

však větší byl můj žel!'

 

A praví jeden v stráži

– má váhy v rukou svých: –

,Hle, skutky tvé se váží,

a těžký je tvůj hřích,

a na dobru ti schází;

již ustup od těch míst,

neb do bran rajských vchází

jen, kdo je svat a čist.'

 

A Pán anděla slyší,

pláč duše slyší zas,

i zazní rajskou tiší

jak hudba jeho hlas:

,Když slzy vinu smyly,

je duše zas jak sníh;

ji uveďte v tu chvíli

do sídel blažených!' –

 

Do města nebeského

je cesta daleká,

však v světě nižádného

nemine člověka.

A v smrti okamžiku

až opustíme zem,

ó Kriste slitovníku,

buď milostiv nám všem!" 

Josef Václav Sládek                    (12. 8. 2023, při návštěvě Zbiroha)

 

 

,,Neplač a nelkej, národe,

žes chud, že v bídě jsi se zrodil,

jsem pyšný na tu bídu Tvou,

jsem rád, žes v krvi své se zbrodil.

   Tys pokřtěn k činům velikým,

   již vstáváš rány zaceliv,

   jen prapor vem a vzhůru s ním,

   a pevně v před – tys dosud živ.

 

Ó neproklínej bídu svou,

buď hrd, že tak Tě ošatili,

slzami svými smej tu krev,

kterou Tě v boji posvětili.

   A zatni pěsť a k nebesům

   pozvedni ty své oči kalné,

   a bůh rozkáže andělům,

   by půjčili ti blesky palné."

Ervín Špindler

 

 

,,Ó, mladosti, jsi jako zlatý pták,

co vzlétl zoře vstříc, křídloma třepotaje,

a dole tmí se les, barnavý mrak,

kam brzy dopadneš! V života truchlé taje

se ponoříš, a třeba mihotaje

se vlastní obraz tvému ještě zjeví zraku –

ó, marně po něm sáhneš! Padá do soumraku,

jenž minulostí sluje.

Ó, mladosti, proč krátká tak tvá vesna,

když stesk tak dlouhý po zbuzení ze sna?

Žel, mladosti, že pluje

tvá nav tak rychle, tak uniká zraku!

Ó, žel, že zachází vše do soumraku,

      vše do soumraku!"

Julius Zeyer

 

 

,,Náš čas je zkázou vidů všech a v sobě nese zkázu,

a divošumnou závratí se vleče k zlému srázu.

Prodajná jesti láska teď, přátelství v zisku klesá,

všady se přímí pochyba a podrývajíc plesá;

boří se v smutné ruiny světější přesvědčení

a v prsou vlastních šílí ctnost, že vládkyní víc není.

A každý bohem mní se být, – však titánský boj veda,

tu v prachu vlastní nicoty svá líbá pouta šedá!...

 

Co zbývá pěvci?... Kam se má v tom převráceném věku

uchýlit s city svými? Jak je urvat časů vzteku,

kde všecko mění podstatu, kde všecko lže a klame,

kde člověk vidí vadnouti svých citů květy samé,

kde uměna se křiklavou jen času podruhyní

svou nahou tváří lhostejně a drzosměle činí, –

kde pravdy písmo ohnivé v sofismu poutech zbledá,

kde darmo touha plamenná cíl svého bytí hledá?...

 

Jsa velkým v krásném smýšlení a ještě větším v činu

a v světle slavným vítězem a nepřítelem stínů,

jak skály pevné základy, kol nichž se moře valí,

tak plavců jisté znamení, juž vidné z šedé dáli, –

jsa pevným, ať tě v jekotu vln hrozí shltit hory,

vždy vzpřímen svojí podstatou, jež nezvrátí vše vzpory:

tak stůj co světa velikán, všem časům sloup plamenný,

svou velikostí vytčen až tam v okruh ohvězděný!...

 

Buď svého věku synem, však ne věštcem jeho scestí,

buď vůdcem jeho myšlení, však nedej se jím svésti;

tam kárej přísně, kde se mrav s nemravu směle svlíká,

a v sobě, kalem probřednuv, cti pravdy bojovníka; –

zahřímej hromů jazykem a vyřkni hroznou kletbu

a vyrvi rázným ramenem vši nedospělců setbu;

a na pošmurných ssutinách poznání vypni hrady, –

tak věkem svým pak zvítězíš a zničíš jeho vady!...

(...)

Ó pojď, ó mocné nadšení, a vznes se nad mé týmě

a božským dechem odvaniž to všecko srdce břímě,

bych zapomenul obrazů příšerných na vše zjevy!

Ó mírni duše útrapy, zlých osudů jež hněvy

jak černé bouře divý mrak nade mnou rozestřely,

že skoro ducha odvážný mně potřely ruch smělý!

Zapal mi citů pochodeň, rozhárej jejich plamen,

bych mohl volně zazpívat své písně slavné amen!"

Gustav Pfleger Moravský                            (17. 8. 2023)

 

 

,,Zpěv staletími bloudící táh naší touhy snem,

ze zahrad, kam jsme nevešli, dech květů roztál v něm,

jak oblak neviditelný se snesl kolem nás

a deštěm vůní, chladnoucí, se v tichých, těžkých tónech třás.

 

V mlh jeho stínu éterném nás míjel cizí den,

jenž dosud příval růží svých nám nesvál do oken

a lásky srpnem bez konce na naše nivy nezaleh,

však za obzorem vinicím dal zráti ve svých úpalech.

 

Zpěv staletími bloudící táh naší touhy snem,

tep srdcí, zrychlen Blížením, se v rytmech třásl v něm:

krok Mistrův času po vlnách a sestup svatých vidění

po schodech září měsíčních a v bílých blesků odění.

 

A tichem našich modliteb se zesílil a hřměl,

jak v tisícerých blankytů by klenby narážel,

a světlá rozkoš, do noci jež z vln mu stoupala,

jak kdyby dnem se rozlila a všechny světy koupala."

Otokar Březina                              (22. 8. 2023, při návštěvě Nové Říše, Jaroměřic atd.)

 

 

,,Hrdý muž zde před Tebou se kloní,

na cestu Ti sype písní květ,

v Tobě jeho nebe, jeho svět,

jeho slunce, v němž se nadšen sloní.

 

Pro Tvou lásku, všecko dal bych pro ni,

každý srdce úder, ducha vzlet,

mysli Tvé však žhavý hrdý let

jako orel ve výši se honí.

 

Budiž mou, nach srdce Ti chci dáti,

vše, co kdy jsem toužil, vše co ždám,

Tobě slunci novým sluncem vzpláti,

Vlast a Tebe jenom v duši mám,

jenom vás – a nežli smrt mne schvátí,

písní svou vám pomník zachovám."

Adolf Heyduk                               (25. 8. 2023, při návštěvě Písku)

 

 

,,Na nebi vzešly hvězdičky,

ty lesknavé a čilé,

a měsíček se usmívá

dolů tak roztomile.

 

Je svaté ticho kolkolem

jak v klidné lesní poušti –

hle! jedna právě hvězdička

se s nebe dolů spouští.

 

A spustí se a letí níž,

až se v mé srdce vryla –

a první píseň v chvíli té

z mé duše vyprýštila."

(...)

