Opice v zrcadle. Divadelničtí normalizátoři dnešního včerejška

  

 

,,Kniha je zrcadlo. Když se do něj podívá opice, nemůže čekat, že z něj bude vyhlížet apoštol.“

Georg Christoph Lichtenberg

 

,,A vstoupím-li kdys v otců řad,

chci s hrdým čelem při nich stát,

neb to, co oni sili,

já každou hájil chvíli.“

Jaroslav Vrchlický

 

Tak nám zasedalo divadelní politbyro, řekla posluhovačka panu Švejkovi, jenž se se zprávami i na bolavá kolena chystal právě na Vyšehrad. Divadelní politbyro, vědí, to není ani tak jedna konkrétní instituce, v níž by se kádry scházely, nýbrž to jsou tyto kádry samy, které jsou vedeny neomylnými instinkty, vědí, kudy vede cesta vzhůru, co se říkat, jak si to zařídit, s kým se spojit. Jak si v jednom dopise své žačce a přítelkyni Hannah Arendt posteskl Karl Jaspers, lidé dobří se až příliš málo dovedou organizovat, spojovat a účinně podporovat společnou věc; mnohem lépe to umějí ,,gauneři“, ,,držící se a (…) v celém světě se instinktivně podporující jako klíšťata“ (dopis z 12. 1. 1952). K Libuši se dostala zpráva, že Hermanovy divadelní stařiny, a to s neomylným akcentuovaním Generalissima Šéfreduktora, vydaly tendenční hanopis vydávající se za recenzi knihy Filosofie Národního divadla a Miroslav Tyrš, kterou před rokem a půl vydal autor těchto řádků. (Ani rychleji toho nebyli schopni, ale budiž.) Dále s paní Müllerovou praveno, autor knihy byl ,,hned hotovej“, ,,to vědí, s Divadelními novinami nejsou žádný hračky“. Článek sepsal Mgr. Drexler Otto a jeho intence je evidentní: co možná poplivat uvedenou knihu a jejího autora, za iniciativní soudružské podpory šéfredaktora Hermana. Název je pravdozvěstný: ,,Zneužité dědictví idejí Národního divadla“.

               Článek navazuje na přednášku, k níž jsem byl pozván do Teatrologické společnosti, už v létě 2021, nakonec se však přednáška konala až v prosinci 2021 – on-line. Tento formát tak jako jeho zdůvodnění ,,bojem proti pandemii“ jsem rozhodně nevítal, ale co dělat: v prosinci to ještě na brzké uvolnění nevypadalo, a tak jsem vystoupil, ovšem s tím, že považuji za zbytečné ,,nosit sovy do Athén“ (Athény do Sovince), mluvit o nějakých historických jednotlivostech stran založení či osobností Národního divadla (o nichž předpokládám, že je čeští teatrologové znají), a že chci mluvit o věcech koncepčních a podle mne zásadních, o tom, co po mém soudu sužuje český i evropský divadelní provoz: o rozmývání slohového a historicky a hodnotově ukotveného myšlení v (nejen) divadelním umění, o nadvládě ,,režisérismu“, tzn. takového přístupu k provádění historických děl, které zcela ignoruje jejich specifický tvar a staví na bazální konfuzi svobody a pouhé libovůle, uměleckého tvoření a pouhého vystavování čehokoli jakkoli, dramatické kompozice, která má svůj řád a smysl, a libovolné performance. Tato snaha, kvůli níž vznikl i časopis Libuše a s níž lidé, kteří doopravdy přemýšlejí, mají rádi umění a trochu mu rozumějí, vyjadřují zpravidla intenzivní souhlas, od akademických filosofů či historiků až po běžné divadelní návštěvníky, s nimiž mluvívám, kteří mi občas napíší apod., se očividně nelíbila tajemnici společnosti, která pak trvala na úpravách abstraktu přednášky, chvíli to vypadalo, že se už neozve, ale nakonec jí (snad!) bylo přece jen hloupé mě předem úplně zcenzurovat, a tak u přednášky přece zůstalo a proběhla. (Formát on-line je pro přednášejícího, zvláště na teoretické téma, tzn. hodinového rozvíjení abstraktního myšlení ,,do zdi“, pochopitelně značně nekomfortní. Podotýkám, že kvůli zásahům paní tajemnice do abstraktu přednášky byl tento abstrakt nakonec zveřejněn v podobě, v níž obsahoval několik jí zapříčiněných chyb, které tam původně nebyly, pak už se ale nedaly opravit! Velmi typický výsledek…) Po přednášce měla následovat diskuse, to, co však následovalo (nikdo z vedení Teatrologické společnosti ani Divadelního ústavu se do ní nezapojil, nikoho ze – čtyř – diskutujících jsem ani neznal, neviděl žádné jeho knihy – opět, jak typické!), bylo opravdu trpkým výrazem úrovně teoretického myšlení v současných českých uměnovědách: míra nepochopení, kterou většina vystoupivších tak či onak předvedla (v lepším případě to bylo: ale vždyť to přece není tak úplně špatné…), byla taková, že mi po přednášce skutečně dva účastníci, které jsem osobně znal, napsali e-maily s výrazem podpory a rozčarování nad onou úrovní. Je to asi nekorektní a činím tak bez vědomí milých kolegů, ale přece, alespoň anonymizovaně (abych je uchránil před útoky lidí jako pan Drexler): ,,nulový stupeň analytické racionality, vlastně úplná impotence, kde jde o jakoukoliv teoretickou reflexi, a namísto ní utíkání se k těm nejbanálnějším vulgárně historicistním a jiným ideologickým klišé. Bylo to prostě hrozné. Ani jsem neměl sílu do té debaty vstoupit.“ Jiná paní kolegyně: ,,Ačkoli mě zamrzela nepochopení ze strany některých diskutujících, tak za sebe, ale i za své známé, kteří se účastnili, mohu říci, že přednáška byla podnětná, a že mi v důsledku přinesla i jakousi stále hůře uchopitelnou naději, že přeci jen se najde někdo, kdo je schopen stále vidět.“ Vyčítal jsem kolegům, že do debaty nevstoupili, protože v takových podmínkách neplatí raději mlčet a do zbytečné diskuse nevstupovat, říci si pak hodnotné soukromě; pokud nezazní i vehementní protiargumentace, druhá strana se svými banálními klišé zůstane v pocitu, jak to dotyčnému ,,nandala“. Budiž, je po všem, řekl jsem ,,Teatrologické společnosti“, co píšu již několik let do Libuše; to, že to našlo málo pochopení, není náhoda. Kdyby bylo v divadelní obci více lidí s Libušinými názory, musela by celá situace vypadat jinak. To, že Národní divadlo vypadá, jak vypadá, že se v něm hraje pět českých oper za půl roku, a zadruhé jak, odpovídá tomu, jak ani o tomto málu prakticky nikdo v Čechách kriticky nepíše – v čele s lidmi, kteří za to jsou placeni. To, že se kriticky smýšlející lidé dnes opět bojí vyslovovat své názory, není náhoda; většina lidí už si dokonce ani neuvádí jméno na dveře svého bytu, přinejmenším v pražských domech. Čím lépe vystihnout současné společenské klima? Sígři této doby, její normalizátoři a kádrováci zcela jako dříve, jen s obráceným kabátem, vás vyzývají, dokonce zvou k diskusi, jakmile však opravdu kritické názory vyslovíte, zasypou vás sprosťáckými útoky a teprve potvrdí, jací machři v umlčování a denuncování jsou. Protože Libuše se jich nebojí, přichází opět se svým contra; nepochybuje ale, že podlé útoky, popřípadě anonymní udání, budou následovat. F. L. Čelakovský použil pojem, který se na ně hodí: duše sprosťácká

               Opakovat zde teze přednášky by bylo zdlouhavé a zbytečné, odkazuji na předchozí Libušiny články či uvedenou monografii. Dnes se schází Libušin soud (!), by reagoval na to, co ještě půl roku po přednášce a rok a půl po vydání uvedené knihy na její adresu vyplodil jeden z účastníků diskuse, Mgr. Drexler. Prostor a podporu mu k tomu poskytl velmi podobně ustrojený Herman (Zneužité dědictví idejí Národního divadla – Divadelní noviny (divadelni-noviny.cz)). Pan Drexler se již v diskusi projevil jako hodně povrchně vnímající mistr klišé. Namísto aby jakkoli věcně reagoval, byť třeba kriticky, na cokoli řečeného, cokoli opravdu vyvrátil, argumentoval jiný-vlastní koncept divadla a hodnocení současného stavu, ,,rozmáchl se“ výtkami údajné ,,netolerantnosti“ výkladu. Míra strašlivého nepochopení se pak projevila ještě hůř, když se přidal další kolega a nechápal (vskutku!), jak můžu kritizovat najímání pofiderních zahraničních hostů Hansenovou Operou i do malých rolí. Já jsem kritizoval strašlivý dramaturgický úpadek Hansenovy Opery a kromě jiného její křiklavou nehospodárnost, s níž se nejen stahuje a zase (hůře) obnovuje jedna inscenace za druhou, nýbrž i do rolí, pro něž je v Praze a Čechách po léta i několikeré obsazení (!), se za velké peníze najímají hosté z celého světa, a to často začátečníci v dané roli debutující. Pro zvaní a nákladné financování těchto začátečníků či jiných, zpravidla velmi průměrných (!), zřejmě ale těmi správnými agenty zastupovaných zpěváků není objektivně žádný důvod, nadto do čurd a za situace, kdy Národní divadlo čelí obrovským ztrátám kvůli covidovému zavření a řada jeho sólistů se stálým platem téměř nemá co zpívat, zpívá doslova pár představení za sezonu. Přesto se na mě za kritiku této praxe, kterou by dávno měly vyšetřovat finanční útvary, ministerské audity apod., snesl útok, že odmítám v Národním divadle ,,cizáky“, jako kdyby má kritika spočívala na nacionálním argumentu. O ten přitom naprosto nešlo. Opravdu jsem netušil, je-li to pustá demagogie, nebo ještě pustější hloupost a hlavně neinformovanost daných pánů. Obdobně tomu bylo, když se na mě Mgr. Drexler jako na stranickém aktivu obořil za to, že si dovoluji citovat meziválečného katolického filosofa Rudolfa Inu Malého, že prý to byl fašista. Stačil krátký dotaz na pana Drexlera, zda citované dílo R. I. Malého četl, anebo zná jen nálepky ze zkompilovaných lexikálních hesel (oblíbený žánr, arci!), a pan Drexler se zakoktal. Inu, nečetl. Ale měl – on, který jako kdyby toužil poskytnout živý příklad toho, co jsem z Malého citoval, totiž sendvičmena (viz Libušin článek Demokracie a kultura sendvičismu) – jasno, že Malého teda ne, toho, soudruhu, citovat nemůžeš! A ty názory! Uvědomuješ si, soudruhu Bojdo, že my pěstujeme teatrologii na vědeckém základě? Ach, kdyby pánové aspoň opravdu četli ty marxisty, na něž taky tak rádi nadávají ti, kteří o nich autenticky vůbec nic nevědí.

