(Victor Hugo)

Libušiny snahy čelit destrukci (nejen) české kultury a historické paměti, v širším smyslu hodnotového vědomí v oblasti umění, zvláště (hudebního) divadla, docházejí po více než dvou letech existence tohoto časopisu konečně soustavného tvaru v podobě monografie, která byla psána v roce 2019 v reakci na promlčení 150. výročí položení základního kamene Národního divadla a premiéry Dalibora a nyní, na počátku roku 2021, vychází:

Martin Bojda: Filosofie Národního divadla a Miroslav Tyrš. (Příspěvek k dějinám českého myšlení 19. století) Praha: Academia, 2021, 448 s.

https://www.academia.cz/filosofie-narodniho-divadla-a-miroslav-tyrs--bojda-martin--academia--2021

Čtenáři Libuše a všichni lidé, kterým leží na srdci česká kultura a nehodlají se smířit s tím, co s ní a s touto zemí vůbec dělá banda byznysmenů, egoistů či neználků, kteří ovládají velkou část jejích vrcholných politických i uměleckých institucí, snad knihu ocení a naleznou v ní trochu hodnotných informací, výkladů, anebo pouhé útěchy v pohledu na probírané historické osobnosti, proti nimž naše doba nemá takřka co nabídnout. Kniha jim nabízí alternativu v pohledu na dějiny nejen české moderní kultury a na otázky po podstatě kultury a umělecké tvorby vůbec, alternativu vůči takovým obrazům těchto oblastí, které se dnes za velké peníze ve vrcholných institucích, jež mají českou kulturu představovat, produkují, od Burianova Národního divadla po Českou televizi s její Boženou a dalšími. (Například se v knize setkají s Václavem Bolemírem Nebeským, jakého nemohli vidět v nákladné televizní Boženě, a také s množstvím postav z ní vůbec raději vynechaných, např. s F. M. Klácelem či I. J. Hanušem.) Oproti trapnému národnímu flagelantství či monarchistickému kýči tereziánů z Prahy 6 se v knize můžou setkat s výkladem dějin českého národního hnutí v jeho společenských, politických a (zejména) kulturních souvislostech a snad některé jeho osobnosti a výkony – v čele se samotným Národním divadlem – pochopit alespoň o tolik lépe, aby nadále nepovažovali za samozřejmost to, jak vypadá Národní divadlo a divadelní (operní) provoz u nás i ve světě dnes. Kdo alespoň občas zajde do pražského Národního divadla (má-li z toho historicky bezpříkladného dramaturgického minima vůbec na co) nebo na operu i činohru v jiných evropských divadlech, kdo sleduje dekulturaci, sodomizaci a mafianizaci operního provozu, neuvěřitelný úpadek divadelního a operního umění, kdo viděl například poslední pražskou operní premiéru vydávající se za Verdiho Rigoletta, a sleduje navíc, co k tomuto stavu (ne)říkají i představitelé nominálně odborných, akademických institucí, uvítá snad tento pokus alespoň trochu korigovat konfuze, jimiž je v současnosti vztahování k českému obrození 19. století, k Národnímu divadlu a jeho tvůrcům a k (hudebnímu) divadlu vůbec zaneseno.

Přehled obsahu:

Předmluva          … 11

Národní obrození mezi univerzalismem, historismem a avantgardou       … 31

               Formování národa jako tvoření kultury

               Divadlo jako umělecký, morální a národní ústav

               Národnost a demokracie

Programnost jako syntéza uměleckého a sociálního progresu      … 141

               Doba kulturní sebekritiky a sebetvorby

               Prostonárodnost a avantgarda

               Národní divadlo, Prozatímní divadlo a Smetanova reforma

 Harmonie a pokrok podle Miroslava Tyrše          … 258

               Organizace bytostných sil člověka a národa: Sokol

               Tyršův pojem krásy a estetika Sokola

               Tyrš a historičnost klasického ideálu

               Tyrš a koncepce výzdoby Národního divadla

Chrám mravní pravdy a krásy     … 350

               Otevření Národního divadla a jeho inaugurační dílo – Libuše

               Národní divadlo v realitě provozu – historická bilance a perspektiva

Prameny a literatura      … 419

Jmenný rejstřík    … 435