Libušina čítanka
,,A co národ, nezpívá už?"
Petr Bezruč
,,Věrnost tradici znamená být věrný jejímu ohni, ne popelu.“
Jean Jaurès
Libuše je arci kněžnou všeho českého lidu, tak ale též jeho poezie; je jeho – jak u Wenziga a Špindlera pěje – Lunou, je kněžnou Lumírovou, a snad nic nebylo na českém obrození 19. století důležitější než to, že právě ona byla (po boku pěvce Lumíra či knížete křesťanské lásky Václava) postavena do čela jeho symbolické reprezentace, že české národní hnutí se rozvíjelo jako hnutí kulturní, a kulturní (umělecká) tvořivost byla nejtěsněji spojena s mravně konavou duchovností, s humanistickým étosem. Prolnutí české národní tradice s kulturou a později s křesťanskou humanitou bylo námětem již prvního moderního českého uměleckého románu, Lindovy Záře nad pohanstvem (1818). Na portálu proscénia Národního divadla je zvěčněna Čechie, nad ní nápis Národ sobě!, co je však obsahem této stylizace, co Schnirchův (ženský) symbol českého národa činí? Žehná múzám! Tak i Čechie Alšova a Ženíškova na stropě hlavního foyeru: nebe se zde rozjasňuje a zdobí českými barvami, když z mrákot povstalo české umění a národ (jeho Matka) přijímá model Národního divadla! Jaká hloupost a povrchnost, když se kdekterý nevzdělaný estét, který nic z toho ani nezná, dnes nad národním obrozením a samotným Národním divadlem ušklíbá a znehodnocuje všechen ,,romantismus“, ,,nacionalismus“ či ,,mytologii“ – aniž by pochopil jejich pokrokovou, emancipační, umělecky i sociálně avantgardní úlohu v moderních českých dějinách! Mít za ztělesnění národní ,,mytologie“ tak pozitivní postavy jako Libuše, Lumír či Václav, ztělesňující programově nikoli pouze nacionální, nýbrž všelidské hodnoty, a totiž hodnoty míru, umění (zpěvu) či dobroty, není vůbec špatné a v mezinárodním měřítku samozřejmé, tím méně pak to, že právě ony dovedly v 19. století podnítit takovou žeň avantgardní umělecké tvorby, v čele se zjevy jako Bedřich Smetana, Zdeněk Fibich, Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, Svatopluk Čech či Jaroslav Vrchlický.
Jakási obeznámenost s díly těchto mistrů tvořila dříve gymnaziální znalosti, základ všeobecného humanitního vzdělání, pokud jde o národní kulturu a historii. O tom, jak je tomu dnes, jistě nemá cenu mluvit – když se podíváme ne snad na nejnižší stupně škol, nýbrž na nejvyšší stupně elitních kulturních institucí v čele se samotným Národním divadlem! Kdo ví, jací lidé v nich dnes vládnou, ten bude jistě souhlasit, že vztahování k české slovesné či hudební kultuře je dnes záležitostí přímo nostalgickou, pokrytou pelem stále znovu se rodící radosti, útěchy a emfáze, zároveň však i takřka hřbitovního smutku. Česká kultura a země jako by se v tom, co v ní je či bylo duchovně velké a opravdové, právě v (ne)životě osobností jako ty výše zmíněné, podobala hřbitovu. V Národním divadle se dříve přes sto let hrály desítky a desítky českých her a oper, dnes by se daly všechny dohromady spočítat na prstech! Ačkoli nikdy nebyli papaláši, kteří v divadle šéfují, placeni tak obrovskými částkami a inscenace nestály takové prostředky jako právě dnes. ,,Pohřbeni“ a ignorováni jsou dokonce i klasikové dříve nejhranější jako Smetana či Tyl; namísto nich se po scénách jako Národní divadlo či Státní opera ,,prohání“ ostentativní vulgarita a nevkus režisérských egoistů, které sem za miliony korun českých daňových poplatníků tahá norský manažer Hansen a jemu podobní. Není to tak jen ,,pohřbívání“ klasiků, nýbrž i záměrné znesvěcování jejich hrobů a někdejší výše institucí, jejichž prestiž vytvořili svým dílem oni – aby na nich mohl o to víc vydělávat, a ovšem barbarsky dovádět každý hlupák. (Pokud někdo neví, co máme na mysli, nechť si zajde na současné inscenace Prodané nevěsty, Rigoletta či Švandy dudáka, nebo ať si o nich přečte naše předchozí články.) Nic z toho by nebylo možné, kdyby právě tímto směrem nebyla po léta řízena celá česká kulturní politika: stačí se podívat na její vrcholné představitele a na to, kdo a jak dnes na vládní úrovni řídí českou kulturu či vědu, a člověk má jasno.