               Nu, tak panu Drexlerovi to nedalo a nyní mi vyčinil přímo ,,na velké ploše“! Soudruhu Hermanovi se to líbilo, jak jinak. (Ani v tom komentáři, který je jak vystřižený z redakčních poznámek Rudého práva, to opět nezvládl bez chyb. Na žádost Společnosti pro socialistické divadlo jsem zpřístupnil. Zapojte se, soudruzi, a řekněte taky, že takové jako Bojda tady prostě nestrpíme! Pryč s ním! Zkraje padesátých let by možná nechal hlasovat o popravě pro nepřítele socialistického divadla?) Nejlepší bude – jako vždy – projít si text od začátku, pozorná četba vždy nejlépe ukáže chabost či sílu argumentace a fundace toho kterého textu. Pro ten Drexlerův je bohužel příznačná stále stejná kombinace nekompetentnosti a nabubřelé kádrovácké káravosti. Nejnesnesitelnější byla již v jeho příspěvku do diskuse po přednášce ta strašlivá banalita, s níž odmítal ,,netoleranci“, ,,přesvědčení o jediné pravdě“. Ve své ,,recenzi“ to zopakoval: realizace mých požadavků by prý nevedla než k ,,cenzuře veškeré jinakosti“! To může napsat s prominutím buď hlupák, anebo demagog, jiná možnost zde není. Pan Drexler je první a jediný (nechám-li stranou Hermana a jemu podobné), kdo něco takového z jakékoli mé knihy mohl vyčíst. Pravým důvodem tohoto jeho čtení je ta nejbanálnější představa o ,,toleranci“ a ,,otevřenosti“, totiž obdobná uvedené záměně svobody za libovůli, otevřenosti za lhostejnost, možnosti chápat věci různě za možnost chápat či dělat je jakkoli. Hádal se pan Drexler s takovouto ,,argumentací“ i ve škole, když jeho učitelé trvali na tom, že odpověď na nějakou otázku zní tak a tak, a ne libovolně? Nezdá se mu netolerantní teploměr, tachometr, ba samotný kalendář? Prostě proto, že hlásá ,,jedinou pravdu“, a všechny ostatní vylučuje? Ovšem, když je pondělí 1. 7., je pondělí 1. 7., a ne čtvrtek 4. 9. A když je 35 stupňů, pak je prostě teplo, i kdyby to pan Drexler nebo Herman cítili jinak! Můžeme se lišit v interpretacích či preferencích, to však neznamená, že neexistuje nic jako pevně daná fakta a také objektivní měřítka, v té které oblasti, ať už u historických fakt, anebo struktury uměleckých děl, kompozičních postupů či podobně. Absolutní neschopnost šéfredaktora Hermana toto pochopit se v minulosti projevila už opakovaně, naprosto zaslepeným podsouváním toho, že kritikové režisérské svévole předepisují ,,jediný možný“ způsob výkladu děl, a ničí tak tvůrčí svobodu. Byl jsem dříve naivní a snažil se mu – i přes jeho nízké cenzurní zásahy – vysvětlit, že věci nechápe, že lišit se samozřejmě může náš pohled na to, jak inscenovat nějaké dílo, to však neznamená, že to dílo nemá svůj svébytný tvar, že je už nějak zkomponované, a tuto danost my můžeme různě interpretovat, nicméně jako takovou nutně konstatovat a sledovat v důsledcích, jež z ní plynou pro smysluplné nakládání s dílem. Můžeme se přít o tom, jak sedět na židli, ne však o tom, že má (pokud má) čtyři nohy, že je ze dřeva apod. Již několik let se snažím ve svých kritikách vysvětlit, že a proč nadvláda režisérismu ničí slohové, a tak opravdu umělecké myšlení a nakládání s díly, když totiž dovoluje libovolné nakládání s nimi, aniž by si uvědomovala, že arbitrárními zásahy do jedné ze složek díla (do jeho scénického, popřípadě výrazového/dějového ztvárnění) ničí jednotu, soudržnost jeho struktury, v níž je dílo zkomponováno v konkrétní konstelaci mezi obsahem a formou, hudbou a dramatem. Pokud se barokní či belcantové opeře, která nezná romantické, natož veristické pojetí expresivity, která má úplně jiný způsob vyjadřování, plynutí děje a jeho zachycování, vnucuje jazyk moderní činohry, ničí se tím souvztažnost obsahu a formy, jak ji úměrně dané látce a slohu, v němž se pohyboval, konkrétně uplatnil konkrétní skladatel. Není možné lámat díla bez ohledu na jejich sloh, epochu, intenci, často i základní morální hodnoty, přes koleno a během koloraturních árií s repeticemi a dalšími historicky-slohovými způsoby ozvláštnění hrát způsobem, který tuto stylizaci ničí. Není možné hrát na jevišti děj, který zásadně neodpovídá charakteru hudby, ba samotnému sdělení textu. Není možné zpívat lyrickou klasicistní árii, a při tom provádět hrubé obscénnosti převzaté ze současných filmů, to je jako nosit klobouk na noze nebo se snažit jet po železničních kolejích na kolečkových bruslích. Zdá se, že pánové to prostě nepochopí: každý ať si dělá, co ho napadne, ať si na nejprestižnějších scénách za miliony korun inscenují krále Vladislava na záchodě nebo nahého v okurkovém nálevu a zpívají Smetanou zapsané noty třeba kabaretním hlasem, to je přece režijní svoboda! To, že při tom bude zpívat ušlechtilé verše za zvuku fanfár, je jedno, na vztahu hudby a dramatu přece v opeře vůbec nezáleží! A když to někdo odmítne, pak chce provádět cenzuru, předepisovat ,,jediný možný“ způsob, a je třeba ho řádně zašlapat do země. Kdyby to mělo aspoň elementární myšlenkovou úroveň! Mezi filosofy jsem dosud nenarazil na člověka, který by tyto věci nechápal a neodsouhlasil; mezi teatrology – je to jiná. Oni, kteří mají být znalci divadla a strážci jeho kultury, přijímají nejspíše cokoli, sebehorší hrubost, sebeurážlivější vulgaritu, v čele s Ježíšem znásilňujícím muslimku, rozřezáváním kříže, samoúčelným rozbíjením sochy Panny Marie apod. Normální slušně vychovaný člověk je z toho zhnusen, ,,teatrologové“ jsou ,,v pohodě“. Toto je podle nich tvůrčí svoboda. Ne, není: ne každá exhibice je tvorba a ne každý egoismus je svoboda, a soudruzi z Divadelních novin nás nedonutí přijmout jejich indiferentismus, byť se postaví na hlavu. Nejvýmluvnějším svědectvím o tom, kam je jejich ,,postoje“ dovedly, skýtá jejich vlastní tvůrčí činnost. Ta totiž až na pár článků, o jejichž hodnotě si myslíme své, prakticky neexistuje. Důsledkem uvedených konfuzí a zničení slohového myšlení je to, že dnes nejen nevzdělaní režiséři, nýbrž ani pěvci a šéfdirigenti většinou netuší, jak a proč se musí výraz vášní či způsob deklamace u různých skladatelů a stylových epoch lišit, že city se naprosto jinak vyjadřují u Mozarta, jinak u Smetany, jinak u Rossiniho, jinak u Verdiho, jinak u Pucciniho, jinak u Janáčka. Kdo to chce vidět v praxi, nechť si zajde i v Praze na Prodanou nevěstu nebo Dona Giovanniho – a vezme si pořádný kapesník pro utírání slz nad tím, kam jsme se to v místech, kde dirigovali ještě ve 20. století takoví mistři, propadli!

         Zdůrazněme především: povykování pana Drexlera proti ,,netolerantnosti“ a ,,cenzuře“ je přímo učebnicovým příkladem ne-pozice, kterou ve své programově nazvané knize Ortodoxie, jednom z nejbrilantnějších a nejhlubších filosofických esejů 20. století, zkarikoval G. K. Chesterton. Na něj se velmi případně odvolával jiný velký katolický myslitel, náš Dominik Pecka, ve své knize Cesta k pravdě. (Pane Drexlere, máte připraven další poučený a pohotový odsudek ve stylu R. I. Malého? Co na něj máte?) Pecka napsal: ,,Jaký kdo je, takový je jeho poměr k pravdě.“ Chesterton se vysmál falešné, veskrze pokrytecké a jen hluboké pojmové a hodnotové zmatení zračící dobové módě odsuzovat každý pevný názor jako ,,netolerantní ortodoxii“. Někteří jsou tak ,,neortodoxní“, že už ani nedovedou druhé osobě říci ,,děkuji“. Já myslím, že Slunce svítí. Myslím, že Ježíš byl dobrý. Myslím, že tě miluji. Myslím, že bych mohl mít rád svou vlast. Ale nejsem si jistý, prosím, může to být jinak! Rozhodně vám nevnucuji svůj názor! Karl Jaspers v úvodem citovaném dopise psal: ,,Die wenigen, die wissen, was Freiheit ist, müssen zusammenhalten.“ Ti nemnozí, kteří vědí, co je svoboda, musí držet spolu. Tak se podívejme, pane profesore Jaspersi (a i vy, milá paní Arendt), vy si troufáte vědět, co je svoboda? Tak to máte štěstí, že jste nežil v době magistra Drexlera, popřípadě Josefa Hermana, CSc.; ti by vám hned dali za takovou netoleranci! Vy nebudete nikomu předepisovat, co svoboda je, že vůbec je! Neexistují žádné obecně platné definice, pojmy, soudy, natož hodnoty a univerzálie! Ne, všechno je relativní, všechno může být všelijak (hlavně po našem) a kádry rozhodují vše! Ale spěte klidně, tito pánové vás studovat nebudou, natož německy, už proto, že to po nich nikdo nechce. Stačí psát recenzní eseje (jaký eufemismus!) a rešeršní hesla, dnes je jinačí akademické provoz!  

        Tento přístup se dnes rozmohl ve spolupráci s tak příznačnými projevy současné doby a její hodnotové (a stále více i sociální) rozvrácenosti, jako je ,,cancel culture“ a pokrytecký genderismus, který v divadlech i při předvádění těch nejvulgárnějších obscénností zahrnuje ,,divačky a diváky“ ,,korektními“ osloveními, dnes již ,,milé publikum“, ,,milé lidstvo“ apod. Milé publikum, hlavně si nasaďte masky a neopovažte se proti čemukoli cokoli namítat! Nakolik je tento genderismus v nejhlubším slova smyslu reakční a slouží k dalšímu rozmývání identit, jež potřebuje stále dehumanizovanější a asociálnější systém k tomu, aby své dezintegrované ,,občany“ v maskách, izolacích a filtrovaných zprávách co nejlépe ovládal, už každý kriticky myslící člověk musel pochopit. O ,,cancel culture“ vědí ostatně někteří soudruzi teatrologové i ,,po česku“ své, že? Cancel culture, po česku kdo nejde s námi, jde proti nám, a kádry rozhodují vše. Pan Drexler se zřejmě tak bojí, aby nebyl netolerantní a cenzurní – že žádný z nešvarů současného Národního divadla, o nichž Libuše už popsala tolik stran, sám nikdy nepojmenoval. Vona tolerance je velmi výhodná, vašnost se hlavně do ničeho nezaplete. Jenomže, jak praví Victor Hugo: ,,Ceux qui vivent, ce sont ceux qui luttent! (…) Les autres, je les plains!“ (Přeložte jim to prosím.) Chesterton: ,,Člověk má pochybovat o sobě, ale nemá pochybovat o pravdě. A to se právě zvrátilo v pravý opak. (…) Stará pokora nutila člověka pochybovat o jeho úsilí, což ho mohlo přimět k tomu, aby pracoval houževnatěji. Nová pokora naopak nutí člověka pochybovat o jeho cílech, což bude mít za následek, že se přestaneme namáhat vůbec. Na každém rohu můžeme potkat člověka, který pronáší šílené a rouhavé tvrzení, že se možná mýlí. Denně se setkáváme s někým, kdo prohlašuje, že jeho názor samozřejmě nemusí být správný. Jeho názor ovšem správný být musí, jinak to není jeho názor. Jsme na nejlepší cestě vytvořit pokolení, které bude myšlenkově tak skromné, že neuvěří ani v násobilku.“ Pecka: ,,Z toho, že jedna věc zůstane tajemná, všechny ostatní se stanou pochopitelnými.“ Zůstanou-li tajemné (neurčité, relativní) všechny, nebude nikdy možné nic vysvětlit, jen libovolně určovat – a to je náramně pohodlné a pro některé výhodné. Nelze mít ani hypotézy, nestavím-li na počátku na určitém ,,dogmatu“. Můžeme se hádat o tom, jaký je ten počátek, nemůžeme však popírat, že věci, které trvají v čase, mají nějaký počátek. Nemohu počítat, neuznávám-li, že existuje nějaké jedno, základní jednotka. Lidské myšlení se neobejde bez ,,ortodoxie“, bez uznávání něčeho za platné, z čeho se vychází. Lišit se pak mohou interpretace. Říkat ale, že interpretací je i to, co se interpretuje, že to nebylo před ní – je již logický protimluv, protože jak by mohlo být mnoho různých interpretací například Lohengrina, kdyby žádné dílo Lohengrin, anebo zase postava dílem ztvárňovaná, neexistovala jako něco o sobě? Je to nejen relativismus, nýbrž hlavně projev neschopnosti doopravdy myslet, činit základní logické operace. Obořovat se na jiné, že jsou netolerantní, když říkají, že věci mají své pravé určení, že všechno není jen kulturní konstrukt, je bez ohledu na zlé úmysly výrazem strašlivé nekultury teoretického myšlení. (Jí samozřejmě odpovídají dosažené odborné výsledky zmíněných pánů.) Jak jsem již uváděl dříve: s režiséristickou ,,svobodou“ ve vztahu ke ztvárnění cizího díla, na jehož název a příběh se prodávají lístky (na režiséra, zbabělého na to, aby dílo uváděl jako svou adaptaci, by nepřišel nikdo), se to má zhruba tak, jako kdyby vám v restauraci místo 150 gramů hovězího s mrkví přinesli 80 gramů sýra se švestkovými knedlíky. Když se ohradíte a upozorníte, že tam přece stálo 150 gramů a hovězí a že sýr se ke knedlíkům nehodí, číšník vám řekne, že to je tvůrčí kuchařská svoboda, nikde není fixována jediná správná podoba toho, jak má která pochutina být upravena. Všechno je tím, za co se to označí, neexistují žádná kvalitativní kritéria, žádné obecné výměry ani závazky, jen zájmy a ,,názory“ každého hlupáka. To je věru ideální prostor pro kariéru nevzdělaných a bezcharakterních lidí: umění bez vlastností stejně jako člověk bez vlastností, svět bez vlastností, v němž ale lze o to snadněji mít úspěch a zneškodnit každou nepohodlnou kritiku jako ,,ideologii“. Ne, toto je ideologie!

               Jak chatrný ve své argumentaci i odborné fundaci vlastní Drexlerův článek je, již asi nepřekvapí. Nuže: Autor neváhá začít odkazem na Friedricha Schillera. Na rozdíl od něj jsem četl jeho sebrané spisy i dopisy v originále a celou ,,knihovnu“ literatury o něm od 18. století do nejnovější doby. Četl Mgr. Drexler alespoň toho Prokopa Šedivého? To, jak málo toho ví, dosvědčí hned první věty v míře vskutku křiklavé. Schillera snad skutečně nečetl ani v češtině, pak by totiž musel vědět, že Schiller v Mannheimu nepřednesl ,,přednášky“, nýbrž přednášku, jediný text, původně pod názvem Was kann eine gute stehende Schaubühne eigentlich wirken?, známější pod publikačním titulem Die Schaubühne als eine moralische Anstalt betrachtet. Přednesl ji 26. 6. 1784 při veřejném zasedání kurfiřtské německé společnosti, už to dokládá, že šlo o jedinou přednášku a v jeden konkrétní den, ne o sérii ,,přednášek“ v ,,osmdesátých letech“. Kdo text vůbec viděl, nemohl by o něm mluvit jako o sérii přednášek. (Srov. Schiller, Friedrich, Theoretische Schriften, Was kann eine gute stehende Schaubühne eigentlich wirken - Zeno.org) Inu, Drexler & Herman: název tendenční a urážlivý, první věta chybná a nekompetentní, prokazující intelektuální nepoctivost, na níž to vše stojí (klátí se). Hlupáci, kteří takovému šlendriánu automaticky dávají ,,lajk“, jsou jen k politování. Pak to pokračuje pořád dál, jeden projev nedostatečnosti a tendenčnosti za druhým. Drexler tvrdí, že ,,od mannheimských přednášek Friedricha Schillera (…) bylo divadlo považováno za instituci schopnou nejlépe probouzet národní uvědomění, vést k podobnosti a souhlasnosti v mínění, zkrátka účinně sjednocovat společnost pod národně emancipačním programem“. Necháme-li stranou fráze, které v druhé části věty navršil, dokládá jeho nekompetentnost hned tvrzení, že idea národního divadla začíná Schillerovými ,,přednáškami“ z ,,osmdesátých let“. Tak může psát jen někdo, kdo nejen nezná Schillera, nýbrž nezná ani samu historii ideje národního divadla, která se Schillerem samozřejmě nezačíná. Slyšel Mgr. Drexler či jeho nadšený redaktor Herman (o Drexlerově starosti o pečlivost ,,recenzních /kádrových?/ posudků“ uslyšíme dále) někdy jméno Gotthold Ephraim Lessing a jeho projekt ,,Hamburské dramaturgie“, slyšel o ,,národním divadle“ v Hamburgu a jiných městech? Ví něco o německém divadle už Gottschedovy doby, jeho reformách a ,,patriotických“ snahách, o obdobných snahách, spisech i institucích jinde, například v osvícenském Dánsku, kde ostatně působily některé čelné osobnosti německé (dramatické) poezie poloviny 18. století? Slyšel o Klopstockovi, J. E. Schlegelovi, Holbergovi? Nu, redaktor a ,,teatrolog“ Herman v takových věcech nemůže sloužit výukou ani redakcí. Pokud si někdo myslí, že Schiller či Lessing by oblibovali texty těchto pánů, pak o nich věru málo ví i lidsky. To byli opravdoví, charakterní a vzdělaní muži!