,,Bych napsal, tak mne žádali,

žertovný proslov k plesu;

i vzal jsem ,Muzy' do kapes

a ubírám se k lesu.

 

Chtěl vesele jsem zazpívať,

však srdce mého žaly

mi na mysl tu vstoupily,

když Muzy proslov psaly.

 

A když jej četl přítel můj,

hned tvář mu slzy kryly;

již proslov nečten ve plesu –

jej na náhrobek vryli."

František Herites

 

 

,,Kraj čarovábný, – Kročej zapadává

jak ptačí péří do mechu, 

na prsa klesá skaboněná hlava

a v snění hledá útěchu.

 

Mé kroky vlhkou lesní travou spěly

po stezce zvonci vroubené,

kde nad vrcholky tmavých sosen čněly

Lomečku báně červené.

 

Zde dřímá v kvítí pestrém na oltáři

zázračná panna Marije,

korunka zlatá z vrkočů jí září

a peníz drobný ze šíje.

 

Zjevila prý kdys v nepamětném čase

pod korou sosny omšenou

v nebeské záře slunném duhojase

tvář svoji lepou, vznešenou.

 

A hlavu sklání poutník v pestrém kroji

před mocnou boží rodičkou,

jejížto prstík každý neduh hojí

a shladí vrásku každičkou."

Otakar Mokrý

 

 

,,Já spočíval v trávě slunné hory,

když poledne zlatě táhlo bory

klid nesouc v lůně.

V dáli zmíraly větrů spory

tichým jak vzdechem, a z rudé kory

vanula vůně.

 

Pode mnou krajina sladce snila,

k nebesům zírala, světlo pila

nadšená žitím.

Tu duše má duši pochopila

dřímavé hmoty, jež se mnou nyla

mrákotným bytím.

 

Já hluboko v květy nořil čelo

a blahem tak se mi srdce chvělo,

jakoby v strety

milené bytosti letět chtělo,

a mocného cos mě k tomu mělo

v zem tisknout rety.

 

Šelestem travin a bzučením much

země v tom tiše mi zašeptla v sluch

výčitku jemně:

,Teď miluješ mne, až hvězdný však ruch

vzejde na nebi, zda ještě tvůj duch

vzpomene temně,

 

jak drahým ti jest můj kvetoucí luh?

Pak volati budeš z hloubi svých tuh

k noci o křídla,

by nesla tě z prachu v zářící kruh

luznějších světů neb v měsíčných duh

tajemná zřídla!'

 

Já pohled' na lesy, na modrých hor

čnějící čelo, na plující chor

bělavých mraků –

a uchvácen něhou, já na úkor

nadzemských snů, zvolal v šumící bor

se slzou v zraku:

 

,Ó vzejde doba, kdy budu dlíti

na prahu hvězd, však vím, že pak zříti

bude mi sladko

v stranu, kde fantóm tvůj zeleně svítí,

a budu toužit a budu nýti –

po tobě, matko!'" 

Julius Zeyer                                (26. 8. 2023, při návštěvě Vodňan a Lomce)

 

 

,,Snažení je žití,

Smrť však líný klid:

Protož vynasnažování,

Namáhání, přemáhání,

Tvým má heslem být!

 

Přeješ-li si klidu,

Budiž k tomu jen,

Abys k nové snažlivosti,

Překonati obtížností,

Jím byl posilněn!

 

Aby klid pak tebe

V bahně nezmořil,

Hledejž největší své slasti

V boji hrdinném se strastí,

V cvičení svých sil!"

Josef Wenzig

 

 

,,Já nevěřím tou věroukou,

jež slz a krve potoky

se brodí v ráj a pekel mukou

si z lidí dělá otroky.

Té pravdě k zisku velkých činné,

že nezná Boha, ve tvář dím;

je řemeslo to jako jiné.

Nevěřím!

 

Já nevěřím v tu panskou pýchu,

jež malým světem velká jest,

mně hrdý úsměv váš je k smíchu,

váš titul, erb i vaše čest!

Váš svět je světem trpaslíků,

já jiný ještě jinde zřím;

že více jste než stvůry mžiku,

nevěřím!

 

V to nevěřím, co zvete vloha,

když srdce při tom kamenem,

ni v poctivce, ni v neznaboha,

jenž ďáblu slouží nocí, dnem,

ni v pokrytství, ať jak chce, sluje,

jež bědně strká ku dveřím

a o lidskosti deklamuje,

nevěřím!

 

A v ten váš rozum víry nemám, 

jenž duši v atom rozdílí, –

to děcko neodrostlé plenám,

jež kapkou krve zešílí! –

a v důmysl, ať co chce, umí,

a v soustavy a v ,jak a čím',

když lidské štěstí kácí v rumy,

nevěřím!

 

V dlaň poctivou, když pot ji smáčí,

v tvář, nadšením když rozžata,

v kus pravdy v radosti i pláči,

v kus lásky k bratu od brata,

a v štěstí, žalu v pohled němý

tam k nebes hvězdným zášeřím, –

v cos jiného na širé zemi

nevěřím!"

Josef Václav Sládek                         (4. 9. 2023)

 

 

,,Zmíravá slova o nadhvězdných luzích

a v tučné ruce nabobtnalý měch,

strom vánoční a jeho ve haluzích

umrzlých dítek nesčíslný vzdech.

 

Tvých řádků vyšeptalých vetché spony,

v nichž pavouk sobectví má volnou skrýš,

v nichž tlumíš chladně milionů stony,

jež svatými se zváti nestydíš.

(...)

Krásnější víra, než tvé básně hvězdné,

světější právo než tvých soudců ret,

platnější než tvé mudrlantství bezdné

je sbratřeného lidstva šťastný svět.

 

Ne svatost měšce, ale bratr sytý,

ne svatá mez, než kolkol šťastná zem,

proud lásky svorné světem porozlitý

je vítězným nás evangeliem.

 

Nás darmo hroužíš do vln nedohledných,

kolesa budoucnosti stavíš běh:

vítězně vrátí se duch psanců bědných,

jichž těla vyplila jsi v dalný břeh!"

Svatopluk Čech                            (15. 9. 2023)

 

 

,,Má krásná Evo, kdybych měl posla

a nebyl chud a nebyl smuten,

já bych dnes vypravil posla,

aby ti donesl dar.

 

Člověče boží, řekl bych poslu,

před tebou leží nejsladší cesta.

Poděkuj nebi! Vyjdi z bran města,

slunce se otaž, kde leží jih.

 

Pak už jen spěchej. Zpívej si cestou.

Snad se i schýlíš, políbíš zemi.

Po březích půjdeš, vinicemi,

za tebou sever, před tebou jih.

 

Osmahneš, zkrásníš. A to je dobře.

Neb ta, k níž kráčíš, pro bledé není.

Snad najde v tobě zalíbení.

A přijme můj dar.

 

V dalekém jihu potkáš ji kdesi,

chodívá za ní mladý bůh s flétnou.

Prý se mu směje, hrdličky vzlétnou.

Pokloň se hluboce. Mluv!

 

Pověz jí... pověz... O zlých dnech nemluv.

Také ne o mně. Překrásná jména

dej jí jen a řekni: Velebena!

Pověz jí... pověz... Mlč!"