Je to právě smutek z tohoto stavu, co Libuši vede k tomu, aby kromě aktuálně zaměřených či zase obecnějších reflexí počala čtenářům ,,přímo od zdroje“ přinášet ukázky z někdejší české básnické kultury. Bude zde napříště zveřejňovat úryvky z děl velkých českých básníků, ať už více, nebo méně slavných, ať už s užší historickou signifikancí či k výročí, anebo obecněji, jako naopak abstrahující protipól bídného dneška. Zveřejňování to bude nepravidelné, postupně doplňované (každý čtenář může redakci rád přispět vlastním návrhem!), jeho cílem je právě zpřítomňování duchovních světů lidí, jakých dnes již příliš mnoho nemáme (pokud vůbec). Je to snaha inspirovat a obohatit čtenáře publikacemi přímo opačného charakteru, než má současné zpravodajství, ,,blogerství“ a ,,youtuberství“: žádné ,,komentáře“ domnělých ,,událostí“ dne, naopak úvahy a sny vybíhající za obzor! Jak napsal již velký básník Francie Charles Péguy: ,,Homère est nouveau, ce matin, et rien n'est peut-être aussi vieux que le journal d'aujourd'hui.“
Martin Bojda
na Velký pátek 7. dubna 2023
,,V čem byl jsi zneuznán, vždy zapomeň!
V čem křivděno ti, přehlédni jen zkrátka!
Můž´ bleskem býti zachvácen snad peň,
však nikdy kořen, nikdy žití látka!
O cenu tvoji může býti hádka,
však o výsledku zprávu dá jen žeň,
ty mužně třímej pravdy pochodeň,
výš, krása byla od věku tvá matka!
Nechť zašlapají, zdeptají tě mnozí,
to větším stalo se, a byli bozi,
co, prachu červ, chceš v nejistotě, v mdlobě?
Ať hřmí to třeba i z nejdražší ruky
v tu vřavu, v ty žití nesouzvuky,
ti jedno stačit musí: Stačit sobě!“
Jaroslav Vrchlický
,,Zas nové jaro tu, ó Hálku,
a plné dětské svěžesti,
kam napnu zrak i sluch svůj v dálku,
jak plá to, svítí, šelestí
a zpívá, kvete kolem tebe,
a nad vším pne se modré nebe
i přes domy i náměstí.
(…)
Vše probudila záře jará,
ať šlehla v poušť či do hrudi,
a ty spíš dál, ó, pěvče jara,
tam, kde ni mráz již nestudí,
a už to jaro – kolikáté,
co umlkly tvé struny zlaté,
a tebe žádné nevzbudí.
A snad je dobře, že spíš tiše,
a nevíš, jak ten vděčný svět
na píseň tvou, z níž něha dýše
a věčné jaro, bláto met´,
jak bez citu šláp´ na ty květy,
jež opíjely jeho rety,
jen zmizel zim a mrazů sled.
Však kdybys vstal a viděl zase
to nové jaro, básníku,
ty stromy v květu, pažit v jase,
co přes noc přišlo, ve mžiku,
vím, udeřil bys do strun z kovu
a pěl bys všem i pro ty znovu,
již nejsou hodni slavíků.“
Antonín Klášterský
,,Na vašich tvářích usmívá se svět —
a život, plný slunečného jasu,
tam nevrhá ni stínu všech svých běd,
vše splývá v čistou, nezkalenou krásu.
Vy květem jste na žití pustině
vonným a plným nejčistšího pele,
tak prosty, pravdivy v své nevině,
s tou bezstarostností na jasném čele.
Kdo může, děti, vám se přiblížit
s myšlének chladnou, pitvající řečí?
Zde proudí, žije, mluví jenom cit,
zde nahé srdce, — a to mozku větší!
Neb ač vás, žel, — učíme životu,
my od vás žít bychom se učit měli:
těch vašich prostých srdcí tlukotu
a všemu, co jsme z dětství zapomněli!
Neb vy jste čisty, — my jsme rmut a prach
a naše srdce pokryta jsou ledem,
my předstíráme práci a na sta snah,
však žít a lidmi býti nedovedem.
Sníť asket o nebesích ve svých snech,
myslitel zkoumá blaha lidstva taje,
a blízko tak — ve vašich úsměvech
dlí celý odlesk ztraceného ráje.“
Josef Václav Sládek (7. 4. 2023)
,,Synu! Uč se od mravence
mravně na tom světě žíti;
nelenujeť, žije tence,
sbírá jen, co musí míti.
Po takém nedychti štěstí,
které blaží jenom lenost;
největším bohatstvím jesti
pracovitá spokojenost.
(...)
Kde ti právo dovoluje
a hlas Boží káže ti,
tam nejenom smíš, ó synu!
ale máš též hasiti.
(...)
Uč se dříve matku znáti,
uč se znát dům otcovský,
pak se můžeš se ctí bráti
ve svět pro tě venkovský.
Nevděkem své vlasti splácím,
nectu na svou metám zem,
jsem-li v cizině domácím,
ale doma cizincem!"
Boleslav Jablonský
,,Řad přísných svědků dumy moje hlídá,
jak svědomí mé před mé duše zrakem
vždy stojí, lehký ať se vznesu ptákem,
ať zkrušeného do prachu rve bída.
Hled na ně za tisíc mi kritik vydá,
dnes vzpruhou duchu jsou a zítra tlakem,
a mírou vždycky, aby ani mákem
se z dráhy nesmekla mé loďky přída.
Let řadu žijem spolu. Víc jich stále,
a přísnější vždy proto moje práce,
můj úsměv řidší, v čele hluší rýhy.
Jich dav mne učí být spokojen v mále.