               Mgr. Drexler staví uměle proti sobě to, čemu řekne ,,koncept osvícenského paternalismu“, a divadlo jako ,,spektákl“, přízemní zájem i pražského publika o zábavu v divadle. Staví tak proti osvícenským ideálům Havlíčkovu kritiku divadelní praxe – jako kdyby se tyto věci vyvracely, jako kdyby sám Havlíček o programové, hodnotové, umělecky i společensky progresivní divadlo i přes bídu současného stavu neusiloval. Když píše o tom, že,,dodnes jsou národní divadla vyhledávána diváky právě pro svůj symbolický význam a jistou svátečnost místa ,neodkouzleného‘ od velkých idejí“, dává tím najevo, že nic jiného z nich nezbylo a zbýt ani nemělo? Že se jedná jen o muzeální, vzpomínkovou záležitost, která není sama o sobě naplněna živými, právě progresivními obsahy? Už z těchto vět je evidentní, že naprosto nepochopil vlastní sdělení a smysl mé knihy, vtělený do názvu druhé části: ,,Programnost jako syntéza uměleckého a sociálního progresu“. V knize šlo právě o to, ukázat, že odkaz hlavních tvůrců Národního divadla, teoretiků nejstarší generace i komponistů či básníků, nespočívá v kanonizaci vlastních historických postupů, nýbrž v jejich avantgardistickém, ve své době modernistickém pojetí. Výtvarně například Národní divadlo vyzdobila zcela nejmladší generace! Ale generace: mistrů, ne pouze mladých. Šlo o to, ukázat, že národní hnutí nebylo v 19. století brzdou či vnucenou ideologií uměleckého či společenského vývoje, nýbrž jeho tahounem, že oplodňovalo umělecké i společenské snahy modernizačními a emancipačními směry. V českém prostředí rukopisná mytizace dávnověku potencovala zrod moderního českého umění, básnictví, malby i hudby. O tom psal Tyrš, o tom píšu v kapitole ,,Tyrš a historičnost klasického ideálu“. Národní hnutí bylo hnutím za osvobození utlačovaného národa a jeho kulturní – tzn. individuálně tvůrčí, a zároveň kolektivně integrované – sebeuskutečnění, nejen v Čechách, nýbrž i v Itálii a dalších zemích; nebylo žádnou náhodou ani ideologickou konstrukcí, nýbrž konkrétními historickými procesy (zejména rozpadem feudalismu a utvářením moderní občanské společnosti – právě jako společnosti národní) podmíněným historickým procesem, na němž se moderní umění nevyvzdorovalo, nýbrž inspirovalo. Smetana podobně jako Verdi či Wagner a další. Nic z toho pan Drexler ani náznakem nepochopil, v knize ani na přednášce, ani z prací samotných autorů jako M. Tyrš či Masaryk (pokud je vůbec četl), z moderní dějepisné produkce z prací jako M. Hrocha či J. Křena. Nic. 

               Toto nepochopení ukazuje už jeho spojení o ,,osvícenském paternalismu“. Poslyšme celou kuriózní větu: ,,I když se tento koncept osvícenského paternalismu snažil překrýt mnohem starší pojetí divadla jako spektáklu, touhu po zábavě bez proklamací vyšších cílů potlačit nedokázal.“ Tedy pan Drexler je pro divadlo jako spektákl proti ,,osvícenskému paternalismu“ a jeho ,,netolerantnímu“ hlásání? To překvapit nemůže a to skutečně není duchovní výkon: tak prostě spektákl! Jenže, i zde pan Drexler pouze simplifikuje: samozřejmě, že v evropských dějinách od pradávna existoval i pouze zábavní přístup k divadlu, tak jako k mnoha jiným oblastem lidského života, znamená to však, že to byl a je jakýsi výměr divadla původní a univerzální, bytostný? Chtěl by pan Drexler tvrdit, že pojetí divadla jako spektáklu bylo jeho původním pojetím, že ve starém Řecku divadlo bylo právě pouhým spektáklem? Kdyby opravdu četl osvícenské myslitele, mohl by od takového Herdera znát už více než 250 let staré, avšak věru hlubší pohledy na to, čím divadelní a vůbec umělecká kultura už pro starověkého člověka byla, ba my dnes přece víme, jak důležitá byla tvořivá činnost už pro člověka docela primitivního! I takový Josef Čapek věděl, že ani pro přírodní národy není umění pouhým spektáklem. Ještě typičtějším je však další projev Drexlerova neporozumění, jeho neznalosti a z ní vycházejících interpretačních/hodnotících zkreslení, když mluví o ,,osvícenském paternalismu“. Osvícencům jako Schiller či Lessing v jejich divadelním reformismu a jeho morálním zacílení naprosto nešlo o paternalismus, šlo naopak – jak patří k samotné esenci osvícenství, zvláště německého! – o participativní model, založený na univerzalistickém pojetí lidské přirozenosti (mravnosti, kulturnosti) a snaze o její svobodný seberozvoj ze strany každého jednotlivce. Recepce ,,poučného“ divadelního díla měla mít tuto iniciativní a genuinně tvořivou, neredukovatelně individuální povahu, ne náhodou se právě v německém osvícenství (explicitně už u G. F. Meiera, naprosto ne teprve u Schleiermachera) začíná teoreticky přemýšlet o hermeneutice, prohlubovat historické, a zároveň kreativní chápání nejen umělecké recepce, nýbrž i smyslového vnímání. Právě to bylo chápáno jako ,,žebřík“ k esteticky tvořivé aktivitě lidského ducha. Nejsou to maličkosti: neználkovskými, o to však sebevědomějšími simplifikacemi je text pana Drexlera prosycen a právě ony umožňují jeho tendenční zacílení, rozmytí pravých kontur věcí, v nichž se daná problematika a také posuzovaná kniha (osoba autora) pohybuje. Namíchá-li člověk správnou směs nepochopení o ,,paternalismu“, ,,nacionalismu“, ,,tradicionalismu“ a ,,netolerantnosti“, kádruje se to hned líp.     

               Mgr. Drexler je dokonce tak nevychovaný a hermanovsky kádrovácký, že mě (hermanovsky i s interpunkčními chybami) představuje i s datem narození a zcela vybájenou tezí o tom, jak jsem prý ,,k divadelní problematice“ přišel! Prý jako ,,ctitel Smetanova hudebního díla“. Nechejme stranou, čeho je ctitelem pan Drexler, Smetany ani opery (Národního divadla) očividně ne, protože v divadle jsem tohoto pána – za stovek svých návštěv – věru nikdy nepotkal. Nechtěl by Drexler uvést ještě třídní původ autora, aby informace byly úplné? Jeho následující text neomylně ukáže, že jako kádrovácký sekáč si se staršími ,,candidáty vět“ (o socialistickém realismu) nezadá a že by byl ideálním nástupcem Josefa Hermana – pokud kdy nastane ta chvíle a on bude zbaven svého velení Divadelním novinám. Jako Herman likviduje nepohodlné názory a sprostě a křiklavě nepochopivě osočuje jejich autory (srov. jeho odporné chování k hudební kritičce Gabriele Špalkové, která je první, kdo u nás po letech začal psát toho jména hodné kritiky, jak ji nedovede ani oslovit ,,vážená paní“ apod., zkrátka koncentrovanou hermanovštinu, a v ní zase ty nekonečné banality o ,,nevydávání za jedinou pravdu“:

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 41) – Divadelní noviny (divadelni-noviny.cz), tak Drexler si jako nadějná ,,kádrová rezerva“ na konci neodpustí vyjádřit ,,znepokojení“ nad tím, že taková kniha mohla vyjít v ,,prestižním nakladatelství“, a nad ,,praxí recenzních posudků“ – posudků, jejichž autorům nedostudovaný Mgr. Drexler vzdělanostně nesahá ani po kotníky! Co takhle svůj hanopis ještě anonymně zaslat do nakladatelství, soudruhu Drexlere? (Herman by vám se zkušenostmi proti Václavu Věžníkovi a dalším autorům o operním režisérismu jistě poradil. Jeho spoluredaktor Hulec dokonce dokázal vtlačit zlovolnou invektivu i do ubohého nekrologu za Rudolfa Roučka! Jak znělo to slovo F. L. Čelakovského?) Dodávám, že posuzovanou knihu četla již celá řada lidí včetně vysoce kvalifikovaných, vzbudila z mých knih možná největší čtenářský zájem (jistě i kvůli tematice z českých dějin); nikdo z dlouhé řady těch lidí se o ní nevyjádřil negativně jako Drexler, naopak některé reakce i vysoce úctyhodných osobností včetně profesorů byly tak pochvalné, že bych se červenal je uvádět. Sám pan Drexler by taková vyjádření na svou adresu mohl sotva uvádět, protože on sám navzdory svým sebevědomým odsudkům velmi hermanovsky nic kloudného sám nikdy nepublikoval.  

          Když už Drexler tak rád kádruje a osočuje, uveďme jen pár faktů o něm, abychom věděli, kdo je kdo. Nemá dva, ba ani jeden doktorát, nýbrž teprve ho studuje – a zároveň je již několik let zaměstnán v Institutu umění – Divadelním ústavu! Jako pouhý magistr! Jiní i s dvěma doktoráty, řadami publikací včetně monografií a edic v zahraničí a spoustami zahraničních stáží, to vše na základě vysoce výběrových řízení (já sám mám za posledních 10 let na svou adresu k různým publikacím a stážím minimálně padesát posudků, z velké části profesorských a zahraničních!), jsou bez místa, nemohou se dostat ani k postdoktorandskému místu, natož asistentskému, a pan Drexler – je ,,výzkumným pracovníkem“ akademického ústavu jako pouhý magistr, ba stal se jím už jako bakalář, a to dokonce aniž by studoval teatrologii!! Musím přiznat, že s něčím takovým jsem se v humanitních vědách téměř nesetkal, sotva si vybavuji jiné případy pro takové privilegium. A pak – nu, pak místo nezbývá pro jiné, byť mnohem kvalifikovanější a výkonnější, protože místo dostal Bc. Drexler. A jeho vědecká produkce? Na oficiálním webu Institutu umění, kde se prezentuje, není ani žádná uvedena, toliko odkaz na několik jeho rešeršních hesel pro ,,Českou divadelní encyklopedii“. Své bakalářské studium, korunované zaměstnáním v Divadelním ústavu, studoval pan Drexler dokonce šest let, z historie poté přešel na mediální studia, tam to stihl za dva roky, a nyní pořád ještě studuje na doktora, a to v oboru české dějiny, avšak o divadelní kritice let 1937-1947 (tzn. s tématem patřícím na teatrologii). A jeho podporovatel, redaktor Herman? O tom jsme na základě jeho kádrování museli psát už dříve: Herman mi svévolně odmítl vydat repliku na hluboce morálně i odborně podřadný pamflet, který ve svých Divadelních novinách vydal proti zmíněné knize Cesta do pekel, s tím, že v něm postrádá ,,odbornou erudici“! On, který ani navzdory svému stáří nevytvořil ani zlomek odborného díla, za desítky let svého funkcionaření na různých místech nevydal ani jedinou vědeckou práci, natož knižní, a který si dovoluje jiné osočovat z ,,komunismu“, ,,marxismu“ a ,,socrealismu“, ačkoli jedinou jeho alespoň nominálně odbornou prací byla v době normalizace – kdy už v mladých letech vstoupil do KSČ! – ,,disertace“ o socialistickém realismu! Chtěl by, aby Libuše zveřejnila svědectví některých pamětníků o jeho normalizačním ,,Werdegangu“? (Soudruhu Drexlere, musíte se v tom studiu trochu snažit, nevíte, v kolika letech byl váš drug juž CSc.? To nebyl ani ten Jaspers! Jen od té doby, aj, už jaksi publikovat přestal; prý má rád svobodu, ale po roce 1989 ji k vědecké tvorbě nevyužil – proč asi?) Bezostyšnost této osoby se zdá nekonečná, stejně jako nevzrušenost, s níž jeho počínání v Divadelních novinách po léta sledují teatrologové, kteří mu tuto funkci svěřili. Je to pro mne od počátku Pivoda našich dní (František Pivoda – vůdce štvavé kampaně proti Bedřichu Smetanovi, když ztrácel sluch, obviňující ho, že ničí českou hudbu), přímo vtělení toho nejhoršího z pozdní normalizace, co dnes jako její puch stále ulpívá na české divadelní publicistice a kontaminuje ji svou ubohostí, podobně jako v politice. Ta jakoby naprostá, všeprostupující ošklivost se soudruhovi ovšem, jak si již řada lidí ironicky všimla, vepsala i do vzhledu, podle rčení, že Pánbůh nejpozději ve stáří lidi trestá a nechává vypadat podle toho, jací jsou. Pohleďte do tváře takovému Tomáši Špidlíkovi nebo zmíněnému Dominiku Peckovi, a pohleďte do tváře Hermanovi! O ničem z toho bych nepsal, kdybych se opakovaně nestal obětí Hermanových a nyní Drexlerových pokleslých útoků. Každopádně: jen tak dál, soudruhu Drexlere, vám se bude v tomto prostředí určitě velmi dařit! Národní divadlo mezitím už možná bude hrát jedinou českou operu za rok, možná úplně zanikne, a vy si toho ani nevšimnete – ale přece byste nikoho necenzuroval, že?