Fráňa Šrámek

 

 

,,Zrak utápí se v moři vidin šerých,

ve vzduchu jako ševel vánku hraje

stlumená hudba bájí tisícerých

a jara dechem nový život duje,

v tu mrtvou trosku ztraceného ráje,

jež tesknou zemí jihočeskou sluje...

 

O písni má, kéž chudý zvuk tvůj zbudí

jedinou, třeba poslední jen strunu –

té zlaté harfy, v níž jak v Sfinga hrudi

obrovská hudba minulosti dřímá; –

já vděčen budu jako pěvec mroucí

za úsměv jeden, jeden pohled vroucí,

za růži, kterou měkká ruka třímá

a která klesá – k nohoum pěvce s trůnu." 

Otakar Mokrý                              (10. 10. 2023, v den 210. narozenin Giuseppe Verdiho)

 

 

,,Když den se schýlí k večeru

a pot si s čela stírám,

tu zavru dvéře za světem

a svůj si otevírám.

 

A vedle prázdné židle tvé

si sám usedám k stolu

a za chvilku to ožije

a my jsme zase spolu.

 

A já ti toužím, povídám,

a co by's řekla, hádám,

a naši tichou zábavu

pak sem v ty verše vpřádám.

 

A já to vím, že planým je

to všechno jenom hraním,

však něčím musí člověk čas

si krátit přede spaním."

Josef Václav Sládek                        (21. 10. 2023) 

 

 

,,Je radost jako píseň ze žití vyššího,

zpívaná v opojení mystického vína,

jak úsměv na zářící tváři spícího,

jímž náhle procitlý na sen svůj zapomíná.

Bratrské zachvění, jež letí všemi dušemi,

početí světa, jenž se v hloubce věků tvoří

a k němuž jara minulá s kořistí svojí odplula

průplavy žhoucích západů, přes černé vlny moří;

přes černé vlny moří,

kde louky na dně, vzkvetlé hvězdami, v čarovném tichu hoří."

Otokar Březina                             (28. 10. 2023)     

 

 

,,Domove, nikdy nemluvíš

tak jako ve dnech, kdy jsme sami.

Tvůj hlas, to smutek je a tíž,

ať pod sluncem, ať pod hvězdami.

 

Mé srdce láskou choré je

i vzteklou nenávistí stůně,

však tebe vždycky pokreje

jen květy, jež jsou třpyt a vůně.

 

Mám tebe z celé duše rád

a bez tebe bych nemoh žíti.

Však tulák je můj kamarád

a chudým patří moje žití.

 

Se všemi vagabundy světa

bych píti chtěl,

se všemi vagabundy světa

bych jíti chtěl,

se všemi vagabundy světa

do nebeského království bych šel."

Karel Toman

 

 

,,Ach, básníkem! – Tak čtenářstva dav valný

Již zvolá, krče ramenama hned –

Co s básníkem chceš? Nechť – je geniální,

Nechť dařen fantasií, množstvím věd!

My chceme raděj správce vinopalny,

My chceme bohatého fabrikanta

A lučby, hospodářství mudrlanta;

Či lékaře to pro koně a krávy

A jiné toho druhu moudré hlavy;

Když takového reka verš tvůj zjeví,

Pak dvacetkrát se vydají tvé zpěvy.

 

Co s básníkem v tom věku samé prósy,

Kde báseň slaví modrý pondělek?

Kde vládnou větroleté parní vozy

A v triumfu se přímí výdělek

A směnka, kredit mohútní jsou bozi?

My nyní máme jiné ideály:

Cukrovny, dílny, lomy skrze skály,

Z Manchestru bavlnu a polské loje

A ruskou kůži, anglické pak stroje;

Tu reku tvému v střízlivém tom světě

Velkého štěstí haluz nevykvěte!

 

A přec Vám toho reka nemódního

Chci předvest před zrak mile žasnoucí.

Kdo nalez' předmětu tak nevšedního,

Tož v době poesie hynoucí,

Tenť na něm lpí do zpěvu posledního.

Snad obraz toho, jehož neukojný

Duch práhnul k nebi veda s zemí vojny

A jehož srdce v citech plálo celé,

U mnohých dojde soucitnosti vřelé.

Zpěv-li se nezlíbí – nu! neškodí,

Ať mrzutý jej čtenář odhodí!"

Gustav Pfleger Moravský                   (12. 11. 2023)

 

 

      ,,Ona řekla:

,Já tě vyrvala z mé duše!'

Dobře! – Odešel jsem tiše,

jako král jde do vyhnanství;

neb má vlast je lásky říše.

 

      Nocí bloudím.

Jí jsem to chtěl všecko říci;

ona lásku naši znala,

při přísaze žhavé, svaté

její věčná světla plála.

 

      Vyhnán hledat

v Sahaře jdu lidských ňader

oasy sad jak dlaň malý;

tam chci mra svou hlavu složit,

v níž co uhlí lásky paly.

 

      Král jsem byl, teď

lásky Ahasver a žebrák!

S ramen noci plášť mi věje,

měsíček mi pak své stříbro

jak almužnu v duši leje."

Václav Bolemír Nebeský

 

 

,,My v přítomnosti musíme

se zapustit, pak zdusíme

tu vnitřní naši bídu:

jen vlastní síla, vlastní čin

smyje z nás tisícero vin,

jen tím pomůžem lidu.

 

Jen odvahou a obětí

národ svobodu zasvětí

a v srdce si ji vryje,

a jen ten národ, jenž se vést

nedá na šňůrce – volný jest

a v skutku také žije.

 

Pak teprv vstoupí v život ven,

pak prchne z víček trapný sen,

jenž jej byl tísní léta – –

Nechť ruku podá také Čech

ku sbratření národů všech –

nechť vzejde v obec světa! – –"

Vratislav Kazimír Šembera               (15. 11. 2023)

 

 

,,Kaneme se smrků, kaneme s dubů

nocí dnes vlahou jak polibek,

tisícem žhoucích a milostných vrubů

hebce jí zdobíme temný vděk.

 

Svítíme žádostí, svítíme blahem,

rozkvětem uprostřed pohody,

ve vzduchu vonném, měkkém a nahém

tančíme ke chvále přírody.

 

Slavičí vroucnosti vášnivé vzlyky

našeho reje jsou doprovod,

vzdávají zemi a osudu díky

za vůni lesů a za šum vod,

 

za život blažený na ňadrech matky,

za krásu pudu, jenž zahořel...

Svítíme, tančíme život svůj krátký

na křídlech nesouce jeho pel,

 

a když se naplní dní našich sudba,

klesáme hebkého do mechu,

nad námi zašumí pravěká hudba:

po tanci třeba je oddechu."

Stanislav Kostka Neumann (Píseň světlušek)

 

 

,,Neusni, větře, v cypřiších, v olivách!

Daleko od země plachta váhá,

moře ke skalám tiskne se v tmách,

jimiž mlží se mléčná dráha.

Měsíc jak Kristus jde po vlnách.

 

Slyšíš zvonky vln pod nohami?

Stříbrnou modří kvete pláň,

moře vzdechlo si jak žena.

Majáku světa, zůstaň s námi,

na ňadra po světě roztoužená,

na čela těžká světem

polož bílou svou dlaň!"