Žehnány buďte něhou resignace,
má druži přísná, nejlepší, — ó knihy!"
Jaroslav Vrchlický
,,Ó lid mne zná a v srdce své mne vpíše,
až malých závistníků zmlkne sbor.
Lid ví, co něhy v mojích písních dýše,
pro jeho snahy, sílu, vzlet a vzdor,
lid jádro mé jest, nechť sám letím výše,
v sny jeho mihnu se jak meteor...
Vždy v konci toho lidu byl jsem celý
a lid a básník si juž rozuměli."
Jaroslav Vrchlický
,,Kdo v zlaté struny zahrát zná,
jej ctěte víc než sebe,
neboť vás tak bůh miloval,
že poslal vám ho s nebe.
Hrozné, když bůh neourodou
a morem trestá přísně;
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.
Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
jeť píseň v nebi zrozená
a ve smrt život vlívá."
Vítězslav Hálek
,,Já kamenů jsem nehledala, —
však v cestě mé jich bylo dost!
Já moudře jim se vyhýbala
a sbírala jen růží skvost.
A pošetilci s nářkem stáli
neb přes kamení padali,
a růžím za to hořce láli,
že stranou pro mne vzkvétaly.
Tak sebrali jsme cestou žití
své různé volby znamení:
já nesla jsem jen hrstku kvítí,
a oni — hrsti kamení."
Eliška Krásnohorská
,,V ňadrech zůstaň, písni! Marná slova:
Dobývá se z prsou v ranní svět.
Nevábí ji haluz vavřínová,
ani denních pochval hluchý květ —
vylétá jen, že jí dusno v nitru,
vylétá, že musí, musí ven
po svém zapěti též pozdrav jitru,
spící budit, hlásat blízký den."
Svatopluk Čech
,,Ó sladká hvězdo, každý den
která mi hledíš do oken,
mé střežíš bdění, zlatíš sen!
Démante z kštice Venuše,
sny lásky v smavé předtuše
mi házející do duše!
Ty zlatý květe rajských niv,
tak plát a smát se, nebes div,
já neviděl tě jaktěživ!
Ty žhavá jiskro prasvětla,
z vesmíru výhně vylétlá,
proč v okně mém jsi vykvetla?
Či seraf noře hlavu v jas
tě s křídel v brázdy nebe střás
v ten záhon věčných sedmikrás?
Teď jako safír modravá,
tak líbezná, tak laskavá
mi kyneš z nebes mlhava!
V mé dumy sladká odpověď
ty jemným nachem házíš teď
svit opálový v mlhy změť.
Ó hvězdo lásky, sladkých dum,
tě potok zná i stromů šum,
kde rtové sklánějí se k rtům!
Tě mezi růží tisíci
též dobře znají slavíci
i světlušky v tmách tančící.
Když retu ret se dotýká,
na péro slétáš básníka,
když perel šňůrku navlíká.
A nejlíp hoříš, blesk a kmit,
v milenky oku slzí třpyt
když září svou chceš zastínit.
Tu v žárné slze skaneš v ret,
jak rosná krůpěj padá v květ,
tu básní lásky zvučí svět.
Ó sladká hvězdo, každý den
mi plaň a hlediž do oken,
mé bdění střež, můj vyzlať sen!"
Jaroslav Vrchlický (11. 4. 2023)
,,Až se tichá noc rozprostře,
Pak chci ňádra svá rozvinout,
A z nich má mé duše vůně,
Touhy, vzdechy, snové plynout.
Klesla hvězda s nebes výše,
Klesla jako slza zlatá,
Kterouž vyplakala v tichém
Bolu nebes víčka svatá.
(...)
Všecko, co jest srdci drahé,
Vezme tento divý svět,
Ani víru ti nenechá,
Ani snu a mamu květ.
Kol když hučí, kol když bouří
Hbitý, mnohohlasný den:
Tu má duše v tajném spaní
Dřímá čaroplný sen.
Ale když noc hvězdorouchá
Černý stan rozprostře svůj,
Den když leží v tichém spaní:
Potom duch procitne můj.
Hvězdy vítám, staré známé,
S nimi vroucně mluvívám,
Jim své touhy, lásky slova,
Jim své tajné hoře lkám.
Ony mně, já jim rozumím;
Ale svět a jeho hluk
Nezná srdce mého mluvu,
Nezná tajnou mluvu — muk."
Václav Bolemír Nebeský (12. 4. 2023)
,,V míjení těžkých roků
čím dál mi jasnější jest:
není ztracených kroků,
není ztracených cest.
Echo zpozdí se možná,
ozvěna nespěchá.
Víra veliká, zbožná,
nebude bez echa.
Vrátí se v ztichlém kraji,
pronikne mlhami.
Ti, kdož nás popírají,
kdys půjdou za námi!"
Viktor Dyk
,,Co jest člověk? co jest život jeho?
Stín jest člověk, život jeho sen. —
Od hvězd spadlá jiskra božství jen
můž mu půjčiť bytu skutečného.
Sletěl blesk: a bělmo s pošmourného
oka padá, mrak se mění v den.
Sletěl blesk: a srdce vře, až ven
proud se citů vroucích valí z něho.