               Dále k Drexlerovu článku. Píše tam o mně, že jsem ,,začal odsuzovat současné umělecké, mediální i vědecké prostředí en bloc a zároveň si stěžovat na údajnou cenzuru svých postojů“. K první části věty – pustá demagogie, zevšeobecňuji, že někdo zevšeobecňuje; každý, kdo umí číst a prohlédne si jen letmo pár článků v Libuši, neřkuli jinde, uvidí jejich diferencovanost. Podsouvat někomu ,,odsuzování vědeckého prostředí en bloc“ je zvláště na adresu někoho, kdo je sám akademik a studoval či bádal na celé řadě univerzit, publikoval v celé řadě nakladatelství či časopisů a s množstvím akademiků se pochopitelně přátelí, směšné. Ale každý žvást dobrý, když chceme vykreslit Nepřítele. Pokud jde o cenzuru: můžete se zeptat soudruha Hermana, jak mně i jiným zlikvidoval či smazal články/příspěvky? Nebo redaktorky Havlíčkové-Kysové z Brna, která obdobně poklesle odmítla vydat mou stať, beze slova vysvětlení? Jak si můžete dovolit, a dokonce v Divadelních novinách, zpochybňovat cenzuru, když zrovna tam jsem ji zažil? A to, co jste na mou adresu zplodil vy, to není umlčování? To je věcná polemika? Pouhou hloupou invektivou je vyjádření o ,,sebechvále“ v časopise Libuše: žádnou nevidím, toliko konstatování, že a proč vychází kniha, vyjádření autorských ambic, a citát z posudku dr. Zumra, nic víc, nic míň. Spojení o ,,dekulturaci, sodomizaci a mafianizaci“ operního divadla je pochopitelně nadsázka, která patří nejen k licenci, k literárnímu stylu, nadto blogovému-antiblogovému, a to ,,perifernímu“, jaký se samozřejmě píše jinak než články do mainstreamových médií se statisíci čtenářů, nýbrž která má i obsahové jádro, explikované na stovkách stran předchozích článků. Když autor píše jménem Libuše, bere to pan Drexler rovněž ne jako licenci, literární hru, nýbrž jako ,,sebechválu“? Svatá prostoto! Zamyšlení nad obsahovým jádrem o tendencích ovládajících divadelní provoz, ekonomických zájmech (agentury a byznysmeni), jež mu vládnou, a ničení estetických i morálních hodnot umění, samozřejmě Drexler nepodnikne, jemu se prostě nelíbí, že někdo formuluje koncepční kritiku, protože sám není zřejmě vůbec schopen teoreticky myslet, o něco se tvořivě namáhat a za něčím stát. Proto může psát, že jsem prý v přednášce – kterou mi, jaká milost!, Teatrologická společnost (to jest i on, student Drexler!) prý poskytla, aby vyvrátila mé bludy! – ,,dal najevo značnou netolerantnost vůči všemu, co nezapadalo do jím prezentovaného světonázoru“. Tak, teď ještě, kdyby pan Drexler zformuloval ten ,,světonázor“! To by mě opravdu zajímalo! Nějaký jistě mám, napsal jsem vícero knih i článků, z nich by se dal shrnout, ale jak si ho představuje a nakolik ho zná pan Drexler? Kde ho vůbec ve svém článku popsal? Vyzývám pana Drexlera, aby vyložil můj ,,světonázor“; pokud to neudělá, bude to další důkaz toho, že jeho článek je jen snůškou účelových a nekompetentních blábolů, které o věci samé neříkají zhola nic. A pokud jde o ,,značnou netolerantnost“? Vystrašený čtenář si snad již představuje leccos, ale ono opravdu nešlo o nic víc ani míň než o to, že jsem přednesl nějaké názory, jednak hodnotící k současnému provozu, jednak teoreticky zobecňující, co podle mě pro inscenování oper platí, a doložil je spoustou příkladů z konkrétních inscenací (z nichž pan Drexler pochopitelně asi žádnou neviděl). Nu, a pak byla diskuse, tam zase jiní lidé řekli jiné názory, většinou, bohužel, dosti málo pochopivé a teoreticky relevantní, a já na ně reagoval – naprosto slušně a věcně. Prostě jsme si řekli, že já to vidím jinak; když protiargument, zvláště je-li chatrný (od pana Drexlera nezazněl vůbec žádný, jen to, že já jsem netolerantní!), nepřijmu a dokládám dál přesvědčení své, to je netolerance? Copak jsem někomu zakazoval, aby si něco jiného myslel? Když někdo říká něco, s čím nesouhlasím, tak řeknu, že a proč s tím nesouhlasím. Chodit a prohlašovat, že jsem proto netolerantní, a dokonce ještě po půl roce, je prostě směšné. Pane Chestertone, pomozte…!

               Drexlerův článek je plný překrucování a podvodů na čtenáře i nadále. Když tvrdí, že hned zkraje předmluvy své knihy ,,mystifikuji“ čtenáře kritikou nečinnosti Národního divadla ve vztahu k uctění 150. výročí položení základního kamene, jedná se o úmyslnou lež, protože hned vzápětí v knize uvádím, že Národní divadlo se zmohlo akorát na ,,pokleslé matiné“. O žádné ,,pamětní knize“ jsem já – a odhaduji, že ani nikdo jiný zainteresovaný – nikdy neslyšel, rozhodně nebyla hlasitě a dopředu anoncována a veřejně představována jako ten velký výstup, a pokud jde o obsah – co prosím ta kniha přináší nového nad rámec řady pamětních a obrazových publikací o Národním divadle? Hledám v katalogu Národní knihovny – je to snad publikace ,,Od kamene ke zlatu, od divadla ke státu“? ,,Národní divadlo 2018, 133 stran, ilustrace (převážně barevné)“ (Bez editora?!) Nic jiného nenacházím, je to ono? Nu, pak to je bomba! Není to druhý díl k Andrejovu ,,O čem sním, když zrovna spím?“ Kolik normostran čistého textu tam je? A co je ,,tematická výstava“? Národní divadlo má ve svých chodbách vždy obrázky a texty k různým osobnostem či inscenacím minulosti, někdy se ve veřejném prostranství instalují obrázkové panely k ledasčemu, někteří lidé za to jsou také placeni, víte? Tomu říká pan Drexler uctění 150. výročí nejslavnějšího dne české kultury 19. století? To je uctění hodné divadla se dvěma operními soubory, čtyřmi budovami a operními řediteli? Kdyby Alena Schillerová napekla perníčky s obrázkem ,,ND“ a rozdávala je na ulici v kroji, bral byste to taky? A proč pan Drexler zatajuje paralelně v knize prováděné srovnání s tím, jak v téže době slavila své výročí Vídeňská státní opera? Nevidí zde rozdíl? (Ve Vídni nová premiéra, galakoncert před Operou, teprve reprezentativní publikace, upomínkové předměty, Opera dávno předem vyzdobená jubilejní číslicí atd.) Proč mu nevadí toto, a vadí moje kritika? Copak se panu Drexlerovi vážně líbí současný stav Národního divadla a považuje za normální, že v době 150. výročí Opera vůbec nehrála, ačkoli si toho dne připomínala 150 let od premiéry jednoho z největších děl české operní literatury, Dalibora? Proč o tom pan Drexler nepíše? A kolikrát Dalibora slyšel, kolikrát Libuši, kolik vůbec v životě slyšel oper? To bychom se asi teprve něco dozvěděli. Je opravdu neuvěřitelné, že teatrolog pracující v Kabinetu pro studium českého divadla (byť už jako student!) veřejně a s podporu šéfredaktora Divadelních novin, které tyto věci samy nechávají zcela bez povšimnutí, okřikuje jiného člověka, že kritizuje ignorování čelných děl a výročí české divadelní kultury. Že sám ani slovem o dané situaci kriticky nepromluví, a dokonce se při dané situaci vedení Národního divadla zastává – za to, že tuto první českou scénu zdegradovalo na nejnižší úroveň v celých jeho dějinách! Považuje teatrolog Drexler za normální, že Národní divadlo hraje pět českých oper za půl roku? Že na příští sezonu se, v předvečer 200. výročí Smetanova narození, nechystá opět téměř vůbec nic z velkého českého reperotáru (toliko Dvořákova Armida), opět nic od Smetany, ačkoli se zde dříve hrál přes sto let prakticky stále celý a kompletní cyklus připravuje Ostrava? Možná by pan Drexler mohl jít rovnou pracovat do PR Národního divadla, takové jako on pánové Hansen a Burian věru potřebují, kádrový posudek už má prakticky napsaný. Akce ,,Národní vodě“ ke 140. výročí loni pokládal pan Drexler také za zcela dostačující a nechápe mou ,,netoleranci“ vůči vedení, že opět nehrálo Libuši? Opět ,,eufemisticky řečeno mystifikace“? A čím jste na parníku 140 let Národního divadla a Libuše uctil nejvíce, pane Drexlere, buřtem, nebo pivem? Jo, divadlo mohlo zůstat zavřeno, ať se tam zbytečně nevětrá, hrát se může zase jindy, a na co nové kusy, přestudovat by se přece dala třeba Carmen nebo Turandot! Běda tomu, komu to nebude stačit, teatrologové vám vysvětlí, že divadla je tady přece až dost! Naléhavě doporučujeme všem zainteresovaným, aby si, ne-li články mé, přečetli sérii článků, kterou v poslední době o katastrofálním uměleckém, společenském i hospodářském působení Národního divadla napsal Richard Kolář: Richard Kolář - Blog iDNES.cz. Na velkou část těch věcí Libuše upozorňuje už několik let, je ale dobře, že začal psát i někdo jiný, navíc ekonomicky kompetentní, a prokázal, co se s touto institucí děje, mj. jak je to s tím tunelováním po dráze externích sólistů i do čurd: Kam kráčíš, Národní divadlo? III. Tunel první: dvojí náklady za jeden umělecký výkon - Blog iDNES.cz. Pan Kolář nově napsal otevřený dopis ministru kultury a dalším politikům: Otevřený dopis ministrovi kultury ČR. Vážený pane ministře kultury Martine Baxo - Blog iDNES.cz. Jak psala mnohokrát Libuše, Národní divadlo má za Buriana a Hansena snad nejhorší vedení v celých svých dějinách, kleslo na absolutní dno a je hanbou české kultury; jeho provoz představuje přímo výsměch ekonomické, společenské i umělecké zodpovědnosti. Pokud se ještě někdo bude podivovat výrazu mafianizace operního divadla, tak prostě patří do tohoto provozu, stojí na straně jej, nikoli umělecké tradice českého divadla.

               Po pravdě řečeno i Libuši pomalu opouští energie, prázdnota Drexlerova plácání nepřináší ani příležitost s něčím opravdu věcně polemizovat. Pokud jde o předmluvu, se kterým konkrétním výměrem umění či étosu Národního divadla tam Drexler nesouhlasí? Nesouhlasí s tím, co říkám a cituji s Hálkem, Březinou, Štechem, Penížkem, Matysem, Bartošem? To je tak špatná společnost, ty myšlenky tak hloupé a zlé? Kdo trochu soudný, který knihu alespoň otevřel, označí za adekvátní a smysluplnou ,,recenzi“ věty jako: ,,Bojda svoji práci vydává za syntézu ,duchovních fundací‘ české kultury 19. století. Ve skutečnosti jde ale spíše o – po sobě jdoucí – nadšené výklady z uměleckých a vědeckých spisů českých obrozenců, jejichž myšlenky se měly zhmotnit ve stavbě Národního divadla a sokolských tělocvičen.“ Hloupěji a podleji už to opravdu nejde. Člověk může přečíst desetitisíce stran, včetně v cizích jazycích, podniknout bezpočet subtilních analýz, a soudruh v Divadelních novinách to ,,zrecenzuje“ jako ,,nadšené výklady“ o ,,tělocvičnách“. Co říci k banalitám jako ,,Jaké vnuknutí to však bylo, které jej přivedlo k přesvědčení o sobě jako držiteli ,jediné správné interpretace‘ (už zas!!!) témat, jimiž se nota bene ve své předchozí výzkumné činnosti ani nevěnoval, to z knihy patrné není“. Dovedete si představit, že někdo recenzuje například Masarykovu Českou otázku nebo Smetanovu Libuši, a píše: ,,Jaké vnuknutí to bylo, které autora přivedlo k přesvědčení o jediné správné interpretaci české otázky/postavy Libuše, jíž se nota bene ve své předchozí výzkumné činnosti ani nevěnoval, to patrné není“? Co to má u všech všudy znamenat? Necháme-li stranou všechno ostatní, co ví soudruh Drexler o mé ,,předchozí výzkumné činnosti“, a jak přišel na to, že svou interpretaci vydávám za ,,jedinou správnou“? Kde konkrétně tak činím? Českou duchovní a uměleckou kulturou včetně Libuše a spousty dalšího se – světe, div se – zabývám dlouhodobě, kontinuálně, po léta o ní publikuji, a to navíc, stejně jako v celém časopise Libuše, bez jakéhokoli honoráře, soudruhu výzkumný pracovníku! Jen během studií jsem napsal několik knih včetně v němčině, za poslední půlrok jsem přes tisíc stran textů (včetně básní) přeložil (srov. také mj.Wehrhahn Verlag (wehrhahn-verlag.de)). Drzost kádrováků, kteří už jako bakaláři požívali výsad zaměstnání v akademickém ústavu, a sami nepublikovali nic než pár článků, na adresu jiných, píšících bez nároku na honorář, ve svém volném čase a napříč vícero obory, nezná mezí! To, že je takový starý normalizační konjunkturalista, nepřekvapí; to, že je takový mladý člověk, který pracuje v Kabinetu pro studium českého divadla, že hájí Národní divadlo nehrající české tituly ani ve dnech svých největších jubileí, a to na adresu podobně starého vrstevníka, je opravdu smutné.

