Klystýr pro paní baronku? Jasperse!

 

Národní rouškové divadlo a co s ním

 

 

Žijeme tak bezmyšlenkovitě provozně jako před rokem 1914, jako před rokem 1933. Katastrofa se připravuje. Jak bude vypadat, nikdo neví. Nevrátí se totéž, snad ale forma katastrofy z veřejné prolhanosti, která rodí novou prolhanost.

 

Karl Jaspers

 

Kde slouží právo politice,
tu pravda musí do temnice.


Karel Jaromír Erben

 

 

Libuše se dlouho zříkala vyslovit soud nad tím, co provází tzv. koronakrizi. S tím, jak se problém prohlubuje, ,,natahuje“ a rozšiřuje, jak se stává čím dál jasnějším, jakou je tzv. pandemie, totiž její politické a mediálně-marketingové ,,řešení“ – spoluutváření, příležitostí pro antidemokratické praktiky a jak negativní důsledky má nejen ekonomické a sociální, nýbrž i kulturní, politické a psychologické, se však pod Vyšehradem žádný opravdový občan, natož slovutná dcera Kroka, nemůže smířit. Libušin soud druhdy platil lutému sváru dvou bratří. V koronadobě se ale v prvním plánu (v důsledku nakonec možná přece!) nekoná svár mezi dvěma osobami, nýbrž základními tendencemi a lidskými typy, a sice ne rovnoměrný, oboustranný svár, nýbrž nátlak, který nikoli proti viru (jak nám namlouvají), nýbrž proti zdravému rozumu, základním lidským právům a provozu velké části institucí vyvíjí rozhodující část politických a také mediálních elit. Poslední kapkou pro nás byl způsob, jakým byl zničehonic opět ochromen provoz Opery Národního divadla, v čele se zrušením Libuše 3. září, na kterou jsme se, bláhoví, jako na ,,světlo na konci tunelu“ tak těšili, jakkoli ostudná je úroveň pražského provozování nepatrného zbytku českého repertoáru, který ještě neodstranili. (Kdyby někdo měl čas a chuť, nechť si v archivu spočívá počet českých oper uváděných ročně v Národním divadle ve 20. století, ať už za Ostrčila, Talicha, Jeremiáše či Krombholce, nebo ještě za Košlera, a za poslední dekádu! Padli jsme už tak hluboko, že volání o pomoc už z té hloubky ani nebude slyšet, ba nemá ho ,,nahoře“ kdo slyšet… Nikdo nevolá, a nikdo neposlouchá.) Ale prozření teprve přijde: Rusalka a Její pastorkyňa se budou hrát bez sboru! To bude něco! Milí čtenáři, vy víte, jak si Libuše váží koncepční práce Jaroslava Kyzlinka a obětavosti, s níž jako šéfdirigent Opery Národního divadla do tohoto domku vždy znovu zajede, aby to tu vodřídil, když přitom zároveň šéfuje v Lublani a dělá nové premiéry v Brně a v Bratislavě (jak obětavě v Brně dirigoval už přes léto! Ta píle, ale jak v Praze chyběl!). Nicméně, nemohli byste se poradit hlavně s panem Steffensem, který se jako šéfdirigent Státní opery tak uskromnil a diriguje tak maličko, že by přece vůbec nevadilo, kdyby byla Rusalka a Pastorkyňa i bez dirigenta? Dyť to všem prospěje: pan dirigent bude mít víc času pro jiné štace, a nákaze se vyhneme určitě! Jen do toho: vůl, a je hotovo!

 