Světlo, světlo, to jej z spaní budí,
vznáší k hvězdné nebes výsosti:
láska, ta ho stezkou milosti
z mrtvé říše v ráje květlé pudí. —
Ó, jenž´s pravým obou ctitelem,
buď i mým vždy přítelem!"
Pavel Josef Šafařík
,,Co za mnou jest, to nech se nenavrátí:
co přede mnou, nech v mohylu se zkrátí.
Po tichu toužím, které hrob jen dá ti,
po prostém lidu, jejž lze milovati.
Sraz bohatým, ministrům masku s rysů:
každý, kdo vládne, parasit je nahý,
lže národu, chudobným bere mísu,
jen prostý muž je tiché duši drahý.
Vše splývá v dým, z kterého vyjít nelze:
pod vrbami hladina řeky jasná,
život jediné tratící se ve lze,
a Diotimy hlava divukrásná."
Petr Bezruč
,,Buď pokoj s vámi!... V dějepise
jmen vašich nikdo nedoví se
,— tam padlo dvacet tisíc as —'
ach, dvacet tisíc! — Krátká věta
a v ní jsou vaše mladá leta,
naděje různé v příští čas,
sny, touhy, upomínky steré,
vše, co dá život a co bere,
a právo žít a právo kvést —
v ní všecko uzavřeno jest...
,As dvacet tisíc' — takto vy
jste s žitím navždy hotovi...
As dvacet tisíc... Cifra chladná
a víc dál upomínka žádná
na povražděný mladý dav...
i z paměti se ztratí lidí,
až smrt z těch polí, chatek sklidí
pár pamětlivých starých hlav...
Však ten proud vaší krve rudé
jak hrozná aureola bude
kol dvou těch hlav se náhle chvít,
až k soudu dějin musí jít,
a bude je po věků řad
vždy odsuzovat, proklínat!"
Josef Svatopluk Machar (13. 4. 2023)
,,Kdybys, milé děvče,
sedalo na trůnu,
dal bych ti udělat
ze zlata korunu.
Z nejdražšího zlata,
co mně v srdci svítí,
hvězdu života pak
do ní zasaditi.
A kdybys písní stvořena,
toť věčně bych tě zpíval,
a hvězdou-li, toť na nebe
po celý věk se díval.
A palmou-li kdes v oase,
v tvém stínu chtěl bych sníti,
a kdybys byla chudobkou,
chtěl bych tvou slzou býti."
Adolf Heyduk
,,Ne v bratří vraždě jev se muže síla,
než v boji s živly dravými se tuž,
sval jeho mocný konej míru díla
a v jarém napětí jen dobru služ,
služ ducha síla přemáhání sebe,
té saně sobectví, jež lidstvo střebe.
(...)
Však nejjasněj´ přec tento zákon plane,
ten první zákon Lásky — všeho výš,
a každý pracuj, ať se skutkem stane
má dávno přislíbená Míru říš.
Trůn moci surové a násilí
již nachýlen je k pádu, prohnilý,
a jiná moc se vzmáhá v lidstva duši —
Nuž, každý nocí dnem jí cestu klesť
a každému, kdo k slyšení má uši,
jev, hlásej, vštěpuj novou blahověsť,
by v palác pronikla i jizbu chudou,
by podmanila každý světa kout:
pak ne již meče lidstvem vlásti budou,
než rozumu a citu klidný soud. — —
Kdys v bouři sníval jsem o boje víru,
a hle! teď o pokoji spřádám sen,
o radě národů, kde družně, v míru,
spor mnohověký bude rozřešen.
Kam zbraní chřest kdys vábil mladou Musu,
zřím vraždu jen a krev a hnis a hrůzu.
A přec, ač vím, že jen tou divou vřavou
as cesta vede k novým řádům světa,
přec k nim jen dychtivě nad starou hlavou
dům buřňáků mi hejno dosud vzlétá —
ta zůstala mi z mládí neztlumeně,
ta touha bouřlivá po světa změně
a ve mdlejším se stejně jiskří hledu:
Přes pouta, lež a křivdu starou kpředu!"
Svatopluk Čech
,,Táhněte nebem, mračna,
z vás každé bouři věšť!
Má duše po ní lačna,
chci vítr, chlad a déšť!
Až bude vítr váti,
pak vyjdu sobě rád...
Chci s ním se prudce rváti,
vždyť šťasten jsem a mlád!
Chci metelici snésti,
neb máj svůj v duši mám.
Chci bouřné lásky štěstí!
Chci sladký slávy klam!
Táhněte, šedá mračna,
věšť každé bouři z vás...
Má duše po ní lačna
— je mládí mého vzkaz! —
Chci posměch hloupé láje,
chci pustý boje ryk!
Nechť kolem mlha, tma je,
já na všecko si zvyk!
Chci — pokud zbytek síly,
ten věru prudký hvizd!
A potom v smrti chvíli,
jak svátý spadnout list."