              Ovšem to, že se má ještě ,,co učit“, dokazuje i fakt, že přeci vynechal ještě tak důležité a pro jeho charakterový typus tak příznačné strategie: zaprvé kritizovat knihu (už proto, že ji nedokážu opravdu přečíst, natož pochopit či sám napsat) jako příliš dlouhou, tj. ,,královský argument“ ,,příliš mnoho not“, jímž burani odjakživa tak rádi ubíjeli každou velkorysejší práci či osobnost, resp. jako nesrozumitelnou (nerozumím = autor je nesrozumitelný), zadruhé zpochybňovat samotnou integritu autora a jeho tvorby, pokud vůbec píše více, než je (většinou slabý) průměr, v jádru za to, že píše vůbec, že má co říct, že psát je pro něj přirozené (jak to říkal Romain Rolland: psát je pro mne totéž co myslet a to totéž co dýchat). Nemalá část humanitních vědců dnes píše jen proto, že musí, tak jako někteří šéfdirigenti dělají premiéry jen proto, že ,,musí“ (a tak nejlépe přestudování konvenčních, již naučených titulů), a tak z duše nesnáší a podezřívá, s obavami sleduje ty, kteří jsou lepší, ne snad jen produktivnější, nýbrž hlavně opravdovější, kteří věci dělají s nasazením, srdcem, angažovaností. Kteří nepíší proto, že prováděli po léta nějaký výzkum (a ten proto, že/aby byli zaměstnaní v dané instituci), nýbrž proto, že chtějí něco říci, že knihou chtějí něco sdělitzměnit, k čemuž samozřejmě přistupuje studium příslušného materiálu. Důležitá však je posloupnost a účel této relace: ne psát proto, že jsem musel něco probádat, nýbrž něco probádat, protože o tom chci něco podstatného říci současníkům. Tu je třeba spustit povyk: není možné psát zároveň o tom i o tom, není možné napsat během takové a takové doby práci o tom a o tom (= bych to nedokázal), ergo: ten, pro koho to možné je, určitě neprovedl ,,dostatečný výzkum“ (zhruba takový, jaký věru po léta a bez výsledků dělají soudruzi), je to ,,unáhlené“ atd. Ale pozor: to platí jen, pokud člověk není slavný, ověnčený vnějšími poctami! Klaníme se přece zlatému teleti, úspěch měří vše, kvalitu nikdo nepozná. Od Heideggera či Umberta Eca už vyšlo tolik a tolik svazků: žasněme obdivem! Od kolegy z vedlejšího pracoviště vyšla už zase nová kniha: zničme ji! Ta nemůže být dobrá, když my jsme od té poslední sami nic nevydali! Prostě ne! A běda jí, jestli je dlouhá: pak je to jasné, je v ní ,,příliš mnoho not“, ,,opakuje se“ etc. Každý velký literát to poslouchal, i zmíněný Jaspers, a každý buran a simplifikátor se pozná tím, že nesnáší dlouhé knihy. Pane Drexlere, nebojte, tyto strategie proti Nepříteli si brzy osvojíte taky! Řekl ovšem Dante: Jdi svou cestou a nech lidi mluvit.

               Spějme rychle ke konci: ,,(…) k citacím ze sekundární literatury sahal, jen aby podepřel a pointoval své teze. S podivuhodnou preferencí populárně-naučných spisů vyšlých zejména v období komunistického režimu…“ Drexler sice vzápětí sám zmíní polemiky, do nichž se v knize s řadou autorů – zcela přirozeně a relevantně, jak to k odbornému textu patří – vrhám, ale nejprve bylo třeba říct, že sahám jen, abych podepřel. Popření se teprve přijde, pozor! Nu a ovšem, všechno před rokem 1989 bylo špatné a jen ,,populárně-naučné“, budeme dělat, že to neexistuje, ne? (Zato Drexlerovy rešerše jsou ,,čistě odborné“, ne ,,populárně-naučné“!) Zmíněná kniha vězněného kněze Dominika Pecky taky vyšla před rokem 1989 a byla možná ,,populárně-naučná“ – necitovat? (Nejlépe pro Drexlery – neznat.) A koho bych měl prosím citovat z kapitalistického režimu, když z ,,komunistického“ nesmím? Nechám-li stranou, že cituji celou spoustu autorů, M. Hrocha, J. Štaifa, R. Saka, R. Matyse, F. Dvořáka, M. Charypara ad.; co bych měl citovat třeba od pana Drexlera, popř. Hermana, a jejich kolegů? Nějaký nápad? Jistě ne ta encyklopedická hesla… Ach, ano, už to přichází: on tam soudruh Drexler postrádal Macuru, protože národní obrození byl přece jen herní konstrukt! Tak ho to naučili a tak je to třeba říkat, aby nám vážné úmysly velkých českých osobností jako Smetana či Palacký a reálně-historické souvislosti obrozenského procesu nepřekážely. A pak konečně: Nejedlý! Na Nejedlého si přisadit musí každý, zvláště ten, kdo je sám kádrovák, jen převrácený naopak. Drexler je dokonce tak drzý, že se rozepíše o ,,hegelovském pojetí dějin“, ačkoli o něm ví velké nic tak jako o většině dalších zmíněných témat. Kdyby opravdu četl mé knihy, mohl by v nich najít věru nemálo systematických kritik Hegelova monismu, psaných mj. opět na základě znalosti kompletního díla, které jsem si nakoupil za vlastní úspory v cizině, ne jako soudruh v teple listoval v českých překladech na ústavu. A že Nejedlý byl hegelián? Hahaha, škoda, že znalci Nejedlého si to nepřečtou; jednak jich moc není, podobně jako na Hegela, jednak určitě nečtou Hermanovy divadelní stařiny. Pokud jde o Nejedlého, čtenář v mé knize najde vícero subtilních výkladů i zásadních kritik (ale někdy zase i ocenění, samozřejmě!) jeho estetického i historického myšlení, na základě četby téměř kompletního díla; např. na s. 357n. Od Nejedlého mám doma 70 svazků, kolik máte a četl jste vy, soudruhu Drexlere? A víte, kolik toho už Nejedlý napsal a vymyslel ve vašem věku, pokud se mu chcete posmívat? To, že si tak křiklavě odborně nicotný student jako Otto Drexler dovolí přímo urážlivě snižovat mou kompetenci, vyčítat mi, že prý jsem ,,nepodnikl žádný archivní výzkum“ (měl jsem citovat archivní záznam o Tyršově narození nebo Smetanově pohřbu?; nehledě k digitalizovaným a bez dalšího informačně používaným archivním zdrojům jako samotného Národního divadla), je opravdu ztělesnění hesla ,,lepší drzé čelo než poplužní dvůr“. Pane Drexlere, vy máte před sebou v českém teatrologickém prostředí takovou budoucnost! Dovolte ještě pár rad: hlavně neklást odpor, nic nekritizovat, nic nevymýšlet, nečíst a nepsat, především nejezdit bádat do zahraničí a nepublikovat tam, a pak ještě chválit šéfy, a máte vyhráno!  

               Prázdnota a tendenčnost Drexlerovy kritiky (resp. hanopisu – to jsou úplně jiné žánry, druhý především není odborný, obsahový!) se typicky projeví následně, když si stihne vyzobat a překroutit: ,,filozofa Jana Patočku pokárá za špatnou interpretaci idejí Národního divadla, renomovanému rakouskému historikovi Philippu Therovi vytkne nedostatečné poznání estetické stránky problematiky a zvláštním odsudkem zahrne literárního vědce Ladislava Futteru, který si troufl se namísto Wenzigovy a Smetanovy Libuše zabývat předcházející, zvláště německou recepcí této mytické látky.“ Opět ani slovo obsahové polemiky, ani náznak protiargumentu. Já přece ,,nekárám“ Patočku za ,,špatnou“ interpretaci, nýbrž zcela věcně na s. 250-257 polemizuji s Patočkou a dalšími autory, jiných se zase dovolávaje, pokud jde o jeho schematické protikladení Jungmannovy a Bolzanovy koncepce, resp. Sladkovského a Palackého řeči. Ať pan Drexler řekne, co konkrétně je tam špatně, ať položí na stůl protiargumenty; jakou výpovědí hodnotu má ,,referovat“, že někdo ,,kárá Patočku“? Copak já tam osm stran ,,kárám“? To je recenzní polemika? Totéž platí o P. Therovi – u nějž dokonce Drexler jako správný kádr nezapomene napsat, že je ,,renomovaný“. To znamená: nedotknutelný, neomylný? Před autoritami se přece máme krčit, tak jste nás to učili, Pepo, ee…? Co mají tyto věty, neobsahující ani jedinou vlastní myšlenku, u všech všudy znamenat? Nejlépe ovšem tendenčnost, zlovolnost Drexlerových výtek dokládá to, jak ,,charakterizuje“ můj ,,zvláštní odsudek“ L. Futtery. Prý jsem ho odsoudil za to, že si ,,troufl se namísto Wenzigovy a Smetanovy Libuše zabývat předcházející, zvláště německou recepcí této mytické látky“. Každý, kdo si danou pasáž přečte, musí naznat, že Drexler je prachobyčejný manipulátor, protože odsudek se pochopitelně netýká toho, že pan Futtera se předcházející recepcí Libuše zabýval! Komu chce Drexler tak ubohou lež namluvit? A jak si čtenáři mají dané místo v knize představit? Zlý Bojda píše, najednou přijde k L. Futterovi a řekne: odsuzuji ho za to, že se zabýval…? Tak tomu pochopitelně není, jsem první, kdo má radost, že se germanobohemisté látkám jako Libuše věnují – a Drexler samozřejmě nezmíní chválu, kterou adresuji jiným autorům například v souvislosti s novým zhodnocováním díla Karla Sabiny. To se mu nehodí do krámu. Má kritika je na rozdíl od Drexlera opět jen a pouze obsahová, týká se způsobu zpracování a hlavně hodnocení v dané knížce, která je zkrátka kompilační a nepřináší nic nového, natož interpretačně nosného, nad rámec starší práce Arnošta Krause. Je pouhým přehledem starších německých zpracování Libuše, který však bohužel selhává v komparacích, ve zhodnocení těchto zpracování, a nejhorším projevem toho je, že nakonec se prakticky vůbec nevěnuje vrcholu tradice zpracovávání libušovské látky, Libuši Wenzigově a Smetanově! Naopak ji odbývá stereotypy o nacionalismu. Není to jistý paradox pro knihu na takové téma? A co si z ní čtenáři mají odnést jiného než rozmytí významu Wenzigova a Smetanova díla, ono povýšenecké: jen si nemyslete, Češi, vy si pořád jen vše mytizujete, ale ve skutečnosti to vše bylo už německy a lépe? Jde také o vnější okolnosti: nevyjádřil bych se o knize (snad příliš, nevím) příkře, kdyby nebyla navzdory svým nedostatkům oceněna hned v několika recenzích, a dokonce snad i akademickou cenou. Četl jsem hned několik veskrze pozitivních recenzí na tuto útlou a na první pohled kompilační práci, a to je situace, v níž kritické hodnocení nabývá zcela nového oprávnění. Kdyby se jednalo o dílo ušlechtilého, angažovaného poselství a dílo marginalizované, nedoceněné, psal bych jinak. Drexler však opět – a očividně záměrně – vůbec nezmiňuje, oč v dané polemice jde, a sám žádnou protipolemiku nevede, on pouze manipuluje a dehonestuje. 

             Drexlerova drzost graduje povýšenými soudy o tom, že má ,,heuristická příprava byla ovšem jinak velmi slabá a především nesystematická“. Kdyby mi to řekl zmíněný Jan Patočka, bral bych to vážně, ale od vědecké nuly ,,formátu“ pana Drexlera, který i na bakalářské studium potřeboval šest let, je to opravdu neuvěřitelné. Neuvěřitelné je to také vzhledem k rozsahu bibliografického seznamu, který navíc každý soudný člověk pochopí jen jako výběrový, tak jako je celá kniha ,,řezem“ napříč českými kulturními dějinami 19. století, nutně postupuje výběrově a nemohla postihnout vše, natož ke každé z desítek zmíněných osobností citovat veškerou novou literaturu. Možná to Drexlera překvapí, já jsem ale všechny uváděné tituly opravdu přečetl, neuvádím je nikdy jen pro dekorum, jak se to mezi historiky leckdy dělá. Mezi filosofy se to nedělá, a nikoho soudného by nenapadlo, že když například v knihách o Jaspersovi nebo o Goethovi, jež jsem napsal, cituji díla těchto autorů z originálů, a nikoli českých překladů (pokud existují), neznamená to, že bych o nich nevěděl. Drexler také samozřejmě vůbec nepochopil žánr knihy, to, že není teatrologická ani čistě historická, nýbrž především filosofická, také posuzovaná dvěma filosofy. Její snahou je interpretace, nikoli rešeršování a vypisování bibliografických seznamů, na něž se povětšinou omezuje aktivita vědeckého pracovníka Drexlera. Je to filosofická interpretace duchovních základů děl a pohybů kulturních dějin, v žánru nejspíše některých prací Masarykových, Rádlových či Patočkových, ne pouze ,,sekundární literatura“. Z myšlenkového jádra knihy, jež vřele ocenila řada prvořadých odborníků, Drexler nepochopil a ve své ,,recenzi“ nerozebral vůbec nic, zato arciprovinčně školí o tom, že jsem vynechal v seznamu literatury ještě ten a onen článek o Tyršovi. To, že jsem kvůli přemíře materiálu a různých dalších prací a problémů – o nichž nemá student-akademik na teplém místě a bez vlastní knižní tvorby potuchy – i leccos vynechal, někdy nuceně, si nejlépe uvědomuji já sám, tak jako to, jak jsem do seznamu literatury i textu samého věci ještě doplňoval, leccos však už nemohl, když byla hotová sazba. Zdůrazňovat, že kniha pojednává o Tyršovi jako filosofu a estetikovi ve vztahu k Národnímu divadlu, naprosto ne o dějinách sokolského hnutí, jistě nemá smysl, ač někteří nepochopili zřejmě ani to. Všiml si Drexler například toho, že některé položky v seznamu jsou i mnohasvazkové, např. 33 svazků Herdera? Až přečte alespoň je, ještě lépe když je následně vyloží v odborné monografii, bude si moci dovolit poučovat jiné o tom, co je ,,systematická heuristická příprava“. V Herderových spisech (pokud by je někdy spatřil) by našel mj. postavu hallského profesora Klotze, který si podobně štrébrovskými a nekompetentními texty neblaze naběhl a ,,schytal“ to od Herdera a hlavně Lessinga ve velkém stylu. Lessingovy polemiky patří k vrcholům či počátkům moderní německé intelektuální veřejné polemiky, v jejich tradici se také pohybuje tato replika. Poznámka pro soudruha Drexlera: pokud by chtěl něco z těch knih číst, musel by umět třeba taky německy, francouzsky nebo italsky.