               Anonce Národního divadla ke zrušení Libuše 3. září a omezení dalšího provozu je skutečně neuvěřitelná: ,,V souvislosti se zvýšenou nemocností v hlavním městě v posledních dnech došlo také k výskytu onemocnění i mezi zaměstnanci Národního divadla.“ Je to nicneříkající orwellovský speak, který se v současnosti, nejhůře v německém prostředí, ujal jako ,,vysvětlení“ pro prakticky jakýkoli zásah, jakékoli omezení čehokoli a kohokoli: v hlavním městě, tzn. více než milionové Praze, došlo k něčemu nevídanému, ke ,,zvýšené nemocnosti“! A v souvislosti s tím onemocněl ,,také i“ někdo v Národním divadle! Výsledek? Ochromí se práce celého souboru a zruší další představení! Začíná podzim, kdy – světe, div se – dochází ke ,,zvýšené nemocnosti“ věru na mnoha místech a v mnoha kolektivech, a to už po mnohá staletí. Jako stálí návštěvníci oper jsme i loni opakovaně zažili, že divadla před představením omlouvala indispozici některého sólisty, že se na poslední chvíli i přeobsazovalo, ale to není v divadelním životě nic neobvyklého. Resp. i to se vždy, v civilizovaném světě, nějak zdůvodňovalo a omlouvalo jako jednorázový problém. Až do letošního roku a dalšího posunu hranic toho, co je normální a obecně akceptované, nikoho nenapadlo kvůli onemocnění jednotlivců represivně plošně omezovat život celku. To, jaké plody nese křiklavě politicky a marketingově účelové strašení, dezinformování a občanské omezování v souvislosti s virem, však zkraje nové sezóny Národního divadla vidíme zvláště děsivě: už se nejen ani nespecifikuje a nerozlišuje, aby se mohla posoudit oprávněnost, potřebnost a přiměřenost přijatých opatření, nýbrž už ani vágní povšechná označení jako ,,pozitivní na koronavirus“ se neuvádějí! (https://www.narodni-divadlo.cz/cs/aktuality/uprava-programu-opery-nd-v-souvislosti-se-zvysenou-nemocnosti-v-praze - 30.8.2020, kdyby to někdo chtěl falšovat) Národní divadlo zrušilo představení, na které máme koupený lístek, ihned uvedlo, že vstupenky zůstávají v platnosti, ač bude náhradou jen narychlo sešitý koncert (dle očekávání ubohý program právě zveřejněn!), a už se ani neobtěžovalo jasně uvést, jak se to s tím ,,onemocněním“ má! Ve vyjádření Národního divadla nestojí nic o covidu, natož o tom, kolik lidí a nakolik je opravdu nemocných – na to, aby se muselo zrušit celé představení. Jako naprostá samozřejmost bylo zrušeno představení proto, že ,,došlo k onemocnění mezi zaměstnanci“! Už si nikdo neuvědomuje, že něco takového by dříve bylo nemyslitelné, už se nikdo nenamáhá opakovat ani floskuli o nákaze coronavirem. Prostě někdo onemocněl – a tak bylo 62 lidí, 62 členů Sboru Opery Národního divadla, posláno do karantény! Je jasné, že to je precedens a signál pro to, co bude ,,normou“, normalitou pro nadcházející podzim a celou sezonu: jistě nikdo nepochybuje, že na podzim se nakazí kdekdo kdečím, a to jistě i v orchestru a mezi sólisty – a to pak s takovýmto přístupem můžeme celé zabalit! Totéž ve školství při nákaze někoho z žáků nebo učitelů, a tak dále, bez konce. Některá divadla na tento režim přímo přistoupila a dělají (už) jen koncerty, ochromené zůstávají provozy řady jiných kulturních a akademických institucí, a to v zahraničí často mnohem hůře než v Čechách. Žádný virus ale ze dne na den nezmizí, je a bude tady, jde o to, jakým způsobem se s ním bude zacházet. Bude-li se pokračovat v šíleném plošně restriktivním režimu, který byl nastoupen na jaře, neobnoví se dřívější provoz institucí nikdy. V říjnu nebo prosinci nebude situace nijak jiná, prostě bude určitý počet lidí ,,pozitivních“ na koronavirus – tak jako určitý počet jiných lidí na určitý počet jiných virů jindy a vždycky! A nadále to bude tak, že část lidí, z konkrétních důvodů ,,ohroženější“ skupina, ponese určité onemocnění hůř než jiní – pak potřebují zvýšenou péči, je třeba ji věnovat ovšem právě jim. Bláznivé nerozlišování mezi ,,pozitivitou“ na nějaký virus a reálnou nemocností, záměna měření ,,pozitivity“ za léčení nemocných, tato snaha o ,,absolutní preventivní medicínu“, která nakonec ani není medicínou, tj. distribucí lékařské péče o nemocné, nýbrž řízenou plošnou restriktivní ,,administrací“ veřejného života ve jménu iluzorní ,,organizace“ pohybu viru v něm, je cestou do pekel, cestou k absolutnímu kolapsu veřejného života a k bezbřehé diktatuře.

 