Viktor Dyk
,,Chtít nejlepší a třeba nedokázat,
bez odpovědi znova se zas tázat,
být vzhůru hozen a zas klesnout dolů,
přes vrchol blaha sletět v propast bolů,
vždy začínati — stokrát oklamán,
být otrok činem a být vůlí pán,
se zmítat jak v začarovaném kruhu,
mít moci nárok, dělati však sluhu,
sám odmítnut otvírat dlaň svou všem,
stát klidný v bouři, ke urážce něm,
ráj zbájit si, kde o ráji sen zmizel,
a vítat klidně radost jako svízel,
zřít v cizím štěstí vlastní pohřbené,
pít z těchy, víry, lásky pramene
a po dobru zas toužit, jež svět nemá,
sta písní v hrudi, třeba ústa němá,
a usmát se, když nejvíc nevděk hněte,
a vidět, z ran tvých co kol růží květe:
toť celý život — nevím, co víc chcete?"
JAROSLAV VRCHLICKÝ (17. 4. 2023)
,,Je práca, áno, božím stanovením:
tak si to rekla, ty snaživá včela?
A nie je ťarchou, ale dobrodením:
čis´ i tak súdu tomu rozumela?
Isteže tento lepší smysel vniesla
si doň: mne aspoň v sluchu klenutine
zvuk milý zahral, zvuk radostného hesla —
Hej, ctíš si prácu, ľúbiš — akoby nie?
(...)
Nie vrah náš starý: násilnictvo, lhárstvo,
zášť jeho všetka vlastná, márnosť, pôžitkárstvo:
tých hrozím sa ja zívajúcej tlamy...
Ba práve činnosť neúnavná zvedie,
by oko jeho ináč na nás shliadlo,
nás uctilo... Či ja len vidím šede?
Daj, Bože! — vďačne dúchnem na zrkadlo.
Ó, práca čestná nie je kliatbou! ale
žehnaťbou nebies — Vetu preúprimnú
úst tvojich, drahá, takhľa vzniesol v chvále
i zaspieval som: práci tichú hymnu."
Pavol Országh Hviezdoslav
,,Vzhůru již hlavu, národe,
k nebi své vzdvihni oči!
viz: jsou tam i malé hvězdičky,
kol nichž se velké točí!
Toť prostě tím: ty maličké
z jadrného jsou fládru,
ale ty velké a poslušné
jen z plynových jsou hadrů.
Troufám, že při té myšlénce
srdce Ti povyskočí —
nuž — buďme tou malou hvězdičkou,
kol níž se velké točí!
Jde to, ach jde! jen každý hleď
k vlastnímu dobře jádru:
bude-li každý z nás z křemene,
je celý národ z kvádrů!"
Jan Neruda
,,Když člověk usnul v první den
jsa vyhoštěncem z rajských bran,
přistoupil anděl v jeho sen
a pravil: ,Slitoval se Pán.
Jest na vždy zavřen rajský sad
a člověk bude synem běd,
však Pán, hle, v srdce klade rád
ti nesmrtelné lásky květ.
Jak v ráji rost, tam bude kvést,
by v zoufalství když člověk kles,
jak usmíření ratolest,
se od země pnul do nebes.'"
Josef Václav Sládek (20. 4. 2023)
,,Ne na vždy! Dosud v lidu nezdolán zde duch,
jejž odchovala dědů drsná síla,
jak z hrudi křemenné by pramenila
zas v osvěžený, vytrvalý vzruch.
V něm dosud přímost bez úskoků, klamu
— kdys věna bratrského ryzí dědictví —
a nepoddajnost hrozbám, zlatomamu
i příkořím v něm nezkrocena, spurna tkví.
V svém jádru zdráv a nezlomen
byť ztýrán trudy, zápasy svůj shledá den.
V šeř budoucích prost bázně vpíná hled...
Kol hřmí ryk hesel, soptí svárů pěna;
však mysl pro svobodu zanícená
vstříc dobám novým křídly mává vpřed.
V něm touha po pravdě vře neskonalá,
ač mučena zde po věky již do krve,
a z lásky k rodné zemi víra sálá,
že jako kdys — jho pout všech národ rozerve
a v lidstva příští velkou druž
zas volný s čelem světlým vstoupí muž jak muž!"
Bohumil Adámek
,,Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům,
a jsme zde Zemí spjatí.
Nám zdá se, s hvězd že vane hlas:
,Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohy víže!'
My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cválá.
My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!
My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!"
Jan Neruda
,,Je pravda ovšem, boj a spor vře kolem.
Vlast naše celá zanedbaným polem,
kde třeba všady, než tam pustíš rádlo,
chmýř mýtit s býlím, a když símě padlo
do brázdy, bdít, by havranu a káně
je nesebrali. Zkrvácené dlaně,
skráň v potu ručejích, to naše sláva.
Den každý, který z tůně noci vstává,
můž´ pro nás být dnem nových pokoření
a nových ústrků a nevražení.
V klid skolébat se, naše zhouba jistá.
Nám nutno dobýt píď každého místa,
než s únavou se chvějícíma rtoma
my říci můžem, ano, zde jsme doma!
Dvě zbraně máme, knihu jen a školu,
leč těmi křísíme dav apoštolů,
již víru mají v ideál náš svatý,
již nebojí se boje ani ztráty,
již váží vše a klidně počítají.
My stavíme a na propasti kraji
jsme přece klidni, přece bez závrati.
My věříme, že nám se jitro vrátí,
nechť každá chvíle v tmavou noc nás řítí.
Chcem pouze právo a chcem pouze žíti.