             Drexler úmyslně manipuluje, když mi podsouvá tvrzení, že Tyrš je ,,dnes znám toliko jako sportovec“. Ani v nejmenším v knize neříkám, že by neexistoval nikdo, kdo by Tyršovy teoretické spisy četl, naopak cituji hned v předmluvě několik článků, které o něm nedávno publikoval Miloš Matúšek. Chce však Drexler tvrdit, že Tyrš je jako filosof znám? A kolik lidí prosím jeho spisy – ve srovnání třeba se zmíněným Patočkou – opravdu četlo, kolik o nich existuje novějších odborných publikací, nadto knižních, kde se o něm soustavně přednáší? Kolik toho z něj zná on sám? Nevšiml si Drexler, že o české filosofii se například po léta už vůbec neučí ani na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy? Kdy naposledy se u nás o myslitelích jako Tyrš, Hanuš, A. Smetana, Klácel filosoficky psalo, natož učilo? Nevšiml si Drexler, že ani řada předních děl českého myšlení 19. století nevyšla ve 20. století nově, natož po roce 1989? Drexler jako by se rozčiloval, že se někdo opomíjeným českým myslitelům 19. století, nad rámec veškerých svých povinností, věnoval, podobně jako v případě českého repertoáru! Z jeho textu se zdá, jako by vše bylo v nejlepším pořádku, česká věda a umělecká scéna ve vztahu k 19. století jen překypovala, a kritiky jako kdyby bylo třeba okřiknout! Opravdu podivný přístup mladého teatrologa.

             Drexlerův závěr je už jen ,,slavnostním finále“ otevírajícím prostor pro Lichtenbergovu repliku: do knihy se dívala opice, a tak nemohla čekat, že uvidí apoštola. Díval se Drexler, a na rozdíl od řady jiných a mnohem vzdělanějších, kteří především mají opravdu rádi českou filosofii či hudbu, shledal jen to, že autor se snažil ,,objektivizovat stereotyp o hodnotově ukotveném, humanitním a demokratickém národním charakteru“. Nu, je první, kdo něco takového vyčetl, ale ono snad tolik opic nečte. Nakonec přichází ještě zmíněná nechutná invektiva směrem k odborným (na rozdíl od něj) recenzentům a nakladatelství, přímo prosycená soudružskou úkladností. Za článkem už se chechtá Herman – dokonáno jest! Neomylné stvrzení! Pár dalších se jistě přidá, nejlépe z řad vysoce vyprofilovaných autorit působících dále v Divadelních novinách či Hansenově a Burianově  Národním divadle. Tunel na konci světla. Normalizační znalec socialistického realismu nezapomněl zdůraznit, že ,,maká“ jen na žádost ,,Teatrologické společnosti“. (Určitě mu přišla s pečetí a ověřenými podpisy všech členů, a že už jen na přednášce jich bylo!) Naštěstí po světě chodí i jiní, lepší lidé, a mělo by vyjít ještě několik recenzí, které vůbec nevypadaly, že by měly být negativní. Negativní rozhodně nebyla ani tato: Bojda, Martin: Filosofie Národního divadla a Miroslav Tyrš - iLiteratura.cz . Kdo nepozná, že tady psal nezaujatý a poctivý, tam zrovna opačný člověk? Všimněme si, že Drexler ve svém výplodu ani nedoložil, jak bylo ,,dědictví idejí Národního divadla“ ,,zneužito“. Jeho snahou je relativizovat pevný tvar a závaznost jakýchkoli idejí Národního divadla – ačkoli o nich kouzlem nechtěného sám takto ,,substancialisticky“, ,,esencialisticky“ píše! –, neřkuli snad jejich dědictví, tzn. tradice. Vyčítá mi nesprávný a netolerantní přístup, a tím nechtěně potvrzuje, že takovýto pevný tvar ony ideje a jejich tradice přece mají. To, že nijak nerozvede, v čem byly ,,ideje“ Národního divadla a jejich ,,dědictví“ z mé strany špatně uchopeny, a že to ovšem dokonce neváhá nazvat ,,zneužitím“, je nejen věcným selháním, nýbrž i morální hanebností, dokonale v hermanovsko-pivodovském stylu. Věcně polemizovat neměl Drexler s čím, neusvědčil mě z žádné chyby faktografické ani interpretační, ani z nejmenšího pochybení v odborném vypracování díla nad rámec toho, že v bibliografii věru není vše. Nemohlo být – a přece je to nemalá knihovna… Drexler by si tam jistě připsal ještě Schillera či Hegela – ačkoli by v textu prokázal, že je nečetl! Zatímco já jsem tam Schillera vůbec neuvedl, ačkoli jsem ho četl celého a loni o něm po letech příprav dokončil tisícistránkovou monografii! Od Vrchlického mám doma na 200 svazků (téměř všechny jeho překlady) a hodně o něm píšu v závěru knihy, a přece jsem uvedl jen jednu jeho libušovskou hru! Každý ať rozdíl posoudí sám…

           Člověk má být skromný a sebekritický, to ale neznamená, že se musí nechat postavit pod úroveň hochštaplera, který zcela evidentně manipuluje a denuncuje, který za sebou sám nemá žádné vědecké dílo hodné toho jména, natož knižní a v mezinárodním měřítku, který však přesto požíval výsad teplého místa v akademické instituci už jako bakalář. Werichovsky by si člověk mohl říci, že s lidskou blbostí se boj vyhrát nedá, že nejlepší je nereagovat; čím je člověk čistější, tím víc se od hovna ušpiní. Ale blbci si pak budou myslet, že měli pravdu; zůstane jen jejich plivanec. Pak by mělo alespoň zaznít: nebylo to nic jiného než kádrovácký plivanec, a to někoho, komu jsou probírané osobnosti jako Smetana či Tyrš evidentně zcela cizí, kdo pro jejich odkaz sám nikdy nic neudělal. Člověk má dost své práce a lepších možností, jak trávit čas, než psát o blbcích. Není snad ale správné je nechávat ovládat takovýmto způsobem prostor, dokonce takový, který se tváří formálně jako ,,odborný“. Někdo přece musí konečně říci, co jsou tito lidé zač. Jak dlouho ještě, 33 let od revoluce, budou lidé jako Herman či Burian ovládat kulturní instituce? (Analogie v politice nechť si každý dovodí sám.) A necháme je v mladé generaci ovládnout lidmi jako Drexler nebo paní Špinar? Každý čtenář by se měl nad tím zamyslet, je to o nás a našich budoucích možnostech, o tom, co se s českou kulturou a uměnovědou bude dít. Ve vztahu ke ,,cancel culture“, která se v tomto kontextu dokonale odhaluje ve svých normalizačních dimenzích, je třeba opakovat heinovská slova, že kde se zakazují názory, budou se zakazovat (ba už zakazují) i lidé. A není to nijak ,,nevinné“, není to žádná salonní diskuse: kdo pochybuje o tom, na jaké straně by příslušní soudruzi stáli v dobách, kdy by se těch nepohodlných dalo zbavovat a sebe posouvat výš ještě jinými cestami než internetovými denunciacemi? Každý ať je souzen podle díla, jež odpracoval, ideálů, za něž se stavěl. Na to, jaké dílo kdy vytvořil Drexler či Herman a za jaké ideály se kdy stavěli, ať si odpoví každý sám.

 

,,Už jen ta špína ho držela pohromadě. Co zbylo, když se umyl? Houba.“ (Karl Kraus)  

 

Martin Bojda

2. 6 . 2022   

 

 

 

Libuše připojuje jen pokud možno stručný dovětek v návaznosti na ,,diskusi“, která se v Hermanových divadelních novinách rozvinula poté, co pod sprosťácký článek soudruha Drexlera vložil na mou obranu Petr Kolda odkaz na mou polemiku. Tohoto dovětku je zejména pro neinformované, náhodou ,,kolemjdoucí“ čtenáře třeba, protože spousta lidí možná nepochopí podlost, na jejímž pozadí se celá tato pivodovština odehrává. Tak předně: vzbuzovalo až smích, jak soudruh Herman skřípe zuby nad tím, že Drexlerův hanopis nevzbudil vůbec žádnou (seriózní) odezvu. On se tak těšil – a i těch slabomyslníků, kteří mu za to dali ,,lajk“, bylo tak strašlivě málo! Dokonce si na to, že s ním nikdo nediskutuje, na sítích stěžoval! Pak dostal záminku k ,,oživení“ od pana Koldy, jenž byl na rozdíl od jiných dost charakterní na to, aby naznačil, co je o Drexlerově článku správné si myslet, a tu pár nejvěrnějších muselo alespoň osvědčit výše citovaná Jaspersova slova o tom, který typ lidí spolu všude drží jako klíšťata. Jak říkal taky Jaspers (po pokleslém útoku, jejž se na něm dopustil E. R. Curtius, na rozdíl od místních ovšem vzdělaný), das Niveau geht nicht. Ale přesto: čtenáři musí vědět, že špinavá hra této ,,teatrologické galerky“ nespočívá jen v křiklavě účelovém a věcně neoprávněném znehodnocování cizí práce, jakou sami nikdy nevykonali, nýbrž už v tom, že ani do té ,,diskuse“ s nimi, o niž Herman skoro škemrá, jsem nejen nechtěl, nýbrž v pravém slova smyslu ani nemohl vstoupit. Šéfredaktor Herman totiž ve svých Divadelních novinách zúročuje zřejmě vše, co se naučil za normalizace jako odhodlaný člen KSČ promující o socialistickém realismu: příspěvky cenzuruje takovým způsobem, že i panu Koldovi – jak mě pan Kolda informoval – jeho příspěvek nejprve stopnul a zveřejnil ho až o mnoho hodin později – rovnou s vlastní reakcí, ale s datem původního odeslání příspěvku! Žádný pozdější čtenář nebude moci poznat, že ty příspěvky vyšly současně, a tento filtr nemají ani Divadelní noviny nastaveny u všech článků, nýbrž Herman si jej úmyslně nastavil zde, aby předem znemožnil publikaci opravdu nekonformních názorů. Tuto praxi stejně jako mazání příspěvků jsem od něj před lety zažil již sám a spolu se mnou řada dalších lidí, lze snadno dohledat či dokázat e-mailovými korespondencemi, jak neobyčejně nízce se šéfredaktor Herman v tomto smyslu zachoval již k řadě osobností, které chtěly v Divadelních novinách publikovat nekonformní názory. Jeho drzost přitom nezná mezí, pamatuji si, jak např. sprostě napadl jednoho z našich nejlepších tenoristů Tomáše Černého, o jeho ,,recenzích“ vůbec nemluvě. A tento Herman své filtrování zdůvodňuje tím, že chce zveřejňovat jen ,,věcnou polemiku“, nikoli ,,osobní invektivy“. V tomto smyslu již vyhrožoval i panu Koldovi, že jemu ,,žádné další invektivy“ nevydá. Vážení čtenáři, můžete si prosím znovu přečíst to, co bylo v Drexlerově článku a pak pod ním na mou adresu nakupeno, a dát si to do kontextu s tím, že Herman odmítá zveřejňovat osobní invektivy? Kdybych napsal komentář já, smaže ho, a jeho příznivci zhůvěřile přitakávají, že Martin Bojda prý není ochoten přistoupit na ,,otevřenou akademickou diskusi“! Takto vypadá tato diskuse? To je ta, v níž se napadený ani nemůže bránit, a ten, kdo odmítá invektivy, zveřejňuje nadávání do ,,mašíblů“? Míra charakterové malformace normalizačních pohrobků vydávajících se za teatrology je opravdu zarážející. Člověk netuší, jestli takový pan Šotkovský, Drozd či Pokorný nic z toho nevidí, anebo nechce vidět. Člověk ve svém volném čase, zcela nad rámec svých povinností (k těm patřilo hlavně psát o Schillerovi), napíše knihu ke 150. výročí Národního divadla a Dalibora, založenou na studiu celé knihovny pramenů i odborné literatury, publikuje po léta stovky stran textů o uměleckém provozu Národního divadla, chodí tam skoro každý týden, a pak k jeho dílu přijde neúspěšný student Drexler, zaměstnaný jako bakalář na Divadelním ústavu, aniž kdy dokonce studoval teatrologii, a označí jeho práci za ,,zneužité dědictví idejí Národního divadla“. Nakupí na jeho adresu sbírku urážlivých a často křiklavě lživých obvinění, zpochybní jeho odbornou i morální integritu – a pak se dožaduje, aby se s ním o jeho neslušných atacích ,,slušně diskutovalo“!   