               Na nutnost rozlišovat mezi ,,pozitivitou“ a opravdovou nemocností, na poslání medicíny léčit nemocné, nikoli státu snažit se (iluzorně) zabránit nemocem vůbec, na to, že opatření ,,proti viru“ nás dávno ohrožují více než virus sám, a na řadu dalších věcí medicínských i politicko-sociálních záslužně a důrazně upozorňuje senátor za sociální demokracii a profesor lékařství Jan Žaloudík. Jeho hlas působí téměř jako ,,světlo ve tmě“, jako hlas jednoho rozumného a střízlivého v moři těch, kteří se nechají ustrašit a zatlačit do dobrovolného rouškového ,,nevolnictví“. (Srov. alespoň zde: https://www.youtube.com/watch?v=1GBlv5YYZLs) Profesor Žaloudík jako lékař ani v nejmenším nesnižuje – a v žádném případě tak nečiní ani Libuše! – problém koronaviru a nutnost se viru bránit, bije však na poplach proti hysterii a iracionalitě, které byly nezodpovědnými politiky a jim (resp. své sledovanosti) jako vždy přisluhujícími médii rozpoutány a racionální strukturaci ,,boje s koronavirem“ brání. Je samozřejmě nutné se bránit nebezpečnému viru, v případě kapénkové infekce tomu zřejmě pomáhá rouška, a dává smysl, aby nakažený byl pokud možno izolován a nákazu nešířil. Zároveň má platit, že ne každý nakažený, tzn. i potenciální přenašeč, musí být nemocný, mít příznaky. Proto není od věci testovat a zavádět bezpečnostní opatření i tehdy, když někdo je pouze pozitivní, nikoli nemocný. Plošnost opatření se dala pochopit na počátku epidemie, kdy byli lidé vyděšeni lavinovitou nákazou a nedostatkem potřebné péče v některých regionech – opakujme: v některých regionech – Itálie (zopakujme: Itálie, nikoli např. ČR). Po půl roce trvání a vzhledem ke všem hospodářským, sociálním, kulturním a jiným důsledkům, vzhledem k nerovnoměrnosti rozšíření viru a pominutí nebezpečí nedostatku potřebné péče pro opravdu nemocné, je ale naprosto neopodstatněné nadále sahat k plošným restrikcím a ochromovat veřejný život i některá lidská práva, když absurditu některých opatření a jejich negativní dopady může nevidět už jen slepý. Nejmarkantnější se zdají problémy v Německu, kde existuje výrazná nerovnoměrnost v rozšíření koronaviru v rámci jednotlivých spolkových zemí i mezi nimi navzájem, a přesto v důsledku prvotní a nyní udržované hysterie platí plošná opatření a extrémní omezení provozu řady institucí, od univerzit po divadla. Autor těchto řádků má některé zkušenosti osobní i svých přátel a viděl vysokou problematičnost mnoha nařízení: některé univerzity byly ještě v létě zatarasené a vylidněné jako za válečného stavu, Libuše nikdy nic srovnatelného neviděla: zavřené univerzitní budovy, kampusy, knihovny, menzy. Na nejmenované univerzitě měla a má proběhnout docela malá filosofická konference, ale organizátor pro ni pořád ne a ne dostat místnost. ,,Aufgrund des Coronavirus“ etc. I v Čechách platí např. omezení výjezdů na akademické stáže či konference do zahraničí. Proč? Proč se v malé či středně velké posluchárně nemůže hrstka filosofů sejít a třeba i v rouškách (ev. helmách a krunýřích) hovořit o Hegelovi či podobně, a pak se, třeba vlastními auty (!), rozjet domů? Taková konference se musí odvolat a člověk na ni nesmí vyjet. Zato může úplně klidně ve vlastním městě obejít pět barů, posedět mezi desítkami lidí a nakazit se nebo nakazit ostatní tam! Jaký smysl má zakazovat ,,hromadné akce“ typu (menších) konferencí či výjezdy na ně nebo za docela individuálními studijními účely na akademická pracoviště do ciziny, když se člověk může doma mnohem snadněji a spíše nakazit v restauracích či některých obchodech? Proč? Nebo proč se musely (v Německu) v rouškách pohybovat celé léto ubohé obsluhy restaurací, když hosté (často veliké skupiny a ve značné blízkosti) seděly bez roušek? V největším letním vedru a v otevřeném prostoru ,,zahrádek“ před restauracemi jsme viděli se pod rouškami dusit nestíhající číšníky, kteří přitom mezi lidmi nadto přecházejí, mají v rámci lidí v restauraci největší odstup! Citujme alespoň německy něco z velmi důležité, a samozřejmě ,,překřičené“ deklarace některých odvážných italských lékařů proti ,,politice teroru a závažné mystifikaci skutečnosti“: ,,Wir weisen auf die Auswirkungen auf die Gesundheit der Bürger hin, die gezwungen sind, den Mundschutz stundenlang zu tragen, und die wohlbekannten Risiken: unter anderem Hyperkapnie und Superinfektionen mit Keimen. (…) Bis heute besteht trotz eines klaren positiven medizinischen Bildes eine beeindruckende Zahl von Auflagen und Verboten fort, die einer wissenschaftlichen oder rechtlichen Legitimierung entbehren.“ Dokonce: ,,Keinerlei wissenschaftliche Evidenz erlaubt die Aussage, dass es in diesem Stadium der Epidemie, über die Desinfektion der Hände hinaus, noch nötig ist, einen Sicherheitsabstand einzuhalten und Mundschutz und Handschuhe zu tragen.“ (https://www.rubikon.news/artikel/italiens-medizin-rebellen , níže i italský originál)

 

               A to vůbec nemluvíme o orwellovské ,,chytré karanténě“, kdy ten, kdo si v německých restauracích či kavárnách sedl, popř. použil jiný provoz, musel zapsat své kompletní kontaktní údaje! Kdy začneme odevzdávat i údaje ke svému účtu, aby nám případně – ,,z důvodu koronaviru“ – mohl být zastaven, abychom nemohli chodit nikam nakupovat, protože ,,je podezření“, že jsme nakažení? Represivnost celé spuštěné ,,preventivní“ a ,,trasující“ mašinérie však má i jiné rozměry než nebezpečí nového státního sledování občanů; týká se ochromení smyslu pro nedotknutelnost individuální svobody (samozřejmě při všem ohledu na druhé a potřebném sebeomezení dle již platných zákonů) ,,uvnitř“ občanů samotných, ,,disciplinace“ lidí i pomocí v nich samých vzbuzených vlastních strachů, pudů a sklonů k poslušnosti, přizpůsobení se a resentimentu vůči těm, kteří se diktátu v nouzovém stavu všemocné exekutivy a mediální manipulace bouří. Roušky se zpočátku nosily povinně i venku, nosily je hlasatelky samy stojící v televizním studiu (!), člověk se nesměl ani procházet, a dodnes lze vidět i lidi (nejen nejstarší!), kteří v roušce řídí i vlastní auto! Byly zde snahy prodlužovat a prodlužovat nouzový stav, jako se druhdy stal ,,normálním“ stavem ve Francii, či nehorázné výroky o zavření hranic na dva roky, ba praktikování zavřených hranic (popř. celých měst), k němuž se dnes některé státy zase vracejí. Je neuvěřitelné, s jakou snadností se rozhodující část politické elity i jejich voličů k takovým zásahům do základních občanských práv uchyluje, jak snadno nechávají padnout svobodu nebo poslušně plní absurdní nařízení, někdy takřka nelidská (např. zákazy návštěv v nemocnicích bez ohledu na to, je-li návštěvník ,,pozitivní“, nakolik potřebuje nemocného vidět apod.).