My vytrváme v boji dlouholetém,
jen sami sobě jsouce vlastním světem,
by ti, kteří nás v nový život zvali,
se ve svých vlastních dětech nesklamali,
co chtěli otcové, by záhy skutkem
se stalo v zemi té, jež dlouhý smutkem
a dlouhým bojem los má věčné vdovy.
My vytrváme, nechť náš život nový
se třeba bez výsledku v písku ztrácí:
Jen jedno známe, žít a umřít v práci!"
Jaroslav Vrchlický (23. 4. 2024)
,,Vezmou-li nám tady
všecko ti zlí lidé,
nermuť ty se, vždyť nám
přece něco zbyde:
čtyry smutné oči
někdy k stěžování
a ty věrné ruce
zase k objímání."
Josef Jaroslav Langer
,,Myšlénky mé, kajicnice,
jdou na dálnou smíru pout,
chtí pramenem černé kštice
kříž mých žalů ovinout.
Chtí kol něho trny plané
proměniti v růží sad
a mé duši ulekané
na rty úsměv vylíbat."
Adolf Heyduk (26. 4. 2023)
,,Ptala se tě mladá dívka: Co je poézie?
Chtěl jsem jí říci: Také to, že jsi, ach ano, to, že jsi,
a že ve strachu a úžasu,
které jsou svědectvím zázraku,
bolestně žárlím na plnost tvé krásy,
a že tě nesmím líbat a že s tebou nesmím spát,
a že nic nemám, a že ten, kdo nemá, co by daroval,
musí zpívat...
Ale neřekl jsi jí to, mlčel jsi,
a ona ten zpěv neslyšela..."
Vladimír Holan (28. 4. 2023)
,,Je píseň jako výkřik ptačí,
buď je to radost, nebo žal,
buď krůpěj, v níž se nebe zračí,
buď pramen z puklých ňader skal.
Buď z prozářené duše výská,
když radostí v ní krouží roj,
buď z ňader oklamaných tryská
jak bleskem z puklé skály zdroj."
Adolf Heyduk (29. 4. 2023)
,,To dávno již, co v noční chvíli,
když v hvězdné záři dřímal svět,
nad tímto zámkem anděl bílý
se zastavil a dolů slét'.
Šel ukryt v luny závoj hebký,
jak jizbou stín když přeletí,
a zastavil se u kolébky
a zlíbal ústa dítěti.
A tiše zmizel — jizbou tmavou
jen luny svit je rozestlán,
vše spí — u krbu starou hlavou
v snech pokyvuje kastelán.
Od noci té již prošla léta,
a dítě v dívku vzrůstalo,
však že v něm krása nebe vzkvétá,
to tajemstvím všem zůstalo.
Tu přišel básník od severu —
až sem jej zahnal bouří jek —
Ó dítě, v jeho nitra šeru
tys byla první paprslek!
On nejdřív poznal tvoji krásu,
jak divoký mák poupě úst,
i tváře ovál i noc vlasů
i nad cypřiše štíhlý vzrůst!
I třpyt luzného usmívání,
jenž obličejem rozestlán,
a o němž nemá ani zdání
tvůj otec, šedý kastelán.
On vidí v tobě dceru pouze,
já poznal ale anděla;
zda nezasloužím, by se v touze
tvá ústa na mých zachvěla?
On nevěděl, že v kráse tvojí
se vracím svojí do vesny,
jakou jsi vůní v duši mojí
a jakou září v moje sny!
Že ptáče jsi, jež v okno klepá,
když jaro slaví v duši vjezd,
že nad vše vína jeho sklepa
tvých retů víno sladší jest!
(...)
Rci, kouzlo jižní noci vlažné
zda nechce k lásce tebe zvát?
A básník? — Chudé ptáče tažné,
žel, musí dál! — Nač prodlévat?"
Jaroslav Vrchlický (1. máj 2023)
Libušiny překlady výše uvedených básní
A. Heyduka a V. Holana, na 1. máje pořízené:
,,Wenn du, liebes Mädchen,
säßest auf dem Throne,
ließe ich dir machen
eine goldne Krone.
Aus kostbarstem Golde,
womit Herzen strahlen,
Sternen-Lebensholde
in sie einzumalen.
Und wärst aus Liedern mir gemacht,
Würd´ ich dich singend küssen,
Und wärst ein Stern du in der Nacht,
Dich stets anschauen müssen.
(Variante:
Und wärst vom Lied erschaffen,
Würd´ ich dich ewig singen,
Und wenn am Himmel klaffen,
Mit deinem Anblick ringen.)
Und wärst du die Oasenpalm´,
Im Schoß möcht´ ich dir träumen,
und wärst ein Gänseblümchen-Psalm,
möcht´ ich dich tränend säumen.“
Adolf Heyduk (přel. Martin Bojda)
,,Es fragte dich ein junges Mädchen: Was ist Poesie?