           Ještě neuvěřitelnější a pro malé české poměry příznačnější je chování tajemnice ,,Teatrologické společnosti“ Bereniky Zemanové Urbanové. Byla to tato paní, kdo mě před rokem pozval k vystoupení v ,,Teatrologické společnosti“. Já jsem, navzdory tomu, že mám dost práce, nic mě k tomu nenutilo a zejména on-line formát se mi protivil!, přijal, a připravil si dokonce psanou přednášku, tzn. věnoval jsem i nemalou práci přípravě přednášky, aby v ní to, co pokládám za podstatné, zaznělo co možná koncentrovaně. Tato paní Zemanová se do samotné přednášky nijak nezapojila, nechala ji (věru špatně) moderovat i jinou kolegyní. Přesto neváhá půl roku poté akademického kolegu, jejž prve pozvala do diskuse, poklesle napadat na webu, dokonce, jak jsem se dozvěděl, i na ,,sociálních sítích“. Tam napsala: ,,Jestli vám to uniklo… Skvělá analýza kolegy Otto Drexlera o přístupu ahistorického ,historika a filosofa‘ Martina Bojdy, jenž spáchal knihu ,Filosofie Národního divadla a Miroslav Tyrš‘ (Academia)“. Je pro mne opravdu nepředstavitelné a nikdy jsem nezažil na jiných akademických institucích, kde jsem byl pozván proslovit nějakou přednášku (např. ve Výmaru, pokud víte, kde to je, paní tajemnice), že by organizátor nějaké konference/přednášky akademika, jejž prve pozval k vystoupení (na kterém pak sám nic neřekl!), půl roku poté veřejně urážel, psal o knize, na jejímž základě jej prve pozval, jako o ,,spáchané“, o daném člověku jako ,,historiku a filosofovi“ v uvozovkách apod. Mne samotného by přesto, jak špatný názor jsem si na některé účastníky stačil udělat, nikdy nenapadlo po přednášce na někoho z nich veřejně útočit, to se prostě ve slušné společnosti nedělá. A s takovými lidmi prý mám diskutovat, David Drozd dokonce – opět s příznačným ,,kolektivním subjektem“ (plural maiestaticus?) – zdůrazní, že se ,,snažíme vést otevřenou akademickou diskusi“! Ano, Drexler a Zemanová, Šotkovský se svým ,,mašíblem“ etc., úžasně dokazují, jak akademickou a jak otevřenou, to zase Herman se svými filtry a soudruzi vůbec s denuncováním ,,ex post“ vůbec, že? Ta úroveň!  

Trefné české přísloví říká, že s domovnicí se nediskutuje. Je však třeba uvést některé obecné věci o tom, jak ta údajná diskuse vůbec probíhá (je usměrňována), aby se případní budoucí čtenáři nenechali obalamutit právě domovnicemi. K tajemnici Zemanové, která tak dobře umí akademiky, jež zve k přednáškám, následně na sítích pomlouvat, uveďme jen to, že nejinformativnější je podobně jako v případě jejího kolegy Drexlera pohled do informačního systému Univerzity Karlovy na její akademické curriculum. (O knižních publikacích, neřkuli zahraničních, jimiž by si zasloužila své akademické místo, samozřejmě nemá cenu přemýšlet.) Paní Zemanová již v akademickém roce 2005/2006 zanechala ve čtvrtém ročníku studia učitelství na Pedagogické fakultě, ba již předtím 2003/2004 zase po dvou letech studia archivnictví. Teprve pak se dala na historii a kulturologii, 2013/2014 po čtyřech letech opět zanechala divadelní vědy a Univerzity Karlovy vůbec, a studia dokončila teprve loni (tzn. dohromady po snad dvaceti letech?) v Pardubicích, na Ústavu historických věd. Není to ideální kolegyně pro pana Drexlera? (Ten se za svá mnoga ljeta teatralna naučil alespoň latinské nota bene a francouzské en bloc! Bravo, signor Figaro!) Zdůrazňuji, že o ničem z toho bych nepsal, kdyby to nebyli tito lidé, kteří – za to, že jsem přijal jejich pozvání pro ně přednášet! – veřejně zpochybňují mou odbornou i morální integritu. Jak si může paní Zemanová, nechám-li stranou vše ostatní, dovolit psát, že se mi ,,podařilo (…) sjednotit diskutující teatrologickou obec“ – ač sama po tolika letech dostudovala až historii, tzn. stejně jako Drexler nemá ani právo za ,,teatrologickou obec“ mluvit? A jak si může dovolit mluvit o jejím ,,sjednocení“ – když sama tak odvážně v oné diskusi vůbec nic neřekla (to až půl roku poté umí urážet na sítích, to je snazší), jak si může dovolit zveřejňovat obsah mailů, které jsem jí psal na její žádost, v odpověď na ni, a vůbec mluvit o ,,sjednocení teatrologické obce“, když po přednášce mluvili toliko čtyři lidé, z nichž minimálně polovina ani nebyli teatrologové? Jsou dva lidé ,,teatrologická obec“? A když se tak sjednotila, proč paní Zemanová sama neřekla ani slovo? Jak může tímto způsobem psát jménem ,,teatrologické obce“, ačkoli jsem citoval hned dva další účastníky, kteří jednoznačně podpořili mne? Ta drzost, ta nebetyčná drzost! A ty obraty o ,,předsednictvu Teatrologické společnosti“, jako vystřižené z agitek SSM, o ,,nevyžádaných jeremiádách“… Copak e-mail, jímž se na mě paní tajemnice obrátila, a pak opakovaně, byl vyžádaný? Co to je za způsob myšlení a vyjadřování? A obraty: ,,pokusila jsem se jej nasměrovat k původně domluvenému tématu“! Ne, vážená dámo, já jsem Vám okamžitě odpověděl s tím, že pozvání přijímám, ale že chci mluvit o podstatných a koncepčních věcech, o situaci Národního divadla a divadelní kultury vůbec, a věcně Vám, v reakci na Vaše připomínky, doložil, proč si to situace žádá. Dokázal jsem také, že jsem se setkal s cenzurou, je to fakt, s tím nic nenaděláte. Jak si můžete dovolit vzbuzovat dojem, že jsem porušil nějakou domluvu? Vy, která jste ani na přednášce nedokázala ani špitnout, a teď očerňujete půl roku poté na webu? Neuvěřitelné je, že si dovolí psát ještě o anotaci mé přednášky, ačkoli ji dokázala kvůli své neznalosti češtiny kontaminovat i na tak malém rozsahu tolika chybami, a o Drexlerově hanopisu jako o ,,skvělé analytické reflexi“ – ačkoli je evidentní a v mé polemice prokázané, že Drexlerův text nemá žádnou analytickou kvalitu. Pokud chce, může jej označovat za ,,skvělý“ hanopis nebo sloupek, ale ,,analýzu“? Víte, co znamená (už etymologicky) analýza? Pokud byste chtěli ,,negativní“ definici, opakem, pak je to protiklad ,,kritických tezí“ soudruha Hermana, ,,recenzí“, které ,,analyzují“ pěvecko-dramatické výkony žvásty typu ,,Maria Kobielska vypadá i zpívá pořád náramně“, ,,Roman Janál, je mi líto, na prestižní jeviště Národního divadla už řadu let nepatří“, ,,výtečná Markéta Klaudová“ apod. Cítíte tu hloubku analýzy, jak je to vše vyargumentováno a fundováno? Jakou sdělnost to musí mít pro zúčastněné umělce? Ta zkratka! Pravý vzor recenzního sekáče! Recenze, které Herman sám sobě vydává v Divadelních novinách, jsou přímo učebnicí toho, jak recenze nemá vypadat, a soudní lidé z divadelního prostředí, neřkuli operního, se mu za ně podobně jako podobným pisálkům (pisálkám) dávno smějí.

Ano, lidé jako pan Šotkovský mu naopak za tu ,,stručnost“ zatleskají, jako kdyby pro ně bylo protiargumentem, když něčí text (polemika) je delší. Ano, pane Šotkovský, víte, kdo nemá v úmyslu jen plivat bezobsažné a nezodpovědné invektivy, nýbrž snaží se složité a osobně se jej dotýkající věci opravdu vysvětlit, zasadit do kontextů, a to navíc na platformě, na níž má programově volné pole a píše eseje obecnějšího rázu, konkrétní témata mu slouží spíše za příležitost rozvést šířeji platné pohledy, ten si třeba vezme i větší prostor. Já sám bych nepsal o samotném Drexlerovi nebo Hermanovi, jde mi o víc, to jsou jen malé příklady současného provozu, vůči němuž je třeba vymezit to podstatné. Pokud se tomu už budete hloupě smát a namísto jediného věcného protiargumentu rozdávat ,,pojmy“ jako ,,mašíbl“, zkuste si – když už si ji dovede položit – v duchu výše uvedeného i zodpovědět otázku, proč asi někdo nemůže svobodně publikovat v Hermanových divadelních novinách! I pan Šotkovský za těchto okolností zesměšňuje to, že někdo je v erárně placených a rádoby odborných novinách prokazatelně cenzurován a kádrován, a řekne zase něco o sobě větami typu: ,,zatímco Mgr. Drexler si spokojeně sedí na ,teplém místě‘ v IDU, nebohý doktor Bojda je (na zřejmě zdaleka ne tak teplém místě ve Filosofickém ústavu) (…) soustavně kádrován…“ Opět: pan Šotkovský se ani na chvíli nezamyslí nad obsahem slov, řekne ,,zpochybňování odborné kvalifikace“ recenzenta Drexlera a jeho redaktora Hermana, nepoloží si však otázku, zda odborná kvalifikace těchto pánů není opravdu pochybná. Nijak nevyvrací věcnou oprávněnost tohoto mého zpochybňování, na němž trvám a které je právě věcné, nikoli a priori osobní. Tak dokažte, že tito pánové jsou odborně kvalifikováni! Odborná kvalifikace se jistě neměří ničím jiným než odborným dílem, tak je předložte! Teď jen ale, kde to dílo vzít, že? Pan Šotkovský je nejen neinformovaný, protože ve Filosofickém ústavu již rok nepracuji, měl jsem tam dvouletý post doc v letech 2019-2021, toť vše (na rozdíl od Drexlera jsem nedostal trvalé místo dokonce už jako bakalář, to ostatně snad nikdo!), nýbrž prokazuje i touto maličkostí křiklavou sociální necitlivost: tak jako ho nijak nevzruší dehonestace mého odborného díla, jako nepozná odborné ani morální kazy v Drexlerově a Hermanově hře na ,,analytickou reflexi“, tak si neuvědomuje nehoráznost institucionálního výsadnictví lidí jako někteří jmenovaní (nejen Drexler), kteří v Divadelním ústavu dostali místa bez ukončeného vzdělání (dokonce mimo teatrologii) a bez jakéhokoli opravdového díla, zatímco existují celé spousty mnohem kvalifikovanějších a produktivnějších mladých vědců, kteří nedostali ani ten post doc! Pokud pan Šotkovský netuší, jakou výsadou místa těchto lidí jsou, a jak prekarizovány naopak jsou zástupy hotových akademiků, na něž po třiceti letech bobtnání institucí už prostě nezbývá místo, pak je na současné scéně vysoce nezorientovaný! Kolik jen znám zejména v Německu vynikajících mladých akademiků, kteří vydali knižně svou disertaci (což tam bývá reprezentativní původní spis, nikoli rešeršní školní práce jako tak často pořád u nás), ale probíjejí se, jak to jde, mimo univerzitní prostředí, kolik je tam akademicky neumístěných docentů, prvořadých odborníků! Když se vypíše řízení na ordinariát germanistiky, přihlásí se na něj běžně až 150 docentů! (To mi zrovna před týdnem jedna německá docentka řekla.) Mezi ,,diskutéry“ Hermanových divadelních novin tyto problémy opravdových vědců, a zároveň opravdu sociálně potřebných, sotvakdo může pochopit, protože u nás se zdá být v uměnovědách normálním akademické šplhání studentů a jejich habilitování po pár letech výuky bez opravdové vědecké publikační činnosti, bez habilitačního spisu, jaký se vyžaduje zrovna v Německu. V Čechách je naopak běžné udělat si docenturu, anebo dokonce profesuru na umělecké škole, a pak s ní garantovat či vést obory na univerzitě, bez vědecké publikační činnosti, neřkuli mezinárodní a knižní, a bez habilitačního spisu podle standardů západního světa; v habilitačních komisích právě na uměleckých školách běžně zasedají lidé, kteří sami nejsou habilitovaní (!), a kteří dokonce nemají vůbec žádnou vědeckou tvorbu – jako zrovna Herman! Takže nejprve může v habilitační komisi sedět i několik asistentů či doktorů vůbec bez akademického místa, ještě lépe jen normalizačních PhDr., nikoli Ph.D. s plnohodnotnou publikovanou disertací, – a až daného habilitanta dekorují, může zase on jako docent habilitovat je! Člověk může habilitovat toho, kdo prve habilitoval jej! Kdo kdy něco takového v civilizovaném akademickém světě viděl? To, že Herman ještě třicet let po převratu může bez jediné vědecké práce od své normalizační ,,disertace“ o socialistickém realismu (1987) a bez toho, že by byl sám docentem, zasedat v habilitačních komisích (jako ,,odborník z oboru“!), je prostě směšné. Paralelou už může být snad jen působení doc. Ševčíka na VŠE, přednášení J. Ovčáčka tamtéž apod. Soudruzi a soudružky, raději dělat opravdovou práci a žít s hrdým čelem, než se za sebe muset stydět v takovýchto poměrech!