 

               Ještě nebezpečnější než virus bez roušky je snad rouška bez viru, fetiš roušky jako symbolu občanské nesvéprávnosti, politické autority a marketingového triumfu, kdy rouška, kterou si někteří už nesundají a s níž například děti zažijí školu, znamená clonu individuální soudnosti, tvářnosti a suverenity. Mentální rouška může přinést víc neštěstí než hygienická rouška zdraví. Pokud si na ni a extrémnosti dosavadních omezení zvykneme, můžeme povinně rovnou nosit ještě černý klobouk a kříž na zádech, jak ironicky poznamenal profesor Žaloudík, a nadále věřit, že virus se řídí podle toho, stanovíme-li zrovna karanténní dobu na čtrnáct, deset, nebo osm dní, a doma v karanténě si nejlépe číst o tom, jak roušky, které jsme si koupili, ani nebyly roušky, každopádně, jaký parádní kšeft to zase jednou pro někoho byl či jak se zvýšil počet čtenářů/diváků toho kterého média. Politici pak nic lepšího, ba vůbec jiného, než předstírání ,,akčnosti“ a ,,razantního řešení“ cestou nařizování roušek a omezování provozů nemohou dělat. Jeden týden to bude tak, druhý týden tak, pro jednu část lidí tak, pro druhou tak, a sice jednou na tak dlouho, podruhé na tak dlouho, a virus se přesně podle toho všeho chová! Jeden den jsem negativní – a co když tři dny nato už ne? Anebo za týden? Řešením by bylo jen koupit každému přístroj, ať se měří každý den, a legitimovat ho při každém východu z domu.  Z covidu a ,,pozitivity“ na něj se stal strašák a výmluva pro absurdní restriktivní opatření bez ohledu na míru reálného nebezpečí toho, když je někdo pozitivní, na reálný poměr nakažených vůči počtu obyvatel a jiným nemocem, na možnost nakaženého vyléčit a na reálná čísla obětí viru, ba vůbec hospitalizovaných. Přední lékaři z Univerzity Karlovy již v dubnu jasně ukázali (po nich řada jiných, vč. v zahraničí), že ,,zdravotnický systém nezkolaboval a nezkolabuje pod náporem pacientů s COVID-19“, pouze v několika regionech Itálie a následně jiných zemí došlo k neblahé kumulaci a nezvládání situace, nicméně i ,,z Itálie víme, že 80 % populace virózou COVID-19 prochází s lehkými příznaky nevyžadujícími hospitalizaci. Z 20 % závažnějších symptomů jich 5 % vyžadovalo příjem na intenzivní péči.“ (Zvýraznil M. B., https://cuni.cz/UK-6311.html?news=10013&locale=cz)

 