Ich wollte ihr sagen: Auch das, dass du bist, ach ja, dass du bist,
und dass ich in Angst und Staunen,
die eines Wunders Zeugnis sind,
schmerzvoll eifersüchtig bin auf die Fülle deiner Schönheit,
und dass ich dich nicht küssen darf und mit dir schlafen,
und dass ich nichts habe, und dass derjenige, der nichts zum Schenken hat,
singen muss…
Aber du hast es ihr nicht gesagt, du hast geschwiegen,
und sie hat den Gesang nicht gehört.“
Vladimír Holan (přel. Martin Bojda) (8. 5. 2023)
,,Obraz dívčí pověšený
v tiché jizbě básníka:
Hlava děcka, rámě ženy,
která lásce uvyká.
Vlas tak hebký, pohled měkký,
jemný úsměv, koketní,
praví mu: Ó, znáš ty vděky?
V minulosť svou zalétni!
Ale jeden pohled k dceři,
která dosud dítětem,
v budoucnosť již duchem měří,
v snách nad jejím rozkvětem.
A již obraz — jaké divy!
jako noci za letní! —
vystoup' z rámu, je tu živý,
jemný, snivý, koketní ..."
Antonín Klášterský
,,Z svých písní trůn Ti udělám
za velkých pěvců příkladem,
za žezlo Ti své srdce dám
a slávu svou za diadem.
Za zákon lásku provolám,
svou písní oslavím Tvůj den,
v Tvou duši vleju lásky slasť,
a sladkou touhu ve Tvůj sen.
Ptáčků Ti písně přivolám,
máj nastele Ti k nohám květ,
a nebes hvězdám rozkaz dám
a v nebe změním celý svět.
A srdce všech Ti podmaním,
ráj vyzpívám Ti z hrobu zpět,
a královnou Tě provolám,
kam široširý sahá svět."
Vítězslav Hálek
,,Co píseň je? Vzdech o perutí,
jímž pěvce hruď se zachvívá,
a nechať jásá, nebo lká a smutí,
přec zdobných křídel zvučné zamávnutí
pel vonný všude kolem rozsívá.
Nechť píseň z ňádra žaly pudí,
nechť pěvci věčnosť otvírá,
přec šťastnější je utulena v hrudi,
kde v jaře lásky s motýlem se budí
a při jeseni s růží umírá."
Adolf Heyduk
,,Zde kroky zastavím a zraků zbožností a vzpláním
nad krajem, jemuž požehnals, svou duši rozestru:
a v modlitbě své uslyším, jak země zpívá zráním
ve světů mystickém, tvou slávou hřmícím orchestru.
Ó klasy pracující dnem! Ó bratří nesčíslní,
ke kořenům svým schýlení a zbledlí v únavě
a času žhavým tajemstvím, jež nad vámi se vlní,
chléb síly z věků do věků nesoucí laskavě,
ó vlídní! Bratrsky jste dovolili, aby v skrýši
řad vašich stísněných o létu nadpozemských krás
květ horečný snil v samotách, a v zracích oheň výší,
tmu země v kořenech, svou písní doprovázel vás.
(...)
Ó Dechu, obtížený životem, jenž z líchy do lích
pel jeho snášíš jiskřící nad hlubin závratí,
k svým chudým bolestem, květ unavený na tvých polích,
před přísnou nesmírností tvou se bojím přiznati.
Sil závoj z blesků zkřížených jsi zraku mdlému nestáh,
od světa k světu napjatý, tvůj vesmír otkává,
a přece v slávě smrtí všech na nejskrytějších cestách
při každém dechu života tě duše potkává
a šeptá zmatená: V tvé moci jsem, svým větrem pohni,
žeň celá, v setbu změněná, ti padne do dlaně
a jako v půdě zázračné v tvé síly žhoucím ohni,
jak viděl jsi ji vděčností, ti vzklíčí oddaně."
Otokar Březina (15. 5. 2023)
,,Ne, nenatrháš s nebe hvězd.
A přece věř, že natrháš.
V boj marný když se nevrháš,
tu za dnů vázneš v jílu cest
a večer, tiskna bradu v pěst,
svůj oheň čadit zříš a civíš v noc,
hluchého srdce němá stráž.
Ať cesty nikam nevedou,
tys po nich šel a šel jsi rád,
těch cest se nesmíš, nesmíš ptát,
snad není cest, jen lidé jdou
a jedna z hvězd je vždycky tvou
a z té ti zazní odpověď,
až přestaneš se ptát..."
Fráňa Šrámek
,,Víte, svoboda je vždycky rodná
s dobrovolnou chudobou...
(...)
Tím větší báseň, čím větší básník,
nikoliv obráceně! (...)
A jsi už velký básník, ptáš-li se, s kým se zatratit...
Umění jako dílo, abys nezpyšněl...
Říkám ti, že umění je nářek,
něco pro někoho, nic pro všechny,
neboť už tím, že doufáš, jsi v budoucnosti...
Stále nás něco přesahuje, protože i láska
je jenom část naší jistoty...
(...)
,Kdo nepracuje, ať nejí!' Ano,
ale co je práce? Být věrný svému nezištnému údělu...
(...)
Není mi lhostejný
ani jeden krůček a pád
dítěte v kopřivách..."
Vladimír Holan
,,V tom světě závisti jsi jak svět jiný,
ve světě úsměšků jsi láska pouhá,
jen žehnat umíš, kde se každý rouhá.
Já seznal svět a seznal jeho viny —
jsem mdlý a nechci ústrky oplácet,
radš v objetí tvém láskou vykrvácet."