             Z věcného hlediska je ,,diskuse“ teatrologické galerky naprosto bezobsažná. Redaktor Herman by věru nereklamoval, že mu jde o argumenty, a nikoli o invektivy, kdyby něco jiného než invektivy publikoval. Nejlepší reakce jsou ty zcela bezpředmětné, jako když soudruh Drexler potvrdí, že se s reakcemi seznámil, a ,,reaguje“ na ně citátem o SSSR, jehož věcná souvislost zůstává viset ve vzduchu. Není to náhodou jako reakce jím podle všeho tak oblibovaného Hansena na dotazy H. Havlíkové, která (ta reakce) tak úžasně odhalila způsob jeho vedení Opery Národního divadla? – Operní panorama Heleny Havlíkové (368) – Ne/rozhovor s Perem Boyem Hansenem | OperaPlus. Jak trefně kdosi připojil: ,,Osobo, neviděla jste tudy jít dvě děti?“ ,,Pleju len.“ Korunoval docent Drozd: reaguje s tím, že vše už bylo řečeno, a rmoutí se, že zlý M. Bojda ani nepřistoupil na to, že ONI (přinejmenším celá ,,teatrologická obec“) se ,,snaží vést otevřenou akademickou diskusi“. O její otevřenosti i akademičnosti již bylo řečeno vskutku vše, jaká náhoda, že ani pan Drozd nevyvrátil ani jediný argument, nepronesl ani slovo věcné kritiky (zato opět alespoň chybějící čárka…). Proč žádný z pánů, když tak rád vede akademickou diskusi, ani slovem nereagoval ani na jedinou z mých věcných výtek vůči Drexlerovi, na mé prokázání jeho věcných chyb a manipulací s mým textem, např. na to, že vyčítá špatnou heuristickou přípravu, a přitom si dovolí svůj článek uvodit odkazy na Schillera, o němž hned v první větě dokáže, že jej ani neviděl? To, že již první věta Drexlerovy ,,skvělé analýzy“ (!) autora usvědčuje z intelektuální nepoctivosti, ze základní neznalosti, třebaže si touto větou našlápl k pomlouvání poctivosti jiného, to vám nevadí? Pánové, proč jste o tom neutrousili ani zmínku? Je to spíše otevřená, nebo akademická diskuse? Nebo obojí? To ovšem není nic proti starému soudruhovi vykovanému na socrealismu, který se po léta drží hesla stokrát opakovaná lež se stává pravdou, a dovolí si tak i po přečtení mé polemiky napsat, že Drexler upozornil na ,,neoddiskutovatelné“ ,,věcné faktografické chyby“ v mé knize – ačkoli žádnou takovou chybu Drexler nenašel! Jediná věc, která by se za to dala považovat, kterou jsem ale vyvrátil, jejíž podání Drexlerem je v přímém rozporu s tím, co v knize doopravdy stojí, je to, že prý zamlčuji akce, které Národní divadlo k uctění svého 150. výročí skutečně provedlo; jinak nic. Tak o jakých ,,věcných faktografických chybách“ se to tady mluví?

        Jediný, kdo po panu Koldovi do ,,diskuse“ vnesl alespoň matnou obsahovou linku – na niž pochopitelně nikdo další nereagoval! –, byl pan Pokorný. Ten sice podle všeho docela přijal Hermanem pracně vnucované falešné ,,rozdělení rolí“ a neodpustil si pár hloupostí (opět, jako s ,,analýzou“: nemusí každý souhlasit ani sympatizovat s jakýmkoli mým textem, ale psát, že jde o ,,apologetiku“, kde jde jen o vyvracení urážlivých útoků a vysvětlování vlastní pozice, je prostě zneužíváním jazyka), nicméně zformuloval alespoň jako jediný elementární teoretickou tezi, že ,,skutečný umělecký progres vyrůstá z tradice, nikoli mimo ni“. Je neuvěřitelné, že takovouto tezi, která je pro každého, kdo vůbec začal přemýšlet, triviální pravdou a v Libuši byla tak či onak formulována už bezpočtukrát, pan Pokorný formuluje téměř s ostychem, nejistotou a strachem! ,,Opatrně s ním souhlasím.“ To je vskutku atmosféra, třicet tři let po revoluci! A proč panu Pokornému vadí ,,bahnitá vlna osobních invektiv“ v mém článku, a nikoli v článku pana Drexlera? To považuje za slušné a odpovídající autorově práci, když je označena za ,,zneužité dědictví idejí Národního divadla“, když ho z heuristiky školí neúspěšný student bez jediného vlastního díla, který se již v první větě usvědčí z bazální neznalosti? A proč ovšem pan Pokorný přejímá ty do omrzení Hermanem a Drexlerem opakované banality o ,,jediné pravdě“, proč píše věty jako ,,určitě s Bojdou nebudu stát v jednom šiku na vozové hradbě, na Libušině soudu, při kladení základních kamenů věčných pravd“? Kde kdo mluvil o věčných pravdách? To, co pan Pokorný přejímá a co po léta praktikuje Herman, nyní exemplárně režisérka Alice Nellis v marné obraně proti své paskvilní inscenaci Prodané nevěsty (srov. Libušinu recenzi), je jako z učebnice argumentačních faulů vzatá metoda podsunutého argumentu. Podsunutý argument znamená, že druhého člověka zdánlivě vyvracíte v něčem, co on vůbec nezastává. (Pravým mistrem této strategie byl v Čechách vždycky Miloš Zeman, lidovou variantou je ono ,,pleju len“, variantou ,,ND+“ je ctění výročí Národního divadla opékáním buřtů v parku a argumentací, že lidé na ně chodí: ,,ty včely mají rády tu řepku, můžou si kecat novináři, co chtějí“.) Alice Nellis neustále obhajuje svou paskvilní inscenaci tím, že chtěla Prodanou nevěstu udělat jinak a že ji odmítají lidé, kteří požadují Prodanou nevěstu v krojích. Nikdo jí přitom nezakazuje inscenovat operu ,,jinak“ (každá nová režie je z principu jiná) a neříká, že to musí být v jednou dané podobě krojů, jde ovšem o to JAK její vlastní koncepce. Zoufalá prázdnota těchto do omrzení opakovaných frází jako přes kopírák odpovídá trivialitám – navíc více než demagogickým –, s nimiž soudruh Herman po léta osočoval lidi (včetně mne), kteří kritizují současný režisérismus, že prý hlásají ,,socrealismus“ a ničí ,,tvůrčí svobodu“. Ano, když zkritizujete špatnou pseudomoderní inscenaci, uslyšíte namísto protiargumentů to, že jste socrealista – a to od člověka, který jedinou alespoň nominálně odbornou práci v životě napsal právě o socrealismu. A tato osoba vás jako člen KSČ už v raném věku dokonce bude veřejně označovat za ,,komunistu“! (Používání tohoto pojmu jako ,,urážky“ je samo o sobě ubohé.) Opět: ta nekonečná, nebetyčná drzost! A takovíto lidé, kteří vám argumenty smažou a zcenzurují, práci, již na rozdíl od nich vykonáte, veřejně pošpiní, vás vyzývají k ,,otevřené akademické diskusi“ a označují za ,,mašíbly“, když na své kritice trváte! Dirigent Jan Zbavitel výstižně napsal, že pokud by se stejná (ne)pravidla jako v nakládání s díly po režijní stránce uplatňovala vůči hudbě, pak by mohla zaznít Má vlast nebo Devátá symfonie v podání souboru balalajek nebo havajských kytar. Ano, pokud někdo chce, může se samozřejmě postavit na ulici a hrát některou slavnou melodii na housle nebo na ukulele, třeba i u Kulele, ale něco jiného je pořádat koncert na prestižních státních koncertních či divadelních pódiích, s erární podporou a tím, že se inzeruje provedení Beethovenovy Deváté symfonie či Smetanoy Mé vlasti. Pak musí, není-li uvedeno jinak, zaznít tato díla, není možné do nich dopsat několik minut další hudby, zásadně změnit jejich strukturu, připsat do nich elektrické kytary a tucty bubnů apod., zkrátka provádět adaptaci či autorskou produkci s využitím cizích motivů; to je jako prodávat pod názvem svíčková smažený sýr a místo 150 gramů 80 a tvářit se, že to je ,,tvůrčí svoboda“ kuchaře. O nic jiného než o vysvětlování těchto základních, ve skutečnosti triviálních pravd, které nechápe jen hrstka dnešních nevzdělaných teatrologů či pseudoteatrologů a režisérů, žádnému vzdělanému člověku by se v minulosti ani dnes nemusela vysvětlovat, mi po celou dobu nejde, kvůli této záměně svobody za libovůli a bezmeznému ničení divadelní kultury jsem založil  časopis Libuše. Je opravdu s podivem, že v ,,diskusi“ na takové téma se najde jediný člověk, pan Pokorný, kdo na toto obsahové jádro věci narazí, a kdo jednu tezi, ve vztahu k tradici, zformuluje tak opatrně a nejistě, ačkoli se jedná o takovou trivialitu. Ještě nepochopitelnější pak je, že pan Pokorný v mém časopise nedokáže ,,pořádně vidět otázky, o kterých by stálo za to diskutovat“ – ačkoli se už opakuji skoro k uzoufání, a začal jsem dokonce, tak i v posledním článku, ty základní otázky a teze uvádět tučně, pro úplné slepce! Jak někdo může, po celých stovkách stran textů a tučně zvýrazněných tezích, psát, že základní otázky nejsou pořádně vidět? A jak si může jen ,,myslet“, že tyto postoje zastávám, a souhlasit ,,opatrně“? Každý soudný člověk, který viděl např. Prodanou nevěstu paní Nellis nebo Rigoletta paní Horákové Joly a který si přečetl alespoň pár faktů o provozu Národního divadla v článcích Libuše, Richarda Koláře a nově alespoň jednou i Heleny Havlíkové, musí vědět, kde se tady páchají nepravosti, a kde bojuje za něco pořádného.  

Vskutku kuriózní pak je, s jakou vytrvalostí člověku za to, že opravdu kritické názory začal publikoval (ačkoli jej k ,,diskusi“ vyzývají), nasazují psí hlavu a okřikují ho jako ,,netolerantního“, hlásajícího ,,jedinou možnou pravdu“, nevedoucího ,,otevřenou akademickou diskusi“. Necháme-li vše ostatní stranou, je třeba zdůraznit, že dovolávat se ,,klidné výměny argumentů“ je velmi licoměrné nejen za situace, kdy druzí žádné argumenty nemají, nýbrž kdy zejména jako kritik reagujete na situaci, v níž v některé prestižní instituci, v Národním divadle či Divadle na Vídeňce, již byla za veliké peníze spáchána pod jménem velkého a vám drahého autora křiklavě umělecky podřadná, a dokonce často morálně pobuřující perverze vydávající se za moderní inscenaci. Věci, které jsou křiklavě bezhodnotné a úmyslně urážejí dobrý vkus i mrav, např. Ježíš znásilňující muslimku v Brně nebo oplzlý Rigoletto v Praze, nemluvě o hrůzách vídeňských či bayreuthských, neumožňují vést žádnou klidnou diskusi, ty se vůbec neměly dostat na jeviště, a to, že se na ně vynaložily obrovské erární prostředky, by mělo vést ani ne tak k odborným kritikám jako k ministerským auditům. Je to přesně totéž, jako když normalizační oportunista zveřejní úmyslně urážlivý a nespravedlivý hanopis na vaši práci, o jaké on sám nemá ani potuchy, a pak se dovolává ,,otevřené akademické diskuse bez invektiv“. K tomu se přidává atmosféra ,,cancel culture“, umlčování a okřikování nekonformních názorů, stigmatizování jejich zastánců jako ,,dezinformátorů“, mazání příspěvků a celých webů apod. Tato atmosféra umožňuje vládu nekompetentních a indiferentních konjunkturalistů a zbavuje je opravdu kriticky myslících oponentů, v oblasti divadla podobně jako veřejného zdraví či mezinárodních vztahů. I zde byla řada prvořadých kapacit sprostě osočována kdejakým pisálkem, protože si dovolila říkat něco víc než oficiální propagandu. Kdo pochybuje o tom, že kdyby mohli, už by i Libuši dávno ,,vypnuli“ jako ,,dezinformační web“? Nejlépe ti, kteří mají zájem o ,,toleranci“ a ,,ideje Národního divadla“, ačkoli pro ně sami nikdy nic nevykonali, kteří dehonestují cizí knihy, aniž by sami kdy jakou napsali, atd. Nejprve něco zničím, a pak budeme otevřeně akademicky, bez invektiv, diskutovat o tom, jaké k té věci existovaly různé přístupy, ano? Nejprve někoho pomluvím, a pak budu psát, že když on si to nenechal líbit, není schopen s námi přistoupit na otevřenou diskusi. Prozradím svou nevzdělanost a nadělám kiksy hned v první větě, a když na to někdo upozorní, budu naříkat, že netolerantně snižuje mou odbornou kompetenci! Ne, připravil ses o ni ty sám, resp. nikdy jsi žádnou nezískal ty sám! Nemá smysl se v tomto bahně dál hrabat, oni už tak mají spalničky. Pepí, Bojda už zas něco napsal! Mám se ho bát, nebo se mu mám smát?  

 

,,Aujourd´hui tout le monde est bourgeois. (...) C´est partout la même démagogie; et c´est partout la même viduité; l´une portant l´autre; l´autre reportant l´une. Cette pauvreté de pensée, peut-être unique dans l´histoire du monde, ce manque de cœur… Le modernisme est, le modernisme consiste à ne pas croire ce que l´on croit. La liberté consiste à croire ce que l´on croit (…). La liberté consiste à croire. (…) Le modernisme est un système de politesse. La liberté est un système de respect. (…) La liberté est un système de courage. Le modernisme est la vertu des gens du monde. La liberté est la vertu du pauvre. 

Tout ce qui est perdu pour saint Martin es au fond gagné pour Babut. Mais après ils ne veulent plus que rien soit perdu pour Babut. Ils veulent bien dévaliser tout le monde. Mais ils ne veulent pas qu´on les dévalise. Ils veulent bien parler des grands hommes comme si c´étaient des petits garcons. Mais eux ils veulent qu´on les traite comme des hommes considérables." (Charles Péguy)

 

 

 

Martin Bojda

15. 6. 2022