               Také v Čechách se nedávno hodně mluvilo o počtu nakažených v souvislosti s ,,epicentrem“ v Karviné: ale kolik z nakažených bylo skutečně nemocných, kolik z nemocných muselo být hospitalizováno a kolik hospitalizovaných zemřelo? I kdyby ve Sboru Národního divadla byli tři nakažení a ti nakazili dále (chraň Bůh!) třicet dalších, neznamenalo by to vůbec, že se jedná o nějakou kalamitu, že provoz kolabuje, že ti lidé nebudou za pár dní zase uzdraveni! Pozitivita na virus není konec, nějakou epidemií se už nakazil a snad i během roku nakazí téměř každý, záleží také, které nemoci a jakým způsobem se měří. Představa, že samotná pozitivita na koronavirus je katastrofa a pro vyvarování se jí samé je třeba obětovat, maximálně redukovat všechno ostatní, je naprosto scestná zvláště v zemích jako Česká republika, v níž počet opravdu těžce nemocných či zesnulých v bezprostřední souvislosti s virem byl a je v poměru k počtu obyvatel a k jiným nemocem zanedbatelný, a vzhledem k tomu, že lidi může osudově postihnout i množství jiných, často mnohem horších onemocnění. Otřesná nezodpovědnost médií se projevila tím, když lidem před oči postavila počítadla denních nárůstů nakažených, a dokonce mrtvých, a počítala první bez ohledu na to, zda jsou skutečně nemocní, neřkuli hospitalizovaní, a druhé bez ohledu na to, zda zemřeli opravdu na koronavirus, anebo na jiná svá závažná onemocnění, v nichž jim mohla zrovna tak přitížit běžná chřipka nebo jiná nemoc. (Prof. Žaloudík se právem pozastavuje nad tím, že počet lidí opravdu zesnulých kvůli viru není systematicky upřesňován pitvami, které by za účelem objasnění příčin úmrtí měly být konány.) Ani v takovém případě samozřejmě v nejmenším nerelativizujeme zhoubnost koronaviru, pouze oprávněnost bránit se jeho hrozbě plošnými restrikcemi vzhledem k zhoubnosti jiných (nakažlivých) nemocí. Umřelo v Čechách na koronavirus o tolik více lidí než na běžnou chřipku, aby byla opatření přijatá proti koronaviru tak extrémně radikálnější oproti běžným (ne)opatřením proti chřipce? Hrozí opravdu nebezpečí kalamity smrtelných onemocnění a nezvládání zdravotnického systému, aby musely být na základě jednoho dvou pozitivních (ani ne ještě nemocných!) rušeny provozy celých institucí a postihovány stovky lidí? Budou-li se nadále rušit kulturní akce či školní výuka, když jeden nebo dva jednotlivci v určitém kolektivu budou pozitivní na koronavirus, anebo budou ,,raději“ celé provozy nadále umrtveny, jako je tomu v některých jiných zemích, nebude to znamenat nic jiného než faktický konec těchto institucí. Zvláště kulturní instituce se nacházejí v otřesné situaci, v níž ti, kteří nemají stálý plát, nýbrž jsou odkázáni na konkrétní výkony, jsou odsouzeni k ,,vyhladovění“. Mladí lidé a děti se místo toho, aby je škola zbavila jednostranné závislosti na současné computerizaci (a jí řízené dekulturaci, desocializaci a dehumanizaci světa), aby je vedla k reálným mezilidským kontaktům a ke knihám, stanou zrovna otroky počítačů a telefonů (,,chytrých“ rovnou ,,za ně“, jak je toho těm, kteří společnost-spotřebitele chtějí ovládat, třeba), počítače se stanou přímo univerzální platformou studia i zábavy, povinností i volnočasových aktivit lidí už od raného věku. Co takhle dělat i videokonference, a zvláště školní výuku, v roušce? Disciplína přece, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli po stromě jako opice – ba vůbec někam lezli! Kam byste měli lézt?! Jen do obchodu, totiž do velkých řetězců, eventuálně, kdo ještě bude moci, do práce, a pak hezky domů, a v roušce! Švejka málem zachvátil automobil na Karlovým náměstí, i když je to už řada let, a když mu řekli, aby to podepsal, tak to podepsal. (Přece by se nehádal kvůli svýmu vlastnímu podpisu. To by si rozhodně nepomoh!) Tak si taky vezměme roušku, když nám řeknou, a i když se nám bude zdát, že se nám vrací hlas i sluch, přijměme přece co nejpokorněji klystýr. Budeme se cítit bezpečněji, a soudruzi nahoře se nebudou muset bát, že si budeme stěžovat, že nás tady neléčili! Roušku, karanténu a ,,úplnou dietu“ v podobě dočasného, anebo ,,preventivního“ zrušení provozu nám předepisují s jistotou doktora Grünsteina. Ať jste nemocní, nebo ne, dostanete klystýr, a pořádný – a taky bude pořádek! Zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku! Jeden je pozitivní (ne nutně nemocný) – tak všichni klystýr! Někde měli zahradní slavnost, dva metráky řízků, bohatá tombola, a v tom přišel nějaký pán, že toho mají nechat, že má Rakousko (Čechie) covid. Já jsem řekl jen: my máme všichni test, a jsme negativní. A už mám stejně karanténu, a přišel jsem o místo, protože jsem nedodržoval předpisy! On to totiž císařpán takhle nenechá, to ho málo znáte! Válka s covidem bude, víc vám neřeknu! Já vám tady pumpuju žaludky, dávám klystýry, a vy se chcete dobrovolně zabít chozením bez roušek! Všem vypláchnout žaludek!

 