Josef Hora                         (25. 11. 2023)

 

 

,,Zas kvetou žita na polích

i lípy plnolisté,

zas lid Tě ovil růžemi,

Ty umučený Kriste;

zas v koruně Tvé trnové

pták uhostil své děti

a brzy jejich chvalozpěv

Ti s kříže bude zněti.

 

Však žel, až růže uvadnou

a mraky postrou nebe,

a v jihu znikne zpěvný pták,

kdo vzpomene si Tebe?

Ty vše to víš, a proto snad

Tvé skráně žalem klesly:

lid zapomíná napořád,

kdo ondy kříž proň nesli.

 

On vidí spásné bohy teď

jen v rození a mření,

a v jara květném usmání,

a v zemi bouřném vření,

jen v darech, polí, sadů, řek

a v žití hmotě jisté,

a láska prchla, žel, ó žel,

můj umučený Kriste!"

Adolf Heyduk                     (4. 12. 2023)

 

 

,,Ó nesluň zraků na výsosti podlé, –

jeť pohár štěstí zlatý, ale mělký!

Chrám buď tvá chatrč, nesluž v ní však modle;

nechť losem skrovný, vždy buď srdcem velký.

 

A neskloň šíje před velmocnou zvůlí,

jíž ruku prodav svatokrádce slouží!

Nechť losem otrok, cti co král svou vůli,

a ta buď orlem, který k hvězdám krouží!"

Eliška Krásnohorská

 

 

,,Květ chorobně bledý rozvil

ve zmlklém sadě mé duše,

ve stínu cypřiší.

 

Chlad večerů smutných vsával

a ovíván rouchy teskných nocí

pil vonnou rosu jejich soucitu.

 

Před sluncem barbarským se zavřel.

Jen platonický měsíc políbit jej směl,

jen měsíc, bledou září diskrétní.

 

Před ženou chvěl se. Hrůza vála

naň z nepřátelské duše její

a mámila jej prudká vůně těla.

 

Jej neutrhla ruka ženy,

by zas jej odvrhla a zašlapala v prach,

kvet smuten, sám a bojácný.

 

Za hradbou hřměla hymna žití

a její vlny k němu pluly

a on stál vždycky opuštěn!

 

Sen o duši spřízněné sníval

pod klenbou hlubokých nocí,

o duši, v kterou vdech by všechnu vůni svou.

 

Ta nešla, nešla. Zmíral touhou 

a ve smrtelné agónii

jak přelomený klesal k zemi."

Karel Toman                        (13. 12. 2023)

 

 

,,Pryč harfu z rukou sebemilence,

jenž světům hlásá, co jedl, co pil;

tím-li kde vzkvetou blahosti věnce,

že ztrátu a žel vlastní objevil?

Rozbíte harfu duši bojácné,

co hvězdám mužně v tvář se nedívá,

o sobě oupí a písně vzácné

Čechům na pospasy nezazpívá.

 

Zrak si, zpěvče, protři a kolem hleď,

kde dobrému se hanebné vzpírá;

tuť bílé s černým, tu zlato a smeť – 

tu zpěvcům platným říš se otvírá;

a slovem, jako bouře držícím,

tmavé hříšníka skrýše rozrývej,

shnilými zatřes, ,Vstaňte!' zahřmi spícím,

a co velkého, ohnivě vzývej."
Josef Kajetán Tyl

 

 

,,Koho bych miloval širém tom na světě?

Srdce je vždycky ach srdcem jen dítěte –

do stáří, do skonu volá si po matce.

Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,

přežil jsem lásku svou, měl jí tak nakrátce –

všechno jsem oplakal, zase se osvěžil –

Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil!"

Jan Neruda                                   (28. 12. 2023)

 

 

,,Stanu se menším a ještě menším,

až budu nejmenším na celém světě.

 

Po ránu, na louce, v létě

po kvítku vztáhnu se nejmenším.

Zašeptám, až se obejmu s ním:

,Chlapečku bosý,

nebe dlaň o tebe opřelo si

kapičkou rosy,

aby nespadlo.'"

Jiří Wolker

 

 

,,U nás je zem

rovná jak stůl

pokrytý svátečním zeleným ubrusem.

Když chodím po ní,

tak to vždy voní 

jak před obědem:

někdy polévkou, někdy medem

a někdy hladem.

 

Ale na to je tu mez, –

první balkon do nebes

zadarmo pro všechny lidi,

co vidí,

že slunce a země jsou milenci,

kteří se přece jen vezmou.

 

Na mezi 

kdo miluje, nakonec zvítězí.

Svatba tu voní.

Znenadání

všichni budeme pozváni na ni,

mez, ty, já, mravenec,

všichni 

živí."

Jiří Wolker

 

 

,,Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení

moře jsem hledal celých šest smutných dní

a moře jsem nenašel, – viděl jsem ptáka jen,

co zvlněnou perutí odlétal celý den,

by zvečera na měsíc sedl a z něho znavený

písničkou stříbrnou pad mezi pobřežní kameny,

písničkou mámivou, jež namlouvala mi,

že pták ten moře je s modrými vlnami,

že stačí po světě jak po lučině jít,

že abys uviděl, se stačí zrakem zpít.

(...)

Nestačí mlha pěn a ze snů příboje,

já chtěl jsem poznat víc, chtěl znát jsem to, co je,

to moře skutečné, jež se mnou i beze mne bije

v skalnaté útesy hor a břehy Dalmacie.

 

Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení,

moře jsem hledal celých šest smutných dní

a moře jsem nenašel, neboť svět cudný je

a rukám rozměklým tělo své ukryje

do kulis barevných, do rakve malované,

zatím co na místech světějších z mrtvých svých vstane.

 

Teprv dne sedmého, kdy nad městem zvon zněl,

já opilec z vlastních svých očí jsem se vypotácel,

ne už co lázeňský host – jak dělník v neděli

jsem městem se potloukal sdílný a veselý.

A proto večer v hospodě u mola

skutečné moře jsem uzřel kol dokola,

když přes stoly dubové hleděl jsem do tváří

vám, námořníci, barkaři a rybáři,

vám, bratři uzlatých pěstí, co v trikotu roztrhaném

nosíte bouře a pohody a celou tu zem,

vám, dělníci věční, sluncem propálení,

kteří tu stavíte moře a jste z něho vystavěni!"

Jiří Wolker

 

 

,,Já nejsem cesta, – já jsem hvězda bílá,

na svět ruku svou jsem položila,

na černý kabát pentli přišpendlila

jako v neděli.

A ti, kdo mě viděli,

zprvu se báli,

pak se ale stali králi

a řekli si: ,Pojďme,

narodil se Mesiáš!'

 

Po světě je pěkně vedu.

Svět je jenom chodník nebem,

nebe zas je velké pole,

květy nahoře i dole,

– řekl bys, že konce nemá.

 

V srdci dary, v rukou srpy,

v očích anděly a chrpy,

na žně jdeme do Betléma."

Jiří Wolker

 

 

,,Žil kdysi rytíř Dalibor,

jenž srdce junácké měl,

dle srdce svého jednal též,

což raděj dělat neměl,

 

neb král hned svolal všechny své

a ve veliké řeži,

jej přemohl a uvěznil

v kamenné, strmé věži.