Rudolf Mayer (19. 5. 2023)
,,Žít dlouho – ne, v tom není zisku,
to pouze větší stopa v písku,
již stejně setře vichr v trysku.
Žít v plesu – ne, v tom není štěstí,
toť zlatý štít je navrch nésti
a pod ním blud a klam a scestí.
Žít v slávě – to je teprv málo.
Cos na chvilku nám v uchu hrálo,
dost slzí to, víc krve stálo.
Žít v sobě – to je žíti v Bohu,
toť květ z malého lákat hlohu,
toť míň, než chci, a víc, než mohu.
(…)
Neb co můž´ člověk si víc přáti,
než sobě žít a bratru dáti
a umění žít ve závrati?
(…)
Žít dlouho, v plesu, slávě – masky!
To pouhé sny, to vložné sázky,
již podstupujem bez otázky.
Již splácíme, když prohráváme,
na slední kartu když vše dáme,
když vše se láme, vše když klame.
Oč líp je, žíti plně, krátce!
Ach, starý sbore, jak zníš sladce –
a nejlíp umřít v klínu matce!“
Jaroslav Vrchlický (24. 5. 2023)
,,Vždy chtěj být nenáviděn víc než milován,
otřásán bouří víc, jež fenami se vzteká.
Na mísu pochytej krev ze sta svojich ran,
svědomí básníka nechť vražedníky leká.
Však nevěř, řeknou-li: že pověřil je věk
a vkus neb morálka neb cítění jich doby,
ubít neb zamlčet, cos jinou řečí řek',
než byl jich ideál, jenž skvostné hostí hroby.
To radost vzalo by a trpkých smutků smích,
let vášní slov, vzmach růstu ztajenému.
Krev srdce pít dej protivníku svému,
když zabíjí tě chválou dávno uznaných."
Antonín Sova
,,Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi,
jako by nežily,
a ony zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi pohledy soustředěnými
a trpí,
že žádný člověk k nim nepromluví.
Ostýchají se první dát do řeči,
mlčí, čekají, mlčí,
a přeci
tolik by chtěly trochu si porozprávět!
Proto miluji věci
a také miluji celý svět."
Jiří Wolker
,,Jen jeden strůmek kvetl mně,
a ten mně podetnuli;
jen jednou lávkou chodil jsem,
a tu mně přeseknuli –
jen jednu píseň uměl jsem,
a tu už zapomněli –
vždyť sotva sobě v druhý den,
že žil jsem, připomněli!"
Josef Barák (29. 5. 2023)
,,Či není mořem tento život bludný,
v němž láska naše, holubička bílá,
kam vln i hvězd ji vylákal třpyt svůdný,
za našich tužeb lodí zabloudila?
Ó nechť jen hřmí! Nechť vzrůstá příboj tmavý!
nad námi maják poesie hoří...
V těch nocích blaha hlavu vedle hlavy –
Ó vzpomeň těch, jenž zabloudili v moři!"
Jaroslav Vrchlický
,,Neznámou řečí, vím to, zpěv můj zní ti,
však oka tvého svit mi dobře známý,
tak v šero lesů mezi ruinami
na severu v mé vlasti měsíc svítí.
Ó nech mne na tvých plných ňadrech sníti!
Jest sladko plout nad vášní hlubinami,
když víme, že jest lásky anděl s námi,
jenž v srázném pádu na křídlo nás chytí.
Nechť klesneme! Tvých očí ve azuru
můj duch si zdřimne zatím na tvé hrudi,
jak snící kondor na křídlech své touhy,
Až láskou naší pohnut Bůh se vzbudí,
své hvězdy strhá a z nich řetěz dlouhý
si uplete a vytáhne nás vzhůru!"
Jaroslav Vrchlický
,,Spit vlastním kouzlem v mlze na průplavě
jak ve dřímotě utkvěl měsíc bílý,
než poslední se hvězdy objevily,
v nach východ vzplál jak v roztavené lávě.
Slyš! z dvora fontan pláče usedavě...
Kdes na laguně serenada kvílí,
a všecky vůně Orientu chýlí
mé umdlené rty k tvojí krásné hlavě.
Jak hvězdy na tě záři tichou lijí
a luna svých tě halí do lilijí,
jsi z dálky rovna snící Titanii,
Neb Venuši, jež vstala z mořské pěny,
zrak ještě z pola božstvím ozářený
a z pola vlhký nahou krásou ženy."
Jaroslav Vrchlický
,,Chudý přišel k vám,
byl jsem to já sám.
Slečno, co mi dáte z bohatství svého,
červenými rty a bílými prsy uzamčeného?
Na ulici je bláto
a v srdci hlad,
člověk musí mít někoho rád,
člověk je sám;
ztratil se mezi lidmi.
Stojím, stojím,
slova si nevystojím,
které bych, ženo, ti položil do dlaně
prostě a oddaně
tak, jako maminka klade na stůl
talíře k večeři.
Chudý si s bohatým nevěří.
Taková krásná byla,
dívala se a neviděla.
Hrozně zlaté oči měla,
jako dvě zlatnické výkladní skříně,
křičící
na žebráckou a loupežnickou ulici."
Jiří Wolker (4. 6. 2023, na Dalibora)