               Grünsteinovský ,,klystýr“, aby si někdo ,,nestěžoval, že ho tady neléčili“, je tragikomickým zrcadlem způsobu restriktivních plošných nařízení, která chtějí virus vymýtit jako ďábla a dělají to tím nejsnazším, zároveň však pro ekonomické a společenské potřeby i základní práva občanů nejlikvidačnějším způsobem, totiž ,,absolutním“ způsobem zákazů či omezení některých provozů. Politici napříč zeměmi či vedoucí představitelé kulturních institucí si zákazy a omezeními nejsnazším a mediálně nejvděčnějším, zároveň však nejlikvidačnějším způsobem ,,sichrují“, že v ,,jejich“ oblasti nevyroste nějaké virové ,,epicentrum“, aniž by bylo možné virus takovýmto způsobem s jakoukoli definitivností vymýtit, aniž by to bylo do budoucna, opravdu dlouhodobě, udržitelné a aniž by se přihlíželo k míře reálného nebezpečí, k procentu opravdu vážných případů nákazy a možnostem je zvládnout jako jakoukoli jinou nemoc. Řešení ,,klystýrem“ a ,,úplnou dietou“ se čím dál víc bude ukazovat jako ničivé hospodářsky, již nyní je ovšem ničivé z hlediska sociálních a profesionálních potřeb lidí a nepřijatelné z hlediska bezprecedentních zásahů do lidských práv a podstatných rozhodnutí exekutivy díky nouzovému stavu, ačkoli zákonodárnou instancí má být primárně parlament. Působilo přímo osvobodivě, když pražský městský soud v dubnu zrušil čtyři nařízení ministerstva zdravotnictví omezující volný pohyb a obchod. Kolik jiných případů takovéhoto zásahu soudní moci či pouhého veřejného prohlášení institucí nebo osobností, které by měly nad právem bdít, jsme však doma i v jiných zemích zažily? Nevypadá to spíše na absolutní přizpůsobení soudní i zákonodárné moci moci výkonné? Nouzový stav nebyl naposledy prodloužen jen tak tak, když se část opozičních poslanců na poslední chvíli přece vzpamatovala. K dalšímu vývoji však politická opozice jako kdyby mlčela, k hlasům jako prof. Žaloudíka nebo prve lékařů z Univerzity Karlovy se z ní nepřipojuje téměř nikdo. A kdy se konečně (nemluvíme jen o Česku, v jiných zemích je to mnohem horší!) vzpamatují kulturní instituce typu divadel a začnou hromadně, organizovaně odmítat absurdní rozhodnutí ohrožující jejich samotnou existenci? Velká část veřejnosti jako kdyby si pořád nechtěla připustit, jaké sociální problémy z toho, co se od března dělalo a nedělalo, záhy vyplynou, jak masivně vzroste nezaměstnanost a poklesnou/již poklesly příjmy obrovského množství podniků, od divadel až po hotely, jak se sníží kupní síla a poptávka po velkém spektru služeb, jaké škrty řadu sektorů potkají, nemluvě o tom, jak omezeny musely být jejich provozy (včetně akademického světa s badatelskou činností spojenou s cestováním nebo týmovou prací). Tragické na celé věci je a bude, že na ni jako vždy nejvíce doplatí ti nejchudší, řadoví zaměstnanci, ti, kteří patří k prekariátu, ztratili anebo za pár měsíců ztratí místo a sehnat nové pro ně bude ještě těžší než dříve. (Autor těchto řádků na rozdíl od blazeovaných jiných ví, o čem mluví!) V oblastech jako divadla to bude takřka nemožné, pokud se setrvá u tak absurdního systému, jako jsou stávající plošná rušení a snižování provozů dokonce bez ohledu na to, jak reálně nebezpečná, normálními prostředky nezvladatelná situace v té které zemi je. Bude-li se vývoj ubírat dosavadním směrem, bude možné kdykoli zrušit cokoli, dokonce se to nemusí už ani opravdu zdůvodňovat, prostě se řekne ,,pro výskyt onemocnění“. Za nerespektování takovýchto – sebeabsurdnějších – praktik bude možné zrovna tak ,,zrušit“ kokohokoli, zaměstnance či občana, který si dovolí víc než ,,Mitmachen“ a ,,Anpassen“, na něž bylo občanství v moderních dějinách tragicky zredukováno už nejednou. ,,Krizi“ pak lze samozřejmě natahovat do nekonečna, nejlépe s pomocí ,,nouzového stavu“, ,,chytré karantény“ a dalších ideálních nástrojů sebeodstavení posledních pravidel a svobod vyspělé demokratické společnosti.

 

               Pro vedení institucí typu divadel bude drastická redukce provozu ideální možností přenášet odpovědnost za všechny nedostatky z vlastní pohodlnosti a nekoncepčnosti, v dosavadní praxi neblaze známé, na následky ,,pandemie“, eventuálně se zbavovat nepohodlných zaměstnanců kvůli nutnosti šetřit nebo jejich ,,neloajalitě“, pokud proti restriktivním opatřením neprojevovali povolnost, která člověka kvalifikuje jako poslušnou součást téhož stáda, poslouchající náležitě tytéž příkazy. ,,Koronakrize“, násobená kvůli mediální hysterii nesoudným ochromením veřejného života, bude mít a už má nejen velké ekonomické následky, nýbrž i následky psychické a sociopsychické, pokud jde o posilování ,,poddanského ducha“ ve vystrašených lidech, bojících se každé teploty jako konce světa a druhého člověka, který nemá stejnou ustrašenost a poslušnost jako oni, jako ,,nepřizpůsobivého“ nepřítele, kterému je třeba přistřihnout křídla. Udávání či napadání spoluobčanů za nenošení roušky se objevilo hned na jaře v nemalé míře. Udržování lidí ve strachu a jejich ,,disciplinace“ ke ,,spolupráci“ a ,,přizpůsobení“ potřebám společnosti, které přitom stojí v protikladu k dosavadním svobodám a lidským právům, je ideální forma přípravy půdy pro ,,utahování kohoutků“, pro normalizaci autoritativního vládnutí, které se v současném světě stále nezastřeněji dere k moci.       

 