 

Však žalářník byl dobrý chlap;

sic neodemknul bránu,

však místo klíče housle dal

mu ke chlebu a džbánu.

 

A Dalibor ty housle vzal,

své srdce vložil na ně

a učil srdce létati 

písničkou s tvrdé stráně.

 

Pod tvrdou strání, pod věží

přesmutní lidé žili.

Ti píseň jasnou slyšeli

a hned se veselili.

 

Dalibor umřel. Nestačí

pít muži jenom vodu.

Však srdce svoje před smrtí

vypustil na svobodu.

 

Písničkou z věže uteklo

a dále žije v tónech,

pocestným lidem vyhrává

v hospodských aristonech.

 

Za pěťák nebo za šesták

všem, kdo jsou unaveni,

zahraje píseň veselou,

jak prchlo ze vězení."

Jiří Wolker

 

 

,,Proč muž tu na světě

vždycky dvě lásky má,

proč jednu zabíjí

a na druhou umírá?"

Jiří Wolker                            (3. 1. 2024, v den 100. výročí Wolkerova předčasného úmrtí)

 

 

,,Já nikdy nechci dohotoven být,

mne krása neuzavřená jak osud láká.

Mít mezi řádky nový, skrytý cit.

Chrám nedokončený víc k nebi jásá.

 

Tím vzácnější, že nikdo po letech

se bez trestu ho nesmí tknout svou rukou.

A na nedokončených věžích, pilastrech

hnout nelze křehkým snem neb krutou mukou.

 

Chci býti neuzavřen, neskončen, 

být stále nad dílem, jít stále v dlouhé pouti.

A stále začínat jak noc a den.

Být vlnou na moři, a stále plouti, plouti..."

Antonín Sova                     (15. 1. 2024)

 

 

,,Každý má své povolání

na tom světě zlém,

v potu tváří, v namáhání

po chlebu jde svém.

I ten boháč, chudák, zkusí,

peníze když hlídat musí.

Zle, ach zle je všem!

Hyne, hyne řemeslo,

bídy rostou šiky,

proto přisáh' na heslo,

já jsem: hladit kliky!

 

K městu chodím ode města,

ku vsi ode vsi,

mou jest v zemi každá cesta,

té mi přou jen psi.

Ti a strážci bezpečnosti

na světě jsou jenom k zlosti,

člověk na ně ksí!

Rozum bůh dal radovi,

nám hůl, na ty psíky,

nohy, prchat drábovi,

ruce, hladit kliky."

Ladislav Quis                       (9. 2. 2024)

 

 

,,Kvetla růže v světa sadě,

kvetla Boží na zahradě,

vánek z dáli vál.

 

,Komu, růže, kveteš, komu,

v stínu keřů, v chladu stromů

města opodál?'

 

,A já zkvetla v Boží dlani,

nevím, vánku, nevím ani,

komu pro radost.

 

Do slunce se vzhůru dívám,

o věnečku myrty snívám,

dýšu nevinnost.'"

Sigismund Bouška

 

 

,,Radost, ta se toulá světem,

věčná tulačka,

chvilku sedne, zmizí letem,

zvadne květem,

a jen na mžik zlíbá retem

snílka chudáčka!

 

Smutek věrně k tobě sedne,

věčně zadumán,

zardělá ti líce zbledne

v chvíli jediné –

věčně s tebou! Kdy se zvedne

smutek, světa pán?"

Sigismund Bouška                     (23. 2. 2024)

 

 

            Bedřichu Smetanovi

,,V tvém umění, ó mistře, národ žije!

V tvých tónů vlnách jeho srdce bije,

ples jeho jásá, bolest jeho kvílí,

v nich vzlétá k slunci jako orel bílý,

vše slzy, jež mu s rudých víček skanou,

v tvých melodiích drahokamy vzplanou,

jež duch tvůj v jeho slávy vínek sází.

Tvá duše ocean jest beze hrází,

leč pouze skvostné perly na břeh metá,

jest jako slunce žhoucí v středu světa,

a paprsky své – tóny kolem leje,

a každý paprsk proniká a hřeje,

a každý paprsk, sotva v srdce padne,

poušť jeho vyzlatí, z tmy jeho chladné

zář vykouzlí a jest mu rosnou vlahou.

My jásáme – ty sám však strmou drahou

jdeš k slunce ideálu, na tvé skráni

se kříží blesky, ku tvým retům sklání

se plný žluče z Gethsemanu kalich.

Leč dál ty kráčíš velký v středu malých,

my v noci hledáme – ty's na úsvitě.

Však přijde čas, kdy všickni poznají tě,

a s chvěním řeknou: On žil mezi námi,

on slunce byl a my jen byli mhami,

jež triumfálný běh mu zakrýt chtěly,

my zmizeli jsme – on však září skvělý!

Ten čas je blízký! Ty však, mistře, znovu

svět tónů rozvlň! V stíny našich rovů

vpusť nového dne záblesk! Sedni k loži,

hle, národ stůně, hudba tvá, div boží,

jej uzdraví, co trpí, sní a tuší,

vše v tóny proměň, vždyť ty's jeho duší,

ty's jeho fenix, zpěvná labuť bílá!

Tvá hudba nejlíp světu vyslovila,

že ještě žijeme, ty's chrám tu sklenul,

v němž na své boje národ zapomenul,

kde osvěžen se dívá v zoři ranní

a první laur svůj na tvé vidí skráni!"

Jaroslav Vrchlický                       (2. 3. 2024, v den 200. narozenin Bedřicha Smetany)

 

 

,,Vydržel půl miliónu cigaret,

vydržel čtyřicet let chlastu,

snesl rány pěstí prvorozence do obličeje,

smrt přátel a jde dál a plahočí se dál –

ale co nevydrží, je takzvaný exil,

šoulání nicoty mezi mlknem a plknem,

vše rozmázlé bezcharakterností o zeď,

o zeď nářku, protože Lasciate ogni speranza...

Umře, umře brzo, k úlevě a dostiučinění...

Poserte se tu beze mne... co ale vydržet musí,

co ještě musí, je věrnost poesii, tomu,

co nelze vyčíslit, co nelze přibít na zeď

a co mu nasazuje krzno i přilbici,

co jeho ne prsa, ale hruď zaštiťuje

proti úhlavně úkladným šípům Hunů..."

Ivan Diviš                           

 

 

,,Nejhorší je muset pracovat,

      když se nejedná o práci,

ale unikavé těkání mezi prdelistními ksichty,

jež nad sebou nenesou mozek, ale jen lež,

lež co noviny, co smotek, žmolek zahozený

do levé slepé chodby, kde když tě najdou, an se modlíš

k neexistujícímu démonu, bafnou tě a odvlekou

do blázince, kde se taky pracuje

na uzdravení bláznů... Leistungsfähig!

řekla mi jedna taková kráva s lejstry,

přitom to mohla být má dcera!

Každé dítě pracuje důkladněji

než dospělý... Karlův most v Praze

postavily děti z vajec. Svatovítskou katedrálu

postavili ze skořápek a úlomků Václavovy přilbice.

Ale v královské kanceláři nedaleko odtud

už se jen flákali. Dítě běželo, našlo podkovu

a vybuchla třicetiletá válka, stodoly

doutnaly, Karel Kryl neustále

přenášel a uklízel popelníky a já byl

               ten Durychův tambor,

co se oženil a umřel..."