               Právě kvůli prohlubování neblahé redukce občanství na ,,spolupráci“ a ,,přizpůsobení se“, která stojí v základu všem totalitním režimům, kvůli šíření ,,poddanského ducha“ a volání po ,,bezpečí“ (jindy ,,stabilitě“) namísto svobody a kritické zodpovědnosti každého jednotlivce, kvůli zahrávání s nouzovým stavem, považujeme nově za tak potřebné vracet se ke Karlu Jaspersovi, totiž jako politickému mysliteli a radikálnímu kritiku Spolkové republiky, který tyto pojmy používal. Na podzim 2020 vyjde kniha autora těchto řádků Politické myšlení Karla Jasperse, která přinese obsáhlý výklad života a díla tohoto z největších moderních německých filosofů, a to s důrazem na politický rozměr jeho filosofie. Ta je často vnímána ,,vykastrovaně“ nebo v politických souvislostech zamlžována v aktuálnosti, která je právě v nich nejvyšší. Není náhodou, že právě o Jaspersových ostrých kritikách politického a kulturního směřování poválečného Německa, kritikách, které se nedají onálepkovat jako ,,neomarxistické“ tak snadno, jak to ideologové současné pravice náramně umějí, existuje z jeho díla asi nejméně výkladů, nových vydání či překladů. Jaspersovy tak nepohodlné kritiky se právě kvůli nesnadnosti její diskreditace báli jako čert kříže už v jeho době, totiž v polovině šedesátých let, kdy ji v kmetském věku s největší razancí formuloval. Jeho základní spis v tomto ohledu, Wohin treibt die Bundesrepublik? (1966), ve své době bestseller, vyšel podruhé jen jedinkrát, navazující spis Antwort. Zur Kritik meiner Schrift Wohin treibt die Bundesrepublik? (1967) ani jednou. V 60. letech se kritici těchto knih zmohli v zásadě jen na plané difamace Jaspersova údajného profesorského ,,idealismu“, ,,diletantismu“, ,,decisionismu“ a ,,elitářství“. (Podrobně o spisech i jejich ohlasech v naší avizované knize.) Jaspersova žačka Hannah Arendt naproti tomu v předmluvě k anglickému vydání knihy právem konstatovala, že je ,,docela ohromující skutečností, že filosof, a nadto německý filosof, napsal politicky nejdůležitější knihu, která v Německu po druhé světové válce vyšla“, a sice s tezí, že ,,Spolková republika Německo se nachází na nejlepší cestě k odstranění parlamentní demokracie“. Jaspers reagoval na symptomatické jevy pozdně adenauerovského Německa, jako byly diskuse o promlčení nacistických zločinů, účelové zákony o výjimečném stavu (Notstandsgesetze), ,,Spiegel-aféra“, personální a psychologicko-ideologická kontinuita s nacistickým Německem a zejména vyprazdňování spolkové demokracie srůstáním politické a ekonomické moci, oligarchizací systému, která na sebe vzala podobu velké koalice a od Jaspersovy doby se stala ,,standardem“, nad nímž se už nikdo ani nepozastavuje. Dalo by se s nemalou tragikou říci: Jaspers ukazoval, že nastane-li to, to a to, bude to už definitivní konec i té ,,Scheindemokratie“, kterou tady máme. Od té doby to vše nastalo v míře dalece předčící Jaspersovy temné vize – a přece i řada nominálních odborníků ,,zná“ Jaspersovy kritiky, a zároveň se rozplývá nad tou svou ,,západní demokracií“ (jejímž ,,nutným“ tvarem má být současný kapitalismus, tzn., s Ilonou Švihlíkovou řečeno, socialismus těch nejbohatších…).

 

               Jaspers prožil obě světové války, druhou jako zproštěný profesorského místa v Heidelbergu a ve stupňujícím se ohrožení po boku své židovské manželky Gertrud. Po válce se účastnil obnovy heidelberského a celého německého univerzitního provozu a dal rozhodující impulzy debatám o poválečné duchovní obnově Německa. O té psal např. v knize Otázka viny, o meziválečné době s neblahým tušením katastrofy, do níž vyprázdněná masová společnost míří, v knize Duchovní situace doby (obě i česky). Jeho kritičnost vůči Spolkové republice a Evropě vůbec, jejich neprodělání zásadní duchovní proměny, bez níž neviděl jako možné ustavení nové, lepší společnosti, s léty stoupala. Mnohé jeho soudy o německé společnosti jako kdyby byly psány pro současnost. Jaspers konstatoval, že ,,demokracie Spolkové republiky se mění před našima očima. Nastupují se cesty, na jejichž konci by nebylo ani demokracie, ani svobodného občana, možná aniž by ti, kdo po nich jdou, tento konec chtěli.“ Politické strany ,,se, místo aby státu sloužily, zmocňují státní vlády, ztotožňují se státem“ a ,,opoziční strany se přizpůsobují. Bojují o účast na moci, ne o to, aby vládu kontrolovaly. ,,Tendence vykonávat cenzuru v zájmu autoritářské politické vlády se zvyšuje. Projevuje se dnes skrze nepřímá opatření.“ Omezování svobody se děje ve jménu ,,bezpečí“, ,,jistoty“ (Sicherheit), ,,ochrany“ – kterou na sebe bere stále mocnější stát. ,,Apel na bezpečí v sobě“ ovšem ,,většinou skrývá určité zájmy. (…) Lidské věci nedovolují žádné absolutní bezpečí. Svoboda se může prohlašovat jen skrze svobodu v riziku. Kdo chce absolutní bezpečí, chce nesvobodu a politickou smrt.“ Mnohem spíše ,,musí obyvatelstvo hledat každou cestu, jíž vstoupí do politické činnosti.“ ,,Bezpečí má jiný smysl, když je míněno zahraničněpoliticky, nebo vnitropoliticky. Kde se (vnitropoliticky) jedná o politickou a osobní svobodu, o základní práva, tam neplatí žádná myšlenka bezpečí, když působí jako prostředek za cílem zmenšování základních práv. Bezpečnostní opatření, která ničí to, co má být zabezpečeno, jsou absurdní. Kde se (zahraničněpoliticky) jedná o vojenské bezpečí, tam platí: Nesmí se dít a nesmí být vyžadováno nic, co zmenšuje bezpečí malého státu, to znamená šanci na mír.“ (…) ,,Člověk by přestal být člověkem, kdyby mu bylo natrvalo přisouzeno absolutní bezpečí. Zvrhává se, kde si namlouvá, že je má.“