Ivan Diviš                                     (10. 3. 2024)

 

 

,,Tma světla polyká a polyká je řeka.

Jdeš mezi stíny stín.

A sen tvůj padá v mhy a tichou řeku stéká

do hlubin, do výšin.

 

Kolikrát mládí tvé blouznivě putovalo

v minulost, v budoucnost,

za křiku zástupů, jež elektrizovalo,

čím dýše starý most!

 

Jdeš zmlklý, věřící a vyvoláváš maní

scén řady v paměti

a lidi, postavy, myšlenky mrtvých skrání

a píseň staletí."

Karel Toman                                 (18. 4. 2024)

 

 

,,Tak zašel dnes dvacátý den,

v krajinu tichou kráčí sen.

Poslední požár kvapně hasne,

i nebe, jenž se růžojasné

nad modrými horami míhá.

,On nejde – již se nevrátí! – 

Svedenou žel tu zachvátí!“

Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,

bolestný srdcem bije cit,

a u tajemné vod stonání

mísí se dívky pláč a lkání.

V slzích se zhlíží hvězdný svit,

jenž po lících co jiskry plynou.

Vřelé ty jiskry tváře chladné

co padající hvězdy hynou;

kam zapadnou, tam květ uvadne.'"

Karel Hynek Mácha

 

 

,,Po modrém blankytu bělavé páry hynou,

lehounký větřík s nimi hraje;

a vysoko – v daleké kraje

bílé obláčky dálným nebem plynou,

a smutný vězeň takto mluví k nim:

,Vy, jenž dalekosáhlým během svým,

co ramenem tajemným zemi objímáte,

vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,

vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,

v tiché se slzy celí rozplýváte,

vás já jsem posly volil mezi všemi.

Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,

i tam, kde svého naleznete břehu,

tam na své pouti pozdravujte zemi.

Ach zemi krásnou, zemi milovanou,

kolébku mou i hrob můj, matku mou,

vlasť jedinou i v dědictví mi danou,

šírou tu zemi, zemi jedinou!'"

Karel Hynek Mácha

 

 

,,I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,

co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;

neb můj též krásný věk, dětinství mého věk

daleko odnesl divoký času vztek.

Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,

obraz co bílých měst u vody stopen klín,

takť jako zemřelých myšlenka poslední,

tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,

dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,

zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,

zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,

zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,

zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,

vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,

mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,

to dětinský můj věk.

                              Nynější ale čas

jinošství mého – je, co tato báseň, máj.

Večerní jako máj ve lůně pustých skal;

na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal." 

Karel Hynek Mácha                           (1. 5. 2024)

 

 

,,Pomalu do sebe se hroužím,

doluji v sobě básníka.

Naleznu přece, po čem toužím,

co venku tam mi uniká?

 

Tam dole těsné katakomby

jsou plny černých myšlenek.

I vracím se z nich jako z honby

na vlastní stín svůj na venek."

Josef Hora

 

 

,,Osm hodin... Hlahol zvonů

rozlehl se nad Prahou...

Harmonické dumné tony

zapadají v tuto vřavu...

Svatá chvíle... Hluché kovy

nad uhaslým dnem tím žhavým,

nad tím mořem rudých střech,

nad tou spoustou různých věží,

nad tím šerem splývajícím

ve spletivo dusných ulic,

nad vším, co se v nich teď hýbe,

nad radostí jeho prázdnou,

jeho žalem, pychem, bídou,

vášní, pokrytstvím i láskou,

nad vším chabým, malicherným,

efemerním lidským ,já' – 

šumí kamsi v klenbu nebes

svoje: Ave Maria!..."

Josef Svatopluk Machar                     (21. 5. 2024)

 

 

,,Neznámé lodě pevniny,

záhadné dílo lidí,

stínily podmorské krajiny,

lastura na dně je vidí.

 

Plachty a vysoké stožáry

nesou se majestátně

a škeble jejich útvary

v skořápku črtá chvatně –

 

Zdiveně hledím v lasturu:

takto si škeble kreslí!

Chápu, že Tvůrce azuru

skrýt se moh' do hračky jeslí!"

Sigismund Bouška                             (12. 6. 2024)

 

 

,,Široširé pole, široširé lány,

buďte pozdraveny, buďte požehnány!

 

Budiž požehnáno, co vám z ňader roste,

buďte požehnáni zpěvní nebes hosté.

 

Vše buď požehnáno, co vám z hrudi pučí,

i ta bystrá řeka, jež vám v srdci zvučí.

 

I té řeky perle i to její proutí,

ach, kéž vás lze všecka vroucně obejmouti.

 

Všecka obejmouti, všecka zulíbati,

od výběžku hory ku poslední hati.

 

Od zlatého klasu do metlice prosté.

Vždyť z vašeho žití naše žití roste!"

Adolf Heyduk

 

 

,,Zpívej, srdce, zpívej,

v radosti i hoři,

máš těch drobných písní

víc než perel v moři,

víc než kapek vůně

na růžovém trsu,

víc než zlatých jisker

slunéčko má v prsu.

 

Zpívej, srdce, zpívej

celé živobytí,

máš popěvků více

nežli v hoře kvítí,

více nežli skřivan

v rozvlněném poli,

více nežli drozd jich

v háji zašveholí.

 

Zpívej, srdce, zpívej

z večera až k svitu,

máš těch písní v ňadrech

jak hvězd na blankytu,

víc než jarní deštík

diamantů sroní,

víc než z jara keřem

světlušek se honí.

 

Zpívej, srdce, zpívej

od večera k šeři,

pokud se ti píseň

v nitru proudem peří,

krůpěj za krůpějkou

prýští se a blýská,

div že neutone

naše rodná víska."

Adolf Heyduk                     (17. 6. 2024)

 

 

,,Co je věčnost? Ptej se háje!

nepoví, když opadává. –

Co je věčnost? Ptej se růže!

nepoví, když odkvetává. –

 

Co je věčnost? Ptej se zdroje!

nepoví, když vysychává. – 

Co je věčnost? Ptej se hvězdy!
nepoví, kdy zhasínává. –

 

Co je věčnost? Ptej se ctnosti,

dcery její milokrásné;

neopadá – neodkvétá,

nevysychá – neuhasne."

Miloslav Straka                     

 

 

,,Tak daleko se zaběhly

ty jitřní dnové dětství mého

ještě že skryl jsem do truhly

podkůvku štěstí ztraceného

 

Když pomodlí se květiny a ptáci

jak za noci to bývá

jeden z těch dnů se z dálky vrací

a bláznivě si zpívá

 

A já mu smyčec podstrčím

housle jsou dávno rozlámány

i tak je vzácný víte čím

Je blesky kalafunovaný."

František Halas                           (25. 6. 2024)

 

 

,,Pod prsty hudby chvíli krásný

jsem byl. Teď, obléknuv se zas,

jdu, popel poprchává na sny,

hluk ulic stírá ze mne jas.

 

Jdu šedivý, mé rukavice

svlékají teplo z dlaní mých,

a oči pijí, nevidíce,

slepotu horší nežli hřích.

 

Pád štěrku místo melodie

mi padá v sluch a pustý klid

se ve mně domnívá, že žije,

že bude nad neštěstím znít -

 

a přece pláče, zpovídá se,

odchází ze mne jako stín.

Svět v znepokojivé své kráse

mě znovu vrhá do hlubin.

 

Ach, nic a všecko. Kov i hlína.

Tma, kterou věčnost protkává.

Na stvořitele rozpomíná

se ve mně rána krvavá."

Josef Hora

 

 

,,Ale ten hlas, jenž z mrtva zní,

ví, mostem krásy že jde výše,

a ví, že cele zkropen jí,

dějiny ducha básník píše,

když v stínu mocných císařů

a zamyšlených písařů

před sebou hrne zrno tiše.

Ten básník, buďsi kdokoli,

kněz, sluha, revolucionář,

pracuje s větrem nad poli

a s hlínou o tvar zápolí

a z tónů lije zvon jak zvonař,

abychom ve svou neděli

jak v slunci kraj, když zapršelo,

svým celým tělem věděli,

nádheru světla, jež v nás znělo,

abychom byli tím, co jsme,

svobodné duše v těle živém,

radostný rybář nad přílivem,

jenž ryby do sítě mu dme,

neb zahradník, jenž díky trne.

Vždyť, kráso, nejsi nic, nic, nic

než zázračný sen zřítelnic,

v něž všecko stvoření se hrne.

Vždyť krása není přece nic

než zázrak květů, rán a dětí,

než zázračný sen zřítelnic,

vidoucích všecko odcházeti,

ach, všecko odcházeti v nic..."

Josef Hora                          (30. 6. 2024)

 

 

,,Hudba jesti tepna všehomíra,

rytmus klíč jest k věčným záhadám;

celá příroda jest velká lyra,

pták a motýl, strom a sluncí plam

tóny jsou, jež do akordů sbírá.

 

Perla – cit, myšlénka – drahokam

mrtvy jsou, když věnec nezavírá 

jako démant a nezáří tam

hudba.

 

Labuti má, jež kdy noc je čirá,

jitru pěješ vstříc a navzdor tmám,

za tvou píseň co ti v odvet dám?

 

Slovo, ach, je vlaštovice sirá,

fénix však je – a ten neumírá –

hudba."

Jaroslav Vrchlický                      (6. 7. 2024)

 

 

,,Je léto. Kolébavou

si píseň zpívá les.

A já jdu svěží travou

po luhu lesním kdes,

skok stínu rychloletý

jak blesk se přechýlí

a přes trávy a květy

se třesou motýli.

 

Skrz jepic táhlé roje

do sněhu jahodin

a průlinami chvoje

zář stéká v mrtvý stín,

ty lehneš v trávu, blízký

zvuk slyšíš píšťaly

a útlé šumí lísky,

jako by plakaly.

 

Hned ztracený jsi v snění,

sám ztrativ sebe vráz,

v hlubokém zapomnění

jsi všemu ruchu zhas',

dech nehybného klidu

ti roste přes hlavu,

již vzdálen měst i lidu

jsi vtiskl na trávu.

 

V nezměrné dálky šeru,

kde mraky sycen vzduch,

as v tom, kam hledíš směru,

je městský tušit ruch,

tam jako pavučina

ve vzduchu nehybném

most v horizont se vtíná,

hasnoucím stopen dnem.

 

Neslyšet prací stopy

ni mozků vírný spěch –

tu v zlato jen se topí

trav moře v tichých snech,

nic nepatří ti v světě

a ničí nejsi též,

jen země této v květě,

kde jednou spočineš."

Antonín Sova                     (18. 7. 2024)

 

 

,,Tvůj bílý jas jak pramen mléka

v mou duši lije se, ji zaplavuje,

a svatá nálada a měkká

mou bytost všecku tobě podrobuje.

 

Tvá bílá říza hloub se smeká,

svou čistotou mou duši prozařuje:

hle, jak se zachvívá a leká,

když loket tvůj ji vroucně ovinuje.

 

Ó splynutí! tam v nitra hloubi

tvé Božství s lidstvím mým se snoubí,

tvé lásky požár prožeh' moji hruď.

 

Mé duše výkřik letí nad nebesa,

mdlá hlava tiše na tvé srdce klesá –

tak věčně snít ji nech a neprobuď!"

Xaver Dvořák

 

 

,,V tom tichu extatickém rozlévá se

tvé přítomnosti nevýslovná slast,

má duše pelem bílým pokrývá se;

ó Pane, rač svou vůni na ni klást.

 

Sem odlesk věčna tiše promyká se,

kam vytržena naše lepší část,

kde tone v sluncích nespočetných jase;

rač, Pane, milostivě nad ní vlást.

 

Své ztajme výkřiky zde v zamlčení,

nám nelze pochopit, kdo z Boha není,

jen rozkoš tajuplnou chceme ssát;

 

co dým se z thuribula výše ztrácí,

my k zemi skloníme se v adoraci

a nechme modlitby své vzhůru vlát."

Xaver Dvořák                           (24. 7. 2024)

 

 

,,Předstíraným močením spojeneckých hydrantů

zdolali nejhorší, a odjeli. Hoří dál!

Hoří duše, tvoje moje hlava, považ:

Prodanou nevěstu slyšela má paní

co děvče v Besançonu, v provedení Boston Symphonic

pod taktovkou Seiji Ozawy –

vše pro náš mlíkem stříklý vlas vždy o koně,

o koně posledního, o tu strašnou herku:

dal bych přednost sedět na bidýlku

Národního u Vltavy, zastřešen dušemi

a slyšet Prodanou, což nestává,

anžto všechny krásy světa zcizil

sodomský skoták kušny spřeženectví.

Co ale zcizit nejde, to je světlo

v žádné podobě, původní, odražené, byť

odchlíplé cípem šlehlé záře."

Ivan Diviš                             (4. 8. 2024)

  

 

,,(...) A kdo máš pochybenství, ty k nám nelni,

ty neskládej nám křivé přísahy!

Nám nutno věřit, že jsme nesmrtelni,

neb k zahynutí najít odvahy;

nám třeba uvrhnout se v plamen dravý –

žár vůli z ocele nám rozežhaví;

nám třeba vítězů neb mučedníků,

jen věřících, jen silných bojovníků.

 

Tvůj národ, mistře (Huse), jesti jako ty,

on nehrozí se smrti temnoty,

on zpívaje i v plamenech své žalmy

svým předčí zápalem jich horoucnost;

nechť neví, komu získá míru palmy

a komu lepší, velkou budoucnost,

zda dobude jí pro své děti vlastní,

či zda jen vrahů vnuci budou šťastni;

má síly za všecky i pro ně lásky,

a hotov jest i zemřít bez otázky.

 

Však přijde den, kdy pojme mladší svět,

můj národe, tvých velečinů vznět,

kdy provanuti našim volným duchem

a jasnem udupaných zásvitů

se národové vzmuží jarním ruchem

co jeden zástup nových husitů,

náš kalich podají si bratrsky

a budou z něho píti paprsky

té pravdy, za niž planem obětovni:

že jsme si všichni národové rovni!"

Eliška Krásnohorská                    (18. 8. 2024)

 

 

,,V nové síle život jste pocítili

a tepot vašeho srdce vám vracejí dálky jak bouři.