 

               ,,Demokracie se nazývá sebevýchovou a informací lidu. Lid se učí přemýšlet. Ví, co se děje. Soudí. Demokracie podporuje stále proces osvěty. Stranická oligarchie naproti tomu znamená: pohrdání lidem. Má sklon k tomu, upírat lidu informace. Raději ho nechat hloupým. (…) Společná nestydatost stranické oligarchie sama sebe necítí. Stranická oligarchie mnohem spíše požaduje respekt, zvlášť právě vedoucí úřední osoby, kancléři, ministři, prezidenti. My všichni, myslí si, jsme přece představitelé lidu, my přece nemůžeme být nestydatí. Jsme posvěceni volbou lidu. Kdo nás uráží, uráží lid. Silou našich úřadů máme moc a lesk, jenž nám přísluší.“ (…) ,,Protože všechny strany a vlády působí skrze lidi, a protože moc jako taková lidi kazí, je omezení moci nutné. Moc usiluje o více moci, o absolutní moc. Kalí soudnost. Stává se zlou, nestojí-li ve službě ideji, která jí dává obsah, od níž nese svůj smysl v léno. Proto každé zabezpečování, které nechává moc stávat se absolutní, přestává být zabezpečováním, nýbrž se stává zničením právě toho, co má být zabezpečeno. (…) Že dnes mocné tendence ve stranách tendují k  bodu, v němž bude ztracena naše svoboda, považuji za právě tak jisté, jako je jisté, že k tomu nemusí dojít. Pokud tyto tendence včas spatříme a s jasností nebudeme chtít, pak se jim můžeme ubránit. Je téměř nepochopitelné, že většina politiků a obyvatelstva nevidí, co se děje, a dokonce ani většina těch, kteří se toho sami účastní (jako před rokem 1933).“ (…) ,,Žijeme tak bezmyšlenkovitě provozně jako před rokem 1914, jako před rokem 1933. Katastrofa se připravuje. Jak bude vypadat, nikdo neví. Nevrátí se totéž, snad ale forma katastrofy z veřejné prolhanosti, která rodí novou prolhanost. Vyžaduje sílu, zakázat si zoufalství.“

 

               ,,Čest člověka, který je se sebou totožný, zmizela. Zmizela také věrnost. Nikdo nikomu nevěří a není pro nikoho hodnověrný.“ (…) ,,Schválí se zákony o výjimečném stavu, nástroj, jímž v nikoli vzdálené době vznikne diktatura. Později pak budou v případě vyhlášení vnitřního výjimečného stavu zrušeny demokracie, svoboda, veřejnost ducha. V tomto okamžiku budou všichni slabí. Budou účastníky (Mitläufer) jako druhdy s nacisty, aniž by si všimli, co se s nimi děje a co činí. Směrodatný nebude tentokrát ,Vůdce‘, ale lidé bezohledného autoritářského myšlení se všemi starými popudy, jež způsobují zkažení jednotlivých lidí a následně státu.“ (Čau lidi!) (…) ,,Všichni očekávají, že něco stojí nad nimi, vláda, státník. Ustupují před vyšším úkolem, převzít v celku osudu, tzn. politicky, vedení a zodpovědnost. Vakuum pak je ale vyplňováno muži, kteří si domýšlejí tomuto nároku, který možná vůbec správně nechápou, činit zadost. Ve svém neotřesitelném, ale fakticky nepodloženém sebevědomí jsou uznávány všemi těmito bezradnými poddanými postavy, které si mohou dovolit vše. – Když je osobní zodpovědnost občanů státu veskrze vytěsněna a odsunuta, pak chtějí, ať to přiznají, nebo ne, poslušnost. Cesta nejprve k autoritářskému panství, pak k diktatuře, je vyražena.“

 

V bajce Der Affe und der Fuchs (1759) jedné z nejušlechtilejších postav německé duchovní tradice, Gottholda Ephraima Lessinga, mj. velkého vzoru Karla Jasperse, čteme,

 

čím prosím dále

 

mnohým Líby vale:

 

,,Jmenuj mi jedno tak obratné zvíře, jež bych neuměl napodobit! Tak se chválila opice před liškou. Liška ale odvětila: A ty, jmenuj mi jedno tak opovržlivé zvíře, jemuž by mohlo napadnout napodobovat tebe. Spisovatelé mého národa! - - Musím se vyjadřovat ještě jasněji?“

 

 

Martin Bojda

 

31. 8. 2020, v den 210. narozenin velkého Františka Douchy


Další pojednání o zneužívání ,,koronakrize, tentokrát z pera Libušina editora dr. Sergeye Sistiagy, viz zde: Sergey Sistiaga, Der Westen zwischen Wissenschaft und Wahnsinn.

 

Viz dále: Jens Berger, Covid-19 – ein europaweiter Zahlenvergleich zeigt, wie unbegründet und manipulativ der derzeitige Alarmismus ist, Nachdenkseiten.

 

Dále: Harald Wiesendanger, Der Corona-Knast, Rubikon.