Neboť nekonečno všech cest kříží se v duši milujícího

a v hlase lásky mrtví se ptají, kdy nastane hodina vysvobození,

a nezrození jim odpovídají bolestí její.

V klidu jejím je nepokoj očekávání a v úsměvech jejich vzpomínky slunce,

jež zapadlo nad nivami země a vyšlo na nebi neviditelném,

a vzpomínky slunce na ohnivá vření, než první světy se odtrhly v dálku."

Otokar Březina                           (30. 9. 2024)

 

 

,,Oblaka letí. Na chviličku

postůjte při kraji.

Nebe je modré křídly andělíčků,

kteří se líbají.

 

Květ s květem před očima splývá

v závoj a vzdušný šál,

pták zpívá, celé město zpívá

i zvon se rozhoupal.

 

Zní jako harfa při hostině

a s kvítím na strunách,

když zpěvák stokrát po svém víně

bez rozmýšlení sáh.

 

Stůj, stůj, ty sladký okamžiku,

já chtěl bych spolu znít,

hned slovy lásky a hned díků,

jež nelze vyslovit."

Jaroslav Seifert                        (28. 10. 2024)

 

 

,,Systémy a utopie,

problémy a zákonníky,

tyto skřipce lidských duchů

do moře jsem hodil všecky.

 

Lepšího jim není hrobu,

ať tam dřímou až v den soudný!

Pouze zlaté hvězdy bájí

vtkal jsem v blankyt svého nebe.

 

Na vlnách mé poesie

pluje pouze labuť Mythu,

a mystická její píseň

zní až v šero dávných věků.

 

Zní jak harfy ze dna moře

při měsíci, zvolna, tiše;

zní jak bouře vodopádu,

jásající threnodie!

 

V ní zas žije Olymp celý,

veliký Pan v ní se tají,

Dryady a Oready

i Satyrů chlípná chasa.

 

A nad všemi úbělová,

narozená z pěny moře,

trůní ve své nahé kráse

Venus Anadyomene.

 

(...)

 

Zrcadlo, hle, velkolepé,

zářným hvězdám drží moře,

a tvé kráse drží zase

zrcadlo má poesie.

 

Pojď, jestli chceš v něm se zhlížet.

musíš k mým se retům sklonit,

jak se kloní v jasných nocích

ku zrcadlu moře hvězdy.

 

Pojď, jestli chceš v něm se zhlížet,

musíš líbat moje oči,

jako chvějný pablesk hvězdný

líbá v svaté bázni moře.

 

Hvězdy, oči, lásko, moře

v zrcadle mé poesie,

duše má se ve vás zhlíží,

zhlíží se a jásá štěstím!

 

(...)

 

A já, básník, sto mil od nich

bloudím sám na břehu moře,

v duši ony dětství ráje,

ale hořkou slzu v oku.

 

Až v mé srdce jdou ty zvěsti

o těch starých, zlatých časech,

slyším bzučet kolovraty,

stírám slzu – a juž věřím."

Jaroslav Vrchlický                      (17. 11. 2024)

 

 

,,Horskou cestou noha chvátá,

oko v dálku hledí,

Šumava kde čarodějka

zadumána sedí.

 

Její plášť, toť kyprá zeleň,

říza – samé kvítí,

veliké tři diamanty

na prsou jí svítí.

 

A když hovor zpěvných ptáků

v nočním tuchne šeře,

hvězdnaté si brilianty

vije do kadeře."

Adolf Heyduk

 

 

,,Napadaly perly v trávu

s nebeského čela,

luhem stezka na Šumavu

kvítím vypučela.

 

Tam mě krása do úkoje

slíbá slunným retem

a to staré srdce moje

obalí se květem."

Adolf Heyduk                            (16. 12. 2024)

 

 

,,Když prapory se vlní vzduchem,

když slavnosti hřmí ulic ruchem,

tu vzpomenem' si, nadšeni:

Vždyť máme také umění!

 

A tisk i slovo slavně hlásá:

Těch obrazů, soch, básní krása!

Toť krev, toť plamen našich žil,

jenž národ celý obrodil!

 

Však prapory se večer svinou,

jež bujně vlály před hodinou,

a v dílnu, sklad se vrací tich

řad obrazů a balík knih...

 

Však my si je zas najdem' jednou,

až v nadšení se hlavy zvednou,

a umění z tmy vyprostí

se při nejbližší slavnosti.

 

Tu připnem' k němu fráze kytku

a vpletem' si je do přípitku –

ač jestli jak ten prapor již

je nesežere mol a myš..."

Antonín Klášterský                    (11. 1. 2025)

 

 

,,Babičko milá,

hlavičko bílá,

   svraštěná líčka!

podobna páře –

v zraku však záře

   jak od nebíčka!

 

Babičko malá,

odkud jste vzala

   ty bílé vlasy? – 

to na ně lety

sněhy neb květy

   napadly asi.

 

Babičko malá,

odkud jste vzala

   ty líce hnědé?

to as, jak padá

v podzimní lada

   list s vrby šedé.

 

Babičko milá,

co se vám bílá

   ruka tak třese?

to as, jak chvátí

vítr, a klátí

   osykou v lese.

 

A to sluníčko

v očích, babičko,

   odkud je máte?

to svítí čistě

vaše tam jistě

   srdíčko zlaté!"

Josef Václav Sládek              (16. 2. 2025)

 

 

,,Hleď, mládí víc ti nemohu vstříc nést,

ni laciné ty jeho lichotky,

však pevnou páž, o niž se opřít lze,

pro všecky boje – a těch bude dost!

Být silným, velkým, světy objímat,

jest býti sám, však srdce trpí pod tím

a po soucitném vždy se ohledá,

skráň velkých dum chce měkké ňadro mít,

kde sladce sní se po boji a pěst,

jež zvykla drtit, co jí v cestě jest,

po síti ženských vlasů zatouží

ve chvíli samoty, je rozplítat..."

Jaroslav Vrchlický                (10. 3. 2025)

 

 

,,Mně bylo nebe modrý z stříbra zvon,

v něm naše země – srdce železné,

a zdálo se mně, jeho vábný ton

že sezvání lid ku mši vítězné.

Jak rád jsem snům těm krásným uvěřil!

Když někdy silněji zvon udeřil,

tu slyšel jsem ve jeho mocném hlasu

hlas mocný velkých mužů velkých časů.

Čas velký vytvoří si velké muže,

již zase lidstvu cestu vyměří

a ve zvon dějův mocně udeří,

že pro věky se rozezvučet může.

Však kolikrát se ještě lidstvo změní,

jak dlouhé ještě ku mši sezvánění!

Jak dlouho ještě, než se zaradujem,

že sobě sama sebe obětujem!

Jak dlouho ještě až k té svaté době,

že konat budem z lásky k samým sobě!

 

Až každý sílu svou, své meze znaje

soběctví pozná smysl krásný, vyšší,

a bratry hájit bude sebe háje;

až nadvlády se zimniční chtíč ztiší

a každý tak jen konat sobě volí,

že bratrům nedá, co jej sama bolí:

pak rozvine se žitím nová páska,

a lidstvo před sebou se ukloní,

a v posled stříbrný zvon zazvoní

a půjdem na mši – mši tu nazvem láska!"

Jan Neruda                              (29. 3. 